ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.35.2009:65
sp. zn. 2 Azs 35/2009 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna,
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) S. A., b) nezl. M. A., zastoupen žalobkyní
uvedenou ad a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupených JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou
se sídlem Brno, Polní 92, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3/936, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2008, č. j. OAM-91/VL-07-ZA05-
2008, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2009,
č. j. 56 Az 110/2008 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2009, č. j. 56 Az 110/2008 - 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o azylu"). Žalovaný žádosti stěžovatelů
nevyhověl, neboť v jejich případě nebyly splněny zákonné podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany, přičemž zejména zdůraznil rozpory v tvrzení stěžovatelky. Krajský soud se ztotožnil
se závěry žalovaného a v jeho rozhodnutí neshledal žádné nezákonnosti.
Stěžovatelé kasační stížnost opírají o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a krajskému soudu vytýkají
nesprávné posouzení otázky věrohodnosti výpovědí stěžovatelky a) (dále jen „stěžovatelka“)
a vážnosti jí uváděných azylových důvodů, nedostatečné posouzení celkové situace v zemi jejich
původu a konečně i nesprávné závěry ohledně důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu.
Stěžovatelka trvá na konzistentnosti svých výpovědí, z nichž je zřejmé, že se v případě
návratu do vlasti obává fyzického násilí, kterému by ona sama byla vystavena, a dále též o osud
svého syna, neboť dle místních náboženských zvyklostí nemůže chlapce vychovávat samotná
žena. Pokud ve svých výpovědích neuváděla vždy shodně všechny rozhodné skutečnosti,
pak to bylo způsobeno jednak množstvím událostí, s nimiž byla konfrontována, a také
psychickým stresem způsobeným výše popsanými obavami. Stěžovatelka si proto vždy
nevzpomněla na všechny podstatné skutečnosti. Způsob, jakým krajský soud posoudil její
důvěryhodnost nebere v potaz specifickou situaci žadatelů o azyl, kteří jsou nuceni uprchnout
ze své vlasti, změnit svou identitu, jednají v psychickém stresu a dostávají se do neznámého
prostředí, ve kterém se ihned neorientují.
Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že pochází z velmi nestabilní oblasti,
v níž je pořádek zajišťován přítomností ruské armády, která ovšem není schopna zajistit
bezpečnost jednotlivce. Podle stěžovatelů je všeobecně známo, že v dané oblasti běžně dochází
ze strany vahábistů k páchání násilí na ženách a dětech. Stěžovatelé v této souvislosti zpochybňují
informace o zemi původu, z nichž vycházel žalovaný. Ani krajský soud dle jejich mínění
dostatečně nezohlednil situaci v dané oblasti.
Krajský soud pochybil rovněž v tom, že v jejich případě neshledal důvod pro udělení
doplňkové ochrany, neboť v případě návratu do vlasti jim hrozí vážná újma spočívající
v nebezpečí ohrožení života v důsledku svévolného násilí. Neméně závažné je také riziko,
že bude v souvislosti s výše uvedenou náboženskou zvyklostí stěžovatelce odebrán její syn.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky a na své
rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že výpovědi stěžovatelky netrpí pouze dílčími
nesrovnalostmi, nýbrž zásadními rozpory. Tvrzení stěžovatelky, že nevěrohodnost jejích
výpovědí byla způsobena psychickým stresem, odmítá jako účelové a připomíná, že stěžovatelka
byla ve správním řízení řádně poučena o nutnosti vypovídat pravdivě a úplně, protokoly
o provedených pohovorech stvrdila svým podpisem, a to včetně prohlášení, že se cítí zdráva
a schopna je absolvovat. V obecné rovině pak k otázce věrohodnosti výpovědi žadatele o azyl
odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 100/2008 - 123. Krajský
soud dle názoru žalovaného postupoval správně, když na základě nadhodnocených výpovědí
stěžovatelky ohledně situace v její vlasti neshledal v daném případě existenci hrozby skutečného
nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost,
případně ji po věcném projednání zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§105 s. ř. s.). Kasační stížnost sice postrádá jednu
z náležitostí, a to uvedení dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno napadené rozhodnutí, ovšem
jedná se o údaj zřejmý ze spisu; tento nedostatek tedy nebrání pokračování v řízení. Kasační
stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna zde cit. rozhodnutí jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
V projednávané věci dochází k závěru o přijatelnosti kasační stížnosti, protože stěžovatelé
namítají zásadní pochybení krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení věrohodnosti
výpovědí stěžovatelky a nedostatečném zjištění skutkového stavu – situace v zemi původu
stěžovatelů, které má dopad do jejich hmotněprávního postavení. Posouzení uvedených otázek
má přitom obecnější přesah, když může mít vliv na postup krajských soudů v obdobných věcech.
Z obsahu správního spisu a ze spisu krajského soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé jsou
ruští státní příslušníci avarské národnosti pocházející z Dagestánu. Po odchodu ze své vlasti
a krátkodobém pobytu na území České republiky požádali o azyl v Rakousku. Rakouskými
státními orgány byli posléze v souladu s nařízením Rady (ES) č. 343/2003 (Dublin II) předáni
zpět do České republiky.
Žalovaný se stěžovatelkou uskutečnil tři pohovory (dne 30. 1. 2008, dne 27. 2. 2008
a doplňující pohovor dne 13. 5. 2008). Současně si též obstaral výpovědi, jež jmenovaná poskytla
rakouským úřadům a poté policejnímu orgánu v rámci podání vysvětlení dne 29. 1. 2008,
krátce po svém navrácení do České republiky. Ve svých výpovědích stěžovatelka za původce
svých potíží označila vahábisty, kteří kontaktovali nejprve jejího manžela, po němž požadovali
peníze a spolupráci. Stupňující se požadavky těchto osob, které již rodina stěžovatelky nebyla
schopna plnit, byly následně doprovázeny též výhružkami či přímo fyzickými útoky. Příčinou
těchto útoků byla i skutečnost, že jmenovaná nesouhlasila s tím, aby vahábisté jakkoliv
zasahovali do výchovy jejího syna. V důsledku stupňujících se útoků vahábistů požádala
stěžovatelka o pomoc svého vlivného příbuzného, který ji zajistil dočasnou policejní ochranu.
Přestože policisté zadrželi vahábisty přímo v jejím bytě, byli tito velmi záhy propuštěni
a ve vyhrožování a útocích proti stěžovatelce nadále pokračovali. Situace se pak opět zhoršila
po smrti stěžovatelčina manžela, za níž dle jejího názoru nesou odpovědnost právě vahábisté.
V důsledku pokračujících útoků a v souvislosti s liknavostí policie při vyšetřování smrti manžela
se jmenovaná rozhodla svou vlast opustit.
Z hlediska časové posloupnosti jednotlivých událostí lze výpovědi stěžovatelky považovat
za víceméně konzistentní. Žalovaný v jejích tvrzeních nicméně shledal jisté rozpory
a nesrovnalosti. Stěžovatelka totiž nejprve vypovídala v tom smyslu, že obětí aktivit vahábistů byl
především její manžel. Později však uváděla, že vahábisté jejího manžela získali na svou stranu
a on sám se vůči ní dopouštěl násilí. Ohledně vahábistů samotných nejprve sdělila, že jí jejich
totožnost nebyla známa, později připustila, že alespoň jednoho z nich znala, neboť se jednalo
o manželova dlouholetého přítele. Žalovaný rovněž poukázal na to, že při pohovoru před
rakouskými orgány a v rámci podání vysvětlení na policii stěžovatelka shora uvedené skutečnosti
vůbec neuváděla.
K dotazům žalovaného při pohovorech pak stěžovatelka uvedla, že se v případě
nečinnosti policie při vyšetřování manželovy smrti neobrátila se stížností na nadřízené orgány,
přestože tak teoreticky učinit mohla, neboť již byla rozhodnuta ze země odejít. K obecné situaci
v Dagestánu sdělila, že činnost vahábistů je ruskými státními orgány potírána, v daném případě
však příslušné orgány nebyly schopny a ochotny poskytnout jí dostatečnou ochranu. Ohledně
možnosti řešit svou situaci přesídlením do jiné části Ruska poukázala na administrativní překážky
(tzv. registrace), které tuto možnost dle jejího názoru prakticky vylučují.
Žalovaný se stěžovatelkou uskutečnil doplňující pohovor za účelem vyjasnění shora
uvedených rozporů. Stěžovatelka trvala na pravdivosti všech svých výpovědí, přičemž údajné
nesrovnalosti byly způsobeny jejím psychickým stavem a nepřesným tlumočením.
Přestože žalovaný nepovažoval stěžovatelčina tvrzení za dostatečně věrohodná,
při věcném posouzení případu z nich vycházel a dospěl k závěru, že stěžovatelé nenaplnili žádný
z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
Při jednání před krajským soudem stěžovatelka předložila zprávu o psychologickém
vyšetření a sdělila, že podle informací od její přítelkyně z Dagestánu jí z blíže neurčených důvodů
předvolala místní policie, a dále uvedla, že se jí policie pokusila zastrašit a tím odradit od další
aktivity při vyšetřování manželovy smrti.
Stěžovatelé v kasační stížnosti výslovně namítají kasační důvody podle §103 odst. 1 písm.
a), b) d) s. ř. s. Konkrétně namítají ve vztahu k námitce nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nesprávné hodnocení věrohodnosti výpovědí stěžovatelky a posouzení důvodů pro udělení
doplňkové ochrany, a ve vztahu k námitce podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedostatečné
zjištění skutkového stavu věci souvisící s použitými zprávami o situaci v zemi původu
stěžovatelů. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s nebyla
blíže specifikována, přesto se jí Nejvyšší správní soud správní soud zabýval v prvé řadě;
nepřezkoumatelnost rozsudku je totiž vadou, k níž je kasační soud povinen přihlížet i nad rámec
kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Pokud by rozsudek krajského soudu byl
nepřezkoumatelný, zřejmě by tato vada vyloučila možnost zkoumání důvodnosti námitek
ostatních. V daném případě však rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný označit nelze.
Krajský soud v něm jednoznačně vyjádřil svůj právní názor a své záměry podložil určitou
argumentací, jíž se vypořádal s žalobními námitkami. Otázka správnosti důvodů není otázkou
přezkoumatelnosti rozsudku.
Stěžovatelé se v soudním řízení domáhají uznání důvodnosti jejich žádosti o azyl
a namítají nesprávnost právního posouzení a zjištění skutkového stavu ve vztahu k důvodům
azylu podle §12 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu lze udělit cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud považuje s ohledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci
za nezbytné zdůraznit, že výrazným specifikem azylového řízení je mimo jiné i to, že negativní
rozhodnutí správního orgánu má zcela zásadní dopad do právního postavení žadatele,
který je v jeho důsledku navrácen zpět do země původu. Pokud navíc správní orgán nerozpozná
rizika, která žadateli v případě navrácení reálně hrozí, může mít takové rozhodnutí pro žadatele
fatální důsledky. Z toho důvodu pak obecná povinnost správního orgánu zjistit stav věcí, o němž
nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) nabývá v azylovém řízení
zcela klíčového významu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 - 66). Stížní námitky vztahující se k posouzení hodnověrnosti azylového
příběhu stěžovatelů a k otázce použití zpráv o situaci v oblasti, z níž stěžovatelé pocházejí,
se významným způsobem dotýkají právě zjištění skutečného stavu věci a velmi úzce spolu
navzájem souvisí. V tomto smyslu k nim také Nejvyšší správní soud při posouzení daného
případu přistupuje.
V souvislosti se zjišťováním skutečného stavu věcí v azylovém řízení je nutno poukázat
na rozložení důkazního břemene mezi žadatele a správní orgán posuzující jeho žádost,
neboť osoby prchající před pronásledováním často nebývají schopny v rámci azylového řízení
předložit konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2008,
č. j. 2 Azs 100/2007 - 64). Pokud jde o povinnost tvrzení, ta stíhá žadatele samého. Jak totiž
zdejší soud již konstatoval v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63: „Je nesporné,
že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít,
k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi
původu do detailu zabývat (…)“. V daném případě stěžovatelé určitá azylově relevantní tvrzení
uplatnili. Jak dále plyne z konstantní judikatury tohoto soudu, je třeba respektovat určité omezené
možnosti žadatelů o azyl při prokazování jejich tvrzení. Tak např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57) zdejší soud uvedl, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Po žadateli je tedy v praxi požadováno, aby dostatečně věrohodně
a přesvědčivě vyložil konkrétní skutkové okolnosti svého případu, neboť jedině tak může unést
důkazní břemeno ohledně důvodů týkajících se výlučně jeho osoby. Správní orgán
je naopak zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu (srov. rozsudek ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81).
Správní orgán nemusí postupovat výše uvedeným způsobem tehdy, pokud by tvrzení
žadatele shledal zcela nevěrohodnými ve smyslu §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a v důsledku
toho jeho žádost zamítl. Pokud naopak na základě žadatelem poskytnutých výpovědí, byť by tyto
nebyly zcela konzistentní, konstatuje zjištění skutkového stavu a dále zkoumá naplnění důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany, je jeho povinností konfrontovat žadatelem uváděné konkrétní
skutečnosti s obecnými informacemi o situaci v zemi jeho původu. Lze mít dokonce za to,
že v případě pochybností správního orgánu o věrohodnosti žadatelových tvrzení může k ověření
jejich pravdivosti významnou měrou přispět právě jejich porovnání s takovými obecnými
informacemi. Nejvyšší správní soud se již vyslovil i k tomu, z jakých zdrojů je třeba vycházet.
Z rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, vyplývá, že: „při používání informací o zemích
původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1)
relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné. V praxi bývají obvykle využívány například zprávy Ministerstva zahraničních věcí
USA o stavu dodržování lidských práv v dotčených zemích, informace poskytnuté Ministerstvem
zahraničních věcí České republiky či zprávy nevládních organizací působících na poli ochrany
lidských práv.
V této věci žalovaný posoudil žádost stěžovatelů z hlediska důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 a násl. zákona o azylu. Mimo jiné se zabýval otázkou
věrohodnosti výpovědí stěžovatelky a v této souvislosti poukázal na výše popsané rozpory
a nesrovnalosti, které výraznou měrou přispěly k jeho závěrům o neexistenci důvodů pro udělení
azylu. S tím se posléze ztotožnil i krajský soud, který navíc otázku věrohodnosti stěžovatelčiných
tvrzení ve svém rozsudku označil za stěžejní. Nejvyšší správní soud nepokládá takové závěry
za správné.
Žalovaný poukázal na to, že skutečnosti, které stěžovatelka uváděla v rámci azylového
řízení v České republice, vůbec nezmínila v předcházejícím řízení v Rakousku. Příslušný rakouský
správní orgán se však v souladu s nařízením Dublin II zaměřil na posouzení otázky předání
stěžovatelů do České republiky a nezabýval se věcí samou (český překlad rozhodnutí Spolkového
azylového úřadu založen ve správním spise na č. l. 95). Tomu odpovídal jak způsob, kterým byl
se stěžovatelkou veden pohovor, tak i obsah otázek, jež jí byly kladeny. Stěžovatelce proto nelze
vytýkat, že neuvedla azylově relevantní důvody, neboť jejich posouzení nebylo účelem daného
řízení. Obdobné pak platí i v případě výpovědi, kterou stěžovatelka učinila na policii po svém
navrácení do České republiky.
V případě výpovědí, jež stěžovatelka poskytla žalovanému, je pravdou, že v nich
lze shledat jisté nesrovnalosti, zejména pokud jde o to, jakou úlohu v celém příběhu sehrál její
manžel, zda byla stěžovatelka vahábisty obtěžována pouze kvůli manželovým dluhům,
či zda se skutečně mohlo jednat o pronásledování z náboženských důvodů ve smyslu §12 písm.
b) zákona o azylu, a zda uvedené osoby osobně znala, či nikoliv. Přes výše uvedené však nelze
bez dalšího jednoznačně vyloučit, že se celý příběh udál tak, jak stěžovatelka uvádí.
Je třeba zdůraznit, že pokud jde o časovou souslednost, vypovídala stěžovatelka při všech
pohovorech v zásadě shodně. Podstatné je i to, že se v doplňujícím pohovoru ze dne 13. 5. 2008
snažila některé nejasnosti vysvětlit, což se jí dle názoru zdejšího soudu do jisté míry podařilo.
Ohledně svého manžela uvedla, že vahábisty sice podporoval dobrovolně, jejich požadavky
se však stupňovaly a z toho důvodu je již nebyl schopen plnit. Dobrovolná spolupráce by byla
vysvětlitelná i tím, že spojnicí mezi stěžovatelčiným manželem a hnutím vahábistů byl jeho
dlouholetý známý. Je možné uvažovat i o situaci, kdy manžel stěžovatelky nátlaku vahábistů
podlehl a ke spolupráci s nimi se posléze snažil přimět i ji, což ona odmítala právě z obav o další
vývoj svého nezletilého syna. Dále je nutno uvést, že sama skutečnost, že vahábisté po rodině
stěžovatelky požadovali peníze a určité služby, nutně neznamená, že se současně nemohlo jednat
o pronásledování z náboženských důvodů. V této souvislosti stěžovatelka v doplňujícím
pohovoru zmínila, že po jejím manželovi tyto osoby požadovaly pravidelné platby, jež označila
za svého druhu náboženskou daň, a dále uvedla, že v průběhu pohovoru uskutečněného
v Rakousku tamní tlumočnice tento výraz nepřesně přeložila jako dluh.
Nejvyšší správní soud poukazuje rovněž na to, že žalovaný ani krajský soud nijak
nezohlednily skutečnost, že stěžovatelka měla značné psychické problémy, což se v řízení před
krajským soudem snažila doložit zprávou o psychologickém vyšetření, k níž krajský soud
nepřihlédl a ani přesvědčivě nezdůvodnil, proč tak neučinil. Přitom je velmi pravděpodobné,
že případné psychické potíže mohou ovlivnit celkovou přesvědčivost podaných výpovědí.
Žalovaný k otázce věrohodnosti výpovědi žadatele ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti odkázal na rozhodnutí ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 100/2008 - 123, v němž zdejší
soud připustil, aby správní orgán: „neuznal či zpochybnil některá tvrzení účastníka řízení, jež nelze
jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jin á tvrzení účastníka, jež mají
z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně
rozporná“. S uvedeným závěrem lze v obecné rovině zásadně souhlasit, je však nutno
zdůraznit, že nyní posuzovaná situace je značně odlišná. Ve správním řízení ani v řízení před
krajským soudem nebylo prokázáno, že by stěžovatelka uváděla nepravdivé skutečnosti,
a jak vyplývá z výše provedených úvah, ani přes četné nesrovnalosti v jejích výpovědích nelze
říci, že by její tvrzení byla zásadním způsobem vnitřně rozporná.
Nejvyšší správní soud tak dochází k závěru o důvodnosti stížní námitky týkající
se nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se krajský soud z totožnil se závěry žalovaného
o nedůvěryhodnosti stěžovatelky v důsledku dílčích nesrovnalostí v jejích výpovědích
za situace, kdy žalovaný neprovedl další šetření k prověření pravdivosti jejích tvrzení,
přestože tak nepochybně měl učinit.
V souvislosti s otázkou použití zpráv o situaci v zemi původu žadatele o azyl bylo
již výše uvedeno, že je povinností správního orgánu si v v rámci zjišťování skutkového stavu
obstarat dostatečné informace o situaci v zemi původu, přičemž zdroje, z nichž tyto
informace pochází, musí splňovat požadavky vymezené ve shora citovaném roz sudku ze dne
31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71. Z rozhodnutí žalovaného ani z rozsudku krajského soudu
není zřejmé, že by byly při hodnocení důvodů pro udělení azylu takové materiály vůbec použity.
Při hodnocení obecné situace v dané oblasti vycházel žalovaný pouze z informací uvedených
stěžovatelkou samotnou a poukázal především na to, že dotyčná zmiňovala pronásledování
soukromými osobami, jejichž činnost je dle jejích vlastních slov státními orgány cíleně potírána,
že dostatečně nevyužila těmito orgány poskytované ochrany, a že se jako státní občanka Ruské
federace nepokusila svou situaci řešit přestěhováním do jiné části státu. Přitom žalovaný vůbec
nevzal v potaz námitky stěžovatelky ohledně neochoty a neschopnosti místních orgánů řešit její
situaci nebo ohledně faktických i právních překážek možnosti přesídlení.
Při posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany žalovaný vycházel z informace
Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 23. 8. 2006, č. j. 126359/2006 – LP,
která je založena ve správním spise, a dále z blíže neurčených zpráv z databáze ČTK. Informace
Ministerstva zahraničních věcí se zabývá pouze otázkou, zda osobě, jež v zahraničí požádala
o azyl, hrozí v případě návratu postih ze strany ruských státních orgánů. Otázkou vzniku vážné
újmy v důsledku působení soukromých osob ani efektivitou ochrany poskytované státní mocí
se uvedená informace vůbec nezabývá. Pokud jde o údajné zprávy ČTK, není s ohledem na jejich
absenci ve spise možné posoudit jejich relevanci.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem k právě uvedenému v projednávané věci konstatuje
naplnění kasačního důvodu spočívajícího v nesprávném zjištění skutkového stavu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K námitce vztahující se k nesprávnému závěru krajského soudu ohledně neexistence
důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu Nejvyšší správní soud
poznamenává, že nesprávnost tohoto závěru vyplývá již z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu ohledně aktuálního rizika hrozícího v případě návratu stěžovatelky do vlasti. Teprve
důsledným posouzením aktuální situace v Dagestánu s přihlédnutím k osobní situaci stěžovatelů
bude možné kvalifikovaně posoudit, zda je v jejich případě naplněn důvod pro udělení doplňkové
ochrany; to však jen v případě, že nebudou ani po doplnění řízení a novém hodnocení
rozhodných skutečností shledány důvody pro udělení azylu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení
je krajský soud vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu