ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.6.2008:61
sp. zn. 7 Azs 6/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana M.
Passera, v právní věci žalobkyně L. A., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem
v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170
34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 11. 2007, č. j. 32 Az 15/2007 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhala,
aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 1. 2007,
č. j. OAM-1172/VL-07-K01-2005, o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
V kasační stížnosti stěžovatelka namítala podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, tato vada měla vliv na zákonnost a krajský soud měl napadené správní
rozhodnutí zrušit. Krajský soud se podle ní nevypořádal se všemi namítanými procesními
pochybeními ministerstva. Odůvodnění napadeného rozsudku shledala stěžovatelka
jako nedostatečné a neúplné. Rovněž se domnívá, že ministerstvo pochybilo při posuzování
její situace, protože si neopatřilo dostatečné podklady pro správné rozhodnutí ve věci. Krajský
soud se pak spokojil pouze se zjištěními ministerstva a nezajímal se o situaci v Kyrgyzstánu,
kde jsou porušována lidská práva. Stěžovatelka se obává psychického nátlaku pro politické
smýšlení její rodiny a její příslušnost k určité sociální skupině. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Rovněž namítlo nepřijatelnost kasační stížnosti pro absenci jejího významu,
který by podstatně přesahoval vlastní zájmy stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost, nebude-li odmítnuta pro nepřijatelnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden novelou
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, lze pro stručnost
odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Při aplikaci §104a zákona o azylu je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení
z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité
právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat;
jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
daného neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Například, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra
obecnosti, s jakou byla kasační stížnost podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení
ministerstva či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou.
Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1
s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud zato, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí
(viz. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud neshledal v kasační stížnosti právní otázku, jíž by bylo třeba
zodpovědět v zájmu sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Otázkami nastíněnými
v kasační stížnosti se již opakovaně Nejvyšší správní soud zabýval. Z hlediska věrohodnosti
tvrzení stěžovatelky lze poukázat především na skutečnost, že nepožádala o azyl ihned
po příjezdu do České republiky. Do České republiky přijela dne 9. 9. 2003 za prací, po vypršení
platnosti víza zde pobývala bez platného povolení téměř osm měsíců a o azyl požádala až dne
26. 6. 2005. Jak ministerstvo, tak krajský soud ve svých rozhodnutích vyvrátily všechny námitky
stěžovatelky a dostatečně je odůvodnily.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2007, č. j. 3 Azs 119/2004 - 50,
„žádost o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České republice za situace,
kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy
nebo omezeny, znamená přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že stěžovatel situaci
ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval
natolik palčivě“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 „obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí,
které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti
prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění,
svědčí to o její účelovosti. „Určitá sociální skupina“ ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou
nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských
práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří“. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, „i pouhá příslušnost
k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující
je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl
jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země,
a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou
ochranu“. Rodina však není sociální skupinou, která by splňovala výše uvedená kritéria,
a příslušnost k jiné sociální skupině stěžovatelka neuvádí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto podle ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu