ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.59.2007:63
sp. zn. 9 Afs 59/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců:
a) V. S. a b) M. S., zastoupených JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se
sídlem Mírové nám. 157/30, Litoměřice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 27. 11. 2002, č. j. 2056/150/2002 a č. j. 2055/150/2002, o daňové
exekuci, o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 11. 10. 2006, č. j. 15 Ca 199/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“) včas p odanou kasační stížností napadají
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský
soud“), kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne
27. 11. 2002, č. j. 2056/150/2002 a č. j. 2055/150/2002. Těmito rozhodnutími žalovaný
zamítl odvolání stěžovatelů proti exekučním příkazům na prodej nemovitostí
vydaných Finančním úřadem v Roudnici nad Labem dne 5. 11. 2001
pod č. j. 48869/01/198970/1518 a č. j. 48887/01/198970/1518 podle §73 odst. 6 písm.
d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) , k vymožení
vykonatelných nedoplatků ve výši 1 875 934 Kč a 1 258 255 Kč.
Stěžovatelé označili jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítají, že dodatečné platební výměry
na daň z příjmů za rok 1992 nemají základní zákonné náležitosti uvedené v ustanovení
§32 odst. 2 písm. d) a g) zákona o správě daní a poplatků a pro tyto nedostatky je třeba
je považovat za nicotné. Stejně tak některé z náležitostí podle §73 odst. 5 téhož zákona
postrádají i vykonatelné výkazy nedoplatků, na jejichž podkladě byly vydány žalobami
napadené exekuční příkazy. Stěžovatelé v dané souvislosti poukazují na skutečnost,
že krajský soud ve svém rozhodování nevzal v úvahu právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozsudku ze dne 2. 8. 2006, č. j. 2 Afs 189/2004 - 65,
jímž byl ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. zavázán k posouzení, zda vedle
exekučních příkazů nejsou nicotnými správními akty také exekuční tituly (vykonatelné
výkazy nedoplatků), a to buď v důsledku toho, že se opírají o neexistující rozhodnutí
správce daně, či v důsledku absence zákonných náležitostí. Z výše uvedených důvodů
proto stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry učiněnými krajským soudem. Uvádí, že krajský soud v souladu s právním
názorem vysloveným zdejším soudem řádně posoudil, zda platební výměry a dodatečné
platební výměry, o které se opírají exekuční tituly, jsou nicotné, a zda nicotností netrpí
rovněž exekuční tituly (vykonatelné výkazy nedoplatků) a exekuční příkazy. Žalovaný
upozorňuje na obsah závazného právního názoru zdejšího soudu směřujícího
pouze k nezbytnosti zabývat se nicotností správních aktů z moci úřední,
nikoli však již způsobem tohoto posouzení, které žalovaný považuje za správné. Navrhuje
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatelé se samostatně podanými žalobami domáhali zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 11. 2002, č. j. 2056/150/2002 a č. j. 2055/150/2002, kterými byla
zamítnuta jejich odvolání proti exekučním příkazům na prodej nemovitosti vydaných dne
5. 11. 2001 pod č. j. 48869/01/198970/1518 a č. j. 48887/01/198970/1518, k vymožení
vykonatelných nedoplatků v částkách 1 875 934 Kč a 1 258 255 Kč.
Stěžovatelé v obsáhlých žalobách namítali, že napadená rozhodnutí žalovaného
jsou nezákonná, nepřezkoumatelná a že jimi byli zkráceni na svých právech,
neboť žalovaný se v jejich odůvodnění nevypořádal se všemi námitkami uvedenými
v odvolání. Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je v dané věci podstatné,
že stěžovatel a) v podané žalobě vznesl námitky vztahující se k dodatečnému platebnímu
výměru na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992, č. 100, č. j. 723/281/210/95 ze dne
16. 2. 1995, který dle jeho názoru neobsahuje základní zákonné náležitosti uvedené v §32
odst. 2 písm. d) a g) zákona o správě daní a poplatků, a to výrok s uvedením právních
předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a dále otisk úředního razítka se státním znakem.
Stěžovatel dále uvedl, že základní náležitost dle ustanovení §32 odst. 2 písm. g)
citovaného zákona, tj. otisk úředního razítka se státním znakem, neobsahuje ani platební
výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 1993, č. 950000014, č. j. 723/280/210/95
ze dne 16. 2. 1995.
V případě stěžovatelky b) se jednalo o žalobní námitky vztahující
se k dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 ze dne
16. 2. 1995, č. 101, č. j. 724/282/210/95, který dle jejího názoru neobsahuje základní
zákonné náležitosti vyjmenované v §32 odst. 2 písm. d) a g) zákona o správě daní
a poplatků, a to shodně jako v případě stěžovatele a) výrok s uvedením právních předpisů,
podle kterých bylo rozhodováno, a dále otisk úředního razítka se státním znakem.
Oba stěžovatelé v podané žalobě tvrdili, že absence shora uvedených náležitostí
má za následek nicotnost vydaných platebních výměrů představujících podklad pro vydání
exekučních titulů – vykonatelných výkazů nedoplatků, které jsou z tohoto důvodu rovněž
nulitní. Vydané exekuční tituly jsou pak nicotnými právními akty také z toho důvodu,
že neobsahují zákonné náležitosti dle §73 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků,
konkrétně údaj o druhu daně a o původní splatnosti dlužné daně.
Krajský soud v této věci již dříve rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 28. 7. 2004,
č. j. 15 Ca 547/2002 - 35. Proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali kasační
stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 8. 2006,
č. j. 2 Afs 189/2004 - 65, tak, že rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že krajský
soud nerozlišil správně mezi neplatností a nicotností rozhodnutí, která byla podkladem
pro sestavení výkazů nedoplatků jako exekučních titulů, a dále uvedl, že správní soud
se v exekučním řízení může (a v případě nicotnosti musí) zabývat také otázkou existence
exekučního titulu jakožto podkladu pro vydání exekučního příkazu. Krajský soud byl
Nejvyšším správním soudem zavázán, aby se v dalším řízení zabýval otázkou,
zda exekuční tituly nejsou nicotnými právními akty, a to buď v důsledku toho,
že se opírají o neexistující rozhodnutí správce daně, anebo v důsledku absence zákonných
náležitostí, či z obou těchto důvodů. Zkoumání nicotnosti exekučního titulu tak Nejvyšší
správní soud označil za součást přezkumu exekučního příkazu.
Krajský soud ve svém druhém rozhodnutí ze dne 11. 10. 2006,
č. j. 15 Ca 199/2006 - 16, respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval hodnocením, zda se exekuční
tituly (vykonatelné výkazy nedoplatků) neopírají o nicotné platební výměry a dodatečné
platební výměry, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Seznané vady platebních
výměrů označil za nedosahující intenzity potřebné k označení těchto aktů nicotnými
a rovněž ve vztahu k vykonatelným výkazům nedoplatků usoudil na jejich bezvadnost.
Devátý senát, který podle rozvrhu práce měl o kasační stížnosti stěžovatelů
směřující do tohoto rozhodnutí krajského soudu rozhodovat, se při předběžné poradě
s předchozím názorem vysloveným v této věci Nejvyšším správním soudem neztotožnil;
navíc shledal rozpor tohoto názoru s předchozí judikaturou zdejšího soudu.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006,
č. j. 2 Afs 189/2004 – 65, označil za odporující usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, podle kterého již nelze v exekučním řízení
zkoumat námitky věcně zpochybňující samotný exekuční titul, mezi které lze dle názoru
devátého senátu zahrnout i nicotnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že podle názoru
devátého senátu vyvstala potřeba sjednocení judikatury, předložil věc podle §17 odst. 1
s. ř. s. rozšířenému senátu.
Rozšířený senát dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že v dané věci devátý senát
nebyl oprávněn se od závazného právního názoru vysloveného v téže věci již dříve jiným
senátem Nejvyššího správního soudu odchýlit a nemohl sám ani vyvolat rozhodnutí
rozšířeného senátu o této otázce, neboť se jí v rámci jím rozhodované kasační stížnosti
nemohl vůbec věcně zabývat. Rozšířený senát vyslovil, že zruší-li Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem
vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám, rozhoduje-li za jinak
nezměněných poměrů v téže věci o kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského
soudu. Změny původně vyloženého právního názoru se proto senát, který o nové kasační
stížnosti rozhoduje, nemůže (s výjimkami v rozhodnutí rozšířeného senátu uvedenými)
domoci ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s. Rozšířený
senát proto vrátil věc devátému senátu k projednání a rozhodnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná . Ač stěžovatelé výslovně
podřazují důvody kasační stížnosti pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
jsou v ní podle jejího obsahu uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající na nesprávném posouzení právní otázky
soudem, spočívající v posouzení charakteru vad platebních výměrů a vykonatelných
výkazů nedoplatků. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V dané věci, ačkoli kasační stížnost nerespektování závazného právního názoru
krajským soudem formálně namítá, fakticky takovou námitku neobsahuje. Stěžovatelé
totiž za závazný právní názor označují argumentaci, kterou Nejvyšší správní soud
ve zrušovacím rozhodnutí vůbec neužil. Naopak závazný právní názor směřující
k povinnosti zkoumat nicotnost platebních výměrů a vykonatelných výkazů nedoplatků
v dalším řízení před krajským soudem respektován byl, ovšem tyto akty byly krajským
soudem shledány existujícími, byť vadnými v intenzitě odpovídající pouhé jejich
nezákonnosti, kterou by bylo možno zkoumat pouze při jejich přímém napadení žalobou.
Krajský soud pak oproti svému prvnímu rozhodnutí (a zcela mimo závazný právní názor)
provedl samostatné a nové posouzení těchto aktů, proti čemuž také směřuje kasační
stížnost. Přípustnými kasačními námitkami napadajícími druhé rozhodnutí krajského
soudu tak jsou jen námitky proti právnímu posouzení charakteru vad platebních výměrů
a vykonatelných výkazů nedoplatků a jen v těchto mezích opravňuje kasační stížnost
Nejvyšší správní soud k přezkumu zákonnosti tohoto rozsudku krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o problematiku nicotnosti
správního aktu, kterou až do přijetí soudního řá du správního český právní řád výslovně
neupravoval, považoval Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve v krátkosti shrnout
úvahy z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96,
publikovaného pod č. 793/2006 Sb. NSS, který poprvé rozlišil mezi kategoriemi
nicotnosti, neplatnosti a nezákonnosti správních aktů.
Právní teorie a dnes již ustálená judikatura správních soudů považuje za nicotný
správní akt ten, který „ trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit.
Takovými vadami jsou především neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek
pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta,
neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění
fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle.“ Nicotnost nelze zhojit
ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat,
neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srovnej Hendrych, D. a kol.: Správní právo.
Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, s. 136 - 141).
Dosavadní judikatura správních soudů i Ústavního soudu (např. usnesení
ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, nebo nález ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 728/01) propracovala pojem nicotnosti do značné hloubky. Dospěla
k závěru, že k nicotnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vady,
které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní
nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoli však pouhý nedostatek funkční
příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní
nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné
nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním
smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním smyslu), nedostatek právního
podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).
Rozsáhlejší úpravu nicotnosti správních aktů pak přinesl nový správní řád (zákon
č. 500/2004 Sb.), podle jehož ustanovení §77 odst. 1 je nicotné rozhodnutí,
k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal
správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto
důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu,
který nicotné rozhodnutí vydal. Podle odst. 2 téhož ustanovení je dále nicotné
rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně
či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat
za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle §76
odst. 2 soudního řádu správního.
Z uvedeného vyplývá, že nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními
vadami (viz shora vyjmenované příklady), že jej vůbec nelze za rozhodnutí považovat.
Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního
aktu; za dané situace tu tedy není nic, co by mohlo zakládat jakákoli práva či povinnosti
subjektů.
Srovná-li se uvedené vymezení nicotnosti s neplatností podle §32 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků, je zřejmé, že jde o odlišné kategorie. Podle tohoto ustanovení
je neplatné rozhodnutí, v němž chybí některá z ostatních základních náležitostí,
které dle povahy rozhodnutí musí být jeho obsahem, nebo odůvodnění v případech,
kdy je zákon vyžaduje; zřejmá chyba v psaní nebo počítání neplatnost rozhodnutí
nepůsobí. Ze znění ustanovení §32 o dst. 2, 4, 5 a 6 zákona o správě daní a poplatků
pak vyplývá, že ostatními základními náležitostmi ve smyslu ustanovení §32 odst. 7
téhož zákona, jejichž absence zakládá neplatnost rozhodnutí, jsou všechny základní
náležitosti rozhodnutí podle §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků s výjimkou
poučení o opravných prostředcích.
Chybějící základní náležitosti rozhodnutí (např. neuvedení právního předpisu
ve výroku) tak sice představují vadu rozhodnutí, avšak zjevně nikoli vadu natolik
intenzivní, aby po účastnících nebylo možno spravedlivě žádat, aby rozhodnutí
respektovali a aby bylo možno usuzovat na neexistenci takového rozhodnutí; dílčí
nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho neexistenci. Chybí -li
proto ve výroku uvedení právních předpisů, podle kterých bylo ve věci rozhodováno,
nejde zjevně o žádný ze shora vyjmenovaných případů nicotnosti.
To ovšem neznamená, že daňové rozhodnutí nemůže být stiženo nicotností.
„Důvodem jeho nicotnosti ovšem nebudou kritéria vyjmenovaná v §32 odst. 7 z ákona o správě daní
a poplatků (tj. nedostatek základních náležitostí či absence odůvodnění), nýbrž toliko kritéria,
která jako kritéria nicotnosti dovodila judikatura, a z nichž některá do budoucna explicitně stanovuje
nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.)“ – srovnej rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaného pod č. 793/2006 Sb. NSS.
Z výše uvedených hledisek Nejvyšší správní soud vycházel i při posouzení
kasačních námitek stěžovatelů, dle nichž platební výměry tvořící podklad pro vydání
exekučních titulů – vykonatelných výkazů nedoplatků, trpí natolik intenzivními vadami,
které způsobují jejich nicotnost.
Žádnou takovou vadu však Nejvyšší správní soud u výše citovaných platebních
výměrů neshledal. Pokud stěžovatelé v kasační stížnosti poukazovali na to, že dodatečné
platební výměry nemají ve výroku uvedeny právní předpisy, podle kterých bylo
rozhodováno a že tyto výměry neobsahují otisk razítka se státním znakem, zcela jistě takto
namítané vady rozhodnutí nepůsobí nicotnost platebních výměrů ve smyslu §76 odst. 2
s. ř. s., tj. nejsou takového charakteru a intenzity, že by na účastnících řízení nebylo
možno spravedlivě požadovat, aby rozhodnutí respektovali a aby bylo možno usuzovat
na neexistenci těchto rozhodnutí. Zjevně se totiž nejedná o žádný ze shora
vyjmenovaných případů nicotnosti, tj. o absolutní nedostatek pravomoci, absolutní
nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle
vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost),
požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti
nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje či o nedostatek
právního podkladu k vydání rozhodnutí.
Stejně tak krajský soud nepochybil, pokud k témuž závěru dospěl i v případě
exekučních titulů – vykonatelných výkazů nedoplatků vydaných na podkladě dodatečných
platebních výměrů. Vykonatelné výkazy nedoplatků nejsou stiženy nicotností
z toho důvodu, že by byly vydány na podkladě neexistujících rozhodnutí, a ani v kasační
stížnosti namítané vady (chybějící údaje o druhu daně a původní lhůtě splatnosti daně)
nejsou s to samy o sobě nicotnost způsobit. Takto namítané vady nelze hodnotit
jako vady takové intenzity, že by po účastnících řízení nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby vykonatelné výkazy nedoplatků respektovali.
Nejvyšší správní soud nadto z obsahu předloženého správního spisu ověřil,
že vykonatelné výkazy nedoplatků obsahují veškeré náležitosti vyjmenované v ustanovení
§73 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. přesné označení stěžovatelů, přehledy
veškerých dlužných částek na jednotlivých daních za příslušná zdaňovací období,
a to s uvedením konkrétních rozhodnutí o uložení daňové povinnosti, jež byly
stěžovatelům řádně doručeny a ze kterých lze dle uvedeného číselného kódu zjistit druh
daně, údaj o původní splatnosti dlužné daně, jakož i den, k němuž byly výkazy nedoplatků
sestaveny. Vedle toho výkazy nedoplatků obsahují údaj o tom, že vykázané nedoplatky
na daních jsou vykonatelné a jsou předávány k vymáhání.
Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že se ve svém rozhodnutí nemohl
zabývat posouzením namítaných vad rozhodnutí z hlediska jejich možného vlivu
na zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť k tomuto přezkumu není (na rozdíl
od nicotnosti) oprávněn z úřední povinnosti, ale pouze k námitkám stran. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelé tuto otázku neučinili předmětem soudního přezkumu, Nejvyšší
správní soud se jí nemohl ve svém rozhodování zabývat, neboť by tím v rozporu
se zásadou dispoziční, jíž je správní soudnictví ovládáno, překročil rozsah přezkumu
vymezený stěžovateli v kasační stížnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že platební
výměry, jakož i vykonatelné výkazy nedoplatků, nejsou stiženy vadami majícími
za následek jejich nicotnost, a kasační námitky obou stěžovatelů dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyly shledány důvodnými.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovateli, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého stěžovatel é, kteří neměli v tomto soudním řízení
úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu
orgánu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu