ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.84.2008:50
sp. zn. 5 Azs 84/2008 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci: K. M., zastoupeného Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, AK Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 56 Az 11/2008 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-10-709/LE-PA03-PA03-2007 ze dne
8. 1. 2008. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatele jako zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů ( dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, když dospěl
ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
opakovaně s tím, že stěžovatel uváděl skutečnosti shodné jako v žádosti předchozí. Stěžovatel
v kasační stížnosti namítá, že jeho bezpečnost ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu
by mohla být ohrožena. Stěžovatel má za to, že žalovaný nepostupoval správně, pokud
nezkoumal naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Účelem §14 je dle
stěžovatele odstranění tvrdosti předchozích ustanovení zákona o azylu. Stěžovatel rovněž
nesouhlasí s tím, že důvody obou žádostí byly shodné. Ve druhé žádosti byla hodnocena rodinná
situace stěžovatele, což nebylo předmětem rozhodování první žádosti. Stěžovatel navrhuje
napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
Povahou rozhodnutí dle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku č. j. 7 Azs 10/2008 - 46 ze dne 26. 3. 2008, kde konstatoval, že „Rozhodnutí
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu,
ani za rozhodnutí o odnětí azylu, neboť se jedná o rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, v níž
stěžovatel opakuje skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako při podání předchozí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, o níž již bylo negativně rozhodnuto správním orgánem
a krajským soudem.
Pokud stěžovatel namítá, že důvody podání žádostí o udělení mezinárodní ochrany nebyly
shodné, když žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí hodnotil i rodinné vazby stěžovatele
a žalovaný proto pochybil, když aplikoval ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, nelze
s ním souhlasit. Ze žádosti o udělení azylu ze dne 29. 11. 2001 a žádosti ze dne 20. 12. 2007
vyplývá, že stěžovatel do ČR přijel v roce 1997, od této doby z ČR neodjel. Jako důvod odchodu
z vlasti uvedl shodně obavy o svůj život, shodně vylíčil matčiny problémy s policií a na otázku
žalovaného, zda se změnily nějak skutečnosti, které uváděl v první žádosti, stěžovatel odpověděl,
že se nic nezměnilo. Žádost o azyl podanou dne 29. 11. 2001 odůvodňoval stěžovatel taktéž
úmyslem uzavřít manželství se svou družkou českou státní příslušnicí – slečnou R. K. Tuto
skutečnost posuzoval žalovaný ve svém předchozím rozhodnutí ve vztahu k naplnění podmínek
pro udělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu, přičemž podmínky pro udělení azylu neshledal a
odkázal stěžovatele na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců. K žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 20. 12. 2007 pak stěžovatel obdobně jako důvod uvedl rodinné
vazby s přítelkyní, paní K. a předložil rodný list P. K., narozeného dne 30. 8. 1999, kde je jako
otec uveden stěžovatel. Matka dítěte paní K. však na policii dne 19. 11. 2007 uvedla, že stěžovatel
není biologickým otcem dítěte a do rodného listu ho nechala zapsat poté, co na ni tlačil Odbor
péče o dítě z důvodů získání sociálních dávek. Dále uvedla, že se stěžovatelem již nežije a že
synovi nehrozí žádná újma, pokud bude stěžovatel nucen opustit ČR. Žalovaný stěžovatelem
tvrzené rodinné vazby posoudil ve vztahu k udělení doplňkové ochrany. Z výše uvedeného je
zřejmé, že podmínky pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu byly splněny,
neboť obě podané žádostí obsahují zcela shodné důvody odchodu ze země původu a důvody
obdobné, co se týká tvrzených rodinných vazeb.
Pokud se stěžovatel domnívá, že žalovaný byl povinen zkoumat podmínky udělení azylu
humanitárního, nelze s ním ani v tomto případě souhlasit jak již tento soud mnohokráte
judikoval, aplikace ustanovení §16 zákona o azylu vylučuje posouzení naplnění podmínek
pro poskytnutí azylu humanitárního. Otázkou posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu
dle ustanovení §12 a udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu za situace,
kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2005,
č. j. 5 Azs 144/2005 - 66, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 29. 11. 2005,
č. j. 2 Azs 465/2004 - 46, www.nssoud.cz, dle kterého, pokud v ří zení o azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán
zamítne žádost o udělení azylu, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Obdobnou otázkou se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz,
v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 7 Azs 138/2005 - 69, www.nssoud.cz. Účelem humanitárního azylu
a přezkumem výroků rozhodnutí o této formě azylové ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, www.nssoud.cz, a v rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz.
Stejně tak tento soud řešil již opakovaně otázku relevance rodinných důvodů pro přiznání
humanitárního azylu, a to například ve svém rozsudku ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 4 Azs 333/2004
(publ. na www.nssoud.cz): „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik
závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl
být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu