ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.28.2008:36
sp. zn. 7 Azs 28/2008 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila právní věci žalobce: A. K., zastoupen Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 22. 2. 2008, č. j. 48 Az 16/2008 - 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008, č. j. 48 Az 16/2008 – 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2008, č. j. 48 Az 16/2008 - 18, odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 1. 2008,
č. j. OAM-34/LE-07-ZA07-2008, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném od 21. 12. 2007 (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že napadené správní
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 21. 1. 2008 a posledním dnem lhůty k podání žaloby
ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. b) zákona o azylu (žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána v zařízení pro zajištění cizinců) bylo pondělí dne 28. 1. 2008. Stěžovatel tento
poslední den lhůty předal žalobu k poštovní přepravě a krajskému soudu byla doručena
dne 30. 1. 2008. Jelikož však žaloba v rozporu s ustanovením §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
neobsahovala žádný žalobní bod, z něhož by bylo možno dovodit, z jakých důvodů považuje
stěžovatel napadené správní rozhodnutí za nezákonné, byla pro nedostatek podmínek řízení
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel
namítal, že měl ze zákona pro podání žaloby lhůtu 15 dnů a nevztahovala se na něj lhůta
7 dnů. Žádost o mezinárodní ochranu podal v přijímacím středisku na mezinárodním letišti Praha
- Ruzyně a současně mu v tomto přijímacím středisku nebyl ani povolen vstup na území
republiky. Žádost o mezinárodní ochranu mu nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
a ani řízení nebylo zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Podle ustanovení §73 odst. 2 zákona o azylu se za přijímací středisko na mezinárodním
letišti považuje i středisko na jiném mezinárodním letišti nebo jiné azylové zařízení určené
ministerstvem, nelze-li z důvodů bezpečnostních, hygienických, kapacitních či jiných obdobně
závažných důvodů cizince umístit do přijímacího střediska na mezinárodním letišti, v jehož
tranzitním prostoru učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Zařízení Ministerstva vnitra Velké
Přílepy, které bylo dříve zařízením pro zajištění cizinců, je po novele zákona o azylu, provedené
zákonem č. 379/2007 Sb., azylovým zařízením s režimem přijímacího střediska na mezinárodním
letišti, resp. detašovaným pracovištěm tranzitního prostoru mezinárodního letiště Praha - Ruzyně,
s režimem pobytu podle zákona o azylu. Za této situace, i kdyby žaloba neobsahovala žádný
žalobní bod, měl ze zákona ještě dalších 8 dnů pro podání žaloby. Žalobu tedy nepodal
v poslední den lhůty, jak dovodil nesprávně krajský soud, a měl být proto vyzván k odstranění
vady podání ve stanovené lhůtě. Odmítnutím žaloby proto došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces a k odmítnutí spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv). Ostatně krajský soud při rozhodování
o odmítnutí žaloby nepostupoval ani logicky. Na jedné straně přihlédl k jeho návrhu v žalobě
a ustanovil mu zástupce pro řízení, i když podle krajského soudu již neměl možnost žalobu
doplnit, na druhé straně ale žalobu odmítl právě pro nedoplnění žalobních bodů. Kasační stížnost
je proto i přijatelná, a její odmítnutí z důvodu nepřijatelnosti by vedlo k úplnému odepření
spravedlnosti. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že tento mimořádný opravný
prostředek směřuje pouze proti usnesení krajského soudu, a proto se k němu nebude vyjadřovat.
Věcně je ovšem toto usnesení správné. Z těchto důvodů navrhlo, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pro posouzení opodstatněnosti stížní námitky, že měl na podání žaloby 15 dnů od
doručení správního rozhodnutí, a nikoliv jen 7 dnů, jak byl nesprávně poučen ministerstvem
v napadeném rozhodnutí, a že tedy žalobu nepodal v poslední den zákonné lhůty, jak chybně
dovodil krajský soud, je rozhodná dikce ustanovení §32 odst. 1, 2 zákona o azylu.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Podle odst. 2
citovaného ustanovení lze podat žalobu ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí proti
rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a) jímž se tato žádost zamítá jako zjevně
nedůvodná, b) podané v zařízení pro zajištění cizinců, nebo c) jímž bylo řízení o udělení
mezinárodní ochrany zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště, policie předá, nejsou-li splněny důvody pro zajištění cizince podle
zvláštního právního předpisu, do přijímacího střediska na mezinárodním letišti (§73 odst. 1
zákona o azylu). Za přijímací středisko na mezinárodním letišti se považuje i středisko na jiném
mezinárodním letišti nebo jiné azylové zařízení určené ministerstvem, nelze-li z důvodů
bezpečnostních, hygienických, kapacitních či jiných obdobně závažných důvodů cizince umístit
do přijímacího střediska na mezinárodním letišti, v jehož tranzitním prostoru učinil prohlášení
o mezinárodní ochraně (odst. 2 citovaného ustanovení).
Stěžovatel dne 3. 1. 2008 v tranzitní hale Terminálu 1 mezinárodního letiště Praha -
Ruzyně při prováděné pobytové kontrole cestujících projevil úmysl požádat v České republice
o mezinárodní ochranu a dne 5. 1. 2008 podal v přijímacím středisku Ministerstva vnitra,
pracoviště Praha - Ruzyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ministra vnitra
č. j. OAM-1140/2007 bylo s účinností ode dne 21. 12. 2007 zřízeno v objektu Ministerstva vnitra
Velké Přílepy č. 274 azylové zařízení s určením za přijímací středisko na mezinárodním letišti.
Stěžovatel převzal dne 21. 1. 2008 rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 1. 2008,
č. j. OAM-34/LE-07-ZA07-2008, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §§12 až 14b zákona o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany tedy nebyla
stěžovateli zamítnuta jako zjevně nedůvodná (§32 odst. 2 písm. a) zákona o azylu), žádost
o udělení mezinárodní ochrany nebyla ani podána v zařízení pro zajištění cizinců (§32 odst. 2
písm. b) zákona o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo ani zastaveno z důvodu
nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany (§32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu).
Jelikož jen v těchto případech lze podat žalobu ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení správního
rozhodnutí, a posuzovanou věc s ohledem na uvedené nelze podřadit pod případy uvedené
v ustanovení §32 odst. 2 zákona o azylu, je lhůta k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí
15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí (§32 odst. 1 zákona o azylu). V tomto případě
pak posledním dnem lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí bylo úterý
5. 2. 2008. Žaloba byla proto stěžovatelem podána (dne 28. 1. 2008) nejen včas, o čemž nebylo
ani sporu, ale i v takové době, která neznemožňovala krajskému soudu, aby stěžovatele vyzval
k odstranění vad žaloby, např. v případě potřeby i telegraficky či ho předvolal, aby odstranil vady
do protokolu.
Chybné jsou proto závěry krajského soudu, že stěžovatel podal žalobu v zařízení pro
zajištění cizinců, že posledním dnem lhůty k podání žaloby bylo pondělí 28. 1. 2008, a že proto
stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě až v poslední den zákonem stanovené lhůty.
Znění žaloby „Domnívám se, že azyl mi nebyl udělen neoprávněně. Zpět do své vlasti
se vrátit nemohu. Bohužel však nejsem schopen si žalobu sám napsat. Nevím jako se to dělá
a nemám k tomu potřebné vzdělání. Proto žádám o ustanovení zástupce pro soudní řízení.
Navrhuji, aby tímto zástupcem byla Organizace pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9.
Domnívám se, že uvedená organizace je zárukou, že má práva budou dostatečně ochráněna.
Navíc uvedená organizace pravidelně dojíždí do Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy,
kde jsem v současné době zajištěn a omezen na svobodě. K jiné právní pomoci nemám přístup“
však zcela neodpovídá požadavkům ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s.
Žalobní body musí podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat konkrétní
skutkové i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné
nebo za nicotné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, dostupný na www.nssoud.cz). Podle rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, který byl publikován
pod č. 488/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu „líčení skutkových okolností
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela
jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem; žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž
je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“. Z obsahu
stěžovatelem podané žaloby není patrný den doručení napadeného správního rozhodnutí,
výslovné označení výroku rozhodnutí, které stěžovatel napadá, jaké důkazy k prokázání svých
tvrzení navrhuje provést, návrh výroku rozsudku, zejména však nelze přesně dovodit, jaké
skutkové a právní výhrady ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel vznáší
proti napadenému správnímu rozhodnutí. Stěžovatel v žalobě totiž pouze namítá, že „azyl
mi nebyl udělen neoprávněně. Zpět do své vlasti se vrátit nemohu“. Krajský soud z obsahu
žaloby dovodil, že neobsahuje žádný žalobní bod, resp. skutkový nebo právní důvod, proč
rozhodnutí ministerstva považuje žalobce za nezákonné. Tato úvaha krajského soudu
neodpovídá zákonu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 2. 8. 2007,
č. j. 2 Azs 54/2007 - 42, dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil právní názor, že „za žalobní bod,
u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“. V této věci žaloba, tak jak byla podána,
projednatelná sice nebyla, avšak žalobní bod, sice popsaný pouze v těch nejzákladnějších
obrysech, v ní obsažen je. Z podané žaloby je zřejmé, že stěžovatel napadá rozhodnutí týkající
se jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, že toto správní rozhodnutí považuje za nesprávné
a zároveň uvádí důvody, proč mu měl být azyl udělen, které formuloval
takto:„(…) azyl mi nebyl
udělen neoprávněně. Zpět do své vlasti se vrátit nemohu (…)“. Z předmětného podání lze tedy
dovodit, jaké rozhodnutí a z jakých důvodů (správní orgán nesprávně posoudil k němu
individuálně vztažené poměry v zemi původu v souvislosti s žádostí o azyl) stěžovatel toto
správní rozhodnutí napadá. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že tento žalobní bod je velmi
kuse formulovaný a že pro účely rozhodnutí o žalobě je třeba jej konkretizovat a uvést
o tvrzených okolnostech podstatně více. Po konkretizaci žalobních bodů však zásadně nelze vidět
důvod, který by jeho projednatelnosti bránil.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost krajského soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat
žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je řízení o žalobě koncipováno (srov. např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
který je publikovaný pod č. 113/2004 Sbírky rozhodnutí Nevyššího správního soudu, a rozsudek
ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 84, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
však zároveň považuje za rozhodnou tu skutečnost, že ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další
žalobní body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu
do podání, které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných
vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání
a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje vůbec žádný žalobní bod,
ale naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř.
chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního
rozhodnutí, je krajský soud povinen postupovat podle citovaného ustanovení. Teprve a pouze
v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno
pro tento nedostatek pokračovat, odmítne krajský soud usnesením vadný návrh. Stěžovatel
by sice k výzvě krajského soudu (doručené mu až po uplynutí lhůty k podání žaloby) bezpochyby
nemohl doplňovat další žalobní body, avšak v nejzákladnějších obrysech formulované žalobní
body by mohl bez problémů doplnit a upřesnit. Současně by pak mohl také napravit pochybení
ve vztahu k ostatním náležitostem žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Postup podle citovaného ustanovení je třeba zásadně použít v případě žaloby, která
má nedostatek spočívající v příliš kusém a nedostatečně konkrétním vylíčení skutečností, jež jsou
skutkovým základem žalobního bodu. Věcně lze projednat jen žalobu se skutkovými tvrzeními
dostatečně individualizovanými ve vztahu ke konkrétní situaci žalobce a vylíčenými natolik
podrobně, aby mohla být podkladem důkazního řízení (tj. zjištění, zda tvrzení mají odraz
v realitě) a následného právního posouzení (tj. zjištění, pod které právní normy má být zjištěný
skutkový stav subsumován). Výjimkou z aplikace §37 odst. 5 s. ř. s. by byla jen situace,
kdy zákon v důsledku zásady koncentrace řízení o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. brání
již pro marné uplynutí žalobní lhůty uplatnit žalobní bod. Pouze takovým, ve prospěch žalobce
extenzívním, výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu
k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod.
Nejvyšší správní soud obiter dictum konstatuje, že uvedené plně platí i pro případ, pokud
by stěžovatel předal žalobu proti správnímu rozhodnutí v již uvedeném znění k poštovní
přepravě až v poslední den lhůty k jejímu podání. Jedná se tedy o situaci, že žaloba není
blanketním podáním, není v ní však uveden zatím žádný projednatelný žalobní bod, jež by bez
konkretizace plně odpovídal požadavku ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy obsahuje
žalobní bod jen v nejhrubších obrysech, z něhož lze dovodit, že žalobce má napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné, která však současně obsahuje i žádost o ustanovení
zástupce s poukazem na to, že žalobce sám není schopen si tento návrh napsat, byť je pak
krajskému soudu posléze fakticky doručena až po uplynutí zákonné lhůty k rozšíření žaloby.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že právě ve správním soudnictví je podání žaloby
velmi složitým a často nejdůležitějším úkonem, který musí žalobce učinit. Pro podání žalobního
návrhu jsou stanoveny poměrně přísné podmínky (lhůta pro podání žaloby, žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, rozšíření žaloby jen ve lhůtě pro podání žaloby, apod.),
a podání žaloby proto často klade poměrně velké nároky na právní erudici žalobce. Následkem
špatně podaného žalobního návrhu se žalobce může snadno dostat do situace, kterou již nebude
možné napravit. Nejvyšší správní soud vychází dále z toho, že rozhodování veřejné moci
o právech a povinnostech soukromých osob se v právním státu musí dít procedurou, ve které
absentuje libovůle a která soukromým osobám skýtá dostatečné záruky k hájení jejich právní
pozice. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to již od počátku řízení.
Tato zásada nachází ve správním soudnictví své vyjádření v §35 odst. 8 s. ř. s., který stanoví,
že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž
může být i advokát. (…) Požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků
nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí
o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. K zajištění toho,
aby poskytnutá právní pomoc mohla působit reálně od počátku řízení a byla tak dodržena
ústavně zaručená práva žalobce, je proto nutné připustit ustanovení zástupce již před podáním
žaloby. Nejvyšší správní soud vyslovil uvedené již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 2/2006 - 50, který byl uveřejněn pod č. 1011/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž zaujal názor, že „ustanovení zástupce navrhovateli podle §35 odst. 7
s. ř. s. připadá podle okolností věci v úvahu i před podáním samotného návrhu na zahájení řízení
(§32 s. ř. s.) navrhovatelem“.
V tomto případě, jak již bylo uvedeno, stěžovatel v žalobě uvedl, že „domnívám
se, že azyl mi nebyl udělen neoprávněně. Zpět do své vlasti se vrátit nemohu. Bohužel však
nejsem schopen si žalobu sám napsat. Nevím jako se to dělá a nemám k tomu potřebné vzdělání.
Proto žádám o ustanovení zástupce pro soudní řízení. Navrhuji, aby tímto zástupcem byla
Organizace pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9. Domnívám se, že uvedená organizace
je zárukou, že má práva budou dostatečně ochráněna“.
Jak již bylo uvedeno, zákon připouští ustanovení zástupce již před podáním žaloby
a ustanovení §35 odst. 8, poslední věta s. ř. s. v případě podání takové žádosti o ustanovení
zástupce staví lhůty k podání návrhu na zahájení řízení po dobu od podání takové žádosti
do právní moci rozhodnutí o ní. Není proto žádného racionálního důvodu neumožňovat
obdobný postup v případě, kdy cizinec podá včas žalobu, jež současně obsahuje i žádost
o ustanovení zástupce s poukazem na to, že není schopen si žalobu napsat, která je předávána
k poštovní přepravě až v poslední den zákonné lhůty, neobsahuje žádný projednatelný žalobní
bod ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a je krajskému soudu posléze fakticky
doručena až po uplynutí zákonné lhůty k rozšíření žaloby. Žádný právní předpis totiž nezakazuje
žalobci, aby podal žádost o ustanovení zástupce současně se žalobou, resp., která je součástí
podané žaloby a žádný právní předpis také nezakazuje žalobci podat takovou žalobu, v níž je
současně obsažena žádost o ustanovení zástupce, až poslední den lhůty k podání žaloby.
Tím spíše by uvedené platilo v tomto případě, v němž je žalobce státním občanem Turecké
republiky, tedy země, v níž nejsou dostatečně známy právní zásady, na nichž je založen český
právní řád, který nezná český jazyk, a který si s ohledem na dobu přicestování do České republiky
dne 3. 1. 2008 nemohl do započetí běhu lhůty k podání žaloby ani osvojit základní znalosti
ohledně ustanovení §71 odst. 1 písm. d), odst. 2 poslední věty s. ř. s. K tomu přistupuje
i skutečnost, že lhůty k podání žaloby uvedené v ustanovení §32 odst. 1 a 2 zákona o azylu
v délce 15 dnů a 7 dnů jsou natolik krátké, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat – bez
porušení zásad práva na spravedlivý proces – znalosti českého právního řádu z hlediska
správního soudnictví v azylových věcech. Právo na spravedlivý proces, které je jedním
ze základních práv a jež má každý vůči státu, které garantuje nejen Listina základních práv
a svobod (čl. 36 odst. 1, 2), ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, proto
vyžaduje vykládat meze práva na spravedlivý proces, uvedená v jednotlivých procesních řádech
(např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), v souladu s čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. Omezení lhůtou k podání žaloby pak nesmí zasahovat přístup
otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě
(podobně viz i nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. II. ÚS 491/98). Nabízejí-li
se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces
a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první. Jestliže primárním účelem soudní
ochrany ve správním soudnictví je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům, potom
tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jako nezávislé a nestranné státní orgány
usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech. Proto nemohou odmítnout
zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových
příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. Jiný přístup by byl stěží ústavně-
konformní a znamenal by odepření spravedlnosti (srov. interpretační závěry vyslovené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, které bylo uveřejněno pod č. 534/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu). Požádá-li proto žalobce v žalobě současně i o ustanovení zástupce, byť je tato
žaloba předaná k poštovní přepravě až v poslední den lhůty k jejímu podání, je zachována nejen
lhůta k včasnému podání takové žaloby (§40 odst. 4 s. ř. s.), ale současně je i podána žádost
o ustanovení zástupce; po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní proto
neběží lhůta stanovená pro podání žaloby (§35 odst. 8 poslední věty s. ř. s.). V tomto směru
včasné podání žaloby a žádosti o ustanovení zástupce musí sdílet stejný osud, jehož důsledkem
je i to, že v tomto případě je možno postupovat podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. a rozšířit
žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body ve lhůtě pro podání
žaloby. Není proto v tomto případě rozhodující doba, kdy je žaloba skutečně doručena krajskému
soudu, a přiměřenou lhůtou pro doplnění žaloby může být i lhůta stanovená případně též podle
hodin (§40 odst. 1 s. ř. s.). Obdobný závěr ostatně vyslovil i Ústavní soud v nálezu
ze dne 1. 4. 2003, sp.zn. II. ÚS 392/01. Není proto bez dalšího ústavně konformním výklad
krajského soudu, který naznačuje, že pokud byla žaloba podána až v poslední den zákonem
stanovené lhůty, aniž obsahuje zatím jediný projednatelný žalobní bod, musí být
odmítnuta. Odmítnutím žaloby by proto došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv).
Za důvodný považuje Nejvyšší správní soud i stížní bod, v němž je namítáno, že krajský
soud při rozhodování o odmítnutí žaloby nepostupoval ani logicky, když na jedné straně
stěžovateli ustanovil zástupce pro řízení přesto, že ten již neměl podle krajského soudu možnost
žalobu doplnit, a na druhé straně žalobu odmítl právě pro nedoplnění žalobních bodů.
Podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém
podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že správní soud vede v případě vadného úkonu účastníky
řízení, případně osoby zúčastněné na řízení k tomu, aby bylo s jejich úkony možné spojit
zákonem předvídané důsledky. Nesplňuje-li vadný úkon formální nebo obsahové náležitosti,
popřípadě je nesrozumitelný nebo neurčitý, vyzve předseda senátu podatele k opravě nebo
k odstranění vad, spolu s poučením, jak je nutné opravu nebo doplnění provést, a stanoví k tomu
lhůtu. Důsledky neodstranění vad se budou lišit podle toho, zda takový nedostatek zabraňuje dále
pokračovat v řízení (v tom případě soud podání, kterým se zahajuje řízení usnesením odmítne
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.), v ostatních případech pak soud nebude k úkonu přihlížet.
O těchto následcích musí být podatel vždy ve výzvě poučen.
Je skutečností, že krajský soud vydal dne 31. 8. 2008 usnesení, kterým ustanovil
stěžovateli zástupcem pro toto řízení Organizaci pro pomoc uprchlíkům a v jeho odůvodnění
uvedl, že „je v zájmu žalobce, aby svého zástupce neprodleně vyhledal a poskytl mu informace
a všechny písemnosti, týkající se této věci“. Krajský soud sice doručil toto usnesení zástupci
dne 8. 2. 2008, ministerstvu dne 11. 2. 2008 a stěžovateli dne 12. 2. 2008, a aniž učinil jakékoliv
kroky a úkony, např. výzvu k odstranění vad podání, bez dalšího vydal dne 22. 2. 2008 napadené
usnesení, kterým žalobu odmítl. V kontextu výše uvedeného potom zcela uniká smysl ustanovení
zástupce stěžovateli, byť na jeho žádost v žalobě, zvláště když krajský soud ani nevyzval tohoto
zástupce k odstranění vad žaloby.
Napadené usnesení pak zcela postrádá jakoukoliv úvahu, z jakého důvodů nevyzval
krajský soud stěžovatele, resp. jeho zástupce, k opravě nebo odstranění vad podání ve stanovené
lhůtě s poučením o následcích nevyhovění (pokud krajský soud tuto výzvu při svém rozhodování
prostě neopomněl). Krajský soud tedy postupoval v rozporu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s.,
když žalobu bez dalšího odmítl, aniž předtím vyzval stěžovatele, resp. jeho zástupce, k opravě
nebo odstranění vad podání ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích nevyhovění. Přitom
zákon v ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. tuto povinnost ukládá předsedovi senátu jako zákonnou
podmínku pro pozdější vydání usnesení o odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil napadené usnesení a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby si s ohledem na výše vyslovené právní
názory nejprve ujasnil, zda v žalobě absentuje jakýkoliv žalobní bod nebo zda obsahuje žalobní
body, které je však možno upřesnit a řádně skutkově a právně vymezit ve lhůtě pro podání žaloby
nebo zda je ještě možné v téže lhůtě vznést nové skutkové a právní výhrady ve vztahu
k napadenému správnímu rozhodnutí. Krajský soud musí přitom vycházet z ustanovení
§35 odst. 8 poslední věty s. ř. s. o žádosti týkající se ustanovení zástupce a stavění lhůty
pro podání žaloby po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní. Dospěje-li
k závěru, že ve lhůtě pro podání žaloby je možné vznést nové skutkové a právní výhrady
a upřesnit dosavadní výhrady, případně že žaloba má i jiné vady, vyzve předseda senátu
stěžovatele, resp. jeho zástupce, k jejich odstranění podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
s poučením o následcích nevyhovění. Teprve po provedení naznačených úkonů může krajský
soud rozhodnout případně o odmítnutí žaloby, ale musel by všechny své úvahy odůvodnit
přezkoumatelným způsobem odpovídajícím zákonu nebo v opačném případě pokračovat v řízení
až do vydání rozhodnutí ve věci samé.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
( §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu