ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.44.2008:125
sp. zn. 5 Azs 44/2008 - 125
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyň: a) S. M., b) nezl. E. A., zastoupené
JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2007, č. j. 63 Az 80/2006 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) domáhají zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2006, č. j. OAM-711/VL-07-
12-2006. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelkám neudělil azyl dle ustanovení §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č . 283/1991 Sb., o Policii ČR
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodl, že se na ně
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona .
V kasační stížnosti stěžovatelky popsaly průběh azylového řízení a řízení před soudem .
Namítají nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku. Jsou přesvědčeny, že jejich žalobní
námitky nebyly rozsudkem vyvráceny. Krajský soud se spokojil se zjištěními žalovaného.
Žalovaný si před vydáním rozhodnutí neopatřil veškeré potřebné důkazy ke zjištění skutkového
stavu věci, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatelky poukazují na nedostatek
pramenů ve vztahu k posouzení situace v zemi původu, žalovaný vycházel pouze ze zpráv MZV
USA, které stěžovatelky považují za neobjektivní. Zcela pominul využít zpráv osvědčených
mezinárodně uznávaných institucí jako Amnesty International, Organizace pro bezpečnost
a spolupráci v Evropě, Evropského parlamentu. Zjištění žalovaného jsou nedostatečná a byl
porušen §3 správního řádu. Stěžovatelky navrhují v kasační stížnosti napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejnýc h
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před kra jským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou . Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení .
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém nen í a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv . 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb . Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy . Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vy mezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace norm y. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit .
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasa ční stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé . Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr . Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost . Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky příp ustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
Stěžovatelky v kasační stížnosti namítají, že krajský soud nevyvrátil jejich žalobní námitky
vůči postupu žalovaného správního orgánu, který si před vydáním rozhodnutí neopatřil veškeré
důkazy potřebné k úplnému zjištění skutkového stavu a porušil tím základní zásadu správního
řízení ve smyslu ustanovení §3 odst . 4 správního řádu. Ze předloženého spisového materiálu
vyplývá, že stěžovatelky uplatnily v žalobě námitku porušení ustanovení §3 odst. 4 správního
řádu pouze v obecné rovině, aniž by vymezily, které dokumenty či informace si měl žalovaný
k rozhodování opatřit. Krajský soud se s předmětnou žalobní námitkou vypořádal na straně č. 9
rozsudku, kde uvedl, že vytýkaná pochybení neshledal. Poukázal taktéž na skutečnost,
že stěžovatelkám byla dána možnost před vydáním rozhodnutí navrhnout doplnění protokolu,
přičemž stěžovatelky tohoto práva nevyužily. Taktéž Nejvyšší správní soud neshledal,
že by žalovaný porušil ustanovení §3 správního řádu a nezjistil řádně skutkový stav věci,
když z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval všemi
stěžovatelkami tvrzenými skutečnostmi a zajistil si pro své rozhodnutí potřebný dostatek
informací o situaci v zemi původu stěžovatelek. Ohledně nedostatečného zjištění skutkového
stavu lze odkázat na názor vyslovený v rozsudku č. j. 5 Azs 32/2005 ze dne 26 . 7. 2005
(www.nsssoud.cz), který se zabýval rozsahem povinnosti správního orgánu zjistit skutečný stav
věci. Otázkou rozsahu prováděného dokazování a povinností zjistit skutkový stav se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku č. j. 5 Azs 84/2006 - 82 ze dne 26. 4. 2006, dle kterého
„pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat základní
pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady
správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu
je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování,
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání
rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti,
na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Důkazní břemeno v azylovém řízení stíhá žadatele
o azyl. Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen
prokazovat z vlastní iniciativy žadatelova tvrzení.“
Namítají-li stěžovatelky, že žalovaným použité zprávy o dodržování lidských práv MZV
USA jsou neobjektivní, činí tak poprvé až v kasační stížnosti. Tato námitka nebyla stěžovatelkou
v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto pohledu novum.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatelky v kasační stížnosti
uplatňovaly jiné právní důvody, než které uplatnily v řízení p řed soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohly.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná, že neutěšená
situace se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama
o sobě nezakládá důvod pro její udělení dle §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte
zdůraznil, právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany se jeví konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá .
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Shledal ji proto ve smyslu §104a s . ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s . ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu