ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.47.2008:65
sp. zn. 5 Azs 47/2008 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: T. G., zastoupená JUDr. Alešem
Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22, proti žalovanému : Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z e dne 7. 1. 2008, č. j. 64 Az 34/2007 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Aleše Vídenského, se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22,
se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka mu bu de vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1-249/VL-10-04-2007
ze dne 23. 3. 2007. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení §16 odst . 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že situace v bývalých republikách Svazu
sovětských socialistických republik (mimo pobaltské státy) je zrovna taková, že míra možnosti
pronásledování je dána uplatňováním lidských a občanských práv. Stěžovatelka uvádí, že v řízení
o azylu zmiňovala svůj špatný zdravotní stav – trpěla epileptickými a jinými zdravotními
problémy a v Arménii probíhalo zemětřesení a občanská válka. Sama občanská válka odůvodňuje
udělení azylu dle §12 zákona o azylu . Pro stručnost stěžovatelka odkazuje na důvody uvedené
v žalobě. Navrhuje rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svý m významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou . Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení .
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potv rzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi d věma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výraz ně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv . 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum.
Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb . Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již n abyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy . Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vy mezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy . Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé . Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost . Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti ,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní so ud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz).
K uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatelky
o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany opakovaně, přičemž v nové žádosti uvedla skutečnosti shodné jako u žádosti předchozí
(v roce 1993). Základem rozhodnutí žalovaného a následně i krajského soudu bylo tedy ověř ení
splnění skutečností týkajících se důvodů uvedených v ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu a nikoli důvodů obsažených v ustanovení §12 zákona o azylu. Tato otázka již byla
v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvedl,
že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení
žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12, případně dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovatelce,
pokud se v kasační stížnosti dovolává použití §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte
zdůraznil, právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany se jeví vždy konkrétní situace stěžovatelky nikoli obecná situace v zemi.
Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkami uvedenými v původní žalobě, na které stěžovatelka
v kasační stížnosti odkazem poukázala. Odkaz na obsah původní žaloby je pro řízení o kasační
stížnosti nedostačující. Je třeba, aby stěžovatelka tvrzené důvody nezákonnosti v kasační stížnosti
explicitně uvedla, neboť soud je dle ustanovení §109 s . ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti. Zatímco v žalobě napadá stěžovatelka rozhodnutí správního orgánu, v řízení o kasační
stížnosti je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu, jehož vady a pochybení je stěžovatelka
povinna vymezit.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s . ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s . ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení ustanoven soudem zástupce advokát. V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst . 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2100 Kč za 1 úkon právní služby - za sepsání kasační
stížnosti [§7, §9 odst . 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna advokáta činí 2400 Kč. Jelikož
je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se tato částka o 456 Kč
a celková částka tak činí 2856 Kč . Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu