ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.77.2008:105
sp. zn. 9 Azs 77/2008 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: I. A., zastoupené JUDr. Jaroslavem
Tichým, advokátem se sídlem Kyjevská 444, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2007, č. j. OAM-635/LE-05-VL-
12-2006, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, č. j. 29 Az 68/2007 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Jaroslavu Tichému, advokátovi
se sídlem Kyjevská 444, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 2400 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 17. 9. 2007, č. j. OAM-635/LE-05-VL-12-2006,
jímž jí nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodu obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s . Podanou
kasační stížnost odůvodňuje stěžovatelka tvrzením, že krajský soud svým zamítavým
rozhodnutím nesprávně posoudil některé právní otázky, když v řízení neshledal namítaná
a jiná pochybení žalovaného správního orgánu v průběhu správního řízení a zákonné
podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany v jakékoliv formě uvedené v ust. §12
až §14b zákona o azylu. Důvod kasační stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. spatřuje stěžovatelka v hodnocení skutečností, že Kazachstán opustila v důsledku
hrozby pronásledování ze strany státních orgánů pro svoje náboženské přesvědčení.
Je skutečností, že odmítala chodit do mešity, odmítala registraci náboženské skupiny
a pokud by pokračovala v těchto aktivitách, hrozilo jí odsouzení a věznění. Neustále
intenzivnější tlak policie vedl k tomu, že byla nucena opustit svoji vlast a žádat o azyl.
Jednání policie tak, jak je popsala při pohovorech dne 14. 8. 2006 a dne 7. 2. 2008,
měly jak správní orgán, tak i krajský soud, hodnotit jako pronásledování podle ust. §12b
zákona o azylu, neboť měla odůvodněný strach z tohoto pronásledování.
Pro své náboženské přesvědčení byla diskriminována do takové míry, že tato diskriminace
přerostla v obavu z pronásledování. Je pravda, že správní orgán poskytl stěžovatelce
prostor, aby uvedla vše, co považovala za důležité pro rozhodování o žádosti o udělení
azylu, ale na druhé straně si žalovaný správní orgán neobstaral dostatek objektivních
informací o zemi jejího původu tak, aby mohl její tvrzené skutečnosti porovnat s reálnou
situací a učinit pak správné právní závěry. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu soudního
řízení předložila rodný list dcery, která se narodila již na území České republiky, spolu
s rozsudkem, který se v obdobné věci týkal otce její dcery, spolu s dalšími materiály
charakterizujícími situaci v Kazachstánu. Nicméně ani tyto nové skutečnosti nevedly,
spolu s dalšími důkazy, k příznivému právnímu posouzení ve věci. Na základě výše
uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatelky.
K tvrzení stěžovatelky, že krajský soud svým zamítavým rozhodnutím nesprávně
posoudil některé právní otázky, když v řízení neshledal namítaná a jiná pochybení
žalovaného správního orgánu v průběhu správního řízení a zákonné podmínky
pro poskytnutí mezinárodní ochrany v jakékoliv formě uvedené v ust. §12 až §14b
zákona azylu, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující:
Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu
- tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel
v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým
konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před
soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně
spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41,
www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný
pod č. 113/2004 Sb. NSS). Protože stěžovatelka svá tvrzení blíže nekonkretizovala,
Nejvyšší správní soud se těmito jejími tvrzeními nezabýval, neboť se nejedná o stížní
body.
Stěžovatelka dále projevuje nesouhlas se závěry správního orgánu a krajského soudu
a je přesvědčena, že její situace, tj. pronásledování ze strany státních orgánů pro její
náboženské přesvědčení a neustále intenzivnější tlak policie, měla být hodnocena
jako pronásledování podle ust. §12b zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud předně připomíná závěry, ke kterým dospěl
v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 – 46, www.nssoud.cz. V tomto
rozhodnutí zdejší soud především konstatoval, že jakkoli je smyslem práva azylu
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi
původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem
mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany
před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Na pozadí výše uvedeného má proto Nejvyšší správní soud za to, že příkoří,
na němž v daném případě založila stěžovatelka svoje vycestování ze země původu,
tj. intenzivní tlak ze strany bezpečnostních složek Kazašské republiky na registraci
náboženské skupiny stěžovatelky v souladu se zákonnými požadavky země původu, nelze
z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice
odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) ve spojení s ust. §2
odst. 7 zákona o azylu. Ostatně k otázce zákonnosti požadavku na registraci
náboženských skupin v Kazachstánu, který je v podmínkách této země odůvodněn
především zájmem na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz
porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských
důvodů ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, se vyjádřil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007-68, www.nssoud.cz, shodně
zmíněném v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v případě, že se žadatel o mezinárodní ochranu tomuto
požadavku nepodřídil, byl vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. A tak tomu
bylo i v souzené věci, když se stěžovatelka opakovaně odmítala podrobit zákonnému
požadavku na registraci náboženské skupiny, jejímž byla členem.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že si správní orgán neobstaral dostatek
objektivních informací o zemi jejího původu, připomíná Nejvyšší správní soud svou
ustálenou judikaturu, srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, z níž vyplývá povinnost správního orgánu zjistit
skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ostatně o určujícím charakteru
tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení se Nejvyšší
správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47,
www.nssoud.cz.
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti vyjádřila v obecné rovině nesouhlas s tím,
že ačkoliv v průběhu soudního řízení předložila rodný list dcery, která se narodila již
na území České republiky, spolu s rozsudkem, který se v obdobné věci týkal otce její
dcery, spolu s dalšími materiály charakterizujícími situaci v Kazachstánu, nevedly ani tyto
nové skutečnosti spolu s dalšími důkazy k příznivému právnímu posouzení ve věci. Shora
uvedené tvrzení je však spíše než stížní námitkou obecným vyjádřením stěžovatelčina
nesouhlasu se závěry krajského soudu. Nesouhlas stěžovatelky s vlastním hodnocením
soudu však nemůže sám o sobě znamenat nezákonnost jeho rozhodnutí. V tomto ohledu
proto zdejší soud toliko v obecné rovině poukazuje na to, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je patrno, že se krajský soud řádně vypořádal se všemi námitkami a důkazními
prostředky předloženými stěžovatelkou, námitkám stěžovatelky nepřisvědčil a své závěry
skutkově a právně odůvodnil, a to dostatečným a srozumitelným způsobem
(srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi , a to v souladu
s vyúčtováním ze dne 12. 10. 2008, částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby –
písemné podání soudu týkající se věci samé, a 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem
2400 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši
2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu