ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.38.2008:93
sp. zn. 1 Azs 38/2008 - 93
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) L. K., b) A. K., c) E. K., d) L. K.1, všichni
zastoupeni JUDr. Vlastou Wege Killiánovou, advokátkou se sídlem Sokolská 1868/20, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2007, č. j. OAM-912/VL-18-BE01-2006,
č. j. OAM 910/VL-20-BE01-2006, č . j. OAM -913/VL-18-BE01-2006 a č . j. OAM-914/VL-18-BE01-2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobců a) - d) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci ze dne 13. 12. 2007, č. j. 58 Az 27/2007 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně c) se odmítá .
II. Kasační stížnost žalobců a), b) a d) se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobci [dále též společně „stěžovatelé“ nebo jednotlivě stěžovatel a) až d)] podanou
kasační stížností napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím
žalovaného. Těmito rozhodnutími žalovaný správní orgán zamítl žádosti stěžovatelů o udělení
mezinárodní ochrany pro nesplnění podmínek dle §12, §13, §14, §14a, §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti kasační stížnosti, když tuto
může účastník soudního řízení podat ve lhůtě do dvou týdnů od doručení rozhodnutí soudu
(§106 odst. 2 s. ř. s.). Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Soud
ze soudního spisu zjistil, že napadený rozsudek byl stěžovatelce c) doručen dne 15. 1. 2008,
stěžovatelům a) a b) dne 16. 1. 2008 a stěžovatelce d) fikcí dle §50c odst. 4) o. s. ř. (použitelného
s ohledem na §42 odst. 5 s. ř. s.) dne 28. 1. 2008 (viz doručenky připojené k listu č. 67 soudního
spisu). Kasační stížnost stěžovatelů byla předána k poštovní přepravě dne 30. 1. 2008 (č. l. 76
soudního spisu).
Nejvyšší správní soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky c) je opožděná, neboť lhůta k podání kasační stížnosti jí uplynula dne 29. 1. 2008
(úterý), a proto ji dle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost stěžovatelů a), b) a d) byla podána včas, soud se jí proto dále zabýval.
Stěžovatelé v podané kasační stížnosti uvádějí, že kasační stížnost podávají z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelé namítají, že soud při přezkumu správních
rozhodnutí opomenul otázku nedodržení zákonné lhůty, během níž lze žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítnout pro uplatňování ryze ekonomických důvodů. Soud taktéž
neposoudil rozhodnutí žalovaného z pohledu Ženevské konvence o uprchlících. Dle stěžovatelů
měl způsob vedení pohovoru před žalovaným a jeho protokolace vliv na kvalitu jeho rozhodnutí.
Od podání žádostí o udělení mezinárodní ochrany do vydání rozhodnutí uplynulo 12 měsíců,
čímž byla překročena zákonná lhůta. Žalovaný se nezabýval věcí svědomitě a odpovědně,
neposkytl stěžovatelům v průběhu řízení pomoc a poučení. Stěžovatelé uvádějí, že žalovaný svojí
nečinností vyvolal u stěžovatelů přesvědčení, že poskytnutí azylu nic nebrání. Žalovaný
tak porušil právní řád ČR. Dle stěžovatelů je nutno vykládat odůvodněný strach z pronásledování
ve vztahu k zemi původu stěžovatelů. Není nezbytné, aby žadatel o udělení mezinárodní ochrany
opustil svoji zemi nelegálně nebo z důvodu opodstatněných obav; žádost o udělení ochrany může
podat i po uplynutí určité doby pobytu v zahraničí. Stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdí,
že žalovaný neshromáždil dostatek informací pro hodnocení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
Stěžovatelé dále podrobně citují ze zprávy Ministerstva zahraničí USA ohledně
dodržování lidských práv v zemi původu, z níž vyplývá, že stav dodržování lidských práv
a potírání diskriminace jsou v zemi původu na velmi nízké úrovni. Žalovaný se dle stěžovatelů
nedostatečně zabýval jejich diskriminací a omezil se pouze na konstatování, že nevystoupili
mediálně zaznamenatelným způsobem proti státní moci. Zavádějící a lživé je tvrzení žalovaného,
že účastnice řízení nebyla ve vlasti ohrožena pro rasu, národnost, náboženství, příslušnost k určité
sociální skupině. Žalovaný i soud se měli nedostatečně vyjádřit k otázce humanitárního azylu
a překážek vycestování. Stěžovatelé shrnuli své faktické námitky tak, že žalovaný porušil §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §47 odst. 3 správního řádu, stejně jako čl. 53 Příručky
UNHCR (Ženeva, 1992). Rozhodnutí nejsou založena na logické vazbě mezi závěry a podklady
pro rozhodnutí.
Stěžovatelé vytýkají soudu, že rozhodl na základě nesprávně zdokumentovaného
skutkového stavu věci, čímž se dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky a vadách řízení. Tyto vady řízení jsou dány tím, že skutková zjištění správního orgánu
nemají oporu ve spise a správní orgán při jejich zjišťování porušil procesní předpisy. Otázka
humanitárního azylu měla být dle stěžovatelů posuzována v kontextu závazků plynoucích
z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé
na závěr navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz. Podle tohoto usnesení je podstatným
přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
Nejvyšší správní soud hned v úvodu odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 488/2005 Sb. NSS. V něm se zdejší soud vyjádřil
k požadavkům na formulaci žalobních bodů (analogicky též na formulaci námitek uplatněných
v kasační stížnosti), přičemž uvedl, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány
či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis
či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ S ohledem na naprostou obecnost
argumentů Nejvyšší správní soud nepřihlédl k námitkám stěžovatelů, že se žalovaný nezabýval
jejich věcí svědomitě a odpovědně, neposkytl stěžovatelům v průběhu řízení pomoc a poučení,
neshromáždil dostatek informací pro hodnocení jejich žádostí, že porušil právní řád ČR
a že způsob vedení pohovoru a jeho protokolace měly vliv na kvalitu rozhodnutí.
Z téhož důvodu se soud nezabýval námitkami spočívajícími v citaci jednotlivých ustanovení
správního řádu (včetně Příručky UNHCR) a námitkami, že soud rozhodl na základě nesprávně
zdokumentovaného skutkového stavu věci, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení
věci, a že zjištěná skutková podstata nemá oporu ve spise a při jejím zjišťování porušil žalovaný
právní předpisy. Takováto tvrzení stěžovatele jsou pouhými parafrázemi právních norem,
aniž by však byla podložena uvedením konkrétních skutkových dějů, tedy dostatečně
a nezaměnitelně substancializována.
Nejvyšší správní soud dále nemohl při svém rozhodování o přijatelnosti kasační stížnosti
přihlédnout ani k námitkám, že žalovaný nedodržel zákonnou lhůtu, v níž lze žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítnout pro uplatňování ryze ekonomických důvodů, že řízení
před žalovaným trvalo 12 měsíců, čímž byla překročena zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí,
a že žalovaný svojí nečinností vyvolal u stěžovatelů přesvědčení, že jim bude mezinárodní
ochrana udělena. Výše uvedené námitky stěžovatelů, které řádně neuplatnili v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného, ačkoliv tak učinit mohli, jsou s ohledem na §104 odst. 4
in fine s. ř. s. nepřípustné.
Další námitkou stěžovatelů je, že soud měl na posouzení dané věci aplikovat Úmluvu
o právním postavení uprchlíků (publikována sdělením Ministerstva zahraničních věcí
č. 208/1993 Sb.), Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována sdělením
č. 209/1992 Sb.) a Úmluvu o právech dítěte (publikována sdělením č. 104/1991 Sb.). Jedná se tak
o námitku, kterou lze podřadit pod důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., totiž že na skutkový
stav byla aplikována chybná právní norma (zákon o azylu). Soud dospěl k závěru, že otázkou
přednostní aplikace mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy ČR se dostatečně zabýval
např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64 (dále též rozsudek NSS ze dne
1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 292/2004 - 74, oba dostupné na www.nssoud.cz), v němž uvedl,
že mezinárodní smlouvy mají přednost před vnitrostátním právem tehdy, jestliže v nich obsažené
normy jsou v rozporu s normami vnitrostátními. Jelikož stěžovatelé neuvedli, jaká konkrétní
ustanovení citovaných mezinárodních smluv měla být užita, nemůže se soud k této otázce
vyjádřit blíže. Snad jen na okraj lze poznamenat, že vzhledem k věku stěžovatelů v době
rozhodování žalovaného o jejich žádosti nepřichází aplikace Úmluvy o právech dítěte v úvahu
(dle čl. 1 se Úmluva vztahuje toliko na osoby mladší 18 let).
Pod důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze zařadit taktéž námitku stěžovatelů týkající
se správného výkladu pojmu „odůvodněný strach z pronásledování“. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68 (přístupný na www.nssoud.cz), uvedl,
že neurčitý pojem „odůvodněný strach z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu
je „víceznačný pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v daném případě přezkoumává,
zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající povinnost správnímu orgánu
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, na jehož základě je pak právem správního orgánu kvalifikovaně
rozhodnout.“ V rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58 (dostupný
na www.nssoud.cz), zdejší soud k projevům náboženské nesnášenlivosti v zemi původu uvedl,
že „za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu by mohla být
v daných souvislostech považována jen taková situace, kdy ze strany orgánů státní moci dochází k persekuci osob
z důvodu jejich náboženské orientace, popř. by na Ukrajině docházelo ze strany veřejné moci k systematickému
odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou, odůvodněnou netolerancí k jejich náboženskému
vyznání.“ Z vyjádření stěžovatelů nevyplývá, že by jim státní moc odmítla poskytnout ochranu.
Stěžovatelé sami během řízení doložili, že loupežné přepadení domu stěžovatelů bylo
vyšetřováno prokuraturou a ombudsmanem. Skutečnost, že se nepodařilo vypátrat útočníky,
nemůže nijak vypovídat o úmyslu těchto státních orgánů podporovat útoky soukromých osob
vůči menšinovému obyvatelstvu. Informace shromážděné žalovaným o stavu náboženské
svobody a poměru státní moci k minoritním skupinám obyvatelstva nedovolují učinit závěr,
že by byla ruská pravoslavná menšina v Kyrgyzské republice pronásledována státní mocí,
resp. že by státní moc tolerovala její pronásledování ze strany soukromých osob.
Soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Azs 149/2005 - 69
(dostupný na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že „není důvodu zpochybňovat výpovědi žalobkyně a)
o nesčetných drobných ústrcích, kterých se jí a její rodině coby osobám ruské národnosti dostávalo od kyrgyzských
spoluobčanů; takovéto jevy však nejsou důvodem pro udělení azylu. Není v moci státu zabránit projevům špatných
lidských vlastností, ať už pramení z osobní zášti vůči jednotlivci nebo z historického resentimentu vůči větší
skupině obyvatel. Žalobkyně a) byla podle vlastních slov vystavena právě takovým ústrkům; těm však bývá
s velkou pravděpodobností vystaven každý příslušník menšinové národnosti, je-li konfrontován s netolerantním
příslušníkem většinového místního obyvatelstva. Nepřátelské projevy spolužáků, jimž byl vystaven nezletilý syn
žalobkyně a), pak už pojmově nemohou být považovány za diskriminaci: je obecně známo, že děti často stíhají
posměchem jakoukoli odlišnost, ať už se jedná o jinou národnost, jinou barvu pleti, tělesnou vadu apod. Smyslem
institutu azylu je ovšem poskytnout jednotlivci ochranu před těmi nejzávažnějšími úzce vymezenými zásahy
do jejich lidských práv, pokud to v jejich vlastní zemi není možné, nikoli uchránit je před lidskou zlobou
a netolerancí, které se ostatně v různých formách vyskytují ve všech lidských společenstvích.“ Uvedenou
judikaturu lze bezesporu vztáhnout na ústrky, kterým byly vystaveny stěžovatelé ze strany
spoluobčanů, zejména pak stěžovatelky c) a d) ze strany svých spolužáků.
Pokud jde o hrozbu únosu neprovdaných žen, žalovaný i soud vzali tuto v úvahu.
Jak však z výpovědí stěžovatelů vyplynulo, jedná se o kyrgyzský zvyk (shodně i podklady
shromážděné žalovaným), který není zaměřen proti osobám ruské národnosti či křesťanského
vyznání. Nejedná se tak o únosy z azylově relevantních důvodů. Navíc státní moc se snaží těmto
protizákonným praktikám čelit, a to i prostřednictvím nevládních organizací (viz Zpráva
o dodržování lidských práv za rok 2006, MZ USA). Nejedná se ani o důvod pro udělení
doplňkové ochrany. Kriminální jednání jednotlivců ani nedůvěra stěžovatelů ve státní instituce,
které je dle jejich názoru nemohou ochránit před útoky soukromých osob, které stejně
jako úředníci náleží k majoritnímu etniku, nenaplňují pojem odůvodněných obav
z pronásledování (obdobně rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupný
na www.nssoud.cz).
Stěžovatelé mají nepochybně pravdu, pokud v kasační stížnosti uvádějí, že pro naplnění
azylových důvodů je nerozhodné, že opustili zemi svého původu legálně a o udělení mezinárodní
ochrany požádali teprve s jistým časovým odstupem. Žalovaný ani krajský soud však také netvrdí
opak. V obecné rovině lze považovat skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu podal svoji
žádost až po delší době pobytu na území ČR (navíc pobytu nelegálního), za jeden z aspektů,
který může mít vypovídací hodnotu o intenzitě obav žadatele z pronásledování v zemi původu
a lze z něho s ohledem na další okolnosti případu usuzovat na účelovost podané žádosti
(viz rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, především rozsudek ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, oba přístupné na www.nssoud.cz). V druhém z citovaných
rozsudků soud konstatoval následující: „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu pronásledován
z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl požádal až po čtyřech letech
nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly
(zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel
příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ (zdůraznění doplněno).
Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelů ohledně nízké úrovně stavu lidských práv
a ochrany před diskriminací uvádí, že tuto lze podřadit pod důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., totiž že zjištěná skutková podstata nemá oporu ve spise či je s ním v rozporu.
Zdejší soud ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2006 Ministerstva zahraniční Spojených
států amerických zjistil, že po svržení režimu prezidenta A. v roce 2005 došlo v této oblasti
k výraznému pokroku směrem k mezinárodním standardům. Přesto však byly zaznamenány četné
problémy při dodržování lidských práv, o kterých se zmiňují stěžovatelé ve své kasační stížnosti.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, má otázka úrovně ochrany lidských práv
a způsobu výkonu státní moci vliv na rozložení důkazního břemene (viz rozsudek NSS ze dne
29. 3. 2007, č. j. 4 Azs 145/2006 - 93, dostupný na www.nssoud.cz). V souladu s touto
judikaturou lze konstatovat, že pokud pochází žadatel o udělení mezinárodní ochrany ze země
s nízkou úrovní ochrany lidských práv, je na správním orgánu, aby shromáždil dostatek důkazů
a bez pochyb vyvrátil tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu. Veškerá tvrzení stěžovatelů
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany byla založena na vztahu muslimské většiny
a pravoslavné menšiny (otázka náboženské svobody) a postavení ruského minoritního etnika.
Otázka náboženství a etnického původu jsou v Kyrgyzstánu propojeny čili tyto aspekty vzájemně
splývají v jeden. Nejvyšší správní soud ze správních spisů a rozhodnutí žalovaného zjistil,
že tento si pro svá rozhodnutí opatřil jako podklad Výroční zprávu o svobodě vyznání
za rok 2006 Ministerstva zahraničí Spojených států amerických, informace MZV ČR ze dne
17. 9. 2003 (č. j. 131017/2003-LP), ze dne 21. 10. 2003 (č. j. 135267/2003-LP), ze dne 1. 12. 2006
(137636/2006-LP) a ze dne 16. 2. 2007 (č. j. 105448/2007-LP). Všechny tyto dokumenty byly
učiněny součástí spisu, stěžovatelé měli možnost se k nim vyjádřit, čehož také využili, a lze říci,
že představují dostatečný podklad pro vyvrácení tvrzení stěžovatelů o státem tolerované
náboženské a národnostní nesnášenlivosti a diskriminaci. Závěry žalovaného mají oporu
ve shromážděných informacích o zemi původu, přičemž stěžovatelé v nich uvedené závěry nijak
nezpochybnili a soudu nepředložili ani informace, z nichž by bylo možné dovodit závěry opačné.
Pokud žalovaný uvedl, že stěžovatelé nebyli ohroženi pro rasu, národnost, náboženství,
příslušnost k určité sociální skupině, pak je tento závěr nutno chápat v kontextu, že se nejedná
o ohrožení ve smyslu perzekuce prováděné či tolerované státní mocí. Bezesporu jej nelze chápat
tak, že by žalovaný nevěřil stěžovatelům, pokud uváděli konkrétní nábožensky laděné ataky
ze strany soukromých osob.
Taktéž pod důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze zařadit námitku stěžovatelů,
že rozhodnutí žalovaného neobsahují argumentaci ve vztahu k neudělení humanitárního azylu.
Ačkoliv žaloby neobsahují žalobní bod směřující k přezkumu aplikace §14 zákona o azylu
žalovaným, je krajský soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti k případné
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jedná se totiž o vadu,
která může mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí, a pro tuto vadu je Nejvyšší správní soud
povinen takové soudní rozhodnutí zrušit (viz rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 33/2003 - 78, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud z rozhodnutí žalovaného zjistil,
že se v nich žalovaný zabýval jednak osobní situací stěžovatelů (konkrétní útoky a hrozby
vůči stěžovatelům), jednak obecnou situací v zemi původu ve vztahu k tvrzením stěžovatelů (stav
dodržování lidských práv, zejména náboženské svobody, postavení smíšených rodin
ve společnosti, vztah muslimské a pravoslavné komunity). Pokud žalovaný velmi úsporným
administrativním stylem, jemuž by neuškodila alespoň zevrubná rekapitulace všech tvrzení
stěžovatelů, zkonstatoval, že neexistují žádné důvody hodné zvláštního zřetele, nelze proti tomu
nic namítat. Soud totiž může ve vztahu k aplikaci §14 zákona o azylu přezkoumat pouze to,
zda nedošlo k překročení nebo zneužití mezí správního uvážení (viz rozsudek NSS ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, www.nssoud.cz). Jestliže stěžovatelé uvádí, že napadený
rozsudek soudu trpí nedostatkem argumentů ve vztahu k přezkumu neudělení humanitárního
azylu [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], nelze s nimi souhlasit. Stěžovatelé měli především
sami v žalobách zformulovat žalobní bod směřující proti posouzení existence důvodů pro udělení
humanitárního azylu žalovaným. Jestliže tak neučinili a ani krajský soud neshledal důvod zabývat
se přezkoumatelností rozhodnutí žalovaného z tohoto hlediska z úřední povinnosti (viz výše),
je logickým důsledkem, že se k neudělení humanitárního azylu nijak nevyjádřil v odůvodnění
svého rozsudku.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že správní orgán i soud nedostatečně odůvodnili
neudělení překážky vycestování. Nejvyšší správní soud uvádí, že počínaje dnem 1. 9. 2006 byl
institut překážek vycestování nahrazen institutem doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu,
proto soud posuzuje tuto námitku jako námitku vztahující se k doplňkové ochraně. Námitka
nedostatečného odůvodnění přezkumu neudělení doplňkové ochrany soudem je podřaditelná
pod důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Takové soudní rozhodnutí by totiž bylo
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud se otázkou
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí dostatečně zabýval již v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné, pokud z jeho odůvodnění „není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud
nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy.“ V tomto případě však soud zrekapituloval,
jakými otázkami se žalovaný při posuzování naplnění podmínek doplňkové ochrany zabýval,
přičemž obsah zjištění je uveden v předchozí části odůvodnění (str. 8 napadeného rozsudku).
Na závěr soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry žalovaného. Podrobněji se v odůvodnění svého
rozsudku vrátil ke kyrgyzskému zvyku únosu nevěst. Soud tedy respektoval ustálenou judikaturu
NSS k požadavku přezkoumatelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí.
Jde-li o nedostatek odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu k neudělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než zopakovat,
že k nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí je krajský soud povinen přihlížet i bez námitky;
jedná se o vadu správního řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne
12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud opakovaně
judikuje, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka
za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti
předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené,
jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ (viz rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 5 A 48/2001 – 47, www.nssoud.cz). Žalovaný plně v duchu výše uvedeného právního názoru
zdejšího soudu v odůvodnění svých rozhodnutí uvádí, z jakých vyšel podkladů, vyjadřuje
se k jednotlivým tvrzením stěžovatelů z toho hlediska, jestli mohou naplnit kritéria pro udělení
doplňkové ochrany, tato tvrzení vyvrací.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje odpověď na posuzovanou námitku. S ohledem na výše uvedené
shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
je bezpředmětná, neboť dle §32 odst. 5 zákona o azylu je kasační stížnosti podané ve věci
mezinárodní ochrany přiznán odkladný účinek ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu