ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.25.2008:41
sp. zn. 2 Azs 25/2008 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem,
advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně p roti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 11. 2007, č. j. 61 Az 40/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2006, č. j. OAM-412/VL-10-11-2006, žalované Ministerstvo
vnitra zamítlo, jako zjevně nedůvodnou, žádost žalobkyně o udělení azylu podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 61 Az 40/2006 - 22, zamítl.V odůvodnění tohoto rozsudku
krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s názorem žalovaného, dle kterého žalobkyně neuvedla
žádné azylově relevantní důvody a jediné, o co svou žádost opírala, byly potíže se soukromými
osobami (matkou, otčímem a bratrem). Z ničeho tedy nevyplývá, že by žalobkyně byla vystavena
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, přičemž její žádost o udělení azylu je motivována
snahou o legalizaci pobytu na území České republiky. Dále krajský soud konstatoval, že žádost
žalobkyně je nedůvodná i z pohledu §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a že se na žádost
žalobkyně nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť napadené
rozhodnutí je, podle jejího názoru, stiženo nezákonností spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Předně stěžovatelka namítá, že se soud s ohledem
na její osobní situaci (problémy s rodinnými příslušníky, které vyústily až ve fy zické napadání
a sexuální obtěžování stěžovatelky a její nucení k prostituci) nevypořádal s otázkou, zda v daném
případě byly splněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
(tzv. humanitární azyl). S ohledem na výše popsané rodinné problémy by bylo na místě zvážit,
zda stěžovatelce neposkytnout ochranu před újmou na jejím zdra ví, popř. dokonce životě,
které se jí na Ukrajině údajně nedostane. Právě tato skutečnost, společně s faktem, že stěžovatelka
vede na území České republiky dosud spořádaný život, kterým dává záruku toho, že pro Českou
republiku nepředstavuje bezpečnostní riziko, by mohly zakládat důvod pro udělení
humanitárního azylu. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma účelu institutu azylu, jímž není pouhá
legalizace pobytu cizince na území České republiky, nelze však nevidět, že úkony k získání
povolení k pobytu na území České republiky v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců, ve znění pozdějších předpisů, by musela činit na území Ukrajiny, kde by byla vystavena
nebezpečí újmy na zdraví i životě. Toto nebezpečí se zvyšuje v závislosti na době vyřizování
žádosti o povolení pobytu českými zastupitelskými úřady na Ukrajině, přičemž délku tohoto
řízení nelze předem stanovit. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. Současně požádala stěžovatelka o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s., neboť výkon, resp. jiné právní následky
napadeného rozsudku, by pro ni představovaly nenahraditelnou újmu směřující do sféry jejího
života a zdraví. Přiznaný odkladný účinek by se přitom nedot kl nabytých práv třetích osob
a nebyl by ani v rozporu s veřejným zájmem.
K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Uvedl, že se kasační stížnost jeví
v některých svých bodech jako žalobu přesahující. Nedospěje-li Nejvyšší správní soud
ke stejnému závěru, pak žalovaný kasační stížnost shledává jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. Žalovaný připomíná, že stěžovatelka před spr ávním orgánem vypověděla,
že se nikam (tedy ani na policii) neobracela a žádná oznámení ani stížnosti na protiprávní jednání
svých rodinných příslušníků ze strachu nepodávala. Žalovaný zde odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2005, ze dne
11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003, a ze dne 8. 12. 2004, č. j. 1 Azs 58/2004. Navrhl proto kasační
stížnost odmítnout. K žádosti na přiznání odkladného účinku odkázal na §32 odst. 5 zákona
o azylu, který zakotvuje odkladný účinek kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu
o žalobě ve věcech mezinárodní ochrany (dříve azylu).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, dle které stěžovatelka
uplatňuje v kasační stížnosti skutečnosti, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem.
Z obsahu žaloby na č. l. 1 a 10 soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka argumentovala
po skutkové stránce obdobně jako v nyní projednávané kasační stížnosti; právně však svá tvrzení
nesubsumovala. Pokud krajský soud žalobu v této podobě přijal a meritorně ji projednal, nelze
v řízení o kasační stížnosti přičítat stěžovatelce k tíži, že až nyní svá tvrzení opírá o tvrzený
rozpor s konkrétními ustanoveními zákona. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud
neshledal důvod pro odmítnutí kasační stížnosti (její části) pro nepřípustnost, ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s. in fine, a přihlédl ke všem skutečnostem v ní tvrzeným (§109 odst. 4 s. ř. s.
a contrario).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve sm yslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností ke
dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán n apř. v usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS,
dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkré tního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Pokud jde konkrétně o námitku, podle níž se krajský soud nezabýval otázkou, zda jsou
splněny podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu,
i zde Nejvyšší správní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu. Za zmínku stojí v prvé řadě
rozsudek ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož
„zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená,
že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože
neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle
§13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, ž e se azyl podle §13 nebo
podle §14 neuděluje.“ Postupu krajského soudu tak nelze vytýkat nezákonnost, neboť aplikací
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v případech, kdy v žádosti o azyl nejsou žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by stěžovatelka mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, je pojmově vyloučen následný postup správního
orgánu či soudu podle §12 zákona o azylu. V tomto duchu se vyjádřil i zdejší soud, když
v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (na www.nssoud.cz), vyslovil, že: „správní
orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž
současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem
se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož
ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává
se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výr okem
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona.“ Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud
uzavírá, že vztah výroků podle ustanovení §16 a §14 zákona o azylu je vztahem vzájemného
vyloučení.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka v průběhu správního řízení
neuvedla žádné skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byla ve vlasti vystavena
pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných (§12 zákona o azylu), neboť pouze
konstatovala, že bezprostředním impulsem k jejímu odchodu ze země původu byla obava z jejího
příbuzenstva, a jako další důvod odchodu již uvedla jen snahu o legalizaci svého pobytu v České
republice. Nemožnost podřazení stěžovatelkou namítaných důvodů pod azylově významné
důvody tak plyne především ze zjištění, že stěžovatelka nebyla pronásledována státní mocí,
ale soukromými osobami. Toto pronásledování však nemůže být důvodem pro udělení azylu,
pokud politický systém v zemi původu žadatele o azyl dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů. Tento závěr vyslovil Nejvyšší správní soud např.
ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, či v rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, případně v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, (všechny
dostupné na www.nssoud.cz). Stěžovatelka důvod svého odchodu řešila opakovanými odchody
z domova a ukrýváním u známých, aby předešla fyzickým útokům bratra, sexuálnímu obtěžování
otčíma a nátlaku matky k získávání finančních prostředků prostitucí. Jednání svých rodinných
příslušníků však se státními orgány vůbec neřešila, a to z důvodu tvrzené obavy před těmito
příbuznými, kterou nabyla na základě výhružky, že uplatňování práv u příslušných státních
orgánů bude použito proti její osobě. Nelze tedy z tohoto důvodu ani predikovat,
že by ji případná pomoc ze strany orgánů veřejné moci byla odepřena. Rovněž nelze přehlédnout,
že zmiňované problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině či pro zastávané politické názory (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003- 60, na www.nssoud.cz.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu