ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.29.2008:48
sp. zn. 5 Azs 29/2008 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: E. A., zastoupený JUDr. Radanou
Pekárkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, 603 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10.
2007, č. j. 56 Az 66/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové, se sídlem Hlinky 142a, 603 00, Brno, s e
u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2007,
č. j. OAM-1332/VL-09-ZA04-2005; tímto mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), byla mu však udělena doplňková
ochrana podle ustanovení §14b zákona o azylu, a to na dobu 15 měsíců.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, neboť se nezabýval všemi žalobními body
žaloby. Jednalo se o žalobní bod č. 1 až 3, kdy se nezabýval dodržením ustanovení §32, §46
a §47 správního řádu správním orgánem, proto stěžovatel považuje rozhodnutí správního
orgánu za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel uvádí, že došlo k pochybení krajského soudu, neboť žádost o sloučení věci,
aby bylo rozhodováno o celé rodině společně, nebyla reflektována, a došlo tak k rozdělení
případu rodiny, i když OAMP MV ČR zásadu rodiny ctilo. Stěžovatel se domnívá, že když měl
důvody k udělení azylu stejné jako zbytek rodiny, mělo být rozhodnuto o celé rodině současně
a nikoliv odděleně.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá, že není zřejmé, proč správní orgán
při posuzování azylu nepoužil informace, které ale použil při posuzování doplňkové ochrany.
V dalším stěžovatel odkazuje na skutečnosti, které byly v řízení zjištěny v souvislosti s žádostí
jeho otce a měly být využity i v tomto řízení.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní
pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. S obdobným tvrzením, že krajský soud
nedostatečným způsobem provedl dokazování se Nejvyšší správní soud již vypořádal
např. v rozsudku č. j. 6 Azs 50/2003 - 89 (přístupno na www.nssoud.cz), v němž mimo jiné
uvedl: „V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné
i zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li například o zemi
původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu
vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti
musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. Naopak, je-li země
původu žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil,
že je skutečně pronásledován.“
K námitce stěžovatele stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší správní
soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí,
je se spisy v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému
skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly zhodnoceny
a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak
krácen na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich
doplnění. Nebyl shledán ani rozpor s ustanovením §45 odst. 3 správního řádu,
když v odůvodnění rozhodnutí žalovaného byly uvedeny skutečnosti, které byly podkladem
rozhodnutí a objasněny úvahy, které vedly k hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 66/2005 -
47, publ. www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že se krajský soud ve svém
rozhodnutí zabýval všemi žalobními body žaloby, správní orgán postupoval v souladu
s ustanovením §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění
(dále jen správní řád), a to zejména, že si dostatečně zjistil skutečný stav věcí, postupoval
i v souladu s ustanovením §46 a §47 správního řádu, tedy že jeho rozhodnutí obsahovalo
zákonné náležitosti a bylo se zákonem a ostatními právními předpisy v souladu,
a tedy jak rozhodnutí správního orgánu i krajského soudu je přezkoumatelné a neobsahuje vady,
které v něm spatřuje stěžovatel. Rozdělení přezkumných řízení, tedy oddělení řízení stěžovatele
od řízení ostatních členů rodiny nezpůsobuje vadu řízení, a není skutečností podstatnou
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Jak ze spisu vyplynulo, stěžovatel se narodil na území České republiky a jeho zákonná
zástupkyně tvrdila důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu ve sloučení rodiny,
neboť ona, otec nezletilého i jeho sourozenci jsou rovněž žadatelé o udělení mezinárodní
ochrany. Z těchto uvedených důvodů, jakož i s ohledem na věk stěžovatele je pojmově vyloučeno
naplnění podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Jak již bylo několikrát soudem potvrzeno, azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou
obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní
příslušnosti. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti
a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských
práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Jak již bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 – „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
V případě stěžovatele nebyl důvod k udělení humanitárního azylu shledán, stěžovatel
ani neuváděl skutečnosti pro které by z důvodu zvláštního zřetele bylo možné humanitární azyl
udělit.
Nejvyšší správní soud se již vypořádal i s námitkou stěžovatele stran posouzení podmínek
rozhodných pro udělení azylu, jakož i podmínek rozhodných pro uznání překážky vycestování,
resp. poskytnutí doplňkové ochrany. Jak již uvedl např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 12/2004 (přístupno na www.nssoud.cz): „Podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a překážky vycestování podle ust. §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu
podle ust. §12 zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2
odst. 6 zákona nebo na důvodný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl,
tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak
vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy částečně k jiným
skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“
Vzhledem ke skutečnosti, že se s námitkami stěžovatele Nejvyšší správní soud již ve své
judikatuře vypořádal, nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7,
ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů;
celkem tedy odměna advokátky činí 4800 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Částka daně, vypočtená
dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovené advokátce se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu