ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.55.2009:113
sp. zn. 2 Azs 55/2009 - 113
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: S. D., zastoupen JUDr. Romanou Lužnou,
advokátkou se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2007, č. j. OAM-678/VL-20-
PA03-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2009,
č. j. 56 Az 133/2008 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Romany Lužné se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o azylu"). Správní orgán žádosti
stěžovatele nevyhověl, neboť v jeho případě neshledal existenci žádného ze zákonem
předpokládaných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Ke stejnému závěru dospěl i krajský
soud, který v napadeném rozsudku označil incident s policií, k němuž mělo dojít v roce 2001,
za ojedinělý a poukázal na skutečnost, že v následujících letech se stěžovatel opakovaně
a bez problémů do své vlasti legálně vracel. Dále krajský soud zdůraznil, že žádost o azyl byla
podána po několika letech pobytu na území České republiky. K podmínkám doplňkové ochrany
zhodnotil skutečnost, že neúspěšní žadatelé o azyl nejsou v Bělorusku stíháni či jinak
diskriminováni.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle jeho názoru
posuzoval otázku udělení mezinárodní ochrany příliš obecně, nezohlednil dostatečně konkrétní
okolnosti jeho případu ani jím uváděné argumenty. Stěžovatel připouští, že o mezinárodní
ochranu nepožádal ihned po svém příjezdu do České republiky mimo jiné i z toho důvodu,
že sem přicestoval za prací a pobýval zde legálně na základě víza. Zdůrazňuje však, že žádost
o azyl nepodal zejména proto, že v souvislosti s příznivým politickým vývojem v řadě dalších
zemí bývalého Sovětského svazu v letech 2000 až 2006 doufal, že i v jeho vlasti dojde ke zlepšení
politické situace. Jelikož se jeho naděje nenaplnily, požádal v roce 2006 v České republice o azyl.
Stěžovatel dále uvádí, že se v případě návratu do Běloruska obává represí ze strany státní
moci v důsledku svého dlouhodobého pobytu v zahraničí. Krajskému soudu v této souvislosti
vytýká, že nebezpečí takové hrozby posoudil z pohledu orgánu demokratického právního státu
a nikoliv z pohledu orgánu státu autoritářského. Nadto si v České republice již vytvořil sociální
vazby, které by byly návratem do Běloruska zpřetrhány. Stěžovatel rovněž polemizuje s krajským
soudem v tom, že nemožnost nalézt v Bělorusku zaměstnání byla v jeho případě způsobena
obecně špatnou situací na trhu práce. V této věci pak výslovně uvádí, že: „ztráta zaměstnání
a následný nedostatek prostředků k zajištění života se pak stal jedním z prostředků likvidace nepohodlného
člověka.“
Na základě shora uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkazuje na obsah
správního spisu, zejména na vlastní žádost stěžovatele, jeho výpovědi učiněné v průběhu
správního řízení a rovněž na své rozhodnutí v dané věci. V rozsudku krajského soudu
neshledává žalovaný žádná pochybení, naopak námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti
shledává nedůvodnými a navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti podle §110 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Podle §102
je kasační stížnost přípustná vždy, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Stěžovatel v kasační stížnosti naznačuje příčinnou souvislost mezi svou politickou aktivitou
na straně jedné a svým odchodem ze zaměstnání a nemožností nalézt v Bělorusku vhodné
uplatnění na straně druhé, přičemž krajskému soudu vytýká, že tuto skutečnost dostatečně
nezohlednil. Jelikož v průběhu správního řízení i v řízení před krajským soudem tvrdil,
že ze zaměstnání odešel dobrovolně a jako důvod uváděl celkově špatnou situaci v Bělorusku,
aniž by toto ovšem blíže specifikoval, lze konstatovat, že se uvedená stížní námitka opírá
o důvod, který v řízení před soudem stěžovatel neuplatnil, ač tak nepochybně učinit mohl.
Kasační stížnost je tedy v rozsahu této námitky nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. V rozsahu
ostatních námitek je vzhledem ke splnění všech náležitostí i procesních podmínek kasační
stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce jako obecného poslání správního
soudnictví - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
činnosti krajských soudů.
K pojmu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud v rámci své
rozhodovací činnosti již dříve vyslovil. V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna zde cit. rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), stanovil, v jakých typových
případech je dán přesah vlastních zájmů stěžovatele. Nyní projednávaná věc však typově nespadá
pod žádnou ze situací uvedených ve výše citovaném usnesení, přičemž je zejména nutno
zdůraznit, že všemi právními otázkami, jichž se stěžovatel v kasační stížnosti dotýká, se Nejvyšší
správní soud v minulosti již zabýval.
K námitce nedostatečného zohlednění konkrétních okolností případu a argumentů
stěžovatele krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že z napadeného rozsudku je již
na první pohled patrné, že se krajský soud zabýval všemi žalobními námitkami, vycházel
z dostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména z výpovědí samotného stěžovatele
poskytnutých v průběhu správního řízení, a na základě toho posoudil, zda v daném případě došlo
k naplnění důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle §12 a násl. zákona
o azylu. Své závěry krajský soud podpořil též odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Napadený rozsudek netrpí logickými rozpory a je srozumitelný.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 – 49, z něhož vyplývá, že: „rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] tehdy, pokud krajský soud na zjištěný skutkový stav
použije (aplikuje) jiný právní předpis, než který měl správně použít, resp. jej neaplikuje, ačkoliv tak měl správně
učinit“, přičemž zdůrazňuje, že v nynější věci žádná pochybení uvedeného charakteru
zjištěna nebyla. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 22. 3. 2005,
č. j. 4 As 56/2003 - 76, z kterého vyplývá, že: „pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné
a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom
není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“
Namítá-li stěžovatel, že o mezinárodní ochranu požádal opožděně především z toho
důvodu, že doufal v zlepšení politické situace ve své vlasti, Nejvyšší správní soud k tomu
odkazuje na rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, ve kterém uvedl, že „o azyl
je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i
časového“, případně na rozsudek ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, v němž dospěl
k závěru, že: „nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté,
co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně
a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti“. Nezbývá než dodat, že stěžovatel v kasační
stížnosti netvrdil žádné objektivní okolnosti, jež by mu bránily ve včasném podání žádosti o azyl.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu přitom neplyne, že by měly být
zohledňovány jakékoliv subjektivní důvody a motivy, v jejichž důsledku žadatel podal žádost
opožděně.
Stěžovatelova námitka ohledně hrozby represí ze strany běloruských státních orgánů
v důsledku jeho dlouhodobého pobytu v zahraničí zjevně směřuje proti závěrům krajského soudu
o neexistenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, přestože tak
není explicitně formulována. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek
ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 – 71, v němž uvedl, že: „při posuzování překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala
až po rozhodnutí správního orgánu, tehdy, pokud tato změna podle konkrétních skutkových okolností případu
je natolik podstatná a intenzivní, že by mohla představovat „reálné nebezpečí“, že žadatel bude vystaven mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu [čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.)], anebo pokud by díky této změně bylo „přiměřeně
pravděpodobné“, že v případě návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů uvedených
v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.).“ (přestože se citované rozhodnutí
vztahuje k institutu překážky vycestování upraveném v §91 zákona o azylu ve znění účinném
do 31. 8. 2006, lze uvedený závěr analogicky vztáhnout i k institutu doplňkové ochrany
zakotveném v §14a téhož předpisu s účinností od 1. 9. 2006; k tomu srov. např. rozsudek ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69).
Výkladem právních pojmů „přiměřené pravděpodobnosti“ a „ reálného nebezpečí“ se zdejší soud
podrobně zabýval např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, a dospěl
k závěru, že: „přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li
tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý“, což v praxi znamená,
že: „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu
takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“
Obdobně i pojem „reálného nebezpečí“ je v témže rozhodnutí interpretován tak, že: „ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.“
V dané věci tedy nepochybně s ohledem na vlastní vyjádření stěžovatele, z nichž
jednoznačně vyplynulo, že jeho zapojení do opozičních politických aktivit v Bělorusku nebylo
nikterak významné, a vzhledem k informacím o situaci v dané zemi, ze kterých žalovaný
při posouzení žádosti stěžovatele vycházel, nelze riziko možných represí v případě návratu
stěžovatele do jeho vlasti považovat za přiměřeně pravděpodobné. Stěžovateli tak nehrozí reálné
nebezpečí, že by byl v důsledku dlouhodobého pobytu mimo území Běloruska vystaven
takovému jednání tamních státních orgánů, které by zakládalo důvod pro udělení doplňkové
ochrany.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky přípustně uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byla soudem ustanovena zástupkyní advokátka již pro řízení o kasační
stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 56 Az 213/2007 – 23,
jímž byla jeho žaloba odmítnuta z důvodu formálních nedostatků. Rozsudkem ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 53/2008 – 66, zdejší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Ustanovená advokátka pak stěžovatele zastupovala jak v následujícím řízení
před krajským soudem, tak i v nynějším řízení o nové kasační stížnosti. Zástupkyně stěžovatele
požadovala odměnu ve výši 8x 2100 Kč za osm úkonů právní služby a 8x 300 Kč na úhradu
hotových výdajů v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a), c) , d) a g), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Do vyúčtování tak zahrnula i odměnu za řízení o žalobě před krajským soudem, které
předcházelo vydání napadeného rozsudku, jakož i řízení o předchozí kasační stížnosti. Ve výroku
III. napadeného rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 29. 6. 2009, již krajský soud ustanovené
advokátce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za sedm úkonů právní služby v celkové
výši 16 800 Kč. Nejvyšší správní soud tedy určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč
za jeden úkon právní služby a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů dle §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
odměna v celkové výši 2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu