ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.3.2008:68
sp. zn. 9 Azs 3/2008 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr.
Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: X. L. Z., zastoupené Mgr. Lilianou Balašovou
Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006, č. j. OAM-309/VL-10-ZA07-R2-2005, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 29. 8. 2007, č. j. 56 Az 363/2006 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 27. 11. 2006, č. j. OAM-309/VL-10-ZA07-R2-2005, jímž jí nebyla dle ust. §12,
13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana. Uvedené rozhodnutí správního orgánu bylo
vydáno poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí ze dne 30. 3. 2005, č. j. OAM-309/VL-10-
ZA07-2005, kterým rovněž nebyla stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana, zrušeno na základě
žaloby podané stěžovatelkou krajským soudem pro vady řízení a věc byla vrácena správnímu
orgánu k dalšímu řízení.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č.
933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadá stěžovatelka shora uvedený rozsudek krajského
soudu z důvodu nezákonnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a z důvodu
nepřezkoumatelnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka nejprve rekapituluje
některé ze závěrů, které ve svém rozhodnutí učinil krajský soud. Následně stěžovatelka namítá, že
se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnými
právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci dle ust. §3 zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), když nevzal
v potaz tvrzení stěžovatelky o jejím pronásledování ze strany státních orgánů Čínské lidové
republiky. K tomu stěžovatelka uvádí, že poté, co během června 2003 v Číně otěhotněla, ji přišli
opakovaně navštívit pracovníci odboru pro plánované rodičovství s tím, aby podstoupila potrat
a vyhrožovali jí pokutou a nemožností registrace dítěte. Při třetí návštěvě komise, kdy již nebyla
doma, zbořili její rodině část domu a vytrhali rýži. V případě návratu by stěžovatelce hrozilo
pronásledování ze strany státních orgánů, neboť neuposlechla jejich výzvy a celou věc řešila
útěkem, mohla by platit pokutu a neměla by kde bydlet. Její situace proto naplňuje znění ust. §12
zákona azylu, neboť byla v zemi svého původu pronásledována z důvodu těhotenství, kdy jako
svobodná odmítla podstoupit interrupci. Stěžovatelka se dále domnívá, že správní orgán porušil
ust. §3 správního řádu vzhledem k tomu, že sice splnil povinnost obstarat si dostatečné množství
informací o zemi původu stěžovatelky, avšak vzhledem k údajné nevěrohodnosti jejích tvrzení je
nepoužil. Údajnou nevěrohodnost stěžovatelky dovozuje v rozpornostech v jejích výpovědích,
které ovšem stěžovatelka přisuzuje nadměrnému stresu, kterému byla během pohovorů vystavena
a které byly způsobeny i přítomnosti její malé dcery, která během pohovorů plakala,
což způsobilo její rozrušení a nesoustředěnost. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní zájmy
stěžovatelky.
Pro posouzení námitek stěžovatelky, které se týkají opomenutí krajského soudu posoudit
některé z jejích žalobních námitek, je podle Nejvyššího správního soudu důležité připomenout
například rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod
č. 787/2006 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“ (podobně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs
391/2004 - 62, www.nssoud.cz).
Ve světle shora uvedené judikatury neshledal Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky, že
se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnými
právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci dle ust. §3 správního řádu,
důvodnou. Krajský soud se naopak, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, velice
podrobně a pečlivě zabýval postupem správního orgánu. V této souvislosti se soustředil zejména
na to, zda správní orgán spolehlivě zjistil stav věci ve smyslu ust. §3 správního řádu a zda závěr
správního orgánu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky dostatečně odůvodňoval nadbytečnost
provádění dokazování prostřednictvím informací o zemi původu. Krajský soud nepřisvědčil této
námitce stěžovatelky především proto, že jí byl během řízení o udělení mezinárodní ochrany dán
dostatečný prostor, aby uvedla všechny skutečnosti odůvodňující její žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla ve své žádosti a v následujícím
pohovoru, byly podle krajského soudu rozhodující pro posouzení případu správním orgánem a
odvíjel se od nich i rozsah dokazování, které prováděl správní orgán. Stěžovatelka byla
seznámena s obsahem protokolů o obou pohovorech (tj. pohovor provedený dne 14. 3. 2005
v návaznosti na podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, jakož i doplňující pohovor ze
dne 15. 11. 2006 provedený v návaznosti na zrušující rozsudek krajského soudu), souhlasila
s nimi a nežádala jejich doplnění. Během těchto pohovorů se objevily určité rozpory v jejích
výpovědích, stěžovatelka na ně byla upozorněna a byla jí dána možnost se k nim vyjádřit a tak je
odstranit. Odstranění či vysvětlení drobných nesrovnalostí však nepřinesl ani doplňující pohovor,
v němž stěžovatelka tvrdila ve vztahu ke svým původním tvrzením v řadě případů zcela rozporné
skutečnosti a některé skutečnosti dokonce uvedla až během tohoto doplňujícího pohovoru. Tyto
nesrovnalosti se týkaly zejména termínu prvního otěhotnění, doby a místa potratu, času pobytu
jejího přítele v Číně, způsobu zjištění jejího těhotenství úřady, jednání úředníků během návštěv
u nich doma, zda došlo k zničení celého domu rodičů stěžovatelky, či jen části, zda u toho byla
stěžovatelka přítomna, apod. Na základě výše uvedeného učinil správní orgán závěr
o nevěrohodnosti skutečností tvrzených stěžovatelkou, s čímž se krajský soud ztotožnil. Z tohoto
důvodu shledal krajský soud postup správního orgánu spočívající v tom, že správní orgán
nepoužil informace o zemi původu, správným, neboť provádění dokazování prostřednictvím
informací o zemi původu by za této situace bylo zcela nadbytečné.
Za tohoto stavu nelze podle Nejvyššího správního soudu hovořit ani o porušení ust. §3
správního řádu ani o údajné nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky, neboť nesrovnalosti a rozpory
v jejích tvrzeních byly zcela konkrétní, správní orgán je jasně specifikoval a stěžovatelkou nebyly
odstraněny, ačkoliv jí k tomu byla správním orgánem dána možnost. Tuto nevěrohodnost nelze
přisuzovat nadměrnému stresu, kterému byla podle svých tvrzení během pohovorů stěžovatelka
vystavena a které byly způsobeny i přítomnosti její malé dcery, která během pohovorů plakala,
což mělo způsobit její rozrušení a nesoustředěnost, neboť se nejednalo o toliko drobné
nesrovnalosti ve vylíčení dílčích skutkových okolností, ale naopak zde vznikly konkrétní, zcela
zásadní a hrubé rozpory ve stěžovatelkou tvrzených základních skutkových okolnostech.
Pokud stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené namítá, že krajský soud nevzal v potaz
tvrzení o jejím pronásledování ze strany státních orgánů Čínské lidové republiky, je zřejmé, že se
stěžovatelka dostatečně podrobně neseznámila s napadeným rozhodnutím krajského soudu,
neboť i k této námitce se krajský soud podrobně vyjádřil (viz str. 3 – 6 odůvodnění napadeného
rozhodnutí krajského soudu), zhodnotil ji s ohledem na platnou právní úpravu, zde zejména ust.
§12 a §2 odst. 7 zákona o a zylu, jakož i ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem
případu, a nepřisvědčil jí. Jako důvod svého záporného stanoviska uvedl krajský soud zejména
nevěrohodnost tvrzení stěžovatelky, která je podrobně rozebrána výše, a dále skutečnost, že
pokud by stěžovatelka měla tvrzené problémy, nebylo by jí vydáno čínskou ambasádou v Praze
povolení k uzavření manželství, a to dokonce před dosažením věku požadovaného čínskými
orgány k uzavření manželství, a přijata žádost o vystavení cestovního dokladu. Ostatně k otázce
zásadních rozporů ve výpovědích vážících se k azylově relevantním důvodům, způsobujících
nevěrohodnost výpovědí a svědčících o účelovosti tvrzení, se již dříve vyjádřil i Nejvyšší správní
soud např. ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2007, č. j. 4 Azs 66/2006 – 99, www.nssoud.cz, či v
rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 – 57, www.nssoud.cz. Lze rovněž odkázat na
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2006, č. j. 60 Az 86/2005 - 30, který je také
připomenut v napadeném rozhodnutí krajského soudu, podle něhož „nevěrohodnost tvrzení, zejména
vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení
azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.“ Na základě shora uvedeného proto nelze ani tuto
námitku stěžovatelky považovat za důvodnou.
Taktéž s tvrzením stěžovatelky, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Stěžovatelka ostatně tento důvod ve své kasační stížnosti
ani blíže skutkově nekonkretizovala, a proto Nejvyšší správní soud ve vztahu k tomuto tvrzení
odkazuje na svou judikaturu, týkající se obsahu stížních bodů. Ty totiž, jak již Nejvyšší správní
soud několikráte zdůraznil (například v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č.j. 2 Azs 9/2003 - 40,
publikovaném pod č. 113/2004 Sb. NSS), musí být tvořeny uvedením, z jakých skutkových a
právních důvodů považuje stěžovatelka napadené výroky rozhodnutí soudu či správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné. Samotné uvedení důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
proto tomuto požadavku nemůže vyhovět. I přesto však Nejvyšší správní soud uvádí, že
nepřezkoumatelností rozhodnutí se již zabýval například ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publikovaném pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6.
2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a
proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle ust. §107 s.
ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany je vybavena odkladným účinkem ex lege (ust. §32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu