ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.14.2008:35
sp. zn. 6 As 14/2008 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobce:
STAVMAT-SPRING, spol. s r. o., se sídlem Hálkova 1203/32, Plzeň, zastoupeného Mgr. Alicí
Valenzovou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalova ného ze dne
29. 5. 2007, č. j. 520/292/07, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 9 Ca 219/2007 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nep řizná vá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007, č. j. ŽP/2611/07, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor
životního prostředí, rozhodl v pochybnostech v souladu s §78 odst. 2 písm. h) zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech „)
tak, že movitá věc, tj. netříděná směs zeminy, kamení a použitých stavebních materiálů,
se ve smyslu §3 zákona o odpadech považuje za odpad. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví
tohoto usnesení žalovaný podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zamítl
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
21. 3. 2007.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž se domáhal zrušení
napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně
pro jejich nezákonnost. Městský soud o žalobě rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2007,
č. j. 9 Ca 219/2007 - 16, a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, jehož zrušení se žalobce
v posuzované věci domáhá, je z přezkoumání soudem ve smyslu §70 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vyloučeno, jelikož se jedná o úkon
správního orgánu předběžné povahy. Soud dodal, že napadené rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím podkladovým, kterým není konečným způsobem zasahována sféra subjektivních
práv či povinností fyzických a právnických osob, ale je jím zákonem stanovených způsobem
vyřešena předběžná otázka, což je nezbytné pro další činnost sprá vního orgánu. Podle názoru
městského soudu rozhodnutí správního orgánu v pochybnostech, zda se určitá movitá věc
považuje za odpad ve smyslu příslušných ustanovení zákona o odpadech, nelze považovat
za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., jelikož se domnívá, že městský soud nezákonně rozhodl o odmítnutí
jeho návrhu. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem soudu, že napadené správní rozhodnutí
je pouze rozhodnutím podkladovým, kterým není konečným způsobem zasahováno do práv
a povinností právnické či fyzické osoby. Namítá, že předmětným rozhodnutím, jímž bylo určeno,
že movité věci jsou odpadem, správní orgán nesprávně dovodil, že stěžovatel již nemá v úmyslu
s těmito movitými věcmi dále nakládat. Správní orgány dle názoru stěžovatele nejsou oprávněny
předjímat jeho úmysly, navíc za situace, kdy k takovému závěru správnímu orgánu chyběly
důkazy. Správní orgán tak bez řádně zjištěného skutkového stavu svým rozhodnutím učinil
správní uvážení, jímž rozhodl o úmyslu stěžovatele s movitými věcmi dále nenakládat, a to proto,
že se jedná o odpad. Stěžovatel se proto domnívá, že nebyly splněny zákonné podmínky
pro odmítnutí jeho žaloby, neboť napadeným správním rozhodnutím byl dotčen
na svých právech a žádá Nejvyšší správní soud, aby napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru není naplněn žádný
z kasačních důvodů. Kasační stížností napadené rozhodnutí městského soudu považuje
za zákonné, jelikož si stěžovatel neuvědomuje, že i když je movitá věc odpadem, nebrání
rozhodnutí o tom, že skutečně odpadem je, jejímu užívání a nakládání s ní. Dle názoru
žalovaného stěžovatel pouze využívá všech zákonných prostředků k oddálení plnění uložených
povinností (zejména pokut za porušení zákona o odpadech) z dřívějších pravomocných
rozhodnutí správních orgánů.
Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení
a je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatel je v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná,
neboť je z jejího obsahu zřejmé, že stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Městský soud v Praze odmítl napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu
jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu správního orgánu, který není dle jeho názoru
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud předesílá, že za procesní situace,
kdy stěžovatel napadá kasační stížností rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje
se přezkum prováděný zdejším soudem na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v §103
odst. 1 e) s. ř. s. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby
soudem bylo nezákonné, tedy že kasační důvod byl naplněn, musel by napaden é rozhodnutí
městského soudu zrušit a otevřít tím procesní prostor tomuto soudu, aby se meritorně vypořádal
s podanou žalobou. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, d ostupný na www.nssoud.cz),
podle nějž, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také
případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný rozhodnutím ze dne
29. 5. 2007, č. j. 520/292/07, zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, jímž byl soubor movitých věcí (stavební suť, zbytky panelů a cihel apod.) nalezený
v provozovně stěžovatele v Líních - Sulkově označen za odpad ve smyslu zákona o odpadech.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, jíž městský soud z výše uvedených důvodu
pro nepřípustnost odmítl. Stěžejním pro posouzení nyní projednávané věci s ohledem na kasační
námitky stěžovatele je, zda rozhodnutí, jímž je určitá movitá věc označena za odpad ve smyslu
příslušných ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, je úkonem správního orgánu
ve smyslu §65 s. ř. s., proti němuž je přípustná žaloba ve správném soudnictví či nikoliv.
Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře k této otázce závazně vyslovil,
např. v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53, na nějž poukazoval rovněž městský
soud, v němž zcela zřetelně konstatoval, že rozhodování v pochybnostech pro potřeby dalšího
správního orgánu, zda se určitá movitá věc považuje za odpad ve smyslu příslušných ustanovení
zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, je úkonem správního orgánu předběžné povahy,
proti němuž je správní žaloba nepřípustná ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. Za rozhodnutí
předběžné povahy jsou soudy považována např. rozhodnutí o předchozím souhlasu, zaujetí
závazného stanoviska, nebo tzv. podkladová rozhodnutí, tedy rozhodnutí, z nichž teprve vychází
další rozhodnutí konečné povahy, jímž je zasahováno do práv a povinností určitého subjektu,
a to bez ohledu nato, zda takové konečné rozhodnutí bude vydávat týž orgán, který vydal
rozhodnutí předběžné povahy či orgán jiný. O podkladové rozhodnutí se jedná i v nyní
projednávaném případě, neboť jím není konečným způsobem zasažena sféra subjektivních práv
a povinností fyzické či právnické osoby, ale je jím jen zákonem předepsaným způsobem vyřešena
předběžná otázka, jejíž řešení je nezbytné pro další činnost jiného správního orgánu. Právo
na soudní ochranu stěžovatele je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů
přezkoumávat konečné rozhodnutí správního orgánu. Záruka přezkumu rozhodnutí „předběžné
povahy“ v rámci přezkoumání rozhodnutí tzv. konečného, je dána §75 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního
orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán
a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním
soudnictví.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jenž je podle tohoto zákona nepřípustný. Městský soud v Praze proto nepochybil, když označil žalobou
napadené rozhodnutí za úkon správního orgánu předběžné povahy a žalobu pro nepřípustnost
odmítl.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě
k závěru, že městský soud se v řízení nedopustil nezákonnosti spočívající v odmítnutí návrhu,
a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval
a ani soud z obsahu spisu žádné náklady převyšující rámec jeho běžné administrativní činnosti
neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu