ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.100.2008:123
sp. zn. 9 Azs 100/2008 - 123
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: C. Y. – T., zastoupeného Mgr. Janem
Mrázkem, advokátem se sídlem Žerotínova 37, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2007, č. j. OAM-303/VL-10-K01-2006,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2008, č. j. 32 Az 54/2007 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Janu Mrázkovi, advokátovi se sídlem
Žerotínova 37, Praha 3, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní
službu ve výši 4800 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 3. 8. 2007, č. j. OAM-303/VL-10-K01-2006,
jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek krajského
soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení a vady řízení podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v rozporu
mezi závěrem správního orgánu a obsahem spisu. Stěžovatel namítá, že krajský soud
se s jeho námitkami nevypořádal uspokojivým způsobem, a dále, že ačkoliv krajský soud
zamítl jeho žalobu v celém jejím rozsahu, je jeho rozhodnutí zcela prosto relevantního
odůvodnění, které by objasňovalo zamítnutí žaloby ve všech jejích částech. Stěžovatel
uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval v podstatě názory správního
orgánu, zejména v tom směru, že věrohodně neprokázal žádné skutečnosti rozhodné
pro slnění podmínek udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu. I když poměrně podrobně
a obšírně vypovídal o svém pronásledování a šikanování policií v Turecku, dovodil krajský
soud, že se u něj nejedná o pronásledování z důvodů uplatňování jeho politických názorů,
ale o libovůli jednotlivců, nemající oporu ve státních orgánech. Tyto závěry dovozuje
krajský soud i správní orgán z údajných rozporů ve výpovědích stěžovatele. Závěry jsou
dle stěžovatele stavěny tak, že je doslova „chytán“ za každé pronesené slovo,
které je vzápětí obráceno proti němu a zlehčována ostatní sdělení. Podle stěžovatele
dospěl krajský soud k závěru, že nebyl pronásledován pro svoje politické přesvědčení
a politické aktivity s tím, že jednotlivé policejní represe v jeho případě směšuje
dohromady (považuje je za omezení pro podezření z terorismu) a tímto bez důkazu
bagatelizuje. Stejný postup vyplývá i ze závěrů ohledně působení stěžovatele v politické
straně DEHAP v letech 2002 – 2003. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výpovědi
jsou hodnoceny jen s ohledem na neudělení azylu. Pokud jsou mu vytýkány rozpory
v jeho výpovědích, považuje tento za nezbytné upozornit též na rozpory v závěrech
krajského soudu a správního orgánu. Stěžovatel namítá, že názor, že v jeho případě šlo
o excesy jednotlivců v rámci policejních orgánů, je v příkrém rozporu se skutečností,
že již v rámci policie nikdo nebyl ochoten přijmout a zabývat se stížností na takovýto
postup osob z policejních sborů. Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že krajským
soudem je mu vyčítáno, že uvádí obecné skutečnosti pronásledování kurdské menšiny,
avšak správní orgán i krajský soud vycházejí ve svém hodnocení z obecných informací,
nemajících se stěžovatelem nic společného, neboť odkazují na všeobecné zprávy
mezinárodních i vládních organizací, přičemž připouštějí, že proces přeměny společnosti
v Turecku je pozvolný. Závěr soudu a správního orgánu ohledně možnosti domáhat
se nápravy křivd cestou práva vychází dle názoru stěžovatele spíše z přesvědčení,
že takovýto postup je možný v České republice, tedy je možný i jinde. Stěžovatel
se však domnívá, že se jedná o závěr, který nemá oporu ve spise včetně konstatování
o tom, že turecká justice má dostatečné nástroje k tomu, aby zabránila svévolnému
jednání občanů. Stěžovatel nesporuje názor, že prošetřování ze strany tureckých orgánů
ohledně jeho vazby na PKK mohlo být legitimní, avšak způsob prošetřování již nikoliv
(viz výpovědi stěžovatele). Taktéž závěr krajského soudu a správního orgánu
o bezproblémovém vycestování stěžovatele z Turecké republiky považuje stěžovatel
za zlehčování jeho situace; názor krajského soudu a správního orgánu nemají
v tomto případě žádnou oporu ve spise a stěžovatel v tomto spatřuje nezákonný postup
soudu a správního orgánu. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatele.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnost stěžovatele je z převážné části spíše
rekapitulací názorů krajského soudu a správního orgánu a spíše než konkrétní námitky
obsahuje vyjádření obecného nesouhlasu stěžovatele s napadeným rozhodnutím krajského
soudu, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující:
Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu
- tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel
v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit,
k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním
orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pokud tedy stěžovatel
toliko vyjadřuje svůj negativní postoj k rozhodnutí správního orgánu a rozsudku
krajského soudu a pouze rekapituluje postup a názory těchto orgánů, aniž by dále uváděl,
jaké závěry z těchto skutečností dovozuje, či namítá neuspokojivé vypořádání
se s námitkami ze strany krajského soudu, aniž by rozvedl, o jaké námitky se jedná
a z jakých důvodů byly tyto podle něj neuspokojivě vypořádány, obecně namítá,
že rozhodnutí krajského soudu je zcela prosto relevantního odůvodnění,
které by objasňovalo zamítnutí žaloby ve všech jejích částech, aniž by toto své tvrzení
opřel o konkrétní a jedinečný obsah, nemohl se Nejvyšší správní soud těmito tvrzeními
zabývat, neboť se nejedná o stížní body. Ostatně pouhý nesouhlas stěžovatele s vlastním
hodnocením krajského soudu nemůže sám o sobě znamenat nezákonnost
jeho rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatele týkající se rozporů v závěrech krajského soudu a správního
orgánu, spočívajících v tom, že názor, že v jeho případě šlo o excesy jednotlivců v rámci
policejních orgánů, je v příkrém rozporu se skutečností, že již v rámci policie nikdo nebyl
ochoten přijmout a zabývat se stížností na takovýto postup osob z policejních sborů,
považuje Nejvyšší správní soud za liché.
V souzené věci dospěl správní orgán a následně i krajský soud k závěru, že v případě
stěžovatele se jedná o otázky spojené s problematikou týkající se jednání soukromých
osob. Nejvyšší správní soud se ve své dosavadní rozhodovací činnosti
s touto problematikou dostatečně vypořádal, a pro bližší rozbor poukazuje
např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek ze dne
28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69, a dále na rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Také otázky míry
aprobace takového jednání státními orgány v zemi původu žadatelů o azyl již byly
judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz).
Nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků k dosažení
ochrany svých práv u státních orgánů země původu stěžovatele se pak Nejvyšší správní
soud zabýval kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2003, č. j. 4 Azs 14/2003 - 48,
nebo v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, oba na www.nssoud.cz.
Vzhledem ke skutečnosti, že tato judikatura dopadá i na případ stěžovatele,
který, jak vyplývá z obsahu správního spisu a zejména z protokolu o pohovoru ze dne
23. 3. 2006 a protokolu o doplňujícím pohovoru ze dne 7. 6. 2007, těchto prostředků
nevyužil a na příslušné kompetentní orgány státu se neobrátil, nepovažuje Nejvyšší
správní soud výše uvedené tvrzení stěžovatele za pravdivé a tedy ani za důvodné.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit i skutečnost, že významným
hlediskem byla jak pro úvahy správního orgánu, tak pro závěry krajského soudu,
též otázka zásadních rozporů ve výpovědích stěžovatele vážících se k azylově relevantním
důvodům, způsobujících nevěrohodnost jeho výpovědí a svědčících o účelovosti
jeho tvrzení.
I k této otázce se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozhodnutí
ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není
v rozporu se zásadami správního řízení ( §3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi
správního orgánu při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního
řádu), jestliže správní orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení
účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se
jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být
nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně rozporná.“ Otázka věrohodnosti výpovědi
žadatele byla v minulosti řešena také Vrchním soudem v Praze, když v rozhodnutí
ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31, tento soud dospěl k závěru, že „pravdivost
tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně
vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku
jeho obav z návratu, a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává
v rámci azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově. … Potřebnou věrohodnost
sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna
a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené.“
Z výše uvedeného je tedy patrno, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení
mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu. Pokud má správní orgán
pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi žadatele, je nutno, aby žadateli byla dána
možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit a odstranit. Tato možnost byla stěžovat eli
dána, ten však ani v doplňujícím pohovoru konaném dne 7. 6. 2007 neodstranil
obsahové nepřesnosti a zásadní rozdíly ve svých výpovědích, což však nemůže být
kladeno k tíži správního orgánu, příp. krajského soudu.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgán i krajský soud vycházejí ve svém hodnocení
z obecných informací, nemajících se stěžovatelem nic společného, neboť odkazují
na všeobecné zprávy mezinárodních i vládních organizací. K této námitce Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tato zůstává stejně jako většina dalších tvrzení toliko
v obecné rovině, neboť stěžovatel zejména neuvádí, jaké právní a skutkové závěry
z této skutečnosti ve vztahu k napadenému rozsudku dovozuje.
I přesto a tedy nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud připomíná,
že s otázkou zjišťování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ze strany správního
orgánu se již dostatečně vypořádal například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57,
oba na www.nssoud.cz. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany musí správní orgán umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany
sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení mezinárodní ochrany za významné,
avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je mezinárodní ochrana,
ať už ve formě azylu či doplňkové ochrany, obvykle poskytována. Povinností správního
orgánu je tedy zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Ostatně o určujícím charakteru tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu
správního řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenává, že výše uvedeným nikterak
nezpochybňuje tíživost stěžovatelovy osobní situace, řízení o mezinárodní ochraně
je však specifickým institutem vnitrostátního práva, který v žádném případě neslouží
k legalizaci pobytu na území České republiky či pro umožnění založení rodiny s českým
státním příslušníkem, neboť jak zdejší soud z obsahu soudního spisu zjistil (viz č. l. 114
soudního spisu), stěžovatel uzavřel dne 4. 10. 2008 manželství s českou státní občankou.
Pro takovýto účel však právní řád České republiky disponuje jinými instituty obsaženými
zejména v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8, ve spojení
s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci
samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu