ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.38.2008:97
sp. zn. 1 As 38/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. K., zastoupeného
JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem U Černé věže 3/66, České Budějovice,
proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2005, č. j. 1720/2005-NBÚ/07-SO,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 9 Ca 276/2005 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále také „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 1720/2005-NBÚ/07-SO. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele
proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále také „žalovaný“) ze dne 27. 7. 2005,
č. j. 33221/2005-NBÚ/PFO-P, o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi
pro stupeň utajení „Důvěrné“. Obě rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že u stěžovatele zjistil
bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných
skutečností a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných skutečností“),
ve znění účinném do 31. 12. 2005, neboť u něho shledal chování, které může mít vliv
na jeho důvěryhodnost. Toto riziko spatřoval v dlouhodobém a vědomém porušování
v rozhodné době platného §152 odst. 2 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky (dále také „služební zákon“), které spočívalo
v tom, že stěžovatel byl jednatelem obchodní společnosti bez souhlasu služebního funkcionáře.
Bezpečnostní riziko žalovaný spatřoval rovněž v tom, že výše uvedenou skutečnost stěžovatel
neuvedl do bezpečnostního dotazníku.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku především označil za mezi účastníky
nesporné, že stěžovatel v bodu 15 v doplňující části I. dotazníku pro bezpečnostní prověrku
fyzické osoby neuvedl členství v orgánech organizací v posledních 5 letech. Za stěžovatelovu
stěžejní námitku soud označil tvrzení, že u něho nemohlo být zjištěno bezpečnostní riziko
ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností, neboť společnost
CRI.MAR., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl stěžovatel od 15. 3. 1994, nezačala provozovat
žádnou z činností, jež měla jako předmět svého podnikání, stěžovatel neměl na rozhodování
společnosti vliv a právní úprava služebního poměru a ochrany utajovaných skutečností
jednoznačně neupravovala zákonnou povinnost žádat o souhlas příslušného služebního
funkcionáře k účasti ve statutárním orgánu nefunkční obchodní společnosti, jakož i povinnost
tuto skutečnost uvádět v bezpečnostním dotazníku. Tato stěžovatelova tvrzení jsou v rozporu
s §152 odst. 2 písm. c) služebního zákona, účinného v době, kdy stěžovatel prověrku podstoupil,
jakož i v době rozhodování žalovaného. Návrh na výmaz své osoby z funkce jednatele obchodní
společnosti a nařízení její likvidace podal stěžovatel až po provedení všech úkonů souvisejících
s bezpečnostní prověrkou (po vyplnění bezpečnostního dotazníku a uskutečnění bezpečnostního
pohovoru), žalovaný jej proto oprávněně nezohlednil. Stěžovatel byl bez souhlasu služebního
funkcionáře statutárním orgánem obchodní společnosti, zároveň postupoval v rozporu s §32
odst. 4 zákona o ochraně utajovaných skutečností, protože v doplňující části I. bodu 15
bezpečnostního dotazníku uvedl nepravdivý údaj o tom, že není členem statutárního orgánu
organizací. Stěžovatel tedy jednal vědomě a dlouhodobě v rozporu s §152 odst. 2 písm. c)
služebního zákona a tuto skutečnost neuvedl do bezpečnostního dotazníku. Tato zjištění
představují bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných
skutečností, podle kterého není bezpečnostně spolehlivou navrhovaná osoba, u níž bylo zjištěno
bezpečnostní riziko – chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost,
důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti. Bezpečnostní spolehlivost
je totiž jednou z obligatorních podmínek pro vydání osvědčení pro stupeň utajení „důvěrné“
ve smyslu §18 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Pro splnění povinnosti
policisty podle §152 odst. 2 písm. c) služebního zákona je přitom nerozhodné, že obchodní
společnost nikdy nezačala podnikat a byla od počátku nefunkční.
II.
Stěžovatel kasační stížností uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Konkrétně uvedl, že společnost CRI.MAR. spol. s r. o., jejímž byl jednatelem,
nevykazovala žádnou činnost a on sám též neprováděl jakoukoliv činnost spojenou se založenou
společností. Společnost nebyla funkční, neboť většinový vlastník žil v cizině a nebylo
možné se s ním spojit. Stěžovatel proto pokládal společnost de facto za „umrtvenou“
a v průběhu let si skutečnost, že je jejím společníkem a jednatelem, ani neuvědomoval.
Žil v domnění, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním
jménem a na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku. Vzhledem k tomuto ustanovení §2
odst. 1 obch. zák. nejednal v rozporu se služebním zákonem ani interními předpisy Policie České
republiky. Z téhož důvodu ani nevyvíjel snahu o zrušení předmětné obchodní společnosti
a neuvedl tuto skutečnost v bezpečnostním dotazníku. Musel si být vědom, že k provedení
bezpečnostní prověrky bude žalovaným lustrován a skutečnost, že je zapsán jako jednatel
obchodní společnosti, vyjde najevo. Od doby, kdy byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel
společnosti, byl stěžovatel deset let ve služebním poměru u Policie České republiky,
aniž by u něho kdokoli zpochybňoval bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Je proto nemyslitelné, že by jeho nadřízení o jeho funkci
jednatele nevěděli a nevyvinuli na něho tlak směřující ke zrušení společnosti.
Jakmile byl u bezpečnostní prověrky upozorněn na kolizi se zákonem, vyvinul veškerou aktivitu
ke zrušení uvedené společnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje
za nedůvodnou, a odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu, s nímž se ztotožnil.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti, jimiž by se již žalovaný nebo soud
v předchozím řízení nezabýval. Bezpečnostní riziko bylo u stěžovatele shledáno
v jeho dlouhodobém a vědomém porušování příslušných ustanovení služebního zákona,
přičemž bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných
skutečností bylo bezpečnostním rizikem obligatorním, a žalovanému tak nebylo umožněno
při jeho zjištění ho pominout, např. s odkazem na stěžovatelovo pozdější jednání.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout i bez návrhu.
Kasační stížnost není důvodná.
Přestože stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., důvod uvedený pod písm. b) nijak nerozvedl ani nekonkretizoval,
naopak v celé kasační stížnosti napadal toliko právní názor městského soudu. Nejvyšší správní
soud proto musel posoudit právní otázku, zda je u stěžovatele dáno bezpečnostní riziko
podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností ve znění do 31. 12. 2005.
Předpokladem odpovědi na tuto otázku bylo posouzení otázek dílčích, a to jednak otázky,
zda měl stěžovatel povinnost vyžádat si souhlas nadřízeného služebního funkcionáře, byl-li
jednatelem obchodní společnosti, která však nevyvíjela žádnou činnost, a jednak otázky,
zda měl tuto skutečnost za těchto okolností uvést v bezpečnostním dotazníku.
III/a
Podle §152 odst. 2 služebního zákona (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, platný do 31. 12. 2006, dále jen „služební zákon“)
musí mít policista souhlas služebního funkcionáře
a) ke správě cizího majetku,
b) k provozování živnosti nebo účasti na živnostenském podnikání nebo k vykonávání
jiné výdělečné činnosti v pracovním nebo obdobném poměru,
c) k členství v představenstvech, dozorčích radách nebo jiných orgánech obchodních
společností či družstev.
Již z jazykového výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že v relevantní době platný
služební zákon při vymezení činností, k nimž policista potřeboval souhlas služebního
funkcionáře, neužíval pojmu podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák., na kterýžto pojem
se odvolává stěžovatel. Přestože služební zákon zahrnuje téměř všechny kategorie podnikatelů
dle §2 od st. 2 obchodního zákoníku (s výjimkou osob, které provozují zemědělskou výrobu
a jsou zapsány do evidence podle zvláštního předpisu), zahrnuje rovněž nepodnikatele,
neboť požadavek souhlasu se vztahuje též na jinou výdělečnou činnost v pracovním
či obdobném poměru. Pokud pod písm. c) citovaného ustanovení služební zákon vyžaduje
souhlas služebního funkcionáře k členství v představenstvech, dozorčích radách
nebo jiných orgánech obchodních společností či družstvech, pak nelze z ničeho dovodit,
že by tato povinnost nastávala pouze při splnění jakýchkoli dalších předpokladů,
v daném případě například až ve chvíli, kdy by společnost začala skutečně podnikat. Ústavnost
obdobného právního názoru nezpochybnil ani Ústavní soud (k tomu srov. usnesení ze dne
14. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 398/2000, přístupné na http://nalus.usoud.cz/).
Že si této skutečnosti byl vědom i sám stěžovatel, vyplývá ostatně i z jeho vyjádření v průběhu
bezpečnostního pohovoru, v němž popsal svou (neúspěšnou) snahu po nástupu do služebního
poměru souhlas získat (viz obdobně str. 12 napadeného rozsudku). Ostatně o absurdnosti názoru
stěžovatele, který „členství“ spojuje jen s faktickou podnikatelskou činností obchodní společnosti
či družstva, platí obdobně závěry, které dále zaujal Nejvyšší správní soud k obdobné výkladové
alternativě §2 odst. 8 zákona o ochraně utajovaných skutečností (viz III/b níže).
Stěžovatelova námitka spočívající v tvrzení, že nebyl povinen žádat o souhlas služebního
funkcionáře, byl-li jednatelem nefungující obchodní společnosti, tak není důvodná.
Není totiž rozhodné, zda podnikatelskou činnost v obchodních společnostech či družstvech
policista fakticky vykonává nebo je jeho členství v jejich orgánech pouze formální, respektive
zda snad samotná společnost či družstvo fakticky podnikatelskou činnost nevykonává.
III/b
Bezpečnostní dotazník, který podle §33 zákona o ochraně utajovaných skutečností
(ve znění do 31. 12. 2005) stěžovatel coby navrhovaná osoba vyplňoval, obsahoval
mj. dotaz na členství v organizacích [odst. 5 písm. e) uvedeného ustanovení], přičemž v souladu
se zákonem výslovně požadoval uvedení údajů za posledních 5 let a v závorce vysvětloval,
že členstvím je míněno např. členství ve statutárních orgánech či dozorčích radách.
Již tedy samo vymezení otázky nevzbuzuje pochybnosti o tom, že stěžovatel byl povinen
u ní svou funkci jednatele obchodní společnosti uvést. Ačkoli §2 odst. 8 téhož zákona (ve znění
do 31. 12. 2005) pojem „organizace“ vymezoval jako právnickou osobu nebo fyzickou osobu
podnikající za podmínek podle zvláštního zákona, nelze přijmout stěžovatelův názor,
že jde jen o osoby fakticky podnikající ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák. Slovo podnikající
je nutno vykládat v kontextu tohoto ustanovení, tedy ve smyslu právní existence daného subjektu,
a tedy také právní možnosti tohoto subjektu podnikat. Výklad opačný by vedl k důsledkům,
jež by byly v příkrém rozporu s principem právní jistoty a umožňoval by v podstatě aplikační
svévoli. Takový výklad by totiž vyžadoval v případě každé jednotlivé organizace konkrétní
posuzování toho, zda skutečně v daný okamžik podnikala, popřípadě kdy podnikat přestala
atp. Takový požadavek by byl zjevně absurdní, a to tím spíše za situace,
kdy jiný (a podle názoru Nejvyššího správního soudu správný) výklad slova podnikající směřuje
ke zkoumání formální existence organizace, která je jednoznačně zjistitelná a podložená zápisem
v obchodním nebo jiném rejstříku.
Stěžovatel proto byl povinen funkci jednatele společnosti CRI.MAR., spol. s r. o.
v bodě 15 doplňující části I. bezpečnostního dotazníku uvést. Již v této souvislosti
lze konstatovat, že jeho vysvětlení, proč tak neučinil, uvedená v kasační stížnosti, jsou značně
rozporuplná. Na jednu stranu totiž tvrdil, že svou funkci jednatele společnosti si v souvislosti
s výkonem náročné funkce příslušníka Policie České republiky a pro velký časový odstup
od založení společnosti ani neuvědomoval, na druhou stranu ovšem absenci vyplnění příslušného
bodu bezpečnostního dotazníku omlouval okolnostmi, jež vyžadovaly jasné uvědomění
si této skutečnosti, totiž výše zpochybněným právním názorem, stejně jako prostým
konstatováním, že to lze zjistit též z výpisu z Obchodního rejstříku.
III/c
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení právní otázky,
zda výše uvedená stěžovatelova pochybení žalovaný za právního stavu platného do 31. 12. 2005
správně vyhodnotil jako bezpečnostní riziko.
Na řízení o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi se podle §73 zákona
o ochraně utajovaných skutečností nevztahoval správní řád, což ovšem neznamenalo,
že řízení mohlo probíhat zcela bez pravidel a že by jeho výsledek mohl být výrazem libovůle
rozhodujícího úřadu. Tento závěr je výsledkem opakovaného posuzování ústavnosti postupu
při bezpečnostních prověrkách Ústavním soudem. Zejména lze poukázat na nález ze dne
12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.), který akceptoval specifičnost tohoto řízení,
ale jen v mezích ochrany ústavních práv občanů, jež musí být respektována, a zejména
vedl k založení povinnosti negativní rozhodnutí zdůvodňovat. Obdobně se Ústavní soud vyslovil
i v nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02, publ. Sb. ÚS, sv. 30, str. 447 a násl., nálezu
ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 577/01, publ. Sb. ÚS, sv. 31, str. 223 a násl., nálezu ze dne
17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 241/01, publ. Sb. ÚS, sv. 27, str. 73 a násl., a nálezu ze dne 28. 6. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 615/01, publ. Sb. ÚS, sv. 26, str. 337 a násl. (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne
8. 2. 2007, č. j. 2 As 38/2006 – 69, dostupný na www.nssoud.cz).
Stěžovatel požádal o vydání osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“. Podle §18 odst. 2
písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností mezi podmínky vydání osvědčení
patří i bezpečnostní spolehlivost navrhované osoby. Ve vztahu k výše uvedeným rozhodnutím
Ústavního soudu lze konstatovat, že řízení ústavní principy akceptovalo, jelikož stěžovatel
měl možnost se vyjádřit k otázce, kterou žalovaný považoval za rozhodující
(v bezpečnostním pohovoru, jenž se podle §30 provádí, jsou-li při bezpečnostní prověrce
zjištěny skutečnosti, které mohou být na překážku vydání osvědčení), a vydaná rozhodnutí
byla žalovaným zdůvodněna.
Stěžovatel nebyl uznán bezpečnostně spolehlivým pro uvedení nepravdivých údajů
při do bezpečnostního dotazníku a pro dlouhodobé a vědomé porušování §152 odst. 2 písm. c)
služebního zákona. Podle §23 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností
za bezpečnostně spolehlivou není považována navrhovaná osoba, u níž bylo zjištěno
bezpečnostní riziko. Bezpečnostní riziko nelze chápat jen tak, jak je obecně vnímáno,
tedy jako konkrétní jednání nebezpečné pro zájmy republiky. Bezpečnostní riziko
se hodnotí i ve vztahu k osobě, která má chránit utajované skutečnosti, konkrétně
podle odst. 2 písm. d) zákona se za bezpečnostní riziko považuje mj. i chování,
které může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti,
a to z hlediska, zda dotyčná osoba je dostatečně neovlivnitelnou, důvěryhodnou a schopnou
utajení zachovávat (shodně shora cit. rozsudek NSS č. j. 2 As 38/2006 - 69).
V daném případě bylo jednání stěžovatele podřazeno pojmu „chování,
které může mít vliv na důvěryhodnost“. Tento pojem zákon blíže nedefinuje (jedná se o neurčitý
právní pojem) a taková definice ani není možná. Naplnění tohoto pojmu je věcí úvahy
posuzujícího orgánu s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem a cílům zákona.
Nejprve tedy musí správní orgán vymezit, zda tento pojem byl naplněn, a poté, jaké závěry
z toho plynou. I zde lze poukázat na již citované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, podle něhož „vymezení bezpečnostních rizik musí být značně obecné,
neboť je zřejmé, že význam jednotlivých konkrétních bezpečnostních rizik se časem může měnit a že je dokonce
myslitelné, že některá bezpečnostní rizika se objeví zcela nově a naopak některá svým významem ustoupí
do pozadí. Obecnost vymezení bezpečnostních rizik je proto plně namístě a v souladu se zmíněným zájmem státu.“
Důvěryhodnost jako pojem v sobě obsahuje nejen zjištěnou skutečnost, ale i její motivaci
a příčiny. Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozsudku č.j. 2 As 38/2006 – 69 mj. konstatoval,
že „neuvedení některého údaje či uvedení nepravdivého údaje může mít za následek posouzení osoby
jako nedůvěryhodné, a tudíž bezpečnostně rizikové. V dotazníku je třeba […] uvést řadu údajů,
které jsou různého významu a různé závažnosti. Jistě ale nelze srovnávat význam pochybení např. v údaji o léčení
ze závislosti s údajem o datu sňatku, přičemž v obou případech se jedná o údaje povinné. […] S ohledem
na rozsah uváděných údajů a různorodost významu jednotlivých údajů nelze podle názoru Nejvyšší správního
soudu považovat jakýkoliv chybějící či chybný údaj za výraz nedůvěryhodnosti osoby, stejně tak jako nelze odhlížet
od důvodů, které k tomu vedly. Tyto důvody jsou totiž nedílnou součástí hodnocení důvěryhodnosti žadatele.“
Z toho lze tedy vyvodit právní závěr, že neuvedení určité skutečnosti při nástupu do zaměstnání
a do bezpečnostního dotazníku neznamená samo o sobě bezpečnostní riziko.
Úvaha o tom, zda jde o chování, které může mít vliv na důvěryhodnost prověřované osoby,
musí tedy vycházet vždy i z okolností takového jednání a ze závažnosti neuvedené informace.
Bylo-li by tedy ve stěžovatelově případě shledáno bezpečnostní riziko jen na základě
skutečnosti, že pozici jednatele obchodní společnosti neuvedl v bezpečnostním dotazníku,
bylo by možné jeho námitku uznat důvodnou, neboť pro snadnou zjistitelnost této skutečnosti
z Obchodního rejstříku a pro konkrétní okolnosti případu lze připustit, že by se mohlo jednat
o pouhé stěžovatelovo opomenutí. Žalovaný nicméně spatřoval snížení stěžovatelovy
důvěryhodnosti i v dlouhodobém a vědomém porušování §152 odst. 2 písm. c) služebního
zákona. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť - jak bylo uvedeno výše – stěžovatel povinnost
žádat o souhlas služebního funkcionáře měl, byl si jí vědom, ale přesto ji dlouhodobě neplnil. Na
tom nic nemění ani možná povědomost nadřízených služebních funkcionářů o této skutečnosti
(na což stěžovatel poukazuje), protože pro posouzení věci je rozhodná důvěryhodnost
samotného stěžovatele. Na dlouhodobé protiprávnosti postavení stěžovatele možnost služebních
funkcionářů jednoduše nahlédnout do obchodního rejstříku nemůže nic změnit. Ostatně nelze po
těchto funkcionářích dost dobře požadovat, aby takovýmto způsobem neustále či opakovaně
„lustrovali“ všechny podřízené policisty. Nutno zdůraznit, že důvěryhodnost je kategorií
objektivní, která je též spojena se zásadním zákazem činností uvedených v §152 odst. 2 v dané
době platného služebního zákona (s výhradou možného souhlasu služebního funkcionáře); nelze
tu ani pominout specifickou povahu služby u policie a vnímání této služby veřejností, což vše
také v daném kontextu dotváří pojem důvěryhodnosti.
IV.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud správně posoudil právní otázku, zda u stěžovatele bylo oprávněně shledáno bezpečnostní
riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Kasační stížnost
byla proto jako nedůvodná podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo, žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné náklady
převyšující rámec jeho běžné administrativní činnosti neshledal. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu