ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.83.2008:212
sp. zn. 9 As 83/2008 - 212
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: V. P., proti žalovanému: Magistrát města Pardubic, se sídlem nám. Republiky
12, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2007, č. j. MmP 54430/2007, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 27. 6. 2008, č. j. 52 Ca 1/2008 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá změny
v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“). Tímto usnesením krajský soud přiznal JUDr. Janu
Najmanovi, zástupci ustanovenému stěžovateli pro řízení před krajským soudem, odměnu
a náhradu hotových výdajů ve výši 2856 Kč a stanovil, že přiznaná částka mu bude
uhrazena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu krajského soudu.
Zástupce stěžovatele hned v úvodu podané kasační stížnosti konstatuje, že podle
poučení obsaženého v napadeném usnesení proti tomuto rozhodnutí není přípustná
kasační stížnost, avšak on přece jen tento opravný prostředek podává, neboť právní názor
o nepřípustnosti kasační stížnosti nesdílí. Má za to, že stejně jako v občanském soudním
řízení či řízení trestním, kde je možné proti prvoinstančnímu rozhodnutí o přiznání
nákladů ustanoveného právního zástupce, opatrovníka či obhájce podat příslušný opravný
prostředek, je možné tak činit i v řízení správním. Není totiž jisté, že rozhodnutí
správního soudu bude v tomto směru správné a v případě jeho nesprávnosti by takový
stav měl být napraven k příslušné stížnosti. K nesprávnosti došlo podle jeho názoru
i v této věci. Konkrétně nesouhlasí s názorem, podle něhož advokátu nepřísluší nárok
na odměnu za úkon právní služby převzetí a příprava zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.), neboť pouhé
převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka
nepředstavuje takovýto úkon. K převzetí věci totiž dochází podle názoru krajského soudu
až prvým studiem spisu. Zástupce stěžovatele tento názor považuje za nesprávný
a neodpovídající realitě. Z výše popsaných důvodů proto navrhuje, aby soud napadené
usnesení v dotčené části změnil a přiznal dotyčnému zástupci odměnu za tři úkony právní
služby po 2100 Kč, dále 3x režijní paušál po 300 Kč a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši
1368 Kč, tedy celkově 8568 Kč.
Podle ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti
výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Rozhodnutím
o nákladech řízení je přitom nutno rozumět postup soudu podle ustanovení §61 odst. 1
s. ř. s., podle něhož o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud zpravidla
v rozsudku nebo v usnesení, jímž se řízení končí, přičemž pro jeho rozhodnutí platí
zásady uvedené v ustanovení §60 odst. 1 až odst. 8 téhož zákona.
Ve správním soudnictví tak zákonodárce ustanovením §104 odst. 2 s. ř. s.
výslovně vyloučil z přezkumného řízení výrok o náhradě nákladů řízení a ponechal toto
rozhodnutí na úvaze krajského soudu. Takto koncipovaná právní úprava nepochybně
má své opodstatnění a smysl, neboť kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem, jejíž důvody i rozsah jsou vázány na nejzávažnější případy nezákonnosti.
K těm ovšem zákonodárce nepřiřadil skutečnosti obsažené v citovaném ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s.
Přezkum rozhodnutí krajských soudů o nákladech řízení přitom vylučuje také
judikatura zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne
20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 - 53, publikovaném na www.nssoud.cz, vyslovil,
že „rozhodnutím o nákladech řízení je nejen rozhodnutí o povinnosti nahradit druhému účastníkovi
náklady řízení, ale též rozhodnutí, jímž krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu
nákladů řízení právo; kasační stížnost směřující jenom proti takovému výroku je podle ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“.
K otázce ústavnosti vyloučení některých okruhů skutečností z přezkumu vyšší
soudní instancí se vyslovil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS
15/01 následovně: „Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků
k chraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum.
Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp.
přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli
bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné
úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.“ Ve vztahu
k tzv. bagatelním věcem, jak Ústavní soud konstatoval již v usnesení ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02, tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem
proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy
a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne
18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01, v němž kromě argumentu proporcionalitou uvedl,
že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí
trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci
trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové
soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje
z ústavních mezí (dle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03).
Napadl-li tedy stěžovatel kasační stížností rozhodnutí krajského soudu pouze
ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., odmítl.
S ohledem na učiněný závěr o nepřípustnosti podání kasační stížnosti proti výroku
usnesení krajského soudu o nákladech řízení, se Nejvyšší správní soud nezabýval
skutečností, že stěžovatel není v tomto řízení o kasační stížnosti řádně zastoupen
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., ať již na základě plné moci či ustanovení zástupce ze strany
soudu. Tato okolnost totiž nemá na výsledek projednávané věci vliv, rozhodnutí
o nepřípustnosti kasační stížnosti má z procesního hlediska přednost před bližším
zkoumáním podmínek řízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu