ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.10.2007
sp. zn. 9 As 10/2007 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatelky
MUDr. M. V., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 37,
za účasti Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem v Brně,
Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 10. 2006, č. j. 30 Ca 75/2005 – 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2006, č. j. 30 Ca 75/2005 – 59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „odvolací
orgán“), ze dne 21. 1. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/00785, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Brno – sever,
odboru územního rozvoje a výstavby (dále jen „stavební úřad“) , ze dne 15. 11. 2004,
č. j.: STU/04/0302146/000/008, o umístění stavby pro stavbu nazvanou: „stavba rodinného
domu s garáží umístěná na pozemku p. č. 391, stavba plynové, vodovodní a kanalizační
přípojky umístěná na pozemku p. č. 391 a 517, stavba vjezdu umístěná na pozemku p. č. 391
a stavba sjezdu z pozemku p. č. 391 na pozemek komunikace p. č. 517, k. ú. S., při ul. P.v B.“
K žalobě stěžovatelky krajský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů citované
rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl
k závěru, že žal oba není důvodná.
90
Podle krajského soudu nebyla stěžovatelka zkrácena na svém právu uplatnit
připomínky k zamýšlenému umístění stavby na sousedním pozemku. Co se týče otázek
hydrogeologického a statického posouzení stavby, jejího architektonického ztvárnění
a odvodnění, v nichž stěžovatelka spatřovala zkrácení svých (hmotných) subjektivních
veřejných práv, konstatoval krajský soud, že se jimi rozhodující správní orgány věcně
zabývaly a své stanovisko k nim z hlediska územně i stavebně technického řádně odůvodnily.
Závěrem krajský soud uvedl, že není výrazem nerovnosti práv, jestliže jednomu vlastníkovi
je povoleno umístění stavby na jeho pozemku, byť obsahem práva vlastnit a využít pozemek
není jakékoliv libovolné využití. Využití ke stavbě předpokládá podrobit se zákonem
předepsanému povolovacímu řízení. Tomu se stavebník podřídil a stavební úřad posuzoval
i konkrétní dopady umísťované stavby na sousední stavbu z hlediska žalobkyní ve lhůtě
uplatněných námitek a vypořádal se s nimi. Proto krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl
jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka označila jako důvody své kasační stížnosti skutečnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a konstatovala následující.
Krajský soud v dané věci nenařídil ústní jednání, aniž by měl k tomuto postupu
souhlas stěžovatelky, resp. jejího zástupce JUDr. Aleše Pillera, kterému byla výzva krajského
soudu, zda souhlasí, aby soud rozhodl ve věci samé bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.,) chybně
adresována na jeho bývalé pracoviště, a proto mu nebyla doručena. Dále stěžovatelka
poukázala na pouhé ztotožnění se krajského soudu s vyjádřením odvolacího orgánu k žalobě
a na to, že v dané věci bylo rozhodnuto bez ohledu na dokumentaci založenou ve spise,
který navíc nebyl podle stěžovatelky veden v souladu se zákonem. Stejně tak stěžovatelka
napadla, že místní šetření, spojené s ústním jednáním nařízeným stavebním úřadem
na 14. 9. 2004, neproběhlo v souladu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů. Závěrem stěžovatelka shrnula skutečnosti, které krajský
soud nevzal na vědomí s tím, že pokud by v dané věci proběhlo ústní jednání, potvrdila
by krajskému soudu, že:
- ústní jednání s referentkou stavebního úřadu (Ing. K.) proběhlo neregulérně;
- dotčená referentka nerespektovala nebo zesměšňovala slovem i chováním
jak stěžovatelku, tak její technické poradce; navíc nedohlédla na doplnění předepsané
dokumentace ve spise a její vyhodnocení;
- stavební úřad nekontroluje provádění stavby a nedbá o zajištění bezpečnosti
nemovitosti stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených skutečností stěžovatelka dovodila, že v řízení před krajským
soudem došlo k nezákonnosti jak v postupu, tak v hodnocení důkazů, a žádá, aby Nejvyšší
správní soud shledal její kasační stížnost důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Odvolací orgán, jakožto účastník řízení, se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
91
Stěžovatelka uvedla důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze podat kasační stížnost pro vady řízení spočívající v
tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud primárně zabýval kasačním důvodem
vymezeným v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se jedná o skutečnosti natolik
závažné, že se jimi soud musí zabývat i tehdy, pokud by je stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Má-li jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí:
1) srozumitelné a 2) opřené o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy
testu přezkoumatelnosti však s. ř. s. nestanoví, a proto je třeba vycházet z toho, co vytvořila
dosavadní správní judikatura. Stejně tak je tomu i v případě jiné vady řízení, která by mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Zde Nejvyšší správní soud
poznamenává, že stěžovatelkou namítané odnětí možnosti jednat před soudem
judikatura subsumuje právě pod shora zmíněnou jinou vadu řízení, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, www.nssoud.cz, publikovaný pod č. 482/2005 Sb. NSS).
Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že krajský soud rozhodoval bez nařízení
jednání, aniž by k tomu měl její souhlas ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., neboť výzva krajského
soudu, zda souhlasí, aby soud rozhodl ve věci samé bez jednání, byla jejímu zástupci
JUDr. Aleši Pillerovi chybně adresován a na jeho bývalé pracoviště, a proto mu nebyla
doručena. Zástupce stěžovatelky totiž svým přípisem ze dne 3. 5. 2006 informoval
krajský soud, že dnem 1. 5. 2006 změnil sídlo své advokátní kanceláře v Brně,
a sice z Dominikánského nám. 4/5 na ulici Veselou 37. Nadto stěžovatelka uvedla, že krajský
soud jednal v rozporu s jejím požadavkem na nařízení ústního jednání, který byl obsahem
úředního záznamu ze dne 19. 4. 2006 sepsaného s ní na krajském soudě. Kopii
tohoto úředního záznamu, jakož i daného přípisu ze dne 3. 5. 2006 s podacím razítkem
krajského soudu ze dne 12. 5. 2006, stěžovatelka přiložila ke své kasační stížnosti s tím,
že v důsledku výše uvedeného pochybení je nutno považovat rozsudek krajského soudu
za nezákonný.
Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zaměřil na posouzení námitky nesprávného
doručení výzvy k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle §51
odst. 1 s. ř. s., tj. splnění podmínek pro rozhodnutí věci bez jednání.
92
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Toto zákonné ustanovení
stanoví tedy předpoklady (fikci souhlasu), kdy může soud o žalobě rozhodnout bez jednání.
Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována
zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat
věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána zejména s ohledem na zájmy
účastníka řízení, neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje,
a tento účastník také s řízením disponuje.
V daném případě ani stěžovatelka ani odvolací orgán rozhodování bez nařízení jednání
nenavrhli, a proto je ve smyslu shora uvedeného ustanovení s. ř. s. krajský soud vyzval,
aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci samé bez jednání. Současně je poučil,
že pokud do dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádří svůj nesouhlas s takovým
projednáním, bude soud vycházet z toho, že jejich souhlas udělen byl.
Z předloženého soudního spisu přitom vyplynulo, že na tuto výzvu reagoval
pouze odvolací orgán, když přípisem ze dne 2. 6. 2006, č. j. OÚSŘ U06/28281/,
sdělil, že souhlasí, aby soud v dané záležitosti rozhodl bez nařízení jednání. Stěžovatelka,
resp. její zástupce na výzvu nereagoval, přičemž tato mu byla adresována do advokátní
kanceláře na Dominikánské nám. 4/5, 602 00 Brno, a krajskému soudu se dne 14. 6. 2006
vrátila zpět s tím, že adresát nebyl zastižen a že si zásilku nevyzvedl, byť obálka s písemností
byla uložena dne 29. 5. 2006 a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl.
Krajský soud tedy vycházel z výslovného souhlasu odvolacího orgánu a z předpokládaného
souhlasu stěžovatelky a v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání.
Co se týče výše uvedených písemností, kterými stěžovatelka dokládá vadný postup
krajského soudu a které přiložila ke kasační stížnosti, bylo zjištěno, že tyto nemají oporu
v soudním spise. Jakkoli se v této souvislosti nelze nepozastavit nad absencí č. l. 50 a č. l. 51
soudního spisu, v případě úředního záznamu ze dne 19. 4. 2006, jehož obsahem byl
požadavek stěžovatelky na nařízení ústního jednání, lze jeho nezaložení ve spise
považovat víceméně za opodstatněné a akceptovatelné. Daný úřední záznam je totiž
opatřen sp. zn. 30 Ca 312/2005, zatímco předmětná věc byla u krajského soudu vedena
pod sp. zn. 30 Ca 75/2005; lze tedy předpokládat, že úřední záznam byl zřejmě učiněn
v souvislosti s jiným soudním řízením a z toho titulu byl také založen do jiného soudního
spisu. V případě přípisu ze dne 3. 5. 2006, kterým zástupce stěžovatelky JUDr. Aleš Piller
sdělil krajskému soudu, že změnil sídlo své advokátní kanceláře s tím, že jeho nová adresa
je: Veselá 37, 602 00 Brno, však jeho absence v soudním spise již akceptovatelná není,
byť daný přípis neobsahoval žádnou konkrétní spisovou značku, ke které měl být založen.
Pokud bylo podatelně krajského soudu řádně doručeno oznámení zástupce stěžovatelky
o změně sídla advokátní kanceláře, což vyplývá z podacího razítka, bylo již jen otázkou
administrativně technickou, aby tuto informaci obdržely všechny příslušné senáty krajského
soudu, resp. jejich kanceláře a aby jmenovanému advokátovi bylo doručováno na jeho novou
adresu. Navíc je třeba poznamenat, že razítkem podatelny krajského soudu bylo jako datum
doručení přípisu s oznámením o změně adresy vyznačeno 12. 5. 2006, avšak výzva krajského
soudu k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s.
byla vypravena až 23. 5. 2006, jak vyplývá ze soudního spisu č. l. 52.
93
V souzené věci tedy bylo zástupci stěžovatelky doručováno na původní, nikoli
novou - řádně oznámenou - adresu jeho advokátní kanceláře a v důsledku toho nedošlo
k řádnému doručení výzvy soudu k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s. To znamená, že krajský soud v dané věci rozhodoval bez
nařízení jednání, aniž pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Takovýto procesní
postup však nelze shledat spravedlivým ve smyslu základních procesních záruk
garantovaných Listinou základních práv a svobod. Účastníku řízení totiž nelze upřít právo na
veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci, jak je mu
garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takovému závěru Nejvyšší
správní soud dospěl s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž poukazuje
například na jeho dřívější nálezy ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 57/94, a ze dne 20. 2. 1995,
sp. zn. IV. ÚS 97/94, publikované pod č. 6 a č. 12 Sb. n. u. ÚS, sv. 3, str. 21 a 61,
jakož i na jeho nálezy novější, a sice nález ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99,
publikovaný pod č. 80 Sb. n. u. ÚS, sv. 14, str. 161, nebo nález ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III.
ÚS 630/02, publikovaný pod č. 59 Sb. n. u. ÚS, sv. 30, str. 103. Všechny citované nálezy
totiž vychází z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z nichž plyne
základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat.
Tento závěr je ostatně aprobován i judikaturou Nejvyššího správního soudu,
podle které rozhodl-li soud o věci bez nařízení jednání, aniž žal obci řádně doručil výzvu
k vyslovení souhlasu s takovým postupem (§51 s. ř. s.), došlo v řízení k vadě, jež mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; srov. již výše citovaný rozsudek ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, www.nssoud.cz, publikovaný pod č. 482/2005 Sb. NSS. Navíc
i pokud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to,
že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jednání k projednání věci.
Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účastník řízení soudu sdělí do doby,
než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho, že s projednáním věci bez nařízení
jednání nesouhlasí; srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2006, čj. 2 Azs 216/2005 - 50,
www.nssoud.cz, publikovaný pod č. 975/2006 Sb. NSS.
S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce
stěžovatelky týkající se odnětí možnosti jednat před soudem a v této části shledal její kasační
stížnost důvodnou s tím, že tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného
rozsudku. Aniž by se tedy zdejší soud zabýval ostatními stěžovatelčinými námitkami,
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu