ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.95.2008:64
sp. zn. 2 Azs 95/2008 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. H., zastoupený JUDr. Lenkou Zrnovskou,
advokátkou se sídlem Liberec, Revoluční 66, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2008, č. j. 58 Az 2/2008 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Lence Zrnovské se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2008, č. j. OAM-10-461/LE-BE03-P07-2007
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra neudělilo žalobci mezinárodní
ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu),
ve znění do 24. 4. 2008 (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci žalobou, který ji rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, č. j. 58 Az 2/2008 - 34, zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud poté, co zrekapituloval obsah relevantních
ustanovení zákona o azylu a správního spisu, shrnul, že smyslem institutu azylu není poskytnout
žadateli ochranu před jakýmkoli jednáním v zemi původu a že nárok na udělení azylu vzniká
jen při splnění dvou základních předpokladů: odůvodněného strachu z pronásledování
a existence některého z důvodů výslovně uvedených v §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Pronásledování, je-li vůbec u žadatele zjištěno, tak musí být vykládáno nikoli v obecném smyslu,
ale ve smyslu zákona o azylu. Z výpovědi žalobce přitom vyplývá, že v zemi původu měl potíže
se soukromými osobami (otcem, jenž žadatele nutil ke členství v sektě) a že toto jednání nebylo
podporované nebo trpěné státními orgány nebo organizacemi ovládajícími stát. Žalovaný
zjišťoval, zda se žalobce snažil své problémy řešit již v zemi původu, ale žalobce neprokázal,
že by mu stát nebyl schopen ochranu zajistit. Podle krajského soudu se o pronásledování
v takovém případě nemůže jednat. Nadto žalobce, jenž se hlásí k římskokatolické církvi, potvrdil,
že tuto víru mohl v Kamerunské republice vyznávat bez problémů. Krajský soud dal taktéž
žalovanému za pravdu v tom, že některá tvrzení žalobce uvedená v průběhu správního řízení
vykazují rozpory. Nepovažoval proto za nutné zjišťovat podrobnější informace o žalobcem
zmiňované sektě a přezkoumávat závěry o ekonomických důvodech žádosti, neboť krajský soud
posuzuje pouze správnost závěru o (ne)existenci pronásledování žalobce, resp. zda se tak dělo
z azylově relevantních důvodů. V průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl ani skutečnosti,
z nichž by bylo možné dovodit, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, ani z relevantních zpráv též
nevyplývá, že by v zemi původu probíhal ozbrojený konflikt. Vycestování žalobce není podle
krajského soudu ani v rozporu s mezinárodními závazky. Přestože žalobce namítal neaktuálnost
zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel (jednalo se o zprávy z let 2006 a 2007),
na konkrétní změny nepoukázal.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnosti s odkazem na důvody
vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má především zato, že žalovaný neměl dostatek podkladů pro posuzování doplňkové
ochrany, a pro tuto vadu mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. V této souvislosti opětovně
namítá neaktuálnost zpráv, které se navíc nevěnují specifikům jeho případu (zejména jednání jeho
otce a sekty, jíž je členem). Co se týče rozporných výpovědí, je stěžovatel toho názoru, že si měl
žalovaný opatřit podklady pro zjištění věci. Navíc poukazuje na to, že krajský soud příběh
stěžovatele za nevěrohodný neoznačil. Ačkoli tedy nebyly shledány azylově relevantní důvody,
nepopírá to automaticky skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona
o azylu, v čemž stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007,
sp. zn. 46 Az 17/2007. V části věnující se neudělení doplňkové ochrany považuje stěžovatel
rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné. Soud na jednu stranu potvrdil, že stěžovatel měl
problémy se soukromými osobami, na druhou stranu (přes stěžovatelovy obavy) však v jeho
případě neshledal existenci nebezpečí vážné újmy. Přestože tedy soud neuznal, že by tyto obavy
byly podřaditelné pod §12, §13 a §14 zákona o azylu, zcela nesprávně je hodnotil ve vztahu
k §14a zákona o azylu. Pokud jde o jednání soukromých osob, dodává stěžovatel, že i toto
jednání může být přičitatelné státu, pokud jedinec nemůže nebo není ochoten ochranu státu
využít. Kamerunská republika nemůže být považována za demokratický stát, neboť úroveň
ochrany lidských práv je špatná, kamerunské ozbrojené složky běžně provádí mučení, dochází
k postihu žurnalistů a trestání homosexuality a dosud nedošlo k pozitivním změnám. Za této
situace stěžovatel ochrany svého státu využít nemůže a ani nechce. Podmínkami pro udělení
doplňkové ochrany se však soud vůbec nezabýval a pouze shrnul, že stěžovatel k §14a zákona
o azylu relevantní skutečnosti nesdělil, čímž jednak nesledoval určenou žalobní námitku a jednak
je takový závěr v rozporu se skutkovým stavem. Závěrem stěžovatel uvádí, že by jeho kasační
stížnost měla být připuštěna k meritornímu projednání, neboť se krajský soud vůbec nevěnoval
přezkumu části výroku, ačkoli k tomu byl rozsahem žalobních námitek povinen. Soud navíc svým
restriktivním výkladem ukládá stěžovateli, aby rozlišoval mezi svými obavami ve smyslu
§12 zákona o azylu a nebezpečím vážné újmy dle §14a zákona o azylu. Právě tento sporný
výklad je důvodem, proč kasační stížnost přesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že si pro posouzení obstaral dostatek materiálů,
které učinil součástí spisu a dal stěžovateli možnost se s nimi seznámit. Není mu přitom známo,
že by došlo před vydáním rozhodnutí ke změnám, které by informační hodnotu shromážděných
zpráv jakkoli snižovaly. Ač informace nezmiňují stěžovatelem uváděnou sektu, vyjadřují
se k náboženské situaci dostatečně a vypovídají i o situaci v zemi s ohledem na čarodějnictví
a domorodé náboženské praktiky. Pro účely rozhodování o udělení doplňkové ochrany žalovaný
opět posoudil veškeré výpovědi učiněné v průběhu řízení na pozadí uvedených zpráv o situaci
v zemi původu a neshledal nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Tvrzení
stěžovatele ohledně jeho potíží byla rozporná, a tím pádem postrádala potřebnou věrohodnost,
navíc ze zpráv je zřejmá náboženská snášenlivost v zemi původu stěžovatele, respektování
svobody vyznání, a proto stěžovatel mohl využít ochrany státu, jehož je občanem. Soud
se přezkumem udělení doplňkové ochrany zabýval, stejně jako dalšími námitkami, jak vyplývá
z odůvodnění rozsudku. Závěrem žalovaný podotýká, že ani on, ani krajský soud nepostupovali
tak, že by stěžovatel musel rozlišovat důvody podle §12 a §14a zákona o azylu. Jelikož stěžovatel
svými nevěrohodnými tvrzeními nevyvrátil domněnku, že se nemohl domáhat ochrany svých
práv u státních orgánů, žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli již
jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ K jedinému tvrzenému důvodu přijatelnosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, který jednoznačně řeší
vztah důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu: „Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu
(nyní doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle §12
zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“.
Stěžovatel v průběhu správního řízení skutečně neuvedl žádné skutečnosti,
které by byť jen naznačovaly, že by byl ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů pro azylové
řízení významných (§12 zákona o azylu), neboť pouze uvedl, že bezprostředním impulsem
k jeho odchodu byla obava z útoků otce, odmítne-li se stěžovatel stát členem sekty EYINYE.
Lze tedy na souzený případ plně uplatnit závěry, které již Nejvyšší správní soud opakovaně
vyslovil, a to např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
(dostupný z http://www.nssoud.cz), kde konstatoval, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani
důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“ Nejvyšší správní soud se také již vícekrát vyjádřil
k otázce ochrany stěžovatele před útoky soukromých osob v zemi původu. Pronásledování
soukromými osobami nemůže být důvodem pro udělení azylu, pokud politický systém v zemi
původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů - důvodem
pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž
by se stěžovatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým
jednáním poskytnout. Ze skutečností stěžovatelem uváděných nevyplynulo, že by mu pomoc
ze strany orgánů veřejné moci byla odepřena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48), dostupný z http://www.nssoud.cz). Pouhou nečinnost
policie při řešení jeho problémů se soukromými osobami, proti níž však stěžovatel nijak
(alespoň soudě dle jeho výpovědí) nebrojil, přičemž se ani nepokusil nalézt ochranu u jiného
státního orgánu, nelze označit za „neschopnost státu poskytnout ochranu a pomoc“
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68,
dostupný z http://www.nssoud.cz). Nečinnost či průtahy v řízení nejsou výjimečné
ani v některých státech, které lze bez pochybností označit za demokratické.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména při posuzování
důvodů pro neudělení doplňkové ochrany stěžovateli, Nejvyšší správní soud sice souhlasí
s názorem, že je především na žalovaném, aby se pokusil opatřit si informace či důkazy o zemi
původu žadatele; tuto povinnost však nemá tehdy, pokud žadatel vůbec žádné azylově relevantní
důvody ani neuváděl a ve své žádosti o azyl (a na ni navazujících výpovědích ve správním řízení)
se zmínil pouze o hrozícím útoku rodinného příslušníka (to však, dle výše zmíněné ustálené
judikatury, není azylově relevantní důvod). Na stěžovateli naopak ve správním řízení především
leželo břemeno tvrzení konkrétních azylově relevantních důvodů vztahujících se k jeho osobě;
to však neunesl (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, či ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003, oba dostupné
z http://www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatel žádné azylově relevantní důvody neuváděl,
tedy nelze hovořit o důkazní nouzi či potřebě blíže objasnit jím uváděné skutečnosti. Tento závěr
lze plně vztáhnout i na stížní námitku, dle které žalovaný vycházel z neaktuálních zpráv o zemi
původu stěžovatele. Stěžovatel totiž v průběhu správního i soudního řízení žádné konkrétní nové
skutečnosti neuvedl, a odkazoval-li na situaci v zemi původu, činil tak veskrze obecně (zejména
co se týče postavení homosexuálů či útoků na žurnalisty), aniž by tyto skutečnosti měly jakoukoli
spojitost s důvody, o něž svou žádost o udělení mezinárodní ochrany opíral, a aniž by bylo
zřejmé, jak se mohou týkat přímo jeho osoby. K tomu více viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dostupný z http://www.nssoud.cz: „Pokud
žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů,
resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním
řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým
a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory.“
K aplikaci tzv. doplňkové ochrany podle §14a (dříve překážky vycestování) Nejvyšší
správní soud shrnuje, že tu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody
pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po navrácení do vlasti hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud
by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky). Vyhodnocení
nebezpečí vážné újmy, která je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany, je na úvaze
správního orgánu; ten vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací o zemi
původu žadatele, ale také z hodnocení věrohodnosti tvrzení žadatele. Obsah a věrohodnost
jeho tvrzení má přitom zásadní význam, neboť pouze žadatel utváří rámec
zjišťování skutkového stavu (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 49/2008 - 55, dostupné z http://www.nssoud.cz). Žalovaný se v dané věci
problémem, zda stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy,
zabýval, a dospěl k závěru, že žádným z důvodů uvedených ve shora citovaném ustanovení
stěžovatel ohrožen není; krajský soud jeho závěr aproboval. Vycházel přitom ze skutečností,
zjištěných již v rámci posuzování existence azylově relevantních důvodů; pokud jde o otázku
ohrožení z důvodu vyznání či jeho praktikování, uvedl již v předchozí části, že Kamerunská
republika uznává svobodu vyznání a existuje zde náboženská tolerance (což ani stěžovatel
nepopírá); dochází-li k jednání soukromých osob, jež jsou s těmito zásadami v rozporu,
pak takové jednání nelze státu přičítat k tíži. Nebylo taktéž přesvědčivě objasněno, proč se
stěžovatel nemohl přestěhovat na jiné, pro něj bezpečnější místo v rámci jeho vlasti; jediné
konkrétní tvrzení, dle kterého přestěhování mělo bránit, že kouzla namířená proti jeho osobě jsou
schopna působit na celém území Kamerunské republiky, je zcela bezpředmětné.
Konečně k otázce rozpornosti výpovědi stěžovatele a jejím důsledkům Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2000, podle
něhož: „pravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně
vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku obav z jeho
návratu a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel odvolává v rámci azylové procedury,
mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově, mnohdy na jeho čestném prohlášení stojí i identita jeho osoby, když
nemůže tuto doložit. Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost
jejich tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele důvody jiné, než jím
tvrzené.“ Jestliže krajský soud výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení označil
za nekonzistentní, neboť stěžovatel se v poměrně zásadních věcech nedržel stejné dějové linie,
je jeho závěr o neprokázání existence azylově relevantních důvodů s tímto právním názorem
souladný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel žádný relevantní důvod přijatelnosti své kasační
stížnosti neuvedl, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti,
tj. převzetí a příprava zastoupení, ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč, dle §13 odst. 3 vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu