ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.105.2008:69
sp. zn. 2 Azs 105/2008 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: A. K., zastoupený Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Praha 4, Nad Teberbkou 12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, č. j. 64 Az 31/2007 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Bohdaně Novákové se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2007, č. j. OAM-1-220/VL-20-11-2007 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění do 31. 8. 2007
(dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
který ji rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, č. j. 64 Az 31/2007 - 32, zamítl. V odůvodnění tohoto
rozsudku krajský soud uvedl, že ze žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ani z obsahu
pohovoru nevyplývá, že by žalobce ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických
práv a svobod, nebo že se důvodně obává pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů ve vlasti.
Tvrzeným důvodem pro opuštění vlasti byla obava z výhružek ze strany stoupenců prezidenta
Bakiyeva, s nimiž se žalobce, jako člen ostrahy televizního studia nezávislé televize,
dostal do konfliktu při jeho obsazení, a to v důsledku odvysílání reportáže o opozičním
shromáždění. Žalobce byl policií vyzýván, aby se dostavil k vyšetřování asi dva měsíce poté.
Tyto důvody, dle názoru soudu, nelze podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu. Ani snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky nemůže být řešena prostřednictvím řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Ta může být poskytnuta teprve tehdy, pokud žadatel o její udělení využil
prostředky, které mu právní řád ve vlasti poskytuje, nebo jestliž e mu oc hrana byla odepřena,
což však není případ žalobce. Správní orgán při vydání svého rozhodnutí tyto skutečnosti
vyhodnotil, vycházel ze sdělení, která žalobce uvedl ve správním řízení, a žalobci umožnil
navrhovat doplnění řízení, čehož však nevyužil. Ze sprá vního spisu je přitom patrno, že žalovaný
se věcí zodpovědně a svědomitě zabýval, opatřil si potřebné podklady a dal žalobci před vydáním
rozhodnutí možnost se k nim vyjádřit. K aplikaci §14 zákona o azylu krajský soud připomněl,
že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a že pojmy „humanitární důvod“ a „případ
hodný zvláštního zřetele“ jsou neurčitými právními pojmy, které musí správní orgán naplnit
konkrétním obsahem. Krajský soud se tak mohl zabývat pouze tím, zda žalovaný v tomto ohledu
nevybočil z mezí správního uvážení a zda se zabýval všemi relevantními tvrzeními žalobce,
případně zda v průběhu řízení nedošlo k takovým procesním vadám, které by mohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Současně též vyslovil, že žadatel nesplnil ani důvody
pro udělení azylu ve smyslu §13 či §14a zákona o azylu.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnosti s odkazem
na důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí především ve skutečnosti,
že správní orgán a soud aplikovali na jeho případ jinou právní normu, než která měla být
aplikována. Azylový případ stěžovatele měl být podřazen pod §16 zákona o azylu, a nikoli
pod §14 téhož zákona. Na druhou stranu, jestliže se žalovaný r ozhodl použít ustanovení
§§12, 13, 14 a 14a zákona o azylu a vést nezkrácené a plnohodnotné řízení, měla být mnohem
podrobněji zjištěna bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele, a to zejména v souvislosti
s výrokem o neudělení doplňkové ochrany. Popis situace v zemi původu stěžovatel vnímá jako
zcela obecný a nedostačující, bez reflexe na bezpečnostní situaci navrátivších se žadatelů o azyl
pronásledovaných státními orgány a přívrženci prezidenta Bakiyeva. Do této skupiny osob byl
přitom stěžovatel v zemi původu zařazován, což by se po návratu nezměnilo. Stěžovatel
tak uzavírá, že nebyl důsledně zjištěn skutečný stav věci tak, aby o něm nepanovaly důvodné
pochybnosti a napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nejen nezákonné, ale také
nepřezkoumatelné, neboť nebyl zjištěn stav věci tak, aby o něm nepanovaly důvodné
pochybnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že v případě stěžovatele nebyl shledán žádný
z taxativně uvedených důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, přičemž žalovaný
tento závěr řádně odůvodnil a podložil relevantními informacemi, které mohl stěžovatel doplnit.
Stěžovatel se proti činnosti soukromých osob nebránil způsoby, které mu poskytoval právní řád
země původu a státním orgánům Kyrgyzstánu nelze jednání třetích osob přičítat. Nedošlo tedy
k naplnění definice pronásledování dle §2 odst. 7 zákona o azylu. Taktéž nebyly zjištěno
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a proto žalovaný stěžov ateli
neudělil ani doplňkovou ochranu dle §14a citovaného zákona. Ani v kasační stížnosti stěžovatel
nezmiňuje žádnou relevantní skutečnost, která by závěry správního orgánu zpochybnila.
Stěžovatel jen hovoří o zamítnutí své žádosti jako zjevně nedůvodné, avšak správní orgán
připomíná, že stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu formou azylu, ani formou doplňkové
ochrany. Žalovaný proto navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšš í správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho vě ci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastníc h zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétn ího případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“
Z povahy věci je nutné zareagovat nejprve na námitku vadného procesního režimu, kdy
měl (dle kasační stížnosti) žalovaný případ stěžovatele podřadit pod §16 zákona o azylu, a nikoli
pod §14, resp. §12 až §14b zákona o azylu (jak upřesňuje s ohledem na znění napadeného
rozhodnutí zdejší soud). Tato argumentace je, v kontextu dalších stížních námitek, protismyslná
a svědčí o nepochopení vztahu shora citovaných ustanovení. Zcela jednoznačně se k této
problematice vyjádřil například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71 (dostupný z http://www.nssoud.cz:), dle kterého „zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Navíc skutečnost,
že správní orgán neučinil rychlý závěr o neexistenci důvodů pr o udělení mezinárodní ochrany
a vedl nezkrácené a „plnohodnotné“ řízení tam, kde by případně mohly být podmínky
pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost, nemohlo nijak žadatele zkrátit na jeho veřejných
subjektivních právech. Z uvedeného důvodu tuto námitku nelze považovat za relevantní.
Stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti,
které by byť jen naznačovaly, že by byl ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů pro azylové
řízení významných (§12 zákona o azylu). Jak vyplynulo z jeho podání a výpovědí, impulsem
k odchodu ze země původu byla nemožnost sehnat zaměstnání, což stěžovatel přikládal tomu,
že byl jako zaměstnanec bezpečnostní agentury střežící televizní stanici NTS přítomen výše
popsanému zásahu proti ní. Sám stěžovatel, jak vyplynulo z pohovorů, se za příznivce
současného prezidenta Bakiyeva nepovažuje, a jen z této skutečnosti pak vyvozuje svou
diskriminaci např. při ucházení se o zaměstnání. To vše i přesto, že z jeho výpovědí jednak
nevyplývá, že by vyjadřoval nesympatie k současnému prezidentu navenek, jednak ani neuvádí,
že by tyto domnělé či skutečné sympatie byly potenciálními zaměstnavateli skutečně uvedeny jako
důvod pro odmítnutí přijetí do zaměstnání. Obsah pohovoru spíše nasvědčuje závěru,
že nezaměstnanost je důsledkem nepříznivé hospodářské situace v zemi původu stěžovatele,
což však nelze považovat za azylově relevantní důvod (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, dostupný z http://www.nssoud.cz).
Zde Nejvyšší správní soud především upozorňuje na fakt, že „projevování politického
přesvědčení“ se u stěžovatele, alespoň soudě podle obsahu spisu, omezilo na výše popsaný
incident při zavření televizní stanice NTS, při kterém však stěžovatel vystupoval v pozici
zaměstnance bezpečnostní agentury střežící televizní stanici, tudíž jeho projevy navenek souvisely
s povahou vykonávané práce a nelze z nich per se vyvodit nesympatie k prezidentu Bakiyevovi.
Stěžovatel taktéž neunesl břemeno tvrzení ani v té části námitek, které se týkají šikanózního
charakteru předvolávání a výslechů jeho osoby v souvislosti s událostmi spojenými se zavřením
televizní stanice; připustil, že nebyl v konečné fázi z ničeho obviněn a dokonce ani postihován
za to, že se v několika případech na policii vůbec nedostavil.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že mu bylo vyhrožováno ze strany „bandy bakijevců“ ,
resp. že byl těmito osobami vyzýván, aby se přidal na jejich stranu, odkazuje Nejvyšší správní
soud na závěry, které již v minulosti opakovaně vy slovil, a to např. v rozsudku ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, (dostupný z http://www.nssoud.cz), kde konstatoval,
že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby
a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro u dělení azylu dle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“
Totéž rozhodnutí pak lze aplikovat i na tvrzení stě žovatele, že mu bylo ze strany „bandy
bakijevců“, tj. soukromých osob, vyhrožováno, proti čemuž se však ani nepokusil využít
některého prostředku ochrany vnitrostátního práva. Ze skutečností stěžovatelem uváděných tudíž
nevyplynulo, že by mu pomoc ze stra ny orgánů veřejné moci byla odepřena (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48), dostupný
z http://www.nssoud.cz).
Pokud jde dále o námitku nedostatečně zjištěného skutko vého stavu věci, Nejvyšší
správní soud sice souhlasí s názorem, že je především na žalovaném, aby se pokusil opatřit
si informace či důkazy o zemi původu žadatele; tuto povinnost však nemá tehdy, pokud žadatel
žádné důvody podřaditelné pod ustanovení §12 zákona o azylu ani neuváděl. Je totiž naopak
především na žadateli, uvést konkrétní azylově relevantních důvody vztahující se k jeho osobě;
ty jsou pak posuzovány a hodnoceny právě v kontextu zjištěné situace v zemi jeho původu.
Toto břemeno však stěžovatel v dané věci neunesl (viz důvody uvedené výše) a plně tak na jeho
situaci dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47
(dostupný z http://www.nssoud.cz), dle kterého za situace, kdy stěžovatel žádné azylově
relevantní důvody neuvádí, nelze hovořit o důkazní nouzi či potřebě blíže objasnit jím uváděné
skutečnosti. Tento závěr lze plně vztáhnout především na tvrzení, dle kterého žalovaný vycházel
z neaktuálních zpráv o zemi původu stěžovatele. Stěžovatel totiž v průběhu správního i soudního
řízení měl možnost navrhnout doplnění důkazů; výslovně však uvedl, že tuto potřebu nemá,
neboť mu je situace v Kyrgyzské republice známa.
K aplikaci tzv. doplňkové ochrany podle §14a (dříve překážky vycestování) je především
nutno uvést, že tu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody pro udělení
azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky). Povinností správního orgánu i soudu
je zabývat se možnou existencí těchto důvodů v případě jakéhokoli procesního režimu
rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudek devítičlenného rozšířeného
senátu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn . 1 Azs 96/2006, dosud nepublikováno); současně platí,
že „okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu (nyní doplňkové ochra ny podle
§14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podl e §12 zákona téhož zákona; správní
orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, dostupný na www.nssoud.cz). Dovolává-li se nicméně
stěžovatel nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k posouzení podmínek
aplikace doplňkové ochrany, je jeho primární povinností tvrdit, že na jeho situaci některý
z důvodů vyjmenovaných v §14a odst. 2 zákona o azylu vůbe c dopadá. Bez tohoto tvrzení
je vyloučeno nahlížet na něj jako na uprchlíka ve smyslu čl. 1A Ženevské úmluvy o právním
postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (vyhlášené sdělením Ministerstva zahranič ních věcí
č. 208/1993 Sb.) a není možné konfrontovat skutkové závěry správního orgánu, potažmo
krajského soudu, s konkrétním druhem ohrožení stěžovatele ve smyslu posledně citovaného
ustanovení zákona. Stěžovatel se však v kasační stížnosti omezil pouze na zcela neurčité výhrady
o nedostatečnosti skutkových zjištění o aktuální sit uaci v Kyrgizstánu, aniž by jakkoli upřesnil,
ve vztahu k jaké konkrétní hrozbě mělo být dokazování doplněno. Takto nekonkrétně
formulovaný kasační důvod nemůže být zdejším soudem meritorně projednán.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jed notná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel žádný relevantní důvod přijatelnosti své kasační
stížnosti neuvedl, Nejvyšší správní soud konsta tuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí
a příprava zastoupení a sepis podání, ve výši 2 x 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
dvojnásobku paušální částky 300 Kč, dle §13 odst. 3 vyhlášky, a daň z přidané hodnoty (§35
odst. 8 věta druhá s. ř. s.) ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu