ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.21.2008:49
sp. zn. 5 Azs 21/2008 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: E. A.-B., zastoupen JUDr. Radanou
Pekárkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, 603 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení
azylu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007, č. j.
56 Az 67/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou
5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně
o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2007, č. j. OAM-1-10/VL-09-ZA04-
2006, kterým mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), byla mu však udělena doplňková ochrana podle ustanovení §14b
zákona o azylu, a to na dobu 15-ti měsíců.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v právní úpravě nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační
stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu
přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, neboť se nezabýval všemi žalobními body
žaloby. Jednalo se o žalobní bod č. 1 až 3, kdy se nezabýval dodržením ustanovení §32, §46
a §47 správního řádu správním orgánem, proto stěžovatel považuje rozhodnutí správního
orgánu za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel uvádí, že došlo k pochybení krajského soudu, neboť žádost o sloučení věci,
aby bylo rozhodováno o celé rodině společně, nebyla reflektována, a došlo tak k rozdělení
případu rodiny, i když OAMP MV ČR zásadu rodiny ctilo. Stěžovatel se domnívá, že když měl
důvody k udělení azylu stejné jako jeho otec, mělo být rozhodnuto o celé rodině současně
a nikoliv odděleně.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá, že není zřejmé, proč správní orgán
při posuzování azylu nepoužil informace, které ale použil při posuzování doplňkové ochrany.
V dalším stěžovatel odkazuje na skutečnosti, které byly v řízení zjištěny v souvislosti s žádostí
jeho otce a měly být využity i v tomto řízení.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní
pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše, zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele, zde jeho zákonného zástupce, v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. S obdobným
tvrzením, že krajský soud nedostatečným způsobem provedl dokazování se Nejvyšší správní soud
již vypořádal např. v rozsudku č. j. 6 Azs 50/2003 - 89 (přístupno na www.nssoud.cz),
v němž uvedl mimo jiné: „V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi.
Za této situace je nutné i zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci
v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení
azylu. Je-li například o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům
je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení
atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl.
Naopak, je-li země původu žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl,
aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.“
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru,
ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové
vady řízení, stěžovatelem v obecné rovině předestřené, však nebyly shledány. Ze správního spisu
je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých
důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly
zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní
orgán při svém rozhodování vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel
nebyl nikterak krácen na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit
se k nim a navrhnout jejich doplnění. Nebyl shledán ani rozpor s ustanovením §45 odst. 3
správního řádu, když v odůvodnění rozhodnutí žalovaného byly uvedeny skutečnosti, které byly
podkladem rozhodnutí a objasněny úvahy, které vedly k hodnocení důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 Azs 66/2005 - 47, publ. www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud ve svém rozhodnutí zabýval
všemi žalobními body žaloby. Správní orgán postupoval v souladu s ustanovením §32 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění (dále jen správní řád). Dostatečně zjistil
skutečný stav věcí, postupoval i v souladu s ustanovením §46 a §47 správního řádu,
jeho rozhodnutí obsahovalo zákonné náležitosti, jakož i náležité odůvodnění. Jak rozhodnutí
správního orgánu, tak i rozsudek krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud
přezkoumatelným, přitom neshledal vady, které v něm spatřuje stěžovatel. Rozdělení
přezkumných řízení, tedy oddělení řízení otce stěžovatele od řízení ostatních členů rodiny, jakkoli
je lze považovat za vhodné, nezpůsobuje vadu řízení, a není skutečností podstatnou pro udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nutno však rovněž podotknout, že azylové důvody
je třeba posuzovat u každého z účastníků, byť se jedná o rodinné příslušníky, samostatně. Stěží
lze shledat např. u nezletilého stěžovatele důvod politického pronásledování,
apod. Naopak shodně bude správní orgán nahlížet na důvody rozhodné pro poskytnutí
či neposkytnutí překážky vycestování.
Nejvyšší správní soud již se vypořádal i s námitkou stěžovatele stran posouzení podmínek
rozhodných pro udělení azylu, jakož i podmínek rozhodných pro uznání překážky vycestování,
resp. poskytnutí doplňkové ochrany. Jak již uvedl např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 12/2004 (přístupno na www.nssoud.cz): „Podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a překážky vycestování podle ust. §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu
podle ust. §12 zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované
v §2 odst. 6 zákona nebo na důvodný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti
o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování
se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy částečně
k jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“
Vzhledem ke skutečnosti, že se s námitkami uplatněnými v kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud již ve své judikatuře vypořádal, nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení soudem ustanoven advokát; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., ustanovení §120 s. ř. s.).
Soud určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Částka daně, vypočtená
dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu