ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.46.2008:61
sp. zn. 4 Ads 46/2008 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
Ing. Bc. J. B., zast. JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, se sídlem Moskevská 66, Karlovy
Vary, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2007,
č. j. 7 Ca 106/2006 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2005, č. 499/2005, ředitel Policie České republiky, útvaru
odhalování korupce a finanční kriminality (dále jen „správní orgán prvního stupně”), na základě
ustanovení §114 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky (dále jen „služební zákon”) a §70 vyhlášky č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé
podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „Vyhláška”),
žalobci přiznal odchodné ve výši 261 084 Kč. V odůvodnění správní orgán uvedl, že odchodné
se přiznává za výkon služby v trvání 16 roků ve služebním poměru s tím, že bylo vypočteno
podle §76 Vyhlášky z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu za měsíc listopad 2005
ve výši 43 514 Kč a činí šestinásobek tohoto příjmu.
Proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání,
v němž namítal nesprávné provedení výpočtu posledního hrubého měsíčního příjmu.
S poukazem na ustanovení §76 odst. 1, 4 a 5 Vyhlášky dovozoval, že jeho poslední hrubý
měsíční příjem není 43 514 Kč (platový tarif ve výši 22 980 Kč + osobní příplatek ve výši
11 000 Kč + hodnostní příplatek ve výši 3200 Kč + zvláštní příplatek ve výši 3000 Kč
+ zdanitelné odměny zprůměrované za předcházející kalendářní rok ve výši 2167 Kč + další
platby zprůměrované za předcházející kalendářní rok ve výši 1167 Kč), jak se domnívá správní
orgán prvního stupně, ale činí 49 223 Kč, neboť mu náleží zdanitelné odměny zprůměrované
za předcházející kalendářní rok ve výši 6000 Kč měsíčně a zprůměrovaný příjem za službu
konanou nad základní dobu služby ve výši 1876 Kč. V doplnění odvolání ze dne 19. 1. 2005
žalobce uvedl, že uplatnil proplacení práce přesčas za kalendářní rok 2004, včetně příplatků
za dny pracovního klidu a noc v celkovém počtu 98 hodin, které mu byly následně uznány
a proplaceny ve mzdě za měsíc prosinec 2005. S ohledem na tuto skutečnost žalobce dospěl
k závěru, že průměr služebního příjmu za službu konanou nad základní dobu služby činí
5092 Kč, jeho poslední hrubý měsíční služební příjem tak dosahuje výše 52 439 Kč a výše
odchodného činí 314 634 Kč. Žalobce požádal o doplacení rozdílu odchodného v celkové výši
53 550 Kč (314 634 Kč - 261 084 Kč).
K odvolání stěžovatele náměstek policejního prezidenta policejního prezidia Policie České
republiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 24. 2. 2006, č. 14, změnil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tak, že do záhlaví a odůvodnění rozhodnutí doplnil odkaz
na odstavec první, čtvrtý a pátý §76 Vyhlášky, do výroku doplnil jméno a příjmení žalobce,
jeho akademické tituly, služební hodnost a jeho dřívější služební zařazení. Žalovaný dále změnil
částku přiznaného odchodného na 291 636 Kč a doplnil, že odchodné se žalobci vyplatí
k 15. 12. 2005 spolu s platem za měsíc listopad 2005. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
konstatoval, že žalobce dne 30. 9. 2005 požádal podle §105 služebního zákona o uvolnění
ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Splnil podmínku pro přiznání odchodného
uvedenou v §114 odst. 1 služebního zákona, neboť jeho služební poměr trval alespoň šest let,
a vzhledem k tomu, že žalobce vykonával službu přímé bezpečnostní povahy, splnil i podmínku
uvedenou v §114 odst. 2 téhož zákona. Základní výše odchodného se tak zvyšuje za každý další
ukončený rok služebního poměru (v případě žalobce se jedná o 10 roků, neboť jeho služební
poměr trval celkem 16 roků a 33 dnů) o jednu polovinu posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu. Uzavřel, že žalobci byl v souladu s §76 odst. 1, 4 a 5 Vyhlášky stanoven
poslední hrubý měsíční příjem v celkové výši 43 514 Kč. Základní výše odchodného
se tak v případě žalobce zvyšuje o jednu polovinu posledního hrubého měsíčního služebního
příjmu (21 757 Kč) na celkovou výši 261 084 Kč. V takto vypočteném odchodném však nejsou
zohledněny proměnlivé složky za rok 2004, a to plat za službu přesčas a příplatek za službu
konanou v noci, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak trpí vadou spočívající
v nesprávném výpočtu výše odchodného, a proto se žalovaný částečně ztotožnil s námitkami
žalobce. Celková částka těchto proměnlivých složek činí 61 104 Kč a žalobci byla vyplacena
ve výplatě za prosinec 2005. Průměr za 12 měsíců z této částky činí 5092 Kč. Šestinásobek
této částky činí 30 552 Kč a tvoří doplatek na odchodném. Správná výše posledního hrubého
měsíčního služebního příjmu za měsíc listopad roku 2005 činí 48 606 Kč, a nový výpočet
šestinásobku odchodného tak činí 291 636 Kč. Námitce žalobce, že nedošlo k zahrnutí
(kázeňských) odměn ve výši 6000 Kč, žalovaný nepřisvědčil, neboť tyto odměny nelze zahrnout
do výpočtu posledního hrubého měsíčního služebního příjmu, jelikož kázeňská odměna není
náležitostí služebního příjmu podle §55 odst. 1 písm. a) služebního zákona (není součástí
služebního příjmu podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost
v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech [dále jen „zákon o platu“]
a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách
a správě).
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítá nezákonnost
tohoto rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že žalovaný nezahrnul do posledního hrubého
měsíčního služebního příjmu částku představující kázeňské odměny žalobce. Namítal, že žádný
z právních předpisů, na které odkázal žalovaný, nevylučuje možnost zahrnout do posledního
hrubého měsíčního služebního příjmu také složku platu představující kázeňskou odměnu.
Rozhodnutí žalovaného odporuje proto ustanovení §76 Vyhlášky, které obsahuje definici
posledního hrubého měsíčního příjmu policisty a které nerozlišuje mezi odměnami kázeňskými
a odměnami pracovními. Poukázal na skutečnost, že jeho průměrný měsíční úhrn odměn
představuje částku 6000 Kč, avšak rozhodnutím žalovaného mu byly přiznány v průměrném
měsíčním úhrnu ve výši 2167 Kč. Šestinásobek rozdílu částek 6000 Kč a 2167 Kč činí 22 998 Kč
a tato částka nebyla zahrnuta do výše žalobcova odchodného. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhoval, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě znovu zmínil podmínky, které je nutno splnit pro přiznání
odchodného, zdůraznil způsob výpočtu jeho výše s poukazem na ustanovení §31 a 55 odst. 1
písm. a) služebního zákona a konstatoval, že kázeňská odměna není odměnou podle §76 odst. 1
Vyhlášky, ale je projevem základní povinnosti nadřízeného oceňovat záslužné činy a příkladné
plnění služebních povinností příslušníků v rámci udržování služební kázně podle §29 písm. d)
služebního zákona a může být udělena příslušným služebním funkcionářem v rozsahu
jeho kázeňské pravomoci. Nespadá do vyměřovacího základu podle předpisů o pojistném
na sociální zabezpečení ani do základu daně z příjmu fyzických osob. Podle žalovaného
se tak nezapočítává do vyměřovacích základů pro výpočet nároků souvisejících se skončením
služebního poměru, včetně odchodného, ani pro výpočet výše starobního důchodu. Na základě
těchto skutečností žalovaný navrhoval, aby městský soud žalobu zamítl.
Žalobce v replice k vyjádření žalovaného označil jeho názor za neopodstatněný,
což odůvodnil tím, že §55 odst. 1 písm. a) služebního zákona má charakter normy, která v oblasti
platu odkazuje na podrobnou úpravu obsaženou v jiném normativním aktu, jímž je zákon
o platu. To však neznamená, že služební zákon nemůže obsahovat ustanovení přiznávající
policistovi služební příjem, potažmo určité složky služebního příjmu (platu). Ustanovení §3
odst. 2 zákona o platu definuje pojem plat a zároveň stanoví, která peněžitá plnění se za plat
nepovažují. Kázeňská odměna mezi takovými peněžitými plněními zmíněna není. Ustanovení
§76 odst. 1 Vyhlášky, které obsahuje definici posledního hrubého měsíčního služebního příjmu
policisty, nezahrnuje ve výčtu složek tvořících hrubý měsíční služební příjem takové ustanovení,
které by z výčtu předmětných složek vylučovalo kázeňskou odměnu. Podle žalobce z ustanovení
§4 odst. 1 písm. n) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu vyplývá, že kázeňská odměna
policisty je považována za služební příjem, když od daně z příjmu jsou osvobozeny kázeňské
odměny poskytované příslušníkům ozbrojených sil a sborů dle zvláštních předpisů. Ustanovení
§6 odst. 7 zákona o daních z příjmů výslovně stanoví, které příjmy se nepovažují za příjmy
ze závislé činnosti. Mezi tyto příjmy se řadí i příjmy ze služebního poměru. Kázeňská odměna
mezi takovými příjmy zmíněna není, a proto lze podle žalobce uzavřít, že i kázeňské odměny mají
povahu příjmu ze závislé činnosti, resp. služebního příjmu policisty. Skutečnost, že kázeňská
odměna je osvobozena od daně z příjmu fyzických osob nemá podle žalobce vliv na zařazení
kázeňské odměny do složek představujících služební příjem policisty a tím i do složek
rozhodných pro výpočet odchodného podle §114 služebního zákona. Smyslem osvobození
kázeňských odměn od daně z příjmů fyzických osob je zájem státu na zdůraznění významu
kázeňské odměny tím, že stát odměnu nezdaňuje a ponechává ji v plné výši odměněné osobě.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2007, č. j. 7 Ca 106/2006 - 37, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal
na §31 písm. a) až c), §55 odst. 1 písm. a) až c), §114 odst. 1 služebního zákona, §2 a 13 zákona
o platu, §10 písm. a) až d) nařízení vlády č. 330/2003 Sb., a §76 odst. 1 Vyhlášky a konstatoval,
že pro zodpovězení otázky, zda se kázeňská odměna zahrnuje do posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu, který je pak určující pro stanovení výše odchodného, je nutné vycházet
ze znění výše uvedených právních předpisů, zejména služebního zákona, v němž je upraven
služební příjem, jeho složky a podmínky pro jeho poskytování. Součástí služebního příjmu
jsou i odměny poskytované při splnění zákonem stanovených podmínek, které jsou peněžitými
plněními spadajícími do základu daně z příjmů fyzických osob, a tím i do vyměřovacího základu
pojistného a sociálního zabezpečení. Pouze tyto odměny jsou součástí služebního příjmu.
Naproti tomu kázeňské odměny, které žalobce považuje za odměny ve smyslu §76 Vyhlášky,
součástí služebního příjmu nejsou. To podle názoru městského soudu vyplývá ze systematického
výkladu služebního zákona, kdy kázeňské odměny jsou upraveny v hlavě druhé tohoto zákona
upravující služební kázeň, a nikoliv v hlavě čtvrté tohoto zákona upravující náležitosti policistů,
náhrady služebních výdajů a výpomoc. Městský soud má za to, že žalobce nesprávně
tento systematický výklad pominul, přičemž jím provedená doslovná interpretace pojmu odměna,
jak je uveden v §76 Vyhlášky, ve vztahu k pojmu kázeňská odměna podle §31 služebního
zákona není na místě. Pojem kázeňská odměna je souhrnným označením pro písemnou
pochvalu, peněžitý nebo jiný dar nebo mimořádné povýšení či jmenování do důstojnické
hodnosti. Kázeňskou odměnou tedy může být nejen peněžité plnění ale také písemná pochvala
nebo povýšení. Taková kázeňská odměna nemůže být součástí služebního příjmu, neboť není
objektivně vyjádřitelná v penězích, a logicky jím pak nemůže být ani peněžitý dar, který do výčtu
kázeňských odměn spadá. Tento peněžitý dar je totiž kázeňskou odměnou a nikoliv odměnou,
jak má na mysli §76 Vyhlášky, když pojem odměna vychází ze zcela jiných skutečností než pojem
kázeňská odměna, přičemž každý z uvedených termínů má jiný právní režim. Městský soud
vyslovil názor, že kdyby měla být kázeňská odměna ve formě peněžitého daru součástí
služebního příjmu, musel by být v ustanovení §76 odst. 1 Vyhlášky výslovně uveden
buď „peněžitý dar” nebo „kázeňská odměna ve formě peněžitého daru”. Uzavřel, že žalobce
v žalobě nesprávným gramatickým výkladem bez respektování výkladu systematického popřel
podstatu věci, a jeho právní názor tak není správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”), v níž namítá, že městský soud nepostupoval
v souladu se zákonem a posoudil právní otázku nároku stěžovatele nesprávným způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací, v níž poukazuje
na skutečnost, že §76 odst. 1 Vyhlášky upravující definici posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu policisty, neobsahuje ve výčtu složek tvořících hrubý měsíční služební příjem
takové ustanovení, které by z výčtu předmětných složek vylučovalo kázeňskou odměnu.
Stěžovatel brojí proti argumentaci městského soudu spočívající v tom, že kázeňská odměna není
odměnou ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky, jelikož pojem kázeňská odměna není v citovaném
ustanovení Vyhlášky uveden. Podle stěžovatele totiž pojem odměna uvedený v §76 odst. 1
Vyhlášky není opatřen žádným přídavným jménem, které by definovalo, o jaké druhy odměn
se v tomto ustanovení jedná. Z lexikálního výkladu slova odměna v předmětném ustanovení
nelze žádným způsobem učinit závěr, že by odměnou byly myšleny pouze některé druhy odměn
a jiné odměny již do pojmu odměna zahrnuty být nemohou. Stěžovatel má za to, že městský soud
provedl v tomto případě výklad, který nepřípustným způsobem zužuje význam slova odměna
pouze na některé druhy odměny, když stěžovatel zastává názor, že kázeňská odměna se může
ve formě peněžitého daru projevit jako další příjem policisty. Správnost tohoto názoru dovozuje
také z §33 služebního zákona, ze kterého vyplývá, že v případě udělení kázeňských trestů může
být policistům snížen funkční plat či snížena hodnost. Za pomoci argumentace „a contrario”
dospívá stěžovatel k závěru, že v případě udělení kázeňské odměny podle §31 písm. b)
služebního zákona by se plat měl zvýšit. Stejným způsobem je pak možné provést porovnání §31
písm. c) služebního zákona a §33 písm. c) téhož zákona. V obou případech dochází ke změně
hodnosti, a to buď k mimořádnému povýšení, případně k dočasnému snížení hodnosti.
V důsledku změny hodností se změní i příjem osoby ve služebním poměru, neboť minimálně
dojde ke změně hodnostního příplatku podle §9 zákona o platu. Názor městského soudu,
že kázeňskou odměnu podle §31 písm. b) služebního zákona nelze hodnotit ve finanční rovině,
je tedy podle stěžovatele mylný. Namítá dále, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací,
v níž odkázal na §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
z něhož podle jeho názoru vyplývá, že kázeňská odměna policisty je považována za služební
příjem, když od daně z příjmů jsou osvobozeny kázeňské odměny poskytované příslušníkům
ozbrojených sil a sborů podle zvláštních předpisů. Ustanovení §6 odst. 7 zákona daních z příjmů
výslovně stanoví, které příjmy se nepovažují za příjmy ze závislé činnosti, mezi něž se podle §6
odst. 1 písm. a) téhož zákona řadí i příjmy ze služebního poměru. Kázeňská odměna
mezi takovými příjmy zmíněna není, a podle stěžovatele tak lze uzavřít, že také kázeňské odměny
mají povahu příjmu ze závislé činnosti, resp. služebního příjmu policisty. Skutečnost, že kázeňská
odměna je osvobozena od daně z příjmů fyzických osob, nemá podle stěžovatele vliv na zařazení
kázeňské odměny do složek představujících služební příjem policisty, a tedy i do složek
rozhodných pro výpočet odchodného podle §114 služebního zákona. Stěžovatel dále vyjádřil
názor, že smyslem osvobození kázeňských odměn udělených příslušníkům ozbrojených sil
a sborů od daně z příjmů fyzických osob je zájem státu na zdůraznění významu kázeňské odměny
tím, že stát odměnu nezdaňuje a ponechává ji v plné výši odměněné osobě. Stěžovatel rovněž
namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací, že „jestliže je příjem, resp. kázeňská
odměna osvobozena od daně z příjmů fyzických osob, analogicky není dle §5 odst. 1 zákona
o daních z příjmů součástí příjmů pro vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení
či součástí příjmů pro vyměřovací základ důchodového pojištění“. Naopak skutečnost,
že kázeňské odměny nespadají do základu daně z příjmů fyzických osob a nespadají
do vyměřovacího základu pojistného a sociálního zabezpečení, použil jako argument,
proč kázeňské odměny nejsou ani součástí služebního příjmu. Stěžovatel s ohledem na výše
uvedené setrval na svém stanovisku, že kázeňské odměny musí být zahrnuty do služebních
příjmů, které jsou základem pro stanovení výše odchodného podle §114 služebního zákona
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem Městského soudu
v Praze a konstatoval, že služební příjem, jeho složky a podmínky jeho poskytování upravuje
zejména zákon o platu. Součástí služebního příjmu jsou i odměny poskytované při splnění
zákonem stanovených podmínek, které jsou peněžitými plněními spadajícími do základu daně
z příjmu fyzických osob a tím i do vyměřovacího základu pojistného a sociálního zabezpečení.
Pouze tyto odměny jsou součástí služebního příjmu. Naproti tomu kázeňská odměna není
odměnou ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky. Kázeňská odměna je projevem základní povinnosti
nadřízeného oceňovat záslužné činy a příkladné plnění služebních povinností v rámci udržování
kázně podle §29 písm. d) služebního zákona a není a nikdy nebyla započítávána do vyměřovacích
základů pro výpočet nároků souvisejících se skončením služebního poměru, včetně odchodného.
Žalovaný považuje argumentaci žalobce, že městský soud nepřípustným způsobem zužuje slovo
odměna pouze na některé druhy odměn za účelovou, neboť má za to, že ustanovení §31
služebního zákona upravuje kázeňskou odměnu ve formě písemné pochvaly, peněžitého
nebo jiného daru, mimořádného povýšení nebo jmenování do důstojnické hodnosti,
a je tedy zřejmé, že kázeňská odměna není součástí služebního příjmu, protože ne všechny
kázeňské odměny jsou objektivně vyjádřitelné v penězích. Podle žalovaného žalobce nesprávně
provedl doslovnou interpretaci pojmu odměna, jak je uveden v ustanovení §76 Vyhlášky
ve vztahu k pojmu kázeňská odměna podle §31 služebního zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
I když se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává též důvodu uvedeného v naposledy
citovaném ustanovení, konkrétně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, neuvádí dále, v čem by tento nedostatek měl spočívat; naopak
z celé kasační stížnosti je patrné, že se dovolává především nesprávného posouzení právní otázky
soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze shora uvedeného je patrno, že sporným v posuzované věci je především to,
zda se do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty ve smyslu §76 odst. 1
Vyhlášky, započítávají také kázeňské odměny ve formě peněžitého daru podle §31 písm. b)
služebního zákona.
Nejvyšší správní soud považuje před samotným posouzením věci za vhodné předeslat,
že již v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 50/2006 - 29, poukázal na to, že rozhodovací
proces, a to na kterékoli úrovni (tedy jak na úrovni správního orgánu, tak na úrovni soudů),
v sobě zahrnuje několikero druhů činností. Je jimi jednak zjištění skutkového stavu věci,
dále výběr právní normy, interpretace této normy, posouzení, zda skutečně lze zjištěný skutkový
stav této normě subsumovat, a v případě kladného závěru samotná její aplikace. Interpretace
pak předpokládá učinit různé druhy výkladu, jež v daném případě připadají v úvahu (jazykový,
historický, autentický, tj. toho, kdo normu vydal, systematický, teleologický, tj. podle smyslu
a účelu předpisu, apod.), a následný výběr toho (těch), které rozhodující orgán považuje
pro danou věc za nejvhodnější. Je tedy nejen v pravomoci, ale je dokonce povinností orgánu
rozhodujícího ve věci zvážit využití všech možností výkladu, jež přicházejí v úvahu. Dojde-li
pak rozhodující orgán na základě různých výkladových metod k odlišným závěrům, je třeba
aplikovat takový výklad, který vedle samotného znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti
jeho přijetí, zejména pak jeho účel; nejde-li tento dovodit z konkrétního ustanovení, je třeba
vycházet z předpisu jako takového, jeho vazeb na jiné předpisy, k jejichž provedení byl například
přijat, důvodových zpráv, apod. Samozřejmě je nutné zahrnout úvahu, jíž se rozhodující subjekt
při tomto výběru řídil, do odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo možné je následně přezkoumat.
Nabízí se také citovat některé nálezy Ústavního soudu, jenž se uvedenou problematikou
opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval. Tak např. v nálezu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož představuje jazykový výklad
pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis, atd.). Mechanická aplikace abstrahující,
resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
Nejvyšší správní soud má za to, že pro správné posouzení věci je především nutné
posoudit ve vzájemné souvislosti příslušná ustanovení služebního zákona. V hlavě druhé
služebního zákona nadepsané jako „Služební kázeň” jsou stanoveny základní povinnosti policisty
a kázeňská pravomoc služebních funkcionářů. Podle §31 služebního zákona jsou kázeňskými
odměnami a) písemná pochvala, b) peněžitý nebo jiný dar, c) mimořádné povýšení nebo jmenování do důstojnické
hodnosti. Z podaného výčtu kázeňských odměn plyne, že jediný druh kázeňské odměny,
při kterém jsou policistovi ve služebním poměru vyplaceny peníze, je peněžitý dar. Ostatní druhy
kázeňské odměny jsou buďto penězi objektivně nevyjádřitelné a neocenitelné (písemná
pochvala), mající vliv na majetkovou sféru odměňovaného příslušníka pouze zprostředkovaně
(při udělení kázeňské odměny spočívající v mimořádném povýšení nebo jmenování
do důstojnické hodnosti dochází ke zvýšení příplatku za hodnost, a tím i ke zvýšení příjmu
policisty ve služebním poměru), anebo se jedná o kázeňskou odměnu, která sice je penězi
objektivně vyjádřitelná, avšak není v penězích vyplácena (kázeňská odměna ve formě jiného daru
- např. hodinky, psací pero). Pod pojem kázeňská odměna tedy služební zákon zařazuje
jak kázeňské odměny peněžité, kázeňské odměny nepeněžité ale penězi objektivně vyjádřitelné,
tak i kázeňské odměny penězi objektivně nevyjádřitelné. Podle §76 odst. 1 Vyhlášky je posledním
hrubým měsíčním služebním příjmem policisty služební příjem, který mu náležel před skončením služebního
poměru v rozsahu složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého
měsíčního služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn,
které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního poměru. Skončí-li
služební poměr policisty posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se měsíční průměr proměnlivých složek
služebního příjmu a odměn z tohoto kalendářního roku. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá,
že pod pojem odměna uvedený v citovaném ustanovení Vyhlášky spadá také kázeňská odměna
ve formě peněžitého daru, což odůvodňuje především tím, že pojem odměna uvedený
v tomto ustanovení Vyhlášky není opatřen žádným přídavným jménem, které by definovalo,
o jaké druhy odměn se jedná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že akceptace čistě jazykového
výkladu pojmu odměna v ustanovení §76 odst. 1 Vyhlášky tak, jak jej nastínil stěžovatel,
by ve svém důsledku znamenala, že by se do posledního hrubého měsíčního příjmu policisty
musely započítávat všechny druhy kázeňských odměn, což s ohledem na povahu, podstatu
a objektivní nemožnost vyjádření těchto odměn v penězích, jak bylo nastíněno výše, nepřichází
v úvahu. Je tedy třeba uzavřít, že kázeňská odměna ve formě peněžitého daru není odměnou
ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky, což ve svém důsledku znamená, že se nezapočítává
do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty, a nemá tak vliv na výši
odchodného. Nejvyšší správní soud tedy tuto stěžovatelovu námitku neshledal důvodnou.
K námitce stěžovatele, že kázeňské odměny jsou odměnami ve smyslu §76 odst. 1
Vyhlášky také proto, že při změně hodnosti v důsledku kázeňské odměny nebo kázeňského
potrestání dochází ke změně příplatku za hodnost, a tím i ke změně příjmu policisty ve služebním
poměru, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze skutečnosti, že zvýšení nebo snížení služební
hodnosti ve svém důsledku vede ke zvýšení nebo snížení služebního příjmu policisty, nelze
dovozovat, že kázeňské odměny jsou odměnami ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky, a započítávají
se tak do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty. Kázeňská odměna ve formě
mimořádného povýšení nebo jmenování do důstojnické hodnosti nebo kázeňské potrestání
ve formě snížení hodnosti je specifickým druhem ocenění zásluh policisty či nedostatků
v jeho práci, které posléze - jen ve svém důsledku - znamená zvýšení či snížení služebního příjmu
policisty v podobě změny výše vypláceného hodnostního příplatku podle §9 zákona o platu.
Kázeňskou odměnou je vlastní mimořádné povýšení nebo jmenování do důstojnické hodnosti,
a nikoliv jeho důsledky.
Zvýšení služebního příjmu policisty je až druhotným projevem samotného povýšení
(jmenování) ve smyslu §9 zákona o platu. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost,
že pokud by zákonodárce v §9 zákona o platu nestanovil rozdílné výše hodnostního příplatku,
kázeňská odměna ve formě mimořádného povýšení nebo jmenování do důstojnické hodnosti
by žádné zvýšení služebního příjmu neznamenala. Uvedenou argumentaci lze vztáhnout
také na snížení služebního příjmu v důsledku kázeňského trestu snížení hodnosti o jeden stupeň
až na dobu jednoho roku podle §33 písm. c) služebního zákona.
K argumentaci stěžovatele, který s ohledem na ustanovení §4 odst. 1 písm. n), §6 odst. 1
písm. a) a §6 odst. 7 zákona o daních z příjmů dospívá k závěru, že i kázeňské odměny mají
povahu příjmu ze závislé činnosti, resp. služebního příjmu policisty, Nejvyšší správní soud
konstatuje následující: příjem ve smyslu zákona o daních z příjmů a služební příjem policisty
jsou odlišné pojmy a právní předpisy, které je upravují (zákon o daních z příjmů a služební zákon
ve spojení se zákonem o platu) vycházejí z odlišné koncepce a východisek. Rovněž smysl a účel
právní úpravy obsažené v těchto předpisech je odlišný. Zákon o daních z příjmů vymezuje
mimo jiné pojem daně z příjmů fyzických a právnických osob a případy osvobození od daně
z příjmů, kdežto služební zákon upravuje veškeré náležitosti služebního poměru příslušníků
Policie ČR. Zákon o platu upravuje platové náležitosti (platové třídy a tarify, příplatky, odměny).
Podle §3 odst. 1 zákona o daních z příjmů jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob:
a) příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky, b) příjmy z podnikání a z jiné samostatné
výdělečné činnosti, c) příjmy z kapitálového majetku, d) příjmy z pronájmu, e) ostatní příjmy.
Podle odst. 2 téhož zákona se příjmem ve smyslu odstavce 1 rozumí příjem peněžní i nepeněžní
dosažený i směnou. Podle odst. 3 tohoto zákona se nepeněžní příjem oceňuje podle zvláštního
právního předpisu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z výše uvedeného je zřejmé, že zákon
o daních z příjmů vymezuje příjmy fyzických osob značně široce, když do příjmů fyzických osob
řadí příjmy povahy peněžní (peněžité) i nepeněžní (nepeněžité). Nejvyšší správní soud
tedy nezpochybňuje závěr stěžovatele o tom, že kázeňská odměna (peněžitá i nepeněžitá)
je zákonem o daních z příjmu považována za příjem policisty. Ustanovení §4 odst. 1 písm. n)
zákona o daních z příjmů však stanoví, že od daně (z příjmů) jsou osvobozeny kázeňské odměny
poskytované příslušníkům ozbrojených sil a sborů podle zvláštních předpisů. Kázeňské odměny
peněžité (peněžní příjmy ve smyslu §3 odst. 2 zákona o daních z příjmů) i nepeněžité (nepeněžní
příjmy ve smyslu téhož ustanovení) jsou tedy zákonem o daních z příjmů považovány za příjmy
fyzické osoby ve smyslu §3 odst. 1 téhož zákona, které však jsou podle §4 odst. 1 písm. n)
citovaného zákona osvobozeny od daně z příjmů. Z výše uvedeného však podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze žádným způsobem dovodit, že by kázeňská odměna měla být
součástí posledního hrubého měsíčního příjmu ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky. Nelze to dovodit
ani z ustanovení zákona o daních z příjmů, na něž poukazuje stěžovatel, tedy ustanovení §6
odst. 1 písm. a) tohoto zákona, podle kterého jsou příjmy ze závislé činnosti příjmy
ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního, nebo členského poměru
a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát
příkazů plátce, či z ustanovení §6 odst. 7 téhož zákona, které podává výčet příjmů,
jež se nepovažují za příjmy ze závislé činnosti a nejsou předmětem daně z příjmů, kromě příjmů,
které nejsou předmětem daně podle §3 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Zákon o daních
z příjmů tak dává odpověď pouze na otázku, zda jsou kázeňské odměny příjmem fyzických osob
podle tohoto zákona a zda jsou osvobozeny od daně z příjmu fyzických osob.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že skutečnost, že kázeňské odměny
jsou podle §4 odst. 1 písm. n) zákona o daních z příjmů osvobozeny od daně z příjmů fyzických
osob, nasvědčuje tomu, že kázeňské odměny by neměly být započítávány do výše posledního
hrubého měsíčního příjmu policisty ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky. Je tomu tak proto,
že kázeňské odměny jsou příjmem, který nepodléhá dani z příjmů fyzických osob, a nejedná
se tak o příjem, který by mohl být zúčtován podle §15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, jako osobní vyměřovací základ pojištěnce. Podle §16 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 vyměřovací základ
pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, který ve svém §5 definuje pojem „vyměřovací základ“. Podle §5 odst. 1 písm. a)
tohoto zákona je vyměřovacím základem zaměstnance úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací
nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském
pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou:
1. náhrady výdajů, popřípadě jejich části, které nepodléhají dani z příjmu fyzických osob,
2. náhrady škody,
3. odměny vyplacené podle zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích,
4. hodnota (finanční ocenění) poskytnutých nepeněžních plnění, která nepodléhají dani z příjmu
fyzických osob.
Podle §5 odst. 2 citovaného zákona se do vyměřovacího základu zaměstnance
dále zahrnují příjmy uvedené pod písm. a) až c) zúčtované zaměstnanci organizací nebo malou
organizací v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá jeho účast na nemocenském pojištění.
Podle písm. c) se tak do vyměřovacího základu zaměstnance zahrnují také plnění věrnostní
nebo stabilizační povahy; za taková plnění se vždy považují plnění poskytnutá z důvodu trvání
zaměstnání po určitou dobu nebo k určitému dni, s výjimkou plnění uvedených v bodech 1 až 7,
přičemž pod bodem 7 je uvedeno peněžní či nepeněžní plnění, zvýhodnění, příspěvek, příplatek,
odstupné, případně další částky osvobozené od daně z příjmů.
Nejvyšší správní soud má za to, že kázeňská odměna ve formě peněžitého daru je právě
takovým peněžním plněním osvobozeným od daně z příjmů, jak je má na mysli §5 odst. 2
písm. c) bod 7 zákona č. 589/1992 Sb. Takováto kázeňská odměna se tedy nezahrnuje
do vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení ve smyslu zákona
č. 589/1992 Sb. Z citovaného zákona s přihlédnutím k ustanovení §4 odst. 1 písm. n) zákona
o daních z příjmů rovněž vyplývá, že do vyměřovacího základu se nezapočítává ani nepeněžitá
kázeňská odměna objektivně vyjádřitelná v penězích, neboť podle §5 odst. 1 písm. a) bod 4
zákona č. 589/1992 Sb. je hodnota (finanční ocenění) poskytnutých nepeněžních plnění,
která nepodléhají dani z příjmu fyzických osob, nezapočitatelným příjmem (ustanovení §4 odst. 1
písm. n) zákona o daních z příjmů totiž stanoví, že od daně z příjmů jsou osvobozeny kázeňské
odměny, z čehož vyplývá, že zákon o daních příjmů osvobozuje od daně jak kázeňské odměny
vyplácené v penězích, tak kázeňské odměny, které jsou penězi objektivně vyjádřitelné).
Takovéto kázeňské odměny se tedy nezapočítávají do vyměřovacího základu zaměstnance
pro pojistné na sociální zabezpečení, neboť nejsou zdaňovány podle zákona o daních z příjmů.
Naproti tomu plat a jeho součásti (příplatky k platu uvedené v §5 až 12 zákona o platu, pracovní
odměna uvedená v §13 téhož zákona) podle zákona o daních z příjmů zdaňovány jsou,
a proto se do vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení
započítávají. Z toho, že se do vyměřovacího základu započítávají pouze příjmy, které jsou
předmětem daně z příjmů fyzických osob, vyplývá další důležitý rozdíl mezi kázeňskými
odměnami (které jsou osvobozeny od daně z příjmu) a platem, příplatkem k platu a pracovní
odměnou (které od daně z příjmu osvobozeny nejsou) nasvědčující tomu, že kázeňská odměna
ve formě peněžitého daru není odměnou ve smyslu §76 odst. 1 Vyhlášky. Jestliže totiž jsou
kázeňské odměny osvobozeny od daně z příjmů a nezapočítávají se proto ani do vyměřovacího
základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení, je logické, že by se neměly započítávat
ani do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty podle §76 odst. 1 Vyhlášky.
Uvedené ustanovení Vyhlášky totiž definuje poslední hrubý měsíční služební příjem policisty
jako služební příjem, který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu složek
služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn,
které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního
poměru. Z této definice vyplývá, že do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu
policisty se započítávají příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob. Kázeňské odměny dani
z příjmů nepodléhají a Nejvyšší správní soud má za to, že také výše uvedená argumentace
zohledňující nezapočitatelnost kázeňské odměny do vyměřovacího základu pro pojistné
na sociální zabezpečení potvrzuje závěr, že kázeňské odměny se nezapočítávají do posledního
hrubého měsíčního služebního příjmu policisty.
Je třeba rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že kázeňské odměny jsou osvobozením
od daně z příjmu fyzických osob určitým způsobem zvýhodněny oproti platu a jeho součástem,
které zdaněny jsou. Jinými slovy kázeňská odměna ve formě peněžitého daru vyplácená
policistovi ve stejné výši jako pracovní odměna podle zákona o platu se na jeho výši platu projeví
výrazněji. Také toto „zvýhodnění” kázeňských odměn podle Nejvyššího správního soudu
potvrzuje závěr, že kázeňská odměna ve formě peněžitého daru není odměnou ve smyslu §76
odst. 1 Vyhlášky a je tedy logické, pokud se nezapočítává do výše posledního hrubého měsíčního
služebního příjmu policisty.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Městský soud
v Praze své rozhodnutí pečlivě, srozumitelně a důkladně odůvodnil a se žalobními námitkami
se přesvědčivým způsobem vypořádal.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu