ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.34.2008:46
sp. zn. 7 Azs 34/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: N. K., zastoupené JUDr. Alenou Porostlou,
advokátkou se sídlem Prostorná 4, Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, č. j. 64 Az 32/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Aleně Porostlé, advokátce se u r č u je na odměně
za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která jí bude zaplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 1. 2008, č. j. 64 Az 32/2007 - 26, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky ze dne 28. 3. 2007, č. j. OAM-1-267/VL-10-12-2007, kterým nebyla
stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana podle §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu neboť krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
V projednávané věci stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud při svém rozhodování nebral
zřetel na její problémy při hledání zaměstnání v zemi původu, kde měla potíže i se svým
náboženským vyznáním. Je totiž vyznání katolického, a nikoliv pravoslavného, a proto měla
strach z pronásledování i o život. Z těchto důvodů odcestovala dne 21. 7. 2003 do České
republiky, kde se seznámila s českým státním příslušníkem J. R., s nímž uzavřela manželství a
očekává narození dítěte. Je tedy přesvědčena, že splnila zákonné podmínky pro udělení azylu
uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování
podle ustanovení §91 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud již v celé řadě judikátů uvedl obecné aspekty k posuzování
zákonných podmínek pro udělení azylu a možností přezkumné činnosti správních soudů.
Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz. vyslovil,
že „Nejvyšší správní soud vychází při svém rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování“.
Krajský soud při rozhodování stěžovatelky vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího správního
soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37 www.nssoud.cz.,
podle něhož „za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné,
podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně
potírají a čelí jim“. Navíc o pronásledování nejde ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou
dostatečné a jejich opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt (rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25 www.nssoud.cz.). V tomto směru lze poukázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
www.nssoud.cz., který vyslovil závěr, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího
ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem
pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona)“. Stranou nelze ponechat
ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68
www.nssoud.cz., v němž se kasační soud též vyslovil tak, že „obecné tvrzení o pronásledování,
bez prokázání existence takového pronásledování za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil
se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody
udělení azylu“. Nejvyšší správní soud rovněž vyslovil v rozsudku ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz, že „ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá
nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu
neprojevená, takovýmto důvodem není“. Pokud pak jde o stěžovatelkou tvrzené ústrky
z náboženských důvodů (pravoslavní věřící se ji neustále snažili přesvědčit, aby opustila
katolickou víru a přidala se k nim), je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz., v němž vyjádřil názor, že „neshody
stěžovatele s příbuznými z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly,
nelze považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“.
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58,
uveřejněném pod č. 1347/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, též vyslovil,
že „verbální útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla známost a plánovaný sňatek
žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat za pronásledování ve smyslu
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho
by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní
moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému
odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí
k jejich náboženskému vyznání“. Ve vztahu k uzavření manželství stěžovatelky s českým státním
příslušníkem lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, v němž vyslovil, že „manželství s občanem České republiky samo o sobě
nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl
podle §14 zákona o azylu“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny stížní námitky a krajský soud při svém rozhodování postupoval
ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti také obecně dovolávala toho, aby na ní byla vztažena
překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Patrně však nepostřehla, že správní
orgán a krajský soud nerozhodovaly podle tohoto ustanovení, ale že celá věc byla posuzována
z pohledu ustanovení §14a a §14b zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že v tomto směru
stěžovatelka nic konkrétního neuvedla, nemohl Nejvyšší správní soud v jejím rozsahu napadený
rozsudek přezkoumat.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatelky nepřijatelnou a podle §104a odst. 1 s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu včetně hotových výdajů stát.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f )
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1
písm. d) citované vyhlášky (podání ve věci samé) a náhrada hotových výdajů 300 Kč podle §13
odst. 3 citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu