ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.3.2008:55
sp. zn. 5 Azs 3/2008 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph. D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph. D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: S. O., zastoupeného
JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze, Husníkova 2080/8, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2007,
č. j. 60 Az 67/2006 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Františka Výmoly, se sídlem v Praze, Husníkova 2080/8,
se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojil proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2006,
č. j. OAM- 681/VL-20-05-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost o azyl stěžovatele
jako zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
V kasační stížnosti ze dne 30. 6. 2007 stěžovatel vyjádřil nesouhlas s napadeným
rozsudkem, uvedl, že je ohrožen na životě a jsou tak u něho dány podmínky pro udělení
humanitárního azylu. Odkázal na článek 3. Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, rozsudek
ESLP ve věci Cruz Varas a Vilvarajah a dál na Příručku k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků – čl. 53. Současně požádal o ustanovení právního zástupce
a přiznání odkladného účinku.
Dne 8. 10. 2007 usnesením č. j. 60 Az 67/2006 - 40 krajský soud k žádosti stěžovatele
ustanovil tomuto zástupce z řad advokátů JUDr. Františka Výmolu. Ustanovený zástupce byl
krajským soudem vyzván, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil
kasační stížnost o důvody ve smyslu ustanovení §103 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) a údaje o tom, v jakém rozsahu rozsudek krajského soudu stěžovatel
napadá. Současně byl zástupce poučen o tom, že nebude-li výzvě vyhověno, soud kasační stížnost
odmítne. V reakci na tuto výzvu zástupce stěžovatele kasační stížnost dne 7. 11. 2007 doplnil.
Stěžovatel v doplnění uplatňuje kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Správní orgán dle stěžovatele v rozporu s ustanovením §32 odst. 1 správního řádu neshromáždil
dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Soud dle stěžovatele nesprávně posoudil čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod a postupoval v rozporu s Příručkou k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků. Žalovaný se soustředil pouze na obecně známé
skutečnosti v zemi původu stěžovatele. Soud též nesprávně posoudil otázku týkající se důvodů
pro udělení azylu a to především v návaznosti na stěžovatelem uvedená rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva. Navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích
kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
K uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatele
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu, neboť stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. Základem rozhodnutí správního orgánu a následně
i krajského soudu bylo tedy ověření splnění skutečností týkajících se důvodů uvedených
v ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu a nikoli důvodů obsažených v ustanovení §12 či §14
zákona o azylu. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45,
publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvedl, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12,
případně dle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování
ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, což dále vylučuje
rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny).
K námitce stěžovatele týkající se porušení ustanovení §32 odst. 1 správního řádu,
když žalovaný dle stěžovatele neshromáždil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že pokud stěžovatel opomenuté důkazy nespecifikuje, není uvedená
námitka způsobilá k bližšímu přezkoumání. Shodný závěr zaujal Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005 - 54, nebo v rozsudku ze dne
4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 66 (oba publikovány na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.),
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 7. 11. 2007 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu