ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.73.2008:58
sp. zn. 5 Azs 73/2008 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyň: a) N. R., b) nezl. S. A. S., právně
zastoupeny JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 15. 10. 2007, č. j. OAM-593/LE-05-ZA07-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2008, č. j. 56 Az 195/2007 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) domáhají zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně ( dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2007, č. j. OAM-593/LE-05-ZA07-
2006. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelkám neudělil mezinárodní ochranu
dle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelky namítají, že krajský soud nesprávně vyhodnotil informace
o Kazachstánu – zprávu o dodržování lidských práv za rok 2006 ze dne 6. 3. 2007, informace
MZV ČR č. j. 117038/2007- LP ze dne 25. 5. 2007 a aktuální informace z databáze ČTK,
když sama předsedkyně Almatinského Helsinského výboru uvedla, že k porušování lidských práv
dochází a radikalizace politického islámu je reálná. Je zřejmé, že k porušování lidských práv
dochází a vzhledem k tomu, že stěžovatelka a) je vyznavačkou islámu, je velice pravděpodobné,
že bude vystavena pronásledování, diskriminaci a postihu dle trestního práva dle čl. 164
o podněcování k sociální, národnostní, rodové, rasové nebo náboženské nevraživosti. Soud by
měl při rozhodování přihlédnout i k nezletilému dítěti, které tak bude vystaveno tlaku státní moci.
Soud se dle stěžovatelek nevypořádal s otázkou existence důvodů pro udělení
tzv. doplňkové ochrany. Návratu do země se stěžovatelka a) obává, neboť jí mohou být
podstrčeny drogy, ona může být označena za spoluviníka a mohou jí být odebrány děti.
Stěžovatelky navrhují, aby soud v rámci kasační stížnosti posoudil všechny listinné důkazy,
výpověď stěžovatelky a) a rozsudek krajského soudu zrušil.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
Stěžovatelka a) v daném případě ve správním řízení uvedla, že důvodem odchodu
ze země původu bylo pronásledování ze strany policie z náboženských důvodů. Policie
stěžovatelku v prosinci 2005 navštívila, ptala se na druha stěžovatelky, přičemž zabavila knihy
a kazety. Současně bylo stěžovatelce vyhrožováno, že pokud její druh nebude chodit do mešity
a bude se modlit doma, můžou mu být podstrčeny drogy a ona pak může být označena
za spoluviníka a mohou jí být odebrány děti.
Odvozuje-li stěžovatelka od výše uvedených skutečností existenci pronásledování dle §12
zákona o azylu, shodně s žalovaným a krajským soudem Nejvyšší správní soud dospívá k závěru,
že vylíčené události pro svou nízkou intenzitu opakovanosti a absenci jakýchkoliv dalších
problémů stěžovatelky se státními orgány, za situace, kdy sama stěžovatelka uvedla,
že v praktikování její víry jí nikdo nezabraňoval, a na jednání policistů si stěžovatelka nestěžovala,
nelze označit za pronásledování ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud na tomto místě připomíná, že ochranu formou azylu je přitom možno poskytnout
až tehdy, pokud by stěžovatelka vyčerpala ty prostředky nápravy, které jí přiznává vnitrostátní
právní řád země původu. Pokud měla stěžovatelka pocit, že místní policisté překračují své
pravomoci, měla jejich excesy oznámit příslušným složkám státní moci.
Obdobné závěry učinil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 5 Azs 38/2008 - 72
ze dne 30. 4. 2008. V rozsudku č. j. 4 Azs 103/2005 - 62 ze dne 25. října 2006 Nejvyšší správní
soud konstatoval, „Pokud jde o tvrzené negativní zkušenosti stěžovatelky sub a) s policií v zemi původu,
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené připomíná, že právě takové situace jsou důvodem pro to,
aby se postupem nebo nečinností policie jakkoli dotčená či poškozená osoba obrátila na nadřízený orgán, kterým
je v Kazachstánu Ministerstvo vnitra. Stěžovatelka sub a) tak ovšem neučinila, proto se svých negativních
zkušeností s policií nemůže z azylového hlediska účinně dovolávat“.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané nesprávné vyhodnocení informací o Kazachstánu,
jež vyplývají z dokumentů, které si žalovaný pro rozhodnutí věci opatřil a z nichž vycházel, nelze
s tímto souhlasit. Žalovaný vycházel při posuzování žádosti stěžovatelky z těch informací, které
se k případu stěžovatelky vztahovaly a jejich hodnocení shledává Nejvyšší správní soud
zákonným. Ke stěžovatelce obecně tvrzenému porušování náboženské svobody v zemi původu,
je Nejvyšší správní soud nucen připomenout, že neutěšená situace se stavem dodržování lidských
práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě nezakládá důvod
pro její udělení dle §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte zdůraznil, právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví
konkrétní situace stěžovatelky a důvody, pro které o azyl žádá.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila přesvědčení, že skutečnosti, které v průběhu
správního řízení objasnila, jsou minimálně podřaditelné pod důvody stanovené pro udělení
doplňkové ochrany dle ust. §14a zákona o azylu. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná,
že institut doplňkové ochrany zakotvuje ve vnitrostátní právní úpravě zásadu non-refoulement,
která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li mu z různých důvodů udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné
integritě. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu
a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu,
kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona
o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených
na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich
vycestování (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004
- 40, publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 -
64, publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS).
V souzené věci správní orgán dospěl na základě posouzení výpovědí stěžovatelky
a informačních zdrojů k závěru, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany nejsou naplněny.
Dle informace MZV ČR č. j. 117038/2007-LP ze dne 25. 5. 2007 nevyplynulo, že by neúspěšným
žadatelům o azyl z Kazašské republiky hrozil v případě návratu postih ze strany státních orgánů.
Proto pokud se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného správního orgánu, který v daném
případě konstatoval, že žadatelka ve svých výpovědích neuvedla žádné skutečnosti, na základě
kterých by bylo možno dojít k závěru, že byla vystavena jednání schopnému zapříčinit její újmu
ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S těmito závěry se plně
ztotožňuje taktéž Nejvyšší správní soud.
Návrhu stěžovatelky na provedení dokazování předloženými dokumenty (novinové
články, výňatek ze zákona) Nejvyšší správní soud nevyhověl, neboť dokazování již není zapotřebí
ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatelka hodlala uvedenými listinami podpořit úvahy
o pronásledování muslimů v zemi původu. Jak již bylo výše zmíněno stěžovatelkou tvrzenou
obecnou situaci v Kazachstánu v oblasti svobody náboženského vyznání však není možné
podřadit pod žádné z ustanovení §12 zákona o azylu. Jelikož však Nejvyšší správní soud nemá
pochybnost o tom, že skutkový stav byl žalovaným i soudem zjištěn dostatečně, rozhodl se důkaz
těmito listinami neprovést, jak mu to umožňuje ust. §52 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud není
povinen provést všechny důkazy, musí však uvést důvod, proč důkaz neprovedl. Nejvyšší správní
soud v souzené věci usoudil, že provedení listinných důkazů by bylo vzhledem k dostatečně
zjištěnému skutkovému stavu nadbytečné, a proto důkaz těmito listinami neprovedl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu