ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.90.2007:67
sp. zn. 7 Azs 90/2007 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna a Mgr. Daniely
Zemanové v právní věci žalobkyně: V. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 9. 2007, č. j. 59 Az 137/2005 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhala
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým jí nebyl ustanoven
zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. 12. 2006, č. j. 59 Az 137/2005 - 24. Tímto usnesením byla odmítnuta žaloba
stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2005, č. j. OAM-1999/VL-07-04-2005,
kterým jí nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek stanovených v §12, §13 odst. 1, 2 a v §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování. Neustanovení zástupce krajský soud odůvodnil tím, že u stěžovatelky nejsou splněny
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když je zaměstnána a pobírá pravidelný
měsíční příjem; navíc informace stěžovatelky, že platí za ubytování měsíčně 2500 Kč svědčí
o tom, že v řízení věrohodně neprokázala své majetkové poměry a tedy neuvedla veškeré své
příjmy, aby soud mohl konkrétně zhodnotit její majetkové poměry a event. zástupce z řad
advokátů ustanovit. Krajský soud dospěl k závěru, že tak stěžovatelka nesplnila faktické
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; podle §35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), jí tedy nebylo možné zástupce ustanovit.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti namítla, že bez pracovního povolení
se jí nepodařilo získat zaměstnání s řádnou pracovní smlouvou, zástupce pro řízení o kasační
stížnosti si dovolit nemohla a nezákonnost napadeného usnesení spatřovala v porušení čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka požádala Nejvyšší správní soud,
aby napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ustanovil
jí pro toto řízení zástupce a navrhla též přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany formou azylu, Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení §104a soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“) zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako
nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad,
lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j.
1 Azs 5/2003 - 47: „Proti rozhodnutí správního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce soudem
je kasační stížnost přípustná; nejde o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s.]. Při rozhodování o ustanovení zástupce soudem žalobci (§35 odst. 7 s. ř. s.) přihlíží soud při posuzování
otázky, zda je zastoupení třeba pro ochranu práv, kromě majetkových poměrů také k dalším osobním poměrům
účastníka řízení; je-li žalobcem cizinec, přihlédne soud také k jeho znalosti českého jazyka a orientaci v právním
řádu České republiky.“ (přístupný na www.nssoud.cz).
Ze soudního spisu pak vyplynulo, že na výzvu soudu (doručenka k zaslanému vzoru č. 60
je založena na č. l. 34) sdělila stěžovatelka neformálně soudu, že nemá stálé zaměstnání, vykonává
úklidové práce, popř. mytí nádobí, jedná se o jednorázové práce s průměrným měsíčním příjmem
zhruba 6000 Kč, přičemž její měsíční nájemné činí 2500 Kč. Uvedla dále, že bez pracovního
povolení se jí nepodařilo najít stálé zaměstnání.
Pokud stěžovatelka namítla nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu z důvodu
nezohlednění nestálosti jejího zaměstnání, pak je třeba upřesnit, že toto tvrzení nenachází oporu
v odůvodnění napadeného usnesení. Naopak krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatelka
je schopna dosáhnout pravidelného měsíčního příjmu. Krajský soud tak dostál požadavkům
zákona pokud jde o posouzení existence podmínek pro ustanovení zástupce, potažmo
osvobození od soudních poplatků, jak jsou vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 2. 2006, č. j. 4 Ans 3/2005 - 148: „V současné době nejsou v platném právu vyjádřena
objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků, resp. jejich tíživosti.
Osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy soudu; při rozhodování o něm soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem. Jestliže to poměry žadatele
nedovolují, je soud povinen žadateli přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků, a to buď v plném
rozsahu nebo zčásti.“. Pro úplnost je vhodné také odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50: „Povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“(oba rozsudky
viz www.nssoud.cz). Této své povinnosti stěžovatelka nepochybně dostála; krajský soud vzal
stěžovatelčiny možnosti v úvahu a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v řízení před krajským soudem nebylo pochyb
o tom, že stěžovatelka nepatří mezi ty stěžovatele, kterým jejich majetkové poměry nedovolují
zvolit si zástupce k ochraně jejich práv v řízení před soudem, což bylo důkazně podchyceno
sdělením stěžovatelky o svých poměrech, navíc toto své tvrzení stěžovatelka v právě
projednávané kasační stížnosti nezpochybnila.
Namítala-li stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší
správní soud k tomuto uvádí, že neshledal jakékoli porušení procesních povinností krajského
soudu, jež by měly za následek nezákonnost napadeného usnesení. Ačkoli je Nejvyššímu
správnímu soudu známo znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je především
vázán zákonnými důvody upravenými v předpisu platném a aplikovaném jednak krajským
soudem a jednak zdejším soudem, tedy soudním řádem správním, k porušení jehož ustanovení
nedošlo.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. V dané věci stěžovatelka zastoupena advokátem není a sama rovněž nemá právnické
vzdělání. Povaha rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, však vylučuje,
aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení
považovat za překážku, jež by bránila o kasační stížnosti věcně rozhodnout (k tomu
viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, uveřejněný
pod č. 486/2005 Sb. NSS). Vzhledem k tomu rozhodl Nejvyšší správní soud v dané věci
bez toho, aby byla stěžovatelka zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení (tedy ihned po jejím předložení
Nejvyššímu správnímu soudu a nezbytném poučení účastníků řízení), tedy za situace,
kdy by skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku ani nemohly nastat.
V daném případě navíc žádné skutečnosti odůvodňující navrhovaný postup tvrzeny nebyly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Jelikož shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, nezbylo mu,
než ji podle §104a s. ř. s. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu