ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.42.2009:75
sp. zn. 3 Azs 42/2009 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: T. P. H. V., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se
sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2007, č.j. OAM-1-846/VL-07-12-
2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.
6. 2009, č.j. 64 Az 108/2007-44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o azylu“) s odůvodněním, že důvody, pro které žalobkyně opětovně žádala
o poskytnutí mezinárodní ochrany, jsou shodné jako v řízení předchozím. Důvodem žádosti byla
snaha žalobkyně legalizovat pobyt v České republice, neboť její minulé žádosti nebylo vyhověno.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 6. 2009, č. j. 64 Az 108/2007 - 44, zamítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2007, č.j. OAM-1-846/VL-07-12-
2007 a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění krajský soud vyslovil, že žalobkyně požádala o azyl zejména proto,
že její předchozí žádost o udělení azylu byla zamítnuta a taktéž u žalobkyně došlo k jejímu
správnímu vyhoštění. Uplatněné důvody tak dle krajského soudu nešlo podřadit pod §12 zákona
o azylu. Žádný z důvodů podle §12 zákona o azylu žalobkyně v průběhu správního řízení
neuváděla ani neprokazovala, dokonce se o něm ani nezmínila. Krajský soud uzavřel,
že žalobkyně podala žádost o udělení azylu pouze ve snaze zůstat v České republice a vyhnout
se správnímu vyhoštění. Žalovaný tedy nepochybil a postupoval správně, pokud zamítl žádost
žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka včasnou kasační stížnost,
v níž uvedla, že žalovaným byly porušeny procesní předpisy při zjišťování skutkového stavu
a rozhodnutí správního orgánu je taktéž nepřezkoumatelné. Správní řízení bylo poznamenáno
pochybením, jelikož jejím tvrzením nebyla věnována dostatečná pozornost, správní orgán
si neopatřil potřebné důkazy, jimiž nemohla stěžovatelka disponovat, zejména si neopatřil
relevantní informace o zemi původu. Stěžovatelka má za to, že vyvinula maximální úsilí
k tomu, aby svá tvrzení doložila. Žalovaný měl zejména zohlednit současnou politickou,
ekonomickou a bezpečnostní situaci ve Vietnamu. V zemi původu cítila absolutní nedostatek
svobody rozhodování v zásadních životních otázkách, a proto požádala o azyl. Stěžovatelka
se obávala případného pronásledování ze strany soukromých osob. Tyto osoby jsou její věřitelé,
kteří jsou napojeni na důležité zástupce státních orgánů. Stěžovatelka se dále dovolávala možnosti
udělení humanitárního azylu a poukázal na článek 195 - 219 metodické Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem vysokého komisaře
pro uprchlíky OSN v roce 1992.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje –
v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Ke všem pouze obecně podávaným důvodům v kasační stížnosti poukazuje Nejvyšší
správní soud např. na rozhodnutí téhož soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl vysloven závěr, že námitky obecného
charakteru bez uvedení konkrétních skutečností jsou nedůvodné.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu a rozhodnutí krajského
soudu s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud podotýká,
že otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, k níž je Nejvyšší správní soud
povinen dle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti, již byla v minulosti
předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, ať už v jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS. Otázku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu pak Nejvyšší správní soud řešil např. ve svém rozhodnutí ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46, publikovaném pod č. 1109/2007 Sb. NSS, či v rozhodnutí
ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 - 35, publikovaném pod č. 359/2004 Sb. NSS.
Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud již dostatečně zabýval v řadě svých rozhodnutích, viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud opakovaně
judikoval, že Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné(§16 zákona o azylu), znamená,
že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.,
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, sp.zn. 4 Azs 35/2003,
www.nssoud.cz.
Zdejší soud navíc poznamenává, že pokud tvrdí stěžovatelka, že správní orgán ani krajský
soud nepřihlédli k neutěšené situaci ve Vietnamu, lze odkázat na konstantní judikaturu
(např. rozsudek č. j. 5 Azs 131/200 - 56 ze dne 24. 4. 2006, www.nssoud.cz), dle které
stěžovatelem tvrzená neutěšená situace se stavem dodržování lidských práv ve Vietnamu sama
o sobě nezakládá důvod pro udělení azylu dle ustanovení §12 ani §14 zákona o azylu. Právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví konkrétní situace
stěžovatele.
Ke kasačnímu bodu, který se dovolává Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, nutno podotknout, že se nejedná o dokument, jímž jsou soudy
vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto směru lze poukázat např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005 ze dne 3. 4. 2006. Obdobnými
námitkami se Nejvyšší správní soud též zabýval např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs
22/2004 - 48.
Co se týče posuzování důvodů pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu),
v situaci, kdy je žádost o azyl zamítána jako zjevně nedůvodná, odkazuje v tomto směru Nejvyšší
správní soud rovněž již na s vou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že výrok o neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu je podmíněn negativním rozhodnutím podle §12 téhož zákona.
To znamená, že byla-li žádost o azyl zamítnuta ve zrychleném řízení jako zjevně nedůvodná
(k otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl se zdejší soud obecně vyjádřil např. v rozsudku ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, www.nssoud.cz), správní orgán neposuzuje samostatně
důvody pro udělení azylu podle §14 (humanitární azyl) a výrokem se o něm nevyjadřuje. K tomu
lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 203/2005 - 53 , www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 2. 1. 2007, č. j. 4 Azs 137/2006 -
103, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu