ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.37.2009:55
sp. zn. 3 Azs 37/2009 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: L. L., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se
sídlem nám. I.P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2008, č.j. OAM-367/LE-PA03-PA03-
2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 27. 3. 2009, č. j.
56 Az 107/2008 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 2008, č.j. OAM-367/LE-PA03-PA03-2008. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“).
[Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem
„mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen
tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žalovaný
ve věci provedl dostatečné prokazování, když jeho rozsah byl určen skutečnostmi tvrzenými
žalobcem. V postupu žalovaného neshledal soud žádné pochybení. Žalovaný své rozhodnutí
podle krajského soudu dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a zabýval se všemi
rozhodnými skutečnostmi. Ze správního spisu krajský soud mj. zjistil, že žalobce požádal
o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 6. 2008, a to poté, co byl zadržen cizineckou policií a bylo
mu dne 24. 6. 2008 uloženo správní vyhoštění na dobu 3 let. Žalobce přicestoval do České
republiky dne 2. 7. 2004 nelegálně, do svého zadržení při kontrole dokladů dne 24. 6. 2008
zde pobýval neoprávněně bez víza. Krajský soud konstatoval, že v dané věci je zřejmé, že žalobce
si byl vědom možnosti požádat o mezinárodní ochranu a nikdo mu v tom nebránil. Ztotožnil
se se závěry žalovaného, že pokud žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po svém zadržení,
nelze se zabývat hodnocením, zda žalobcem tvrzené problémy byly pronásledováním
nebo zda v nich lze spatřovat ohrožení vážnou újmou ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud
je dále toho názoru, že na žalobce nelze vztáhnout zásadu non-refoulement. Soud má zato,
že žalobce se svým přístupem zcela vyloučil z možnosti, aby na něho jako na uprchlíka mohlo být
pohlíženo. Pokud by svou vlast skutečně opustil z důvodu ohrožení života a osobní svobody,
jistě by o mezinárodní ochranu požádal při první možné příležitosti a čtyři roky nečekal
na možnost získání víza za pomoci převaděče.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížností, ve které uplatnil důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítl, že se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení
v souladu s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Podle názoru stěžovatele žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou v jeho případě dány podmínky
pro udělení azylu z humanitárního důvodů dle §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního
zřetele hodné pro to, aby byl žadateli azyl udělen. Stěžovatel je přesvědčen, že se krajský soud
nezabýval řádně tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej správní orgán
nevyložil příliš úzce. Stěžovatel má strach z pronásledování, neboť v zemi jeho původu
je prosazována politika jednoho dítěte, obává se persekuce a uvěznění z důvodu, že má pět dětí.
Svoji situaci považuje za mimořádnou a hodnou zřetele zakládající humanitární důvody, pro které
by mu měl být azyl udělen. Stěžovatel rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného soudního
rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti odkladný účinek
a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Námitku týkající se neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu považuje žalovaný
za nepřípustnou, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl. V řízení
před správním orgánem stěžovatel žádné zvláštního zřetele hodné důvody neuváděl. Ze všech
okolností případu vyplývá, že stěžovatel svou žádost o udělení mezinárodního ochrany podal
účelově.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje na tu okolnost, že pokud je žádost
o mezinárodní ochranu klasifikována jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 a 2 zákona o azylu,
je tím vyloučeno posuzování podmínek udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14
zákona o azylu a do důvodů obsažených v těchto ustanoveních nemohou v řadě případů účinně
směřovat ani jednotlivé body následně podané žaloby či kasační stížnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaný
pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na rozsudek ze dne
15. 10. 2003, č.j. 1 Azs 8/2003 - 90, dostupný na www.nssoud.cz, kde zaujal právní názor,
že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl)
a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2
téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává
se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný nebyl povinen
ani oprávněn v případě, kdy zamítal žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany dle §16
odst. 2 zákona o azylu, zkoumat, zda jsou naplněny podmínky mj. pro udělení azylu
z humanitárních důvodů. Nutno zároveň zdůraznit, že stěžovatel uplatnil námitku vztahující
se k neudělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu poprvé
až v podané kasační stížnosti, tedy nikoliv v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí
je nyní přezkoumáváno, ačkoliv tak učinit zjevně mohl. Jedná se tak o nepřípustný právní důvod
dle §104 odst. 4 s. ř. s., jímž se Nejvyšší správní soud není povinen zabývat.
Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 a 2
zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně věcně zabýval v řadě svých rozhodnutích,
uvést lze rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný pod. č. 181/ 2004
Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupný
na www.nssoud.cz. S posouzením žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, byla-li podána
až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, se pak Nejvyšší správní soud
vypořádal jmenovitě v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dále v rozsudku
ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 55/2006 - 77, nebo v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs
300/2004 – 36, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že obavy stěžovatele
z pronásledování ve vlasti z důvodu prosazování politiky jednoho dítěte nelze podřadit pod žádný
ze zákonem uznaných důvodů udělení azylu dle §12 odst. 1 a 2 zákona o azylu. K této
problematice se již přímo vyjádřila i judikatura správních soudů, když Krajský soud v Hradci
Králové v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2005, č. j. 30 Az 24/2005 – 29, vyslovil, že „Tzv. politika
jednoho dítěte prosazovaná v Číně s cílem omezit populační růst, včetně opatření s tím spojených (ekonomická
sankce, přesvědčování o potřebě sterilizace), není důvodem k udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ .
Námitka stěžovatele, spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosi rozhodnutí krajského
soudu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je taktéž nedůvodná. Kdy je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS.;
dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006,
č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí
pro nesrozumitelnost nato Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb. NSS.
Se zřetelem ke shora uvedeném dospěl Nejvyšší správní soud v souladu s právním
názorem krajského soudu k totožnému závěru, že z postupu stěžovatele je zcela patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005,
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu