ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.4.2007:71
sp. zn. 8 As 4/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. Š., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 3. 2005, čj. MHMP-142747/2004/OST/Pi/Hn, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2006, čj. 6 Ca 143/2005 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví změnil na základě odvolání žalobce
rozhodnutí stavebního odboru Úřadu městské části Praha 13 ze dne 9. 8. 2004,
čj. VYSRep485-2450/04-DF-Rsp, jímž byl vydán souhlas dle §17 odst. 1 písm. e) zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon) pro přístavbu rodinného domu v ochranném pásmu
vodního zdroje, dále podle §39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon) rozhodnutí o umístění nástavby a přístavby rodinného domu a podle §66
stavebního zákona stavební povolení pro nástavbu, přístavbu a stavební úpravy rodinného domu,
vše na pozemku č. parc. 522, kat. ú. Řeporyje, ul. L., P., tak, že upřesnil dvě závazné podmínky a
v ostatním výrok napadeného rozhodnutí potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 21. 10. 2006, čj. 6 Ca 143/2005 - 48, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění uvedl, že se žalobní námitky v daném případě týkaly zejména
zastínění pozemku a rodinného domu a tím zhoršení pohody bydlení. Žalovaný se dle názoru
soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou poukazující
na nesprávnost údajů, ze kterých vychází vypracované studie o oslunění obytných místností
v nemovitosti žalobce. Soud uvedl, že lze souhlasit s názorem žalovaného, že není oprávněn
kontrolovat správnost výpočtu vlivu uvažované stavby na oslunění sousední stavby, základním
předpokladem pro hodnocení takového důkazu ovšem je, že výpočet je vyhotoven na základě
správných údajů vztahujících se k dotčeným objektům. Pokud žalovaný připustil, že ve výpočtu
došlo byť k nepatrnému zkreslení postavení obou nemovitostí a zároveň konstatoval,
že mu ale nepřísluší provádět takové výpočty a kontrolovat jejich správnost, nemohl podle soudu
sám tento nedostatek zhodnotit tak, že tato odchylka nemůže mít podstatný vliv na zhoršení
výsledků doby oslunění a činitele denního osvětlení. Soud uzavřel, že správní orgán musí
vycházet vždy ze spolehlivě zjištěného stavu věci a pokud sám žalovaný uznal, že výpočet vychází
z nepřesných údajů o postavení staveb, bylo na něm, aby zajistil odstranění této vady tak,
aby bylo postaveno na jisto, že uvažovanou stavbou nedojde k porušení obecně technických
požadavků na bydlení. Bez řádného podkladu pak žalovaný nemohl dojít k závěru, že námitka
žalobce je nedůvodná. V tomto směru je třeba považovat napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné a neodpovídající obsahu správního spisu.
Ohledně namítaného porušení pohody bydlení má soud za to, že se s touto námitkou
vypořádal žalovaný v dostatečném rozsahu, nad rámec žaloby pak upozornil žalovaného,
že mění-li odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí, nemůže současně toto rozhodnutí byť
ve zbývající části potvrzovat. Soud je toho názoru, že pokud žalovaný v daném případě
prvostupňové rozhodnutí změnil a současně v ostatním jeho výrok potvrdil, spojil do jednoho
výroku dva možné způsoby rozhodnutí o odvolání, což způsobuje, že napadené rozhodnutí trpí
logickým rozporem.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že posouzení, zda předmětná stavba splňuje
požadavky vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, na denní osvětlení a oslunění, bylo učiněno
na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Dle ustanovení této vyhlášky se při posuzování
denního osvětlení a proslunění vychází z normových hodnot. V daném případě byly předloženy
tři studie denního osvětlení a proslunění – ze dne 31. 10. 2003, 16. 6. 2004 a ledna 2005, kdy
každá z následujících byla zpřesněním té předešlé. Studie z ledna 2005 byla předložena v rámci
odvolacího řízení a účastníci s ní byli seznámeni. Vadami studie ze dne 16. 6. 2004 bylo
nezahrnutí meridiánové konvergence a odlišnost výškových kót byla snížena na maximálně
14 cm. Srovnáním výsledných hodnot dvou posledních studií vyplynulo, že naměřené hodnoty
z obou studií jsou vysoce nad hodnotami danými normou. Proto i když studie z ledna 2005
vykazovala shora uvedenou vadu ve výškových kótách, bylo jednoznačně prokázáno,
že ke snížení hodnot denního osvětlení a proslunění pod normové hodnoty nedojde. Tuto
skutečnost také stěžovatel uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí. Stěžovatel také považuje
za nutné konstatovat, že každé měření je prováděno s určitou odchylkou, přičemž absolutně
přesných hodnot nelze dosáhnout, S ohledem na tyto skutečnosti byl dle názoru stěžovatele
skutkový stav pro rozhodnutí ve věci zjištěn dostatečně a úplně.
Podle názoru stěžovatele výtka směřovaná mu soudem ohledně chybnosti výroku nebyla
opodstatněná, neb výrok prvostupňového rozhodnutí byl změněn a bylo uvedeno jak se mění
a to jednoznačně a nezpochybnitelně, o jeho zbývající části bylo rozhodnuto běžně užívanou
formulací používanou též Ministerstvem pro místní rozvoj a zároveň potvrzovanou rozsudky
Městského soudu v Praze a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2007,
čj. 5 As 11/2006 - 100.
1
Tento postup je pak podle názoru stěžovatele správný i podle správního
řádu, kde je v §90 odst. 5 uvedeno, že pokud odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené
rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.
Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, aniž shledal vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v námitce spočívající v tvrzení, že byl
v dané věci skutkový stav pro rozhodnutí ve věci zjištěn dostatečně a úplně a tedy, že otázka
denního osvětlení a proslunění nemovitost žalobce byla řádně posouzena dle studie vypracované
v lednu 2005. Stěžovatel argumentuje, že studie z ledna 2005 byla předložena v rámci odvolacího
řízení a účastníci s ní byli seznámeni a že srovnáním výsledných hodnot studií z roku 2004 a 2005
(v kasační stížnosti zjevně omylem uveden rok 2006) vyplynulo, že rozdíl výsledků obou studií
je minimální.
Ze správního spisu plyne, že žalobce podal k novým podkladům vyjádření dne
18. 12. 2005, v něm mimo jiné namítal, že nové posouzení oslunění a osvětlení obytných prostor
je zpracováno opět nepřesně - porovnáním stavu na katastrální mapě a v posudku je zjevné,
že postavení obou objektů je zkresleno a rovněž odstupy od společné hranice neodpovídají
skutečnosti. V napadeném rozhodnutí pak k tomuto žalovaný uvedl, že „stavební úřad ani
odvolací orgán není oprávněn provádět kontrolu správnosti výpočtu zpracovaného oprávněnou
osobou, která za odbornou úroveň výkonu vybrané činnosti odpovídá. Nedostatky studie,
na které žalobce upozorňuje, spočívají v nepatrném zkreslení postavení obou nemovitostí. Tato
odchylka však nemůže mít podstatný vliv na zhoršení výsledků doby oslunění a činitele denního
osvětlení, neboť vypočtené výsledky jsou výrazně vyšší než minimální normové hodnoty.“
Dále Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že v předchozím zrušujícím
rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 14. 5. 2004, čj. MHMP-38375/2004/OST/Pi/Hn,
je uvedeno: „Studie zastínění, předložená k řízení, neposuzuje vliv navrhované změny stavby
na proslunění obytných místností sousední stavby tak, aby byl porovnán stávající stav a nově
navrhovaný stav, a to včetně posouzení vlivu zvýšení hřebene střechy celého domu. Dále v této
studii není jednoznačné vyznačení půdorysného umístění posuzovaných staveb. Nejsou
v ní vyznačeny hranice mezi pozemky a okótovány základní odstupové vzdálenosti.
Pro jednoznačné posouzení je vhodné denní osvětlení a proslunění posuzovat na podkladě
katastrální mapy. Orientačním porovnáním vzdálenosti západních fasád obou posuzovaných
objektů ve studii zastínění a katastrální mapě bylo také zjištěno, že objekt v k. ú. Řeporyje je ve
studii zastínění skutečně posunut směrem západním vůči objektu v k. ú. Řeporyje. S ohledem na
výše uvedené nedostatky nebylo možné řádně posoudit soulad návrhu s ustanoveními čl. 23 a 24
OTPP.“
Postupné „zpřesňování“ posudku (jak uvádí stěžovatel) tedy nevedlo ke stavu, který
by byl zcela odlišný od stavu při předchozím rušení prvostupňového rozhodnutí a pokud správní
úřad, v jehož kompetenci je posouzení odborného hlediska, sám nazná v napadeném rozhodnutí
i kasační stížnosti, že je posudek zpracován nepřesně, nelze jeho výsledky mít za spolehlivě
1
Všechna zde uvedená rozhodnutí jsou publikována na www.nssoud.cz
zjištěný stav věci, byť by rozdíl byl minimální. Námitce, že každý výpočet je zatížen chybou,
lze přisvědčit, nicméně základem pro vypracování odborné studie jsou nepochybně správně
zaměřené výchozí údaje. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s názorem městského soudu
ohledně argumentace a odůvodnění této námitky.
Nejvyšší správní soud připomíná, že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho
odborné dozorové kompetenci, ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak
posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným
skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho
rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 - 46).
S námitkou stěžovatele spočívající v ohrazení se proti soudem vytknuté formulaci
při změně prvostupňového rozhodnutí je třeba souhlasit. Jak stěžovatel správně poukázal,
Nejvyšší správní soud se totožnou otázkou zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2007,
čj. 5 As 11/2006 - 100, v němž vyjádřil tento právní názor: „Odvolací správní orgán je oprávněn
ve smyslu §59 odst. 2 spr. ř., shledá-li pro to patřičné důvody, napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak
odvolání zamítnout a rozhodnutí potvrdit. Zde je třeba podotknout, že taková změna nebo i zrušení se může
vztahovat vůči celému rozhodnutí (resp. všem jeho jednotlivým výrokům), nebo jen k jeho jednotlivým výrokovým
částem. V takovém případě je však nezbytně nutné postupovat s ohledem na §59 odst. 2 spr. ř. in fine tak,
že obstojí-li část výroku u odvolacího orgánu, ve zbylém rozsahu se odvolání zamítá a rozhodnutí se tím potvrzuje.
Má-li správní rozhodnutí více výroků, je třeba řádně uvést, jak odvolací správní orgán naložil se všemi
jednotlivými výroky, které zrušil či změnil, a které naopak potvrdil zamítnutím odvolání.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 As 60/2006 je však při nedostatku výslovné
právní úpravy ve správním řádu ochoten akceptovat i výrok odvolacích správních orgánů při vyslovení částečné
změny výroku, že ve zbylém rozsahu je napadené a přezkoumávané rozhodnutí „ponecháno beze změny“
či obdobné výroky, lze-li však beze všech pochybností dovodit, jak bylo naloženo s napadeným rozhodnutím
jako celkem a všemi jeho případnými jednotlivými výroky. Výslovně však tuto dosud mnohdy problematickou
správní praxi řeší s účinností od 1. 1. 2006 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jehož §90 odst. 1
písm. c) odvolací správní orgán, dojde-li k závěru, že napadené rozhodnutí je vadné, buď z důvodů věcné
nesprávnosti nebo i ze širšího důvodu nezákonnosti, „napadené rozhodnutí nebo jeho část změní“ Částečná změna
rozhodnutí správního orgánu je pak výslovně řešena v §90 odst. 5 in fine zákona č. 500/2004 Sb., tak,
že dojde-li ke zrušení nebo změně rozhodnutí jen v jeho části, ve zbytku je povinen odvolací správní orgán
napadené rozhodnutí potvrdit. Nejvyšší správní soud odkazem na novou právní úpravu jen deklaruje, že takový
postup měl být aplikován i za předcházející právní úpravy dané zákonem č. 71/1967 Sb. a tato výslovná právní
úprava nepředstavuje tudíž žádnou novinku vztahující se k přezkumné činnosti odvolacích správních orgánů.
Obdobný postup by měl být aplikován i v případě částečného zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
kdy ve zbytku by mělo být napadené rozhodnutí potvrzeno.“
Výtka soudu ohledně nesprávného procesního postupu nebyla na místě, avšak nebyla
jedním z důvodů, pro něž bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a nezakládá tudíž důvod
pro zrušení rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná rozsudek ze
dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 23/2005 - 93, podle nějž skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti
obstál jen jeden z důvodů, pro které krajský soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vždy vést ke
zrušení rozsudku krajského soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalobci podle obsahu spisu žádné náklady řízení o kasační stížnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu