ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.101.2007:54
sp. zn. 9 Azs 101/2007 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele CH. O., zastoupeného Mgr. Petrem
Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 29. 9. 2006, č. j. 59 Az
86/2005 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Petru Miketovi, advokátovi se sídlem
v Ostravě 10, Jaklovecká 18, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 30. 6. 2005,
č. j. OAM-1139/VL-07-12-2005, jímž byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění účinném pro posuzovanou věc, tj. do 12. 10. 2005.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V kasační stížnosti však stěžovatel uplatnil toliko kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) až d) s. ř. s. a bez jejich jakékoli další specifikace napadl závěr krajského soudu
a potažmo i závěr správního orgánu ohledně toho, že požádal o udělení azylu pouze s cílem
vyhnout se výkonu správního vyhoštění. Uvedl přitom, že o možnosti požádat o azyl
se dověděl teprve v souvislosti se svým správním vyhoštěním z území České republiky,
kde pobýval jen necelé čtyři měsíce, a že jako cizinec neměl možnost seznámit
se s předmětnou právní úpravou. V této souvislosti rovněž uvedl, že je nutné zkoumat,
do jaké míry byl pohovor týkající se jeho důvodů pro udělení azylu veden v souladu
s právními předpisy, neboť je bez právního vzdělání a orientovat se v právním prostředí cizí
země je pro něj značně obtížné, přičemž ze strany správního orgánu ani krajského soudu
nebyl poučen, že může požádat o pomoc právního zástupce. V řízení před správním orgánem
ani před krajským soudem tak nemohl uplatnit své zájmy a neuvedl veškeré důvody,
které by jinak jeho žádost o udělení azylu ospravedlnily. Rozhodnutí o tom, že se azyl
stěžovateli nepřiznává, nebylo přeloženo do mateřského jazyka a stěžovatel
tedy ani před soudem nemohl uplatnit všechny své námitky a fakticky byl zkrácen
na svých právech. Dále stěžovatel konstatoval, že nebyl opatřen důkaz, jaká je bezpečnostní
situace v zemi původu, přičemž od začátku tvrdil, že se nemůže vrátit na Ukrajinu,
neboť má strach z věřitele. Nebylo tedy zjišťováno, zda mu skutečně hrozí nebezpečí újmy
na zdraví a zda jsou státní orgány schopny jeho základní lidská práva účinně ochránit.
Současně poukázal na to, že je nutné pečlivě zkoumat, zda mu na Ukrajině nehrozí nebezpečí
politické persekuce proto, že požádal v cizí zemi o azyl. Závěrem upozornil na to,
že z důkazů, které jsou založeny ve spise, nelze dospět k závěru, že jeho žádost o udělení
azylu byla zjevně nedůvodná; jeho žádost tedy neměla být zamítnuta podle §16 odst 1
písm. k) zákona o azylu, nýbrž měla být správním orgánem meritorně posuzována s tím,
zda zde neexistují důvody pro udělení azylu, zejména pak ve vztahu k §14 zákona o azylu.
S ohledem na uvedené se stěžovatel domnívá, že správní orgán nepostupoval správně
a pokud krajský soud jeho rozhodnutí přesto potvrdil, je napadený rozsudek nesprávný.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné proto, že byla cizincem podána s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoli mohla být podána dříve, je zde judikatura, z níž je třeba vycházet
a z níž vyplývá následující. Byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto
o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného
posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, www.nssoud.cz).
V souzené věci tedy bylo spíše otázkou, zda skutečně byly dány předpoklady pro aplikaci
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a v tomto směru je třeba, zejména v souvislosti
s námitkou stěžovatele, že skutková podstata nemá oporu ve spisech, připomenout, že otázkou
takto zdůvodněné kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval
např. ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 – 76, www.nssoud.cz,
kde uvedl: „Pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné
a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.“
Ostatně jak jinak, než jako předpoklady pro zrychlené řízení a zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné lze interpretovat vyjádření stěžovatele v jeho žádosti o azyl ze dne
22. 6. 2005, v níž uvedl: „Půjčil jsem si 6000 dolarů na koupi traktoru, šel jsem na trh
a peníze mi byly ukradeny. Věřitel požaduje své peníze zpět a vyhrožuje mi. Proto jsem odjel
do České republiky, abych vydělal a dluh splatil. Zde jsem obdržel správní vyhoštění, o azyl
žádám, abych zde mohl zůstat.“ Totéž potvrdil i ve vlastnoručně psaném vyjádření ze dne
22. 6. 2005, jakož i v protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu, sepsaném dne
27. 6. 2005, když na otázku – kdy a proč se rozhodl požádat o azyl – uvedl: „Rozhodl jsem
se poté, co jsem obdržel správní vyhoštění. Šel jsem na fušku a byl jsem zadržen policií.“
Lze tedy shrnout, že v daném případě byly dány důvody pro vyřízení žádosti stěžovatele
jako zjevně nedůvodné a že mají oporu ve správním spise, přičemž v rámci pohovoru
měl stěžovatel možnost autenticky vyjádřit svoje důvody pro podání žádosti o udělení azylu
a plně uplatnit své zájmy v daném řízení. Během celého řízení měl přitom možnost
komunikovat se správním orgánem v mateřském jazyce, resp. v jazyce ruském,
s čímž souhlasil (viz jeho prohlášení o jazyce učiněné ve smyslu §22 odst. 1 zákona o azylu).
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení poučovací povinnosti správního orgánu,
odkazuje Nejvyšší správní soud na správní spis a v něm založené prohlášení stěžovatele
o převzetí poučení pro žadatele o azyl na území České republiky. Ohledně poučovací
povinnosti krajského soudu ve vztahu k možnému ustanovení zástupce (právu na právní
pomoc), jakož i k právu na použití mateřského jazyka, připomíná Nejvyšší správní soud
svoji judikaturu, podle které je rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech
v soudním řízení správním (§36 odst. 1 s. ř. s.) dán újmou, která by mohla postihnout
účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit účastníka řízení o možnosti ustanovit zástupce
pro řízení soudem (§35 odst. 7 s. ř. s.); viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 – 20, publikovaný pod č. 616/2005 Sb. NSS,
www.nsssoud.cz. Poučení o procesních právech a povinnostech podle §36 odst. 1 s. ř. s.
je soud povinen poskytnout účastníku v takové době, kdy je to podle stavu řízení
pro něj zapotřebí. O právu jednat v jeho mateřštině proto soud poučí účastníka tehdy,
jestliže v průběhu řízení zjistí, že účastník neovládá jazyk, kterým se jednání vede.
Skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být podle konkrétních
okolností předpokladem k tomu, aby soud přistoupil k poučení účastníka o právu jednat
v jeho mateřštině; sama o sobě bez dalšího mu však povinnost poučit účastníka o uvedeném
právu nezakládá (viz rozsudek ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 – 40, publikovaný
pod č. 519/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Co se týče posuzování důvodů pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu)
v situaci, kdy je žádost o azyl zamítána jako zjevně neopodstatněná (§16 zákona o azylu),
odkazuje v tomto směru Nejvyšší správní soud rovněž již na svou ustálenou judikaturu,
z níž vyplývá, že pokud má žadatel o azyl v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není tato skutečnost bez dalšího
ani důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona); srov. především rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz. Nadto kasační soud dodává, že smysl institutu
humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz).
Závěrem, ohledně námitky stěžovatele týkající se toho, zda mu na Ukrajině nehrozí
nebezpečí politické persekuce proto, že požádal v cizí zemi o azyl, podotýká Nejvyšší správní
soud, že tato námitka byla uplatněna až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
a proto tvoří nepřípustné nóvum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží.
Pouze na okraj v této souvislosti zdejší soud připomíná, že v souladu s pravidly na ochranu
osob, které požádaly o mezinárodní ochranu, by se o tom, že cizinec požádal na území České
republiky o udělení mezinárodní ochrany, neměla jeho země původu vůbec dovědět.
Ve světle shora uvedeného tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
se v napadeném rozsudku nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná
a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci –
advokátu Mgr. Petru Miketovi – přiznal náklady spočívající v odměně za dva úkony právní
služby v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 4800 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatele do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu