ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.8.2008:52
sp. zn. 5 Azs 8/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Marie Turkové,
a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: A. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem
Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2007, č. j. 60 Az 25/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Rostislava Kováře, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52,
se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-174/VL-20-08-2006 ze dne 27. 2. 2006. Žalovaný
výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, když dospěl
ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu nesplňuje. Stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Uvádí, že mu hrozí pronásledování ze strany státních orgánů z důvodu nenastoupení
na základní vojenskou službu. Stěžovatel je arménské národnosti a je z důvodu své národnosti
pronásledován. Vojáci v armádě, kteří jsou jiné než ruské národnosti, jsou běžně šikanováni
a odpovědné úřady k tomu jen neaktivně přihlíží. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá,
že žádný z listinných důkazů, ze kterých žalovaný i soud vycházeli, nevypovídá nic o diskriminaci
Arménů v ruské armádě. V takovém případě je třeba dle stěžovatele vyjít z jeho tvrzení a jeho
faktických poznatků. Odůvodněnost strachu stěžovatele před diskriminací je tak třeba mít
za prokázanou, jelikož neexistují žádné důkazy o tom, že tento strach mít nemusel. Stěžovatel
navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které
se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném
posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti,
které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často
bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu,
aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc
lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz).
Pokud stěžovatel namítá, že mu hrozí pronásledování ze strany státních orgánů z důvodu
nenastoupení na základní vojenskou službu, odkazuje Nejvyšší správní soud shodně s žalovaným
na ustálenou judikaturu, dle které „povolání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť
i způsoby nevybíravými, popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě,
bez přistoupení dalších skutečností, není ještě pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu §2
odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících“ (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 7. 1994, č. j. 4 Az 502/94 – 39). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, „odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která
je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým
přesvědčením nebo náboženstvím.“ Za této situace nelze než souhlasit s právními závěry
krajskému soudu vyslovenými ve vztahu k ustanovení §12 a §14 zákona o azylu, neboť
stěžovatel se snažil vyhnout výkonu základní vojenské služby, nikoliv pro reálně projevené
politické přesvědčení nebo náboženství, ale ze zdravotních důvodů a taktéž z důvodu možného
odvelení do Čečenska.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně špatných, mnohdy nelidských podmínek,
za nichž je služba v ruské armádě vykonávána, a dále námitku ohledně šikany vojáků jiné
než ruské národnosti v ruské armádě, když odpovědné úřady k tomu dle stěžovatele jen neaktivně
přihlíží, tyto nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto
pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného
ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že důvodem podání žádosti o azyl
stěžovatelem byla snaha se vyhnout nástupu základní vojenské služby v Rusku, jelikož stěžovatel
neměl v úmyslu bojovat v Čečensku a trpěl oční vadou. Stěžovatel v azylovém řízení netvrdil nic
o nelidských podmínkách v ruské armádě a o možné šikaně vojáků arménské národnosti.
Arménskou národnost stěžovatel zmiňoval pouze v souvislosti s možným nástupem a výkonem
vojenské služby v Čečensku, když dle jeho tvrzení, byli všichni občané arménské národnosti
nasazováni ke službě do Čečenska. Tato skutečnost však z listinných důkazů, jež si opatřil
žalovaný, nevyplynula, navíc žalovaný zjistil, že v souladu s Ústavou Ruské federace mají občané
právo zaměnit vojenskou službu náhradní službou civilní, o jejíž vykonání stěžovatel nepožádal.
Otázkou rozsahu prováděného dokazování a povinností zjistit skutkový stav se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku č. j. 5 Azs 84/2006 - 82 ze dne 26. 4. 2006, dle kterého
„pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat základní
pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady
správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu
je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování,
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání
rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž
základě by mu mělo být vyhověno. Důkazní břemeno v azylovém řízení stíhá žadatele o azyl.
Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen prokazovat
z vlastní iniciativy žadatelova tvrzení.“
S ohledem na výše uvedený rozsah dokazování, a taktéž s ohledem na stěžovatelem
tvrzené důvody odchodu ze země původu, pak byl žalovaný povinen se vypořádat pouze
s tvrzením stěžovatele ohledně možného nástupu vojenské služby v Čečensku, právě z důvodu
arménské národnosti, nikoli však komplexně hodnotit situaci vojáků arménské národnosti v ruské
armádě. Byl to stěžovatel, který svými tvrzeními vymezil rozsah dokazování, jež žalovaný
ve správním řízení prováděl a za jehož účelem si opatřoval listinné důkazy. Žalovaný své
povinnosti zjistit skutkový stav dostál. Stěžovatel tak nemůže s úspěchem v kasační stížnosti
namítat, že žádný z listinných důkazů, ze kterých žalovaný vycházel, nevypovídá nic
o diskriminaci Arménů v ruské armádě. Takové listinné důkazy si žalovaný s ohledem na tvrzené
azylové důvody stěžovatele opatřovat nemusel.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100
Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační
stížnosti ze dne 14. 11. 2007 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátce daně z přidané hodnoty (dále jen
„daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna advokáta navýšená o daň tedy činí 5712 Kč.
Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu