ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.29.2008:49
sp. zn. 7 Azs 29/2008 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem
se sídlem Smetanovo náměstí 7, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2007, č. j. 61 Az 2/2006 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci žalobce advokátovi JUDr. Alexandru Belicovi se u r č u je na odměně
za zastupování částka 4800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2007, č. j. 61 Az 2/2006 - 17,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 1. 2006,
č. j. OAM-2236/VL-10-11-2005, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou se domáhá zrušení rozsudek krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy žalobce jako stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý prá vní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné p řipomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se ta k prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní sou d
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálen ou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je -li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nebral zřetel na to, že v zemi
původu nemůže žít bez obav, nemá možnost, i přes veškerou snahu, najít si práci za důstojné
finanční ohodnocení, a navíc se mu rozpadla rodina. Ostatně na U krajině mu jde i o život,
neboť jeho manželka, milenka tamního policisty, si najala příslušníky organizovaného zločinu,
kteří ho dvakrát zbili a pohrozili mu i smrtí, po kud nepřevede byt na manželku. Orgány
domovského státu mu ale neposkytly ochranu před organizovaným zločinem. Domnívá se,
že mu měl být udělen azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu, protože úřady země původu
vědomě tolerují pronásledování jeho osoby ja ko příslušníka sociální skupiny.
Nejvyšší správní soud již v řadě judikátů uvedl obecné aspekty k posuzování zákonných
podmínek pro udělení azylu a možností přezkumné činnosti správních soudů. Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Azs 81/2006,
dostupný na www.nssoud.cz., že „Nejvyšší správní soud vychází při svém rozhodování z toho,
že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu ciz inců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro pos kytnutí ochrany
před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je proto aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastn ější existence lidské bytosti
a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských
práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“.
Krajský soud při rozhodování o žalobě stěžovatele vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, dostupný
na www.nssoud.cz., podle něhož „za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života
či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy,
které státní orgány cíleně potírají a čelí jim“. Obsah spisu nesvědčí tomu, že by stěžov atel
byl v tomto smyslu pronásledován. Nelze hovořit o tom, že by státní orgány nečelily trestné
činnosti spáchané na stěžovateli. Je tomu tak proto, že se stěžovatel na tyto orgány vůbec
neobrátil a nehledal u nich pomoc. Navíc o pronásledování nejde ani tam, kde možnosti státních
orgánů nejsou dostatečné a jejich opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt (r ozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, dostupný na www.nssoud.cz.).
V tomto směru lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,dostupný na www.nssoud.cz, který vyslovil závěr, že „skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby
a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azy lu z humanitárních důvodů
(§14 téhož zákona)“. Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupný na www.nssoud.cz, zaujal právní názor, že „pouhá nedůvěra
občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že ne jsou schopny jej ochránit
proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro u dělení azylu dle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Stranou nelze ponechat ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž se kasační soud též vyslovil tak, že „obecné tvrzení o pronásledování,
bez prokázání existence takového pronásledování za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil
se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení
azylu“. Jelikož stěžovatel nebyl pronásledován státní autoritou nebo osobami, které takovou
autoritu zosobňují, ale soukromými osobami, a ani se neobrátil na příslušné státní orgány
o pomoc, nelze hovořit o tom, že by byl v zemi původu pronásledován ve smyslu ustanovení §2
odst. 5 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud rovněž vyslovil v rozsudku ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, dostupný na www.nssoud.cz, že „ustanovení §12 zákona č. 325/1999,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá
nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu
neprojevená, takovýmto důvodem není“.
Vyhrožování členů skupiny organizovaného zločinu stěžovateli, a jeho fyzické napadení
těmito soukromými osobami z důvodu nepřevedení bytu manželce, byť najatými manželkou
stěžovatele, nelze ve smyslu uvedené judikatury podřadit pod pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že se krajský soud měl zabývat posouzením
právní argumentace obsažené v žalobě a v protokolu o pohovoru, který sice vyhodnotil,
ale nikoliv dostatečně. Navíc ponechal bez povšimnutí procesní pochybení, že si ministerstvo
neopatřilo potřebné zprávy o stavu a o ekonomické situaci v zemi původu, a přesto vydalo
napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, dostupný
na www.nssoud.cz vyslovil právní názor, že „zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné (§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu), znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění
existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože neexistence
těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl)
i podle §13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit,
že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje“. Obdobný závěr učinil Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, dostupný na www.nssoud.cz.,
kde uvedl, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13
(sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřov al. Pokud totiž v řízení
o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností tax ativně uvedených v §16
odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož
ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok
správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu
s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Namítá-li stěžovatel, že mu měl být udělen azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu, ačkoliv i krajský soud zcela důvodně
shledal, že stěžovatel opustil zemi původu Ukrajinu z azylově irelevantních důvodů, odkazuje
Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl publikován pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že „naplnění podmínky
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje posouzení
žádosti podle §12 téhož zákona“. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, který byl uveřejněn pod č. 349/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, zaujal právní názor, že „jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16
odst. 1 zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není namístě
zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu po dle §12 písm. b) zákona o azylu,
protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno“.
Se zřetelem k tomu, že stěžovatel po celou dobu řízení neuváděl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu (§16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, ve znění v rozhodné době), bylo právní posouzení věci
ministerstvem a krajským soudem v souladu se zákonem. V tomto případě potom nebylo vůbec
nutné opatřovat zprávy o stavu a ekonomické situaci Ukrajiny, z důvodu jejich nadbytečnosti.
Stěžovatel posléze namítal i to, že podle ustálené judikatury se překážka vycestování
vztahuje k objektivním hrozbám až po případném návratu žadatele o azyl do země původu,
tedy k jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase, než v kterém bylo posuzováno
pronásledování v zemi původu. Ministerstvo ani krajský soud tyto skutečnosti nezjišťovaly,
ačkoliv se po návratu do země původu obává o svůj život, minimálně nelidského a ponižujícího
zacházení. V tom směru potom na něm nelze požadovat, aby se dobrovolně vystavil perzekuci.
Tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
který byl uveřejněn pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil
právní názor, že „I. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení az ylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze považovat za rozhodnutí
o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl. II. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 32 5/1999 Sb., o azylu, nečiní
již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil že: „Správní orgán není povinen rozhodnout o překážce
vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 záko na č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu §12, §13
a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí
rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Jinak se obecně
k překážce vycestování podle ustanovení §91 zákona o az ylu a k podmínkám výroku
o této překážce vyslovil Nejvyšší správní soud v řadě dalších rozhodnutí. Tak v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, dostupný na www.nssoud.cz, zaujal právní názor,
že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhruž kách žadatelce a její dceři
pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zřejmě bezdůvodná.
Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochra ny, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve zně ní zákona č. 2/2002 Sb.“ Obdobně
Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 7. 4. 2004, č. j. 6 Azs 47/2003 - 100, dostupný
na www.nssoud.cz, že „kriminální jednání a teroristické útoky nejsou samy o sobě překážkou
vycestování podle §91 zákona č. 32 5/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
za předpokladu, že se je příslušné orgány v zemi původu žad atele o azyl snaží vyšetřovat
a postihovat, situace ohledně takových činů se z dlouhodobého h lediska stabilizuje a přitom
ze všeobecného kontextu situace v zemi původu žadatele o azyl nevyplývá, že by osobní situace
žadatele byla horší, než většiny ostatních osob v zemi jeho původu“. V rozsudku ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, který byl uveřejněn pod č. 721/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, vyslovil Nejvyšší správní soud, že „v případě rozporu
mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postaven í uprchlíků (publikované
pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1
Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není
k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá“.
Ve smyslu uvedené judikatury tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu, a proto rozhodnutí
ministerstva neobsahuje výrok o neexistenci překážky vycestování, neboť aplikace překážky
vycestování se váže na ustanovení §12 zákona o azylu, které v tomto případě není užito.
Ministerstvo tudíž nebylo povinno rozhodnout o překážce vycestování, když žádost o azyl
byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu. Stejně tak nebyly dány důvody pro aplikační přednost
čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Stěžovatel totiž neuvedl žádnou skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování . Stěžovatel proto není ani uprchlíkem.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
při svém rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejv yšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 v ěty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle §35
odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7
a §9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby (prostudování spisu
s doplnění kasační stížnosti) 2 x 2100 Kč a podle §13 odst. 3 citované vyhlášk y náhrada
hotových výdajů v částce 2 x 300 Kč, celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu