ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.145.2007:53
sp. zn. 9 Azs 145/2007 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Evou
Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 56 Az
306/2006 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátce JUDr. Evě Poláčkové, se sídlem
v Brně, Starobrněnská 13, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného
pravomocného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 2. 10. 2006,
č. j. OAM-1135/LE-PA04-PA04-2006, jímž byla zamítnuta jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V této souvislosti stěžovatel uvedl, že se domnívá, že jeho kasační stížnost je přijatelná
s tím, že: „považuje podstatný přesah svých vlastních zájmů v řešení otázky, jaká míra
vymezení skutkových důvodů žalobních bodů je již natolik nepostačující, že by odůvodňovala
odmítnutí žaloby právě z tohoto důvodu.“ S ohledem na skutečnost, že jeho žaloba byla
krajským soudem odmítnuta, uplatňuje toliko kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. a své závěry opírá o výčet zákonem předepsaných náležitostí žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu. Stěžovatel má totiž za to, že jeho žaloba ze dne 9. 10. 2006 obsahovala
všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně žalobních bodů, a měla být krajským soudem
meritorně projednána. Připomněl přitom, že z citací příslušných ustanovení správního řádu
bylo zřejmé jeho přesvědčení o nerespektování základních pravidel řízení před správním
orgánem. Co se týče konkretizace skutkových důvodů, domnívá se, že odkaz na spisový
materiál vedený správním orgánem byl dostačující a v intencích požadavků §71 s. ř. s.
Argumentuje přitom rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2005,
č. j. 5 Azs 208/2005 – 51, www.nssoud.cz, jakož i dosavadní praxí krajského soudu,
který se dosud meritorně zabýval žalobami skutkově vymezenými ve stejném rozsahu tak,
jako byla žaloba stěžovatele.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že jeho výše citovaný rozsudek
je v současné chvíli překonán rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaným pod č. 835/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz, který se otázkou náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
zabýval (§17 odst. 1 s. ř. s.) a kterému postup krajského soudu v předmětné věci plně
konvenuje. Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu totiž žaloba musí obsahovat
jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, a pokud je žaloba postrádá a žalobce vzdor výzvě a poučení
soudu tyto vady neodstraní, je důvodné její odmítnutí. Líčení skutkových okolností v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přitom nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních
skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Pokud jde o právní
náhled na věc, nelze se spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona
bez souvislosti se skutkovými výtkami. V případě, že žalobce odkazuje na okolnosti,
jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý
obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje
či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových
dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností
považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
Krajský soud proto usnesením ze dne 20. 10. 2006, č. j. 56 Az 306/2006 – 6, vyzval
stěžovatele, aby doplnil a upřesnil své podání ze dne 9. 10. 2006 tak, aby bylo patrné,
z jakých skutkových důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné. Současně ho poučil o tom, že nebude-li této výzvě vyhověno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o jeho podání odmítne.
Stěžovatel však na tuto výzvu nereagoval a podáním ze dne 30. 11. 2006 pouze odkázal
na své původní podání s tím, že žalobní body v tomto podání vymezené považuje
za dostačující. I přes výzvu a poučení krajského soudu tedy stěžovatel vady svého podání
neodstranil, a proto krajský soud dané podání odmítl.
Ve světle shora uvedeného tak dospěl Nejvyšší správní soudu k závěru, že krajský
soud se svým postupem v předmětné věci nikterak neodchyluje od výše uvedené interpretace
a aplikace ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v návaznosti na §37 odst. 5 s. ř. s., podané
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, která je jednotná a ustálená a poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal
náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu týkající se věci
samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč,
zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč.
Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám právního zástupce
stěžovatele do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ustanovený
zástupce stěžovatele neprokázal (ani netvrdil), že proběhla první porada s klientem, která je
v rámci právního úkonu převzetí a příprava zastoupení předpokládána ustanovením §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, považoval Nejvyšší správní soud za převzetí a přípravu
zastupování až studium spisu dne 12. 4. 2007, které v daném případě nahradilo první poradu
s klientem, a proto určil odměnu pouze za dva úkony právní služby, nikoli za tři tak,
jak požadoval ustanovený zástupce ve svém přípise ze dne 5. 6. 2007 (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2007, č. j. 2 Azs 45/2007 – 97, www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu