ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.30.2008:68
sp. zn. 5 Azs 30/2008 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. E., zastoupena JUDr. Renatou
Volnou, advokátkou, Pellicova 25, 602 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad
Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007, č. j. 56 Az 152/2007-29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Renaty Volné, AK Pellicova 25, 602 00, Brno, se u r č u j e
částkou 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2007, č. j. OAM-10-
292/LE-C09-C09-2007, kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatelka považuje napadené za nezákonné, jelikož nebyla správně posouzena soudem
právní otázka, když nebylo přihlédnuto k situaci v Kyrgyzstánu, tak jak je podávána ve zprávě
Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 15. 9. 2006. V této zprávě se konstatuje, že policie
je zkorumpovaná a nelze ani vyloučit znásilňování a jinou perzekuci, právě pro zkorumpovanost
celé státní správy. Proto má stěžovatelka za to, že nebylo správně aplikováno ustanovení §12
zákona o azylu, a že tento azyl jí měl být udělen.
Dále stěžovatelka namítá, že soud nepřihlédl k důkazům jí tvrzených, jako jsou zejména
články na internetu o situaci v Kyrgyzstánu.
V každém případě však dle názoru stěžovatelky došlo k nesprávné aplikaci ustanovení
§14 zákona o azylu, když jí měl být, jako nezletilé osobě, která se narodila v České republice,
udělen z důvodů hodných zvláštního zřetele humanitární azyl, popř. jí měla být udělena
doplňková ochrana ve smyslu ustanovení §14 a zákona o azylu.
Rozhodnutí napadá jako nezákonné a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře odmítá možnost neomezené volné
úvahy v moderním právním státě. Při aplikaci ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné
ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí.
Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze
obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně
zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem
a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní
situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého
právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními
okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého
pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je
způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost.
Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své
rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti s jakou byla
kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu,
nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatelky v kasačním řízení nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit
některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K námitkám stran možného pronásledování dle ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že s obdobnou námitkou se již vypořádal,
a to např. v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58 (přístupno
na www.nssoud.cz), v němž uvedl mimo jiné: „Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by
v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo
k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům
ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“
Pokud by se stěžovatelka vrátila do Kyrgyzstánu a žila mimo dosah příbuzných, jejichž
reakce na konverzi ke křesťanství sebe a své matky se obává, mohla by v Kyrgyzstánu žít.
Nejvyšší správní soud se k obdobnému případu již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72 (přístupno na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „Neshody stěžovatele
s příbuznými z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly, nelze považovat za pronásledování
ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“
Námitku stěžovatelky, že se krajský soud nevypořádal se všemi důvody a nepřihlédl
k důkazům jí tvrzených, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, naopak dospěl k závěru,
že se krajský soud vypořádal se všemi žalobními námitkami a podrobně odůvodnil,
proč stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani ve formě azylu,
ani ve formě doplňkové ochrany.
Jak již bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 – „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž
by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ V případě stěžovatelky nebyl
důvod k udělení humanitárního azylu shledán, stěžovatelka ani neuváděla skutečnosti pro které
by z důvodu zvláštního zřetele bylo možné humanitární azyl udělit; samotná skutečnost,
že se stěžovatelka narodila na území České republiky, bez dalšího takovým důvodem ve smyslu
zákona o azylu není.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v
případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je
otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které
je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které
nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné
pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry (viz též rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48,
přístupno na www.nssoud.cz).
Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (viz např. rozsudek NSS ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, přístupno na www.nssoud.cz).
Vzhledem ke skutečnosti, že s obdobnými námitkami, které uplatila v nyní projednávané
věci stěžovatelka, se Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře již nejednou vypořádal,
nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena soudem advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7,
ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů;
celkem tedy odměna advokátky činí 4800 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená
dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovené advokátce se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu