ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.95.2007:49
sp. zn. 3 Azs 95/2007 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: T. D. H., právně zastoupený JUDr.
Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 613, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2007, č. j. 64 Az 128/2005 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Oldřichu Filipovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 10. 2005, č. j. OAM-1875/VL-10-05-2005.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti svědčící o pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Důvodem
jeho žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Uvedl, že zjištěný skutkový stav nemá oporu ve spisech. Při sepisu protokolů
správní orgán pominul, že stěžovatel dobře neovládal český jazyk, tlumočení nebylo
prováděno řádně a odpovědnými osobami. Dále stěžovatel namítl, že nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení soudního jednání, příslušné poučení mu totiž
nebylo řádně přeloženo. Rozsudek je podle něj nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel poukázal na to, že od doby posledního dokazování došlo k podstatným změnám
v jeho osobních poměrech, které by mohly vést k odlišnému rozhodnutí soudu. Vzhledem
k tomu, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, nemohl však na tyto skutečnosti poukázat.
Má za to, že v jeho případě byly dány nejméně důvody pro udělení humanitárního azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě byl vynesen dne 27. 4. 2007, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou, zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace,
kdy žalobce poučení soudu ve smyslu §51 s. ř. s. neporozuměl, se v obdobném případě
Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 15. března 2005 ,
č. j. 2 Azs 292/2004 - 32, www.nssoud.cz, v němž konstatoval, že i na stěžovatele se vztahuje
obecná právní zásada „vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“. V případě,
že stěžovatel obdržel podání od soudu, jehož obsahu spolehlivě neporozuměl, měl možnost
obrátit se na soud, tuto skutečnost mu sdělit a domoci se sjednání nápravy. Pokud
tak neučinil, nemůže jít jeho nečinnost k tíži soudu. Neobstojí tak ani námitka stěžovatele,
že v důsledku pochybení soudu nemohl uplatnit tvrzení o změně svých osobních poměrů.
K této skutečnosti pak Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se mohou stát pouze
skutečnosti a důkazy , které byly uplatněny před soudem, který napadené rozhodnutí vydal.
K otázce, kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; posouzením
důvodů pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu v případě zjevně
nedůvodné žádosti se zabýval v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71,
www.nssoud.cz.
Námitku stěžovatele, že tlumočení ve správním řízení nebylo řádně provedeno,
Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. Důvody
kasační stížnosti totiž nelze rozšiřovat nad rámec žalobních bodů, lze je opřít jen o takové
konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně
uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 Azs
134/2005, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném
případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost
odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění
zák. č. 350/2005 Sb., podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší
správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši
4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní
služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Protože je ustanovený advokát
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani
z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. ledna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu