ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.98.2007:56
sp. zn. 7 Afs 98/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce M. K.,
zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 15 Ca 29/2006 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 12. 2005, č. j. 19649/05-1300, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem
(dále jen „správce daně“) ze dne 6. 12. 2004, č. j. 229732/04/214911/6343, k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období srpen 2001, která byla žalobci vyměřena ve výši 42 650 Kč,
z důvodu neuznání nároku na odpočet daně dle dokladů č. 230820014, č. 23082001, č. 230820012
a č. 230820013 ze dne 23. 8. 2001, vystavených společností FEBCZ, s. r. o., za opravu strojů,
kanalizace, výtahu a omítek. Dále bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 12. 2005,
č. j. 19650/05-1300, zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru téhož
správce daně ze dne 6. 12. 2004, č. j. 229740/04/214911/6343, k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období září 2001, která byla žalobci vyměřena ve výši 50 885 Kč, když žalobci nebyl
uznán nárok na odpočet daně uplatněný dle dokladů č. 25092001, č. 250920011 a č. 250920012
ze dne 23. 8. 2001, vystavených rovněž společností FEBCZ, s. r. o, a to za stejné služby jako
v předcházejícím případě. Obě rozhodnutí žalovaného budou v dalším textu souhrnně označena
jako „napadená rozhodnutí“. Tato rozhodnutí žalovaného byla u Krajského soudu v Ústí
nad Labem napadena samostatnými žalobami, jimiž se žalobce domáhal jejich zrušení i zrušení
dodatečných platebních výměrů. Krajský soud, poté, co řízení spojil ke společnému projednání,
obě žaloby rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 15 Ca 29/2006 - 28, zamítl.
Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku, po přezkoumání skutkového a právního
stavu a provedeném ústním jednání, zabýval otázkou, zda správce daně oprávněně neuznal
žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 42 650 Kč a 50 885 Kč
na základě shora uvedených dokladů, s ohledem na zjištění, že žalobce neprokázal přijetí
deklarovaných zdanitelných plnění, jak to vyžaduje §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Ztotožnil se přitom
s názorem žalovaného, že žalobce neprokázal přijetí deklarovaných zdanitelných plnění
od subjektu uvedeného na fakturách, tedy společnosti FEBCZ, s. r. o., a to mj. z důvodu
rozpornosti svědeckých výpovědí. Krajský soud odmítl v prvé řadě námitku, že byl žalobce
zkrácen na svých právech tím, že žalovaný použil jako důkazu svědeckých výpovědí M. Z.,
opatřených dílem před zahájením kontroly a dílem bez přítomnosti žalobce nebo jeho právního
zástupce. Svědek M. Z. přitom vypověděl, že za společnost FEBCZ, s. r. o. vystavil faktury a
předal je žalobci, avšak odmítl vypovědět, zda na jejich základě byla uskutečněna zdanitelná
plnění v jiné než jen ve formálně právní rovině. Zde soud poukázal na skutečnost, že svědek byl
vyslýchán ještě v rámci odvolacího řízení za přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, avšak
tehdy odmítl vypovídat z důvodu hrozícího trestního stíhání. Ze spisu rovněž vyplynulo, že M. Z.
před Policií ČR vypovídal v tom smyslu, že za společnost FEBCZ, s. r. o. nikdy nic neprodal ani
nekoupil a že faktury vystavoval na žádost M. S. Krajský soud, opíraje se o §31 odst. 4 daňového
řádu, měl sice za nepochybné, že výsledky trestního řízení a jednotlivé výpovědi v něm nelze bez
dalšího přejímat do daňového řízení, ale dospěl k závěru, že nic takového žalovaný v předmětné
věci neučinil, neboť výpovědi M. Z. učiněné v trestním a jiném daňovém řízení nebyly přejaty a
osvědčeny bez dalšího jako důkaz v předmětném daňovém řízení a pouze posloužily k dokreslení
skutkového stavu. K prokázání faktického poskytnutí zdanitelných plnění soudu nepostačují
podle krajského soudu ani výpovědi svědků M. S., R. M. a J. K., a to především pro jejich
značnou obecnost, rozpornost a existující mezery (svědci nebyli schopni uvést, kdo přesně se na
provádění opravných prací společností FEBCZ, s. r. o. podílel, kdo zajišťoval materiál na jejich
provedení, kdo vystavoval a přebíral faktury a kdo přebíral skončené opravné práce). Uskutečnění
rozporovaných zdanitelných plnění neprokázalo ani provedené místní šetření; při něm bylo
zjištěno pouze to, že stroje, zařízení a budovy vyžadovaly provedení údržby. Krajský soud taktéž
podpořil žalovaného ve způsobu vyhodnocení čestného prohlášení svědka M. Z. (z něhož se
podává, že práce byly provedeny ve prospěch jiného daňového subjektu než žalobce) jako
nezpůsobilého pro dokazování, neboť čestným prohlášením nemůže být proveden důkaz
(odkázal na shodný právní názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 77/2005 - 43). Proto shledal jako nadbytečné, aby žalovaný po svědkovi M. Z.
požadoval vysvětlení, komu vlastně mělo být zdanitelné plnění poskytnuto, když se k této věci
tento svědek již ve svých svědeckých výpovědích jednoznačně vyjádřil.
Krajský soud tak uzavřel, že žalobce povinnosti prokázat, že opravné práce byly
společností FEBCZ, s. r. o. skutečně provedeny, nedostál, a tedy nesplnil podmínku
pro uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty dle §19 odst. 1 zákona o DPH.
Při popsaném hodnocení věci vycházel z ustanovení §31 odst. 8 a 9 daňového řádu,
kdy poukázal na nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene (ve prospěch správce daně)
v daňovém řízení; to vychází ze zásady ochrany zájmů státu na řádném plnění daňových
povinností. Pokud je daňový subjekt schopen předložit důkazy potvrzující jeho tvrzení, přechází
důkazní břemeno opět na správce daně, v opačném případě se má za to, že daňový subjekt
důkazní břemeno neunesl. Krajský soud dále poukázal na §§12 a 19 zákona o DPH, které
upravují podmínky nároku na odpočet daně; z nich vyplývá, že daňový subjekt musí především
prokázat, že se zdanitelné plnění uskutečnilo a že bylo uskutečněno plátcem daně, přičemž
pro vznik nároku na odpočet daně nepostačuje pouhé deklarování zdanitelného plnění při splnění
formálně právních náležitostí. Kromě toho, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01, dospěl krajský soud k závěru, že zpráva o daňové kontrole
byla vypracována pečlivě a v takovém rozsahu, že je zřejmé, co vše daňový subjekt při kontrole
předložil, jaký byl obsah předložených dokladů, jaké svědky navrhl a co svědci uvedli, i to, které
z navrhovaných důkazních prostředků správce daně neosvědčil jako důkaz a proč.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel je přesvědčen, že splnění podmínky zakotvené v §19 zákona o DPH nebylo
v rámci dokazování zpochybněno; zde odkazuje na předložené účetní doklady, svědecké
výpovědi svědků M. S., J. K . a V. M . a další důkazy, které prokazují, že k uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění skutečně došlo. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem
krajského soudu, že neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu a pokládá za
prokázané, že veškeré dostupné důkazy nabídl. K otázce důkazního břemene vyslovil
pochybnost, že by důkazní břemeno mělo mít tak všeobecný charakter, aby přecházelo do
povinnosti splnit libovůli správce daně a tvrdit a dokazovat, že se zdanitelné plnění uskutečnilo,
za jakým účelem a od jakého jiného plátce. Podle stěžovatele v době daňové kontroly snad ani
teoreticky nepřipadala v úvahu možnost prokázat uskutečnění zdanitelného plnění jiným
způsobem. Za těchto okolností odmítá opakovaně předkládat všechny dostupné důkazní
prostředky, které budou stejně správcem daně označeny za nedostatečné. Stěžovatel dále zcela
jinak než krajský soud hodnotí svědeckou výpověď svědka M. Z., pokud jde o skutečnosti, o
nichž odmítl vypovídat, a připomíná, že svědek byl vyslýchán ve vazební věznici v souvislosti
s trestním stíháním za trestný čin krácení daně. Proto se také stěžovatel ocitl z důkazního hlediska
v uzavřeném kruhu. Vycházel-li pak správce daně z výslechů jmenovaného provedených Policií
ČR, pak proti takovému postupu se stěžovatel v žalobě ohradil jednak v tom smyslu, že obsah
těchto výpovědí mu nebyl znám (a tudíž mu nebyla dána možnost se k nim vyjádřit), jednak
v tom smyslu, že byly opatřeny před zahájením daňové kontroly. Z těchto důvodů nemůže
svědecká výpověď M. Z. v daňovém řízení obstát jako důkaz, a tedy žalovaný z ní vycházel
v rozporu s §2 a §31 odst. 2 a 4 daňového řádu. Přesto tyto vady soud ve svém rozsudku zcela
toleroval. Stěžovatel uzavírá, že správce daně neopatřil důkazní prostředky a skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti nad rámec návrhů daňového subjektu
[§2 odst. 1 a 3, §16 odst. 4 písm. e) a §31 odst. 2 a 4 daňového řádu], a ani žalovaný tyto vady
nenapravil, když odvolání stěžovatelů zamítl (v rozporu s §50 odst. 3 a 6 daňového zákona).
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že shodné důvody kasační stížnosti uplatnil
stěžovatel jak v řízení odvolacím, tak v řízení o správní žalobě. Žalovaný se s nimi řádně
vypořádal a zastává názor, že stejně jako správce daně postupoval v souladu s ustanoveními
daňového řádu a daňového zákona. Krajský soud správnost postupu správce daně a žalovaného
potvrdil a rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali oprávněnost nároku na daňově
uznatelné výdaje. Žalovaný se proto ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, ke kasačním
námitkám se znovu nevyjadřuje a navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem je nutno říci, že argumentace stěžovatele se do značné míry nese v rovině
obecné, kdy polemizuje s rozsahem skutečností, které jsou daňové subjekty v rámci daňové
kontroly povinny prokázat, ať již z pohledu požadavků hmotného práva, či úpravy procesní.
V této, obecné, rovině proto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na část
odůvodnění napadeného rozsudku (strana 4), kde je krajským soudem podán přiléhavý výklad
povinnosti daňového subjektu v rámci dokazování v daňovém řízení. Nad tento rámec lze
poukázat na základní judikaturu v této oblasti, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publikovaný pod č. 1022/2007 Sb. NSS (kde
je zdůrazněna prioritní povinnost daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí), rozsudek
ze dne 14. 7. 2008, č. j. 8 Afs 70/2007 – 102, dostupný na www.nssoud.cz (k povinnosti
daňového subjektu dostatečně identifikovat navrhované důkazy), rozsudek ze dne 13. 4. 2006,
č. j. 3 Afs 12/2003 – 277, publikovaný pod č. 666/2005 Sb. NSS (k rozložení důkazního břemene
mezi správce daně a daňový subjekt) či rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č. j. 5 Afs 172/2006 – 115,
dostupný na www.nssoud.cz (k neexistenci povinnosti daňového subjektu dokazovat skutečnosti,
které sám netvrdí). Pokud jde o ústavněprávní rámec dokazování v daňovém řízení, lze odkázat
např. na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05 (dostupný
na www.nalus.usoud.cz); zde se Ústavní soud vyslovil k ústavní konformnosti úpravy dokazování
zakotvené v daňovém řádu.
Samotné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu §19 odst. 1
zákona o DPH je právem, nikoliv povinností daňového subjektu. Pokud tedy chce daňový
subjekt tohoto práva využít, musí být připraven prokázat existenci podmínek v citovaném
ustanovení uvedených. V rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 6/2004 - 67, (dostupném
na www.nssoud.cz) zdejší soud dospěl k závěru, že „nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (…)
vzniká za současného splnění dvou podmínek: první z nich je skutečnost, že plátce daně přijal zdanitelné plnění
uskutečněné jiným plátcem, druhou podmínkou pak je fakt, že přijaté plnění bylo plátcem použito k dosažení
obratu za vlastní zdanitelná plnění a že je zde zároveň věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění
se zdanitelnými plněními vlastními, z nichž je dosahováno obratu“. Jestliže tedy daňový subjekt svůj nárok
neprokáže, resp. neodstraní důvodné pochybnosti správce daně o splnění podmínek §19 odst. 1
zákona o dani z přidané hodnoty, nemůže benefitu tohoto ustanovení využít. Tvrdí-li stěžovatel,
že daňové orgány jeho důkazní břemeno v této věci pojali nepřípustně extenzivně, a jejich
požadavky na další doložení rozhodných skutečností jsou výrazem jejich libovůle, je nutno
poukázat na §31 odst. 9 daňového řádu dle kterého je daňový subjekt povinen prokazovat
pouze ty skutečnosti, které uvádí v daňovém přiznání, a ty skutečnosti, k jejichž prokázání byl
(v odůvodněných pochybnostech) vyzván správcem daně. V projednávaném případě byl výrazem
této povinnosti požadavek na prokázání faktické realizace stěžovatelem deklarovaného plnění
od subjektu, který vystavil tomuto plnění odpovídající doklady, v souladu s požadavkem shora
zmiňované hmotněprávní úpravy (§19 odst. 1 zákona o DPH). Správce daně ani žalovaný
nenutili stěžovatele k prokázání jiných skutečností, než které sám tvrdil.
V případě společnosti FEBCZ, s. r. o. je vhodné především zdůraznit skutečnost,
že žalovaný nepopřel samotnou existenci přijatého zdanitelného plnění (oprava a úprava
technologického zařízení a objektu v Krupce), nýbrž výdaje s tímto plněním související neuznal
jako daňové (§24 zákona o daních z příjmů) z toho důvodu, že stěžovatel neprokázal, že mu toto
plnění poskytl subjekt, který je fakturoval. Tato úvaha (akceptovaná i rozsudkem krajského
soudu) přitom plně odpovídá dikci §24 zákona o daních z příjmů a je v souladu s ustálenou
judikaturou (viz. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 5 Afs 188/2004 – 63 či ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 – 72, dostupné
na www.nssoud.cz). Z tohoto pohledu je pak třeba nahlížet na obsah jednotlivých svědeckých
výpovědí a dalších důkazů. Pokud jde konkrétně o výpovědi svědků S., M. a K. mladšího, krajský
soud jejich relevantní část v odůvodnění popsal. Nejvyšší správní soud zcela potvrzuje jeho
názor, že tyto výpovědi jsou spíše neurčité a v některým bodech dokonce rozporné;
v podrobnostech opět odkazuje na příslušné části odůvodnění (str.10). Nad tento rámec je nutné
zdůraznit, že zmiňované svědecké výpovědi vskutku svědčí spíše pro závěr, že stěžovatelem
deklarované přijaté práce byly skutečně provedeny, nelze z nich však dovodit, že byly provedeny
právě společností FEBCZ, s. r. o., tím spíše pak za podmínek uváděných stěžovatelem. Jednotlivé
výpovědi, pokud jde o konkrétní okolnosti, pak převážně směřují k osobě svědka Z., který by o
nich měl mít povědomost; tento svědek však tvrzení stěžovatele taktéž nepotvrdil (viz dále).
I výpovědí (pro věc zřejmě klíčového) svědka Z. se krajský soud v odůvodnění rozsudku
podrobně zabýval (str. 9). Z odůvodnění rozsudku, napadených rozhodnutí žalovaného i obsahu
předloženého správní spisu je zřejmé, že v rámci daňového řízení v této věci byl jmenovaný
svědek vyslechnut celkem dvakrát (21. 6. 2004 a 10. 5. 2005), a to za účasti stěžovatele, resp. jeho
zástupce. Není sporu o to, že v rámci těchto výpovědí pouze potvrdil, že jednotlivé faktury
vystavil; zda těmto formálním úkonům odpovídalo i samotné plnění, odmítl potvrdit. V první
zmiňované výpovědi pak svědek odkázal na své výpovědi, které podal v daňových řízeních
vedených s jinými subjekty (jde o společnosti, jejichž plnění stěžovateli je předem posouzení i
v této věc); v nich uvedl, že šlo pouze o formální úkony bez věcného obsahu. Tyto skutečnosti
stěžovatel nepopírá. Správce daně si následně opatřil též výpověď tohoto svědka podanou
v rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě (protokol z 25. 8. 2004), který tyto skutečnosti
potvrzuje. Z uvedeného má Nejvyšší správní soud zřejmé, že argumentace stěžovatele v kasační
stížnosti je zcela lichá a zavádějící. Především je nutno upozornit, že v rámci daňové kontroly
prováděné v nyní projednávané věci byl svědek Z. slyšen celkem dvakrát jako svědek, a to při
plném respektování procesních práv stěžovatele. Pokud využil svého ústavně zaručeného práva
nevypovídat, správci daně nic nebránilo provést ve věci další šetření, neboť z výpovědí nebyly
relevantní skutečnosti zjištěny. Uvedené platí tím spíše, že svědek na některé konkrétní důkazní
prostředky výslovně poukázal. Na tomto místě sluší podotknout, že daňové orgány nemají
legitimní prostředky k tomu, jak svědka, odvolávajícího se na právo nevypovídat (§8 odst. 2
daňového řádu), k výpovědi donutit. Pokud jde o samotnou použitelnost těchto výpovědí, zde lze
odkázat především na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119
(publikovaný pod č. 1572/2008 Sb. NSS), dle kterého „listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků
podaných v jiných řízeních o právech a povinnostech než v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako
důkaz, mohou být podkladem pro rozhodnutí, není-li to na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu
svědka a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry správce
daně zákonným způsobem (§31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Uvedené listiny
musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další
důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků
zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými v daňovém řízení, je třeba tento rozpor
odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčných svědků“. Ze shora popsaných skutečností je zřejmé, že
daňovými orgány použité výpovědi svědka Z. z jiných daňových řízení a z řízení trestního byly
použity v intencích zde vysloveného právního názoru a Nejvyšší správní soud se tak shoduje
s názorem krajského soudu, že daňové orgány nepochybily, pokud protokoly o výpovědi svědka
podané v jiných řízeních (které jsou navíc veřejnými listinami) použily pro potřeby dokazování
v této věci. Argumentace stěžovatele, že ve vztahu k těmto výpovědím nemohl uplatnit svá
procesní práva (účastnit se při tomto procesním úkonu a klást svědkovi otázky) by mohla mít
naději na úspěch jen za situace, pokud by se tímto způsobem daňové orgány vyhýbaly provedení
téhož důkazu v rámci probíhajícího daňového řízení; o takový případ však, z důvodů výše
popsaných, evidentně nešlo. Za splněnou lze konečně považovat i v citovaném judikátu
zmíněnou podmínku seznámení se daňového subjektu s takto opatřenými důkazy. Jakkoli
stěžovatel svou argumentací směřuje k tvrzení, že obsah těchto výpovědí byl pro něj překvapivý a
neměl možnost na ně kvalifikovaně zareagovat, i tato tvrzení vyvrací obsah správního spisu.
Existence těchto svědeckých výpovědí, coby důkazních prostředků použitých v daném daňovém
řízení, musela být stěžovateli zřejmá, a to včetně jejich obsahu. Zde lze poukázat na průběžné
protokolární seznamování stěžovatele s dosavadními výsledky dokazování i na zprávy o daňové
kontrole. Stěžovatel měl tedy možnost se s jejich obsahem seznámit a zareagovat na ně, a to např.
i navržením nových důkazních prostředků, které by skutečnosti z těchto protokolů vyplývající
rozporovaly. Otázku vyhodnocení všech výpovědí svědka Z. lze tedy uzavřít konstatováním, že
krajský soud postupoval zcela v intencích zákonné úpravy i judikatury zdejšího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud stěžovatelem vytýkané důvody
nezákonnosti napadeného rozsudku neshledal. Nezbylo mu proto, než kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout (§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu