ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.8.2008:61
6 Azs 8/20078 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. Ž., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 1. 2007, č. j. OAM - 1056/LE - C09 - HA08 - 2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2007, č. j. 56 Az 24/2007 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 1. 2007, č. j. OAM - 1056/LE - C09 - HA08 - 2005, jímž jí nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu,
ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný
nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatelka, že správní orgán a soud pouze uvedly,
že důvodem její azylové žádosti je snaha o legalizaci pobytu. Nic relevantního však nebylo
konstatováno ke skutečnosti jejích obav z návratu na Ukrajinu z důvodu jejího ateismu
a souvisejících potíží s bigotním prostředím její rodiny a venkovského okolí (spočívajících
např. v tom, že ji rodiče nutili chodit do kostela, nebo v úsilí matky, aby stěžovatelka vstoupila
do kláštera). Stěžovatelka v tom shledává porušení §32 správního řádu, neboť správní orgán
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, čemuž se blíží i povinnost čl. 4 odst. 3 Směrnice Rady
2004/83/ES. „Přesně a úplně zjistit skutečný stav věci“ přitom není totéž, jako „skutečný stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Dále stěžovatelka uvádí narušení soukromého
života, neboť je zřejmé, že člověk, který pobývá 14 let v cizině (tj. více než polovinu
svého dospělého života), vybuduje si zde celou sféru sociálních a často též rodinných vazeb.
V nerespektování soukromého života v azylovém řízení spatřuje stěžovatelka porušení článku 8
Evropské úmluvy. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, podle kterého žádný orgán nemůže odložit aplikaci
mezinárodního závazku na pozdější chvíli, příp. na jiný orgán. Na závěr uplatňuje stěžovatelka
porušení §49 správního řádu (lhůta pro rozhodnutí), neboť rozhodnutí bylo vydáno teprve
po dvou letech od zahájení řízení. Zásada právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování tak byla
hrubě porušena. Správní orgán měl navíc v případě jednoduché věci, jakou tvrdí,
že je stěžovatelčin případ (důvodem její azylové žádosti má být dle správního orgánu pouhá
snaha o legalizaci pobytu) povinnost bezodkladně rozhodnout.
Krajský soud v Brně po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku postupoval
ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost podala účastnice řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka v ní uplatňuje
přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), popř. částečně b) a d) s. ř. s.
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud nejprve konstatuje, že tvrzení týkající se nerespektování soukromého a rodinného
života, a tím porušení ustanovení Evropské úmluvy bylo uplatněno poprvé až v kasační stížnosti.
Krajský soud se proto k této námitce nemohl vyjádřit. Kasační řízení je přitom založeno
na přezkumu soudních rozhodnutí; pokud námitka není uplatněna již v řízení před krajským
soudem, chybí zde podklad k přezkumu, a z tohoto důvodu se takovou námitkou Nejvyšší
správní soud nemůže zabývat pro její nepřípustnost (§104 odst. 4 s. ř. s.). Otázkou opožděně
uplatněných žalobních důvodů se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval
v řadě svých předchozích rozsudků. Je možné odkázat např. na rozsudek ve věci vedené
pod sp. zn. 4 Azs 330/2005. Nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud k věci samé zmiňuje
rozsudek NSS č. j. 5 Azs 44/2007 - 69 ze dne 14. 6. 2007, který se k otázce údajného porušení
čl. 8 Evropské úmluvy již v minulosti vyjádřil. Dle čl. 8 Úmluvy každý má právo na respektování
svého soukromého a rodinného života a státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat
kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti (...)
v zájmu ochrany práv a svobod jiných. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyslovuje,
že neshledal porušení práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že stěžovateli nebyl udělen azyl
za podmínek, že v České republice žije řadu let a má tu vážnou známost. Tato skutečnost byla
správními orgány respektována a nijak, i když si stěžovatel domnívá o opaku, nebyla narušena,
také proto, že se řízení o azylu nedotýká. Ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, na která stěžovatel odkazuje, se na poskytnutí azylu nevztahují. Především
je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu
cizích státních příslušníků na svém území. Poskytnutí azylu je tak zcela specifickým důvodem
pro povolení pobytu cizince na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců, tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno
kvalifikovat jako základní lidské právo. Skutečnost porušení práva na respektování soukromého
života se vzhledem k předmětu a typu řízení o azylu nedotýká. Tato skutečnost však byla –
s ohledem na opožděné uplatnění námitky (§104 odst. 4 s. ř. s.) - uvedena pouze nad rámec
přezkumné povinnosti Nejvyššího správního soudu.
Rovněž uplatnění porušení §49 správního řádu (lhůta pro rozhodnutí), neboť rozhodnutí
bylo vydáno teprve po dvou letech od zahájení řízení, uvádí stěžovatelka nově teprve v kasační
stížnosti – tvrzení této nezákonnosti nebylo součástí žaloby (pouze v doplnění žaloby je
o dvouletém běhu řízení nevýrazná zmínka, která však není vztažena k nezákonnosti rozhodnutí
z důvodu porušení lhůty dle §49 správního řádu). Námitka uplatněná nově teprve v kasační
stížnosti je pak nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemůže být věcně projednána, jak již bylo
osvětleno výše. I přesto Nejvyšší správní soud – opět nad rámec nezbytného – poznamenává,
že otázkou zákonnosti rozhodnutí vydaných po zákonné lhůtě se již ve své předchozí judikatuře
zabýval a dospěl k následujícímu závěru: Pokud správní orgány ve správním řízení nerozhodly
ve lhůtách stanovených správním řádem, přičemž o nemožnosti ve stanovených lhůtách
rozhodnout nebyl navrhovatel uvědoměn, nejde o takovou vadu řízení, která by mohla být
důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí soudem (podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 6 Ads 50/2005 - 63).
Za těchto okolností zůstává relevantní prakticky pouze námitka, že správní orgán a soud
bez dalšího uvedly, že důvodem azylové žádosti stěžovatelky je snaha o legalizaci pobytu.
Nic relevantního však nebylo konstatováno ke skutečnosti jejích obav z návratu na Ukrajinu
z důvodu jejího ateismu a souvisejících potíží s bigotním prostředím její rodiny a venkovského
okolí. Toto tvrzení není pravdivé. Správní orgán vyhodnotil věc po podrobném popsání situace
tak, že „potíže (stěžovatelky) mají charakter rodinného sporu, jenž není relevantní podmínkám
azylového zákona“. Ve vztahu ke správnosti jeho posouzení existuje k uplatněnému azylovému
důvodu bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu. Za všechny rozhodnutí je možné odkázat
např. na rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, nebo ze dne 22. 5. 2007,
č. j. 4 Azs 207/2006 - 45. Neshody v rodině, tak jak byly popsány stěžovatelkou, neznamenají
žádný zásah do oblasti lidských práv jednotlivce, jež by opodstatňovaly přiznání azylu podle §12
zákona o azylu. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka se doma se svými problémy na nikoho
ani neobrátila a při návratu do vlasti se obává pouze potíží ze strany rodičů, popř. okolí.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. (Poznámka: Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, jakkoli nelze shledat úplnou shodu
mezi zněním dříve platného a nynějšího zákona o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu
shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené
Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému znění zákona o azylu.) Nejvyšší
správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským
soudem. Stěžovatelkou tvrzené pronásledování z důvodu rozporů rodiči nemůže Nejvyšší správní
soud akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že důvodem rozporu je odlišné náboženské vyznání
stěžovatelky a jejích rodičů. Za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu by mohla být v daných souvislostech považována jen taková situace,
kdy ze strany orgánů státní moci dochází k persekuci osob z důvodu jejich náboženské orientace,
popř. by na Ukrajině docházelo ze strany veřejné moci k systematickému odmítání poskytovat
jednotlivcům ochranu před šikanou, odůvodněnou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.
Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelčiny problémy spočívaly
pouze v potížích charakteru rodinných rozporů (spočívajících např. v tom, že ji rodiče nutili
chodit do kostela, nebo v úsilí matky, aby stěžovatelka vstoupila do kláštera), přičemž daný stav
se stěžovatelka ani nepokoušela jakkoliv řešit. Neshody v rodině, tak jak byly popsány
stěžovatelkou, neznamenají žádný zásah do oblasti lidských práv jednotlivce,
jež by opodstatňovaly přiznání azylu podle §12 zákona o azylu. Rovněž pokud žalovaný
neposoudil výše uvedený skutkový stav jako hodný zvláštního zřetele a nepřiznal stěžovatelce
právo na tzv. humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, nelze než konstatovat,
že v posuzovaném případě nedošlo k překročení mezí správního uvážení, jakožto výsostného
nástroje v rozhodování žalovaného. K uvedenému lze ještě poznamenat, že nelze připustit,
aby byl azyl využíván jako nástroj pro řešení osobních konfliktů, které jsou řešitelné mnoha
jinými prostředky, neboť pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného
prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala. Správní orgán tedy vyhodnotil situaci
správně, když ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že „potíže (stěžovatelky) mají charakter
rodinného sporu, jenž není relevantní podmínkám azylového zákona“. Za uvedených okolností
nelze v případu shledat ani nedostatečně zjištěný skutečný stav věci správním orgánem. Ostatně
z kasační stížnosti není ani zřejmé, jaký by ještě měl správní orgán zjišťovat skutečný stav,
přesněji řečeno, v jaké konkrétní položce žalovaný údajně skutečný stav věci přesně a úplně
nezjistil. V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2Azs 92/2005 - 58, podle kterého je stěžovatel povinen
dostatečně srozumitelně specifikovat, v čem konkrétně má tvrzená nezákonnost spočívat,
zde tedy v jakých položkách žalovaný údajně skutečný stav věci přesně a úplně nezjistil. V daném
případě není vůbec zřejmé, která konkrétní skutková zjištění mají být nesprávná, nedostatečná,
či absentují, které důkazy či podklady nebyly provedeny, nebo je správní orgán měl opatřit,
či které okolnosti, či tvrzení měl žalovaný vlastně více prokazovat. Jak vyplývá i z výše citovaného
rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, takové nekonkrétní námitky nelze
věcně přezkoumat. Podobnou situací, jako je daný případ, se tedy Nejvyšší správní soud zabýval
rovněž ve své předchozí judikatuře.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu