ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.4.2008:129
sp. zn. 2 Azs 4/2008 - 129
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. Z., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 32 Az 51/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové se u r č u je částkou 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 9. 2006,
č. j. OAM-488/VL-07-04-2006, o neudělení mezinárodní ochrany pro nesplnění podmínek podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, dále pak vady řízení vzhledem k tomu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že byl při jejím
zjišťování porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a v neposlední řadě
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů, který má
za následek nezákonnost tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti opětovně popisuje, že mu bylo v jeho zemi původu
bráněno v právu na svobodu náboženského vyznání, garantovaném řadou mezinárodních
dokumentů. Dodává, že toto bránění mělo podobu postihů ze strany státních orgánů – zákaz
činnosti jeho náboženského uskupení, opakované zadržování policejními orgány z důvodu
členství v neregistrovaném náboženském uskupení, administrativní postihy a následné pohrůžky
trestními postihy z důvodu členství v tomto uskupení. Stěžovatel se také domnívá, že odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu není dostatečné a že soud nesprávně posoudil jeho potíže pouze
jako nutné strpění bezpečnostních opatření a exces z pravomoci policejního orgánu daný
morálním selháním. Stěžovatel se naopak domnívá, že jednání státních kazašských orgánů bylo
pronásledováním ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, a sice porušením jeho práva
na svobodu náboženského vyznání. Dodává, že dle jeho názoru má povinná registrace
náboženských skupin diskriminační podtext, neboť neregistrace je postihována nikoliv
odepřením ekonomických výhod, nýbrž zákazem činnosti.
Stěžovatel uzavírá, že má za to, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
ve smyslu ustanovení §12 a §14a zákona o azylu. Vzhledem ke všemu výše popsanému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Dne 7. 3. 2008 obdržel Nejvyšší správní soud doplnění kasační stížnosti, resp. důkazních
materiálů. Tímto dalším podáním stěžovatel žádá o zvážení článku Vitalije Mantrova „Příbuzní
obviněných z terorismu: Nursultane Nazarbajeve, buďte našim druhým po Alláhovi…“,
zveřejněného na internetové stránce www.geokz.tv. Stěžovatel uvádí, že tento materiál sice nemá
vztah přímo k jeho osobě, nicméně odráží situaci v Kazachstánu, kterou popisoval při svých
pohovorech (zejména porušování práva na svobodu myšlení a svobodu náboženství). Stěžovatel
se obává obdobného neštěstí, jež postihlo osoby uvedené v článku, které se staly oběťmi zvůle
orgánů činných v trestním řízení, a proto přicestoval do České republiky, kde hledá útočiště před
pronásledováním. V případě deportace do Kazachstánu jej čeká mučení a obává se o vlastní
bezpečnost.
K tomuto doplnění nicméně Nejvyšší správní soud konstatuje, že nemá vůbec spojitost
s osobou stěžovatele, neboť se jedná toliko o článek informující o prosbě příbuzných patnácti
osob obviněných z přípravy teroristického útoku (výbuchu budovy Výboru národní bezpečnosti)
o jejich propuštění. Nemá tak žádnou relevanci ani v nyní projednávané věci, protože ze samotné
skutečnosti vyšetřování jedné teroristické akce nelze usuzovat na důvodnost hrozby konkrétního
pronásledování pro náboženské přesvědčení stěžovatele.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na první stížnostní námitku, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není
dostatečné a že soud nesprávně posoudil otázku pronásledování pro jeho náboženské vyznání,
připomíná Nejvyšší správní soud některé své rozsudky, v nichž již dostatečně vyložil, za jakých
podmínek lze konkrétní situaci pokládat za pronásledování z důvodu náboženského vyznání:
„Za pronásledování z důvodu náboženského vyznání ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany
orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání
poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“ (rozsudek
ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 4 Azs 271/2004, (publ. na www.nssoud.cz). Obdobně také v rozhodnutí
ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 129/2005: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování
či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem
vymezené důvody udělení azylu.“; anebo v rozsudku ze dne 17. 8. 2005, sp. zn.4 Azs 409/2004: „Pouhé
obecné tvrzení o pronásledování pro příslušnost k určité náboženské sektě, které žadatel o udělení azylu nijak
konkrétně nedoloží a které ani jinak nevyplývá z existujících dokumentů o situaci v domovské zemi, nelze
považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ Nejvyšší správní soud uzavírá k této námitce, že termín „odůvodněný strach
z pronásledování“ je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis.
Krajský soud proto v posuzovaném případě přezkoumával, zda žalovaný zjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci dle logických pravidel
kvalifikovaně rozhodl a dospěl k závěru, že postupoval zcela správně. Z obsahu rozhodnutí
žalovaného je totiž zřejmý velmi podrobný popis situace dodržování lidských práv
v Kazachstánu, a to v oblasti legislativní i faktické. Zejména žalovaný reagoval na námitky
ohledně povinnosti registrace náboženských společností a konstatoval, že celkovou situaci
lze charakterizovat jako nikoliv persekuci či nátlak, nýbrž jako stálou kontrolu ze strany státních
orgánů, přičemž se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že registraci podléhají jednotlivé osoby,
když ve skutečnosti se tato povinnost vztahuje toliko na náboženské společnosti jako celek,
a to za účelem získání způsobilosti k právním úkonům. Argumentaci žalovaného a následně
krajského soudu proto považuje Nejvyšší správní soud za zcela odpovídající shora citované
judikatuře a z tohoto důvodu tuto stížnostní námitku shledal nepřijatelnou.
Konečně je třeba odmítnout také námitku, a sice že se stěžovatel obává návratu do vlasti
z důvodu porušování lidských práv. Z judikatury zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne
21. 11. 2003, sp. zn.7 Azs 13/2003) totiž plyne, že „ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá nespokojenost se stavem
dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená, takovýmto důvodem není.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny posuzované námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byla právní zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti ustanovena advokátka
Mgr. Bohdana Nováková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 2 100 Kč za jeden
úkon právní služby (převzetí věci) a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem tedy 2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu