ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.62.2008:51
sp. zn. 4 Azs 62/2008 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: S. K., zast. Mgr. Evou Kantoříkovou,
advokátkou, se sídlem Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 5. 2008, č. j. 61 Az 84/2006 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2008, č. j. 61 Az 84/2006 – 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2006, č. j. OAM-830/VL-07-04-2006, žalovaný zamítl
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), žalobcovu žádost
o udělení azylu.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž vytkl žalovanému porušení §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a §16 zákona o azylu.
Dále uvedl, že na Ukrajině měl před lety konflikt s jedním člověkem kvůli děvčeti. Dotyčný patřil
ke kriminálním živlům a žalobci hrozila z jejich strany msta. Žalobce dále sdělil, že žalobu
podstatně doplní. Domáhal se, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení „bezplatného právního zástupce“.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 61 Az 84/2006 – 28, žalobu
proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Současně zamítl návrh na ustanovení zástupce
žalobci a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozsudku soud konstatoval, že žalobce žádný azylově relevantní důvod podřaditelný §12
zákona o azylu v průběhu správního řízení netvrdil a žádost o udělení azylu podal až poté,
co mu bylo uloženo správní i soudní vyhoštění. Žalobci soud zástupce neustanovil,
protože shledal, že žalobce nedostatečně vyplnil příslušný formulář o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech. Žalobce tak neprokázal předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků. Navíc není splněna podmínka potřebnosti ochrany práv žalobce, když žalovaný
jeho žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou a kdy žalobce ani netrval na nařízení
jednání ve své věci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační
stížnost, přičemž konstatuje, že ji podává podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že krajský soud chybně
vyhodnotil naplnění podmínek §16 odst. 2 zákona o azylu a chybně posoudil otázku
pronásledování podle §2 odst. 5 a 8 zákona o azylu. Krajský soud se dále měl podle názoru
stěžovatele zabývat existencí překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Současně
stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Domáhá se zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Konstatuje, že stěžovatel uváděl jako důvod opuštění země
původu vyhrožování ze strany soukromých osob. Podle žalovaného je nepochybné, že stěžovatel
podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se správnímu i soudnímu vyhoštění.
Nejvyšší správní soud předně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná..
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před Městským soudem v Praze bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu i spisu Krajského soudu v Ostravě, zjistil Nejvyšší správní soud,
že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 31. 7. 2006, přičemž podle tehdy i nyní
platné právní úpravy bylo možno proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany
(dříve: azylu), jímž se žádost zamítá jako zjevně nedůvodná, žalobu podat ve lhůtě 7 dnů ode dne
doručení rozhodnutí [§32 odst. 2 písm. a) zákona o azylu]. V žalobě ze dne 2. 8. 2006 (krajskému
soudu téhož dne odeslána a podána dne 3. 8.2006) stěžovatel konstatuje: „Žádám tímto krajský
soud, aby mi ustanovil pro nadcházející soudní řízení bezplatného právního zástupce...“. O této žádosti
však Krajský soud v Ostravě nerozhodl dříve než 26. 5. 2008 v napadeném rozsudku vedle věci
samé, a své rozhodnutí odůvodnil, jak shora uvedeno.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Svým postupem Krajský soud v Ostravě toto právo stěžovateli odepřel. Nikoli však tím,
že rozhodl o tom, že se mu zástupce pro řízení o žalobě neustanovuje, ale tím, že tak rozhodl
až v rozsudku spolu s věcí samou. Tím stěžovateli znemožnil v případě negativního rozhodnutí
o ustanovení zástupce zvolit si zástupce pro řízení o žalobě cestou plné moci a znemožnil
mu případně doplňovat žalobu či činit jiné návrhy prostřednictvím osoby schopné kvalifikovaně
hájit jeho zájmy; ostatně stěžovatel ve své žalobě sám avizoval její následné podstatné doplnění.
Právo na právní pomoc totiž neimplikuje toliko právo na – při splnění zákonem stanovených
podmínek – ustanovení bezplatného zástupce, ale také povinnost soudu umožnit i zastoupení
na základě plné moci. Dále Nejvyšší správní soud připomíná ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
podle něhož požádá-li navrhovatel o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti
do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
Krajský soud tedy rozhodl o žalobě v okamžiku, kdy ještě – jak plyne z výše popsaných zjištění
ze soudního i správního spisu – neuplynula lhůta pro podání žaloby, tedy ani pro její případné
rozšíření (srov. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Svým postupem tak krajský soud porušil
i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena
pod č. 209/1992 Sb.), použitelné podle čl. 10 Ústavy České republiky, když mu znemožnil
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a upřel
mu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným
soudem.
K tomu zdejší soud upozorňuje, že se Krajský soud v Ostravě při svém postupu neřídil
judikaturou Nejvyššího správního soudu, který již v rozsudku ze dne 15. 2. 2007,
č. j. 4 Azs 454/2005 – 73 (k dispozici na www.nssoud.cz), vyslovil právní názor, o nějž se opírá
i tento rozsudek, přičemž uvedený právní názor byl vtělen do tzv. právní věty,
která je od 5. 3. 2007 součástí elektronické databáze, do níž mají přístup i krajské soudy,
resp. jejich soudci rozhodující ve správním soudnictví. Tato právní věta zní: „Požádala-li
stěžovatelka v žalobě o ustanovení zástupce a krajský soud o žádosti rozhodl až v rozsudku vedle rozhodnutí
o věci samé tak, že se stěžovatelce zástupce pro řízení o žalobě neustanovuje, Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu z úřední povinnosti zruší, protože řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem s. ř. s.).“
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
s. ř. s., za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm krajský soud rozhodne vázán následujícím právním názorem (§110 odst. 3 s. ř. s.). Bude
předně třeba, aby Krajský soud v Ostravě samostatně rozhodl o ustanovení zástupce stěžovateli.
Dále bude nezbytné umožnit ať již ustanovenému či zplnomocněnému zástupci stěžovatele,
popřípadě stěžovateli samotnému (aniž by jej ovšem bylo nutné k tomu vyzývat) v přiměřené
lhůtě žalobu doplnit. Teprve poté bude možno o podané žalobě rozhodnout meritorně.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatuje,
že za naprosto nepřijatelné pokládá odůvodnění výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě
o neustanovení zástupce stěžovateli v tom směru, že „ustanovení zástupce z řad advokátů žalobci
v tomto řízení nevyžaduje ochrana jeho práv za situace, kdy žalovaný zamítl jeho žádost jak zjevně
nedůvodnou…“. Jestliže je výrok rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné napaden žalobou, je tato otázka předmětem řízení, předmětem vlastního
meritorního posouzení. Nelze proto takovým argumentem odůvodňovat zamítnutí žádosti
žalobce o ustanovení zástupce. Při chronologicky korektním postupu krajského soudu
totiž procesní rozhodnutí ve věci ustanovení zástupce předchází následnému rozhodnutí ve věci,
tj. rozhodnutí o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. Ve svém důsledku by pak taková
argumentace znamenala předjímání meritorního rozhodnutí, a to i za situace,
kdy (tak jako např. v souzené věci) ještě ani neuplynula lhůta k rozšíření žaloby. Pro úplnost
zdejší soud dodává, že ke kritériím, na základě nichž lze posuzovat potřebnost ochrany práv
navrhovatele, se také již několikrát vyslovoval. Připomenout lze rozsudek ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 – 64 (k dispozici na www.nssoud.cz), podle něhož „především formální a obsahová
úroveň žaloby … je kritériem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobkyně při rozhodování
o jejím návrhu na ustanovení advokáta“, nebo rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 – 47,
(k dispozici na www.nssoud.cz, publikován pod č. 108/2004 Sb. NSS), kde bylo řečeno, že „je-li
žalobcem cizinec, přihlédne soud také k jeho znalosti českého jazyka a orientaci v právním řádu České
republiky“.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem s. ř. s.),
není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí,
jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud se tímto návrhem nezabýval, neboť odkladný účinek nastává podáním kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany (dříve: azylu) přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu