ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.8.2008:310
sp. zn. 4 Ads 8/2008 - 310
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. C., zast. Mgr.
Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti žalovanému: ředitel
Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, se sídlem Teplého 1526, Pardubice, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích ze dne 18. 10. 2007, č. j. 52 Ca 19/2007 - 122,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
18. 10. 2007, č. j. 52 Ca 19/2007 - 122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2007, č. j. HSPA-189-9/VO-PaM-2007, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1. 1. 2007, č. ŘK07 00092,
kterým byl žalobce dnem 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo hasič - strojní služba, jmenován
do služební hodnosti asistent a zařazen do 3. tarifní třídy. Současně byl žalobci přizná n zvláštní
příplatek podle §120 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“),
ve výši 500 Kč měsíčně a zvláštní příplatek podle §120 odst. 3 téhož zákona ve výši 4000 Kč
měsíčně.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 52 Ca 19/2007 - 122, zrušil rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
náklady řízení. V odůvodnění soud uvedl, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
není vázán podzákonnými, ani interními předpisy. Soud shledal, že žalovaný provedl chybné
zařazení žalobce do tarifní třídy. Žalobce působí jako vedoucí potápěčské skupiny, z popisu
jeho služební činnosti jednoznačně plyne, že působení v potápěčské skupině patří mezi činnosti,
které je povinen na svém služebním místě vykonávat (povinnost účastnit se výcviku nebo školení
i mimo pracovní dobu). Podle soudu nelze tvrdit, že činnost potápěče není na služební místo
vázána, resp. váže se toliko k osobě žalobce a lze ji ohodnotit pouze formou odměn či příplatků.
Vedení potápěčské skupiny je bezesporu nejnáročnější činností vykonávanou žalobcem,
a podle ní by měla být žalobci stanovena tarifní třída. Tato činnost je v souladu s přílohou zákona
o služebním poměru a katalogem činností zahrnuta do 5. tarifní třídy - inspektor.
Soud konstatoval, že vzhledem k vedení potápěč ské skupiny má žalobce nárok
na příplatek za vedení podle §118 odst. 1 zákona o služebním poměru; výše příplatku
je však na uvážení žalovaného, žalobce nemá nárok na jeho poskytnutí v maximální výši; stejně
je tomu u příplatků podle §120 odst. 2 a 3 zákona o služebním poměru. Soud se neztotožnil
s názorem žalovaného, že důvodem pro přiznání příplatků v určité výši je objem rozpočtových
prostředků. Podle soudu rozhodují výlučně okolnosti týkající se osoby žalobce, konkrétně řídící
úroveň služebního místa a náročnost řídící činnosti u příplatku za vedení a dále míra ohrožení
zdraví, resp. míra psychické zátěže u zvláštních příplatků podle §120 odst. 2 a 3 zákona. Soud
přisvědčil žalobci, že v části týkající se odůvodnění výše těchto zvláštních příplatků je rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami se žalovaný při přiznání
těchto příplatků řídil (poukaz na objem rozpočtových prostředků je zcela nedostatečný) .
Na osobní příplatek nemá žalobce právní nárok, nicméně i zde musí rozhodovat okolnosti
týkající se osoby žalobce, nikoliv objem finančních prostředků; přiznání osobního příplatku
je třeba řádně písemně odůvodnit.
Námitku, že ve věci v prvním i druhém stupni rozhodoval stejný správní orgán, shledal
soud nedůvodnou. Citoval ustanovení §2 odst. 1 zákona o služebním poměru a uvedl,
že podle pokynu č. 22 generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky
ze dne 22. 12. 2006 ředitel kanceláře krajského ředitele ustanovuje na služební místo a jmenuje
do služební hodnosti příslušníky hasičského záchranného sboru kraje, u nichž tuto pravomoc
nevykonává krajský ředitel. Krajský ředitel je nadřízený řediteli kanceláře ředitele hasičského
záchranného sboru, proto je v souladu s §190 odst. 6 věta první zákona o služebním poměru
odvolacím orgánem ve vztahu k rozhodnutím jím vydaným.
Krajský soud uzavřel, že správní orgán prvního stupně i žalovaný zařadili žalobce
do 3. tarifní třídy v rozporu se zákonem, neboť na správně zjištěný skutkový stav (žalovaný
nikdy nezpochybnil, že žalobce je potápěčem a vykonává činnost vedoucího potápěčské skupiny)
aplikovali nesprávnou právní normu. Proto soud zrušil obě rozhodnutí pro nezákonnost
podle §78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud konstatoval, že výroky
o jednotlivých příplatcích jsou závislé na stanovené tarifní třídě a spektru činností vázaných
ke služebnímu místu žalobce, proto nebylo třeba dále zkoumat, byly -li přiznány správně
či nikoliv. Žalobci bude třeba v dalším řízení přiznat příplatek za vedení, neboť zastává vedoucí
místo; stejně tak mu náleží i příplatky podle §120 odst. 2 a 3 zákona o služebním poměru.
Přiznání osobního příplatku je pak zcela na úvaze žalovaného. U všech příplatků nicméně
podle soudu platí, že jejich výši je třeba řádně odůvodnit, a to zákonnými charakteristikami,
nikoliv pouhým poukazem na omezený objem rozpočtových prostředků. Pokud by žalovaný
takto stručné zdůvodnění zaujal i do budoucna, podle soudu tak založí nepřezkoumatelnost
svého rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedl, že od účinnosti zákona o služebním
poměru (dne 1. 1. 2007) byla systemizací služebních míst Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje zřízena služební místa „hasič“, „hasič - strojník“, „hasič - technik“, „velitel
družstva“, „velitel čety“ a „velitel stanice“; k nim byly přiřazeny tarifní třídy v souladu s §116
odst. 1 zákona, podle něhož se pro služební místo příslušníka stanoví tarifní třída
podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na daném služebním místě vyžaduje. Stěžovatel
konstatoval, že vyhláška č. 247/2001 Sb., ani systemizace služebních míst Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje neznají služební místo „hasič - potápěč“. Výkon
potápěčské činnosti není podmíněn ustanovením příslušníka na konkrétní služební místo.
V Pardubickém kraji jsou zřízeny dvě potápěčské skupiny, v územní působnosti Pardubic
má potápěčská skupina 10 členů (čtyři na služebním místě „hasič“, jeden „hasič - strojník“,
dva „hasič - technik“ a dva „velitel družstva“) a v územní působností Ústí nad Orlicí
má potápěčská skupina 5 členů (jeden „hasič“, „hasič - strojník“, „hasič - technik“ a dva „velitel
družstva“). Stěžovatel zdůraznil, že výkon potápěčské činnosti není vázán pouze ke služebnímu
místu „hasič - strojník“, na něž byl žalobce dnem 1. 1. 2007 ustanoven, nýbrž tuto činnost může
vykonávat příslušník ustanovený na kterémkoliv systemizovaném místě. Pokyn krajského ředitele,
kterým bylo stanoveno složení potápěčské skupiny, není „rozhodnutím“, jímž by krajský ředitel
„svévolně“ ukládal povinnost vykonávat potápěčskou činnost; pouze deklaruje, že příslušník
projevil o tuto činnost zájem a splnil stanovené předpoklady. Stěžovatel doplnil, že ke služebnímu
místu „hasič - strojník“ není vázán ani samotný výkon potápěčské činnosti, ani výkon činnosti
vedoucího potápěčské skupiny. Stěžovatel podotkl, že z věty v popisu služební činnosti žalobce,
že „je-li zařazen do potápěčské nebo lezecké skupiny, je povinen se účastnit výcviku nebo školení
i v mimo pracovní dobu“ nevyplývá, že by působení v potápěčské skupině patřilo mezi činnosti,
jež je žalobce povinen vykonávat na svém služebním místě. Povinnost účasti na školeních
a výcvicích se týká všech příslušníků bez ohledu na zařazení na konkrétní služební místo.
Podle názoru stěžovatele krajský soud neposoudil komplexně charakter popisu služební
činnosti příslušníka. Žalobce byl ustanoven na služebn í místo a jmenován do služební hodnosti
asistent „hasič - strojní služba“ se základní náplní služební činnosti podle části 1.4.-03.01.
katalogu činností (složité hasební a záchranné práce s využitím odborností získaných
ve specializačních kurzech). Popis služební činnosti je pouze podrobnější specifikací úkolů,
které příslušník vykonává na základě rozhodnutí o funkčním a platovém zařazení. Stěžovatel
namítal, že podle §116 zákona o služebním poměru je pro zařazení do tarifní třídy rozhodující,
jaké služební úkoly se váží k danému služebnímu místu. Činnosti, jež příslušník vykonává
navíc v porovnání s ostatními příslušníky zařazenými na totéž pracovní místo, tedy nelze
zohlednit. Soud podle stěžovatele nemohl komplexně posoudit otázku, zda se výkon potápěčské
činnosti váže ke služebnímu místu žalobce, aniž porovnal popis služební činnosti žalobce
s popisem služební činnosti dalších příslušníků zařazených na stejném služebním místě.
Stěžovatel konstatoval, že krajský soud neuvedl, jakým způsobem dospěl k závěru,
že vedení potápěčské skupiny je bezesporu nejnáročnější činností, kterou žalobce vykonává,
ani nevysvětlil, v čem činnost žalobce naplňuje charakteristiku 5. tarifní třídy a čím přesahuje
charakteristiku 3. tarifní třídy, do níž je služební místo „hasič - strojník“ zařazeno. Stěžovatel
podotkl, že potápěčská činnost není samostatnou speciální službou uvedenou v §5 vyhlášky
Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb. (potápěčská činnost je zařazena pod technickou službu).
Podle stěžovatele žalobce samostatně nezjišťuje výkon odborné činnosti speciálních služeb, výběr
věcných prostředků pro zásah jednotek požární ochrany, stanovení postupu jejich použití
a vyhodnocování situace včetně vedení příslušné agendy.
Stěžovatel dále poukázal na vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost napadeného rozsudku.
Soud na jedné straně konstatoval, že je vázán toliko zákonem a mezinárodní smlouvou,
nikoliv podzákonnými a interními předpisy, na straně druhé ovšem vycházel z nařízení vlády
č. 104/2005 Sb. a bez použití interních předpisů by nemohl dospět k závěru, že žalobce vykonává
potápěčskou činnost, ani by nemohl posoudit, co tato činnost obnáší. Stěžovatel doplnil,
že zákon o služebním poměru deleguje na ředitele bezpečnostního sboru kompetenci upravit
určité oblasti služebním předpisem; podle §5 odst. 3 zákona jsou interní předpisy pro stěžovatele
závazné. Stěžovatel namítal, že mu soud uložil v praxi nerealizovatelnou povinnost, neboť zrušil
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení stěžovateli,
který však není kompetentní pokračovat v řízení, neboť rozhoduje až v odvolacím řízení. Soud
podle stěžovatele uložil nesprávně povinnost jinému žalovanému, než proti kterému byla podána
žaloba - žalobce označoval za žalovaného Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje,
nikoliv jeho ředitele.
Stěžovatel se neztotožnil s názorem soudu, že žalobci je třeba přiznat příplatek za vedení,
neboť služební místo „hasič - strojník“ není místem vedoucího příslušníka, tedy osoby,
která komplexně řídí činnost svých podřízených nebo komplexně řídí činnost na určitém úseku.
Stěžovatel zmínil rovněž potřebu rovného zacházení se všemi příslušníky, zejména ve vztahu
k odměňování. Poukázal na to, že každý příslušník je za činnost vykonanou navíc odměněn
jen jednou, žalobce by však byl odměněn dvakrát - odměna podle §123 zákona o služebním
poměru mu byla za první pololetí roku 2007 přiznána za práci v potápěčské skupině;
pokud by byl výkon této práce zohledněn v základním tarifu, nebyl by důvod přiznat odměnu,
avšak pravomocné rozhodnutí nemůže být svévolně zrušeno.
Stěžovatel uzavřel, že v oblasti práce pod vodní hladinou musí být proškolen
každý příslušník bez ohledu na zařazení na konkrétní služební místo. U příslušníků,
kteří absolvují některý z kurzů potápěčství a jsou zařazeni do potápěčské skupiny, je výkon
potápěčské činnosti oceňován jako mimořádné plnění služebních úkolů podle §123 zákona
o služebním poměru. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že napadený rozsudek považuje
za správný. Dále uvedl, že byl nesprávně zařazen na služební místo, jelikož stěžovatel nesprávně
vycházel z tzv. systemizace, která je v rozporu se zákonem o služebním poměru i s prováděcím
nařízením vlády - katalogem prací. Pro žalobce je nepodstatné, zda vyhláška Ministerstva vnitra
č. 247/2001 Sb. a systemizace služebních míst Hasičského záchranného sboru Pardubického
kraje zná či nezná služební místo „hasič - potápěč“. Žalobce vycházel z ustanovení §116 zákona
o služebním poměru, podle něhož se tarifní třída stanoví podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon
se na služebním místě vyžaduje, a vláda stanoví nařízením katalog činností v bezpečnostních
sborech zařazených do jednotlivých tarifních tříd podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.
Žalobce označil za irelevantní tvrzení stěžovatele, že mu nikdo nenařídil výkon
potápěčské činnosti; podstatné je, že tuto činnost vykonává a plní úkoly v s ouladu s 5. tarifní
třídou, což nikdo nezpochybnil. Z předložených důkazů o výkonu činnosti žalobce
jako příslušníka hasičského záchranného sboru jasně vyplývá okruh činností jím vykonávaných;
tomu musí odpovídat i zařazení žalobce do příslušné třídy bez ohledu na systemizaci,
která neodpovídá potřebám Pardubického kraje jako opěrného bodu pro potápěčskou činnost.
Žalobce podotkl, že schválená systemizace nepočítá s místy potápěčů jako specialistů, ač interní
předpisy stěžovatele tuto činnost upravují. Žalobce netvrdil, že je potápěčská činnost vázána
na konkrétní služební místo „hasič - strojník“, nýbrž že na svém služebním místě vykonává
činnost, odpovídající jiné tarifní třídě, než do které je zařazen. Podle žalobce soud rozhodl
správně, neboť zkoumal, jaké činnosti žalobce vykonává, a zda odpovídají zařazení do tarifních
tříd.
Žalobce konstatoval, že srovnání s jinými příslušníky, kteří se proti případnému
nezákonnému rozhodnutí nebránili, je irelevantní. Argumenty stěžovatele označil žalobce
za účelové, směřující k tomu, aby nebyl zařazen do vyšší tarifní t řídy. Stanovením odměn tak,
jak to činí stěžovatel, dochází k obcházení zákona o služebním poměru, neboť stěžovatel
neuděluje odměny na základě dobrého resp. nadprůměrného plnění povinností, nýbrž obdrží-li
finanční prostředky. Žalobce souhlasil s krajským soudem, že toto nemůže být důvodem
pro poskytování odměn.
Dále žalobce uvedl, že netvrdil, že by činnost potápěč e byla speciální službou;
jde o samotný obsah činnosti potápěče, nikoliv o zařazení neodpovídající právním předpisům.
Žalobce řídí činnost družstva (nikdo jiný není oprávněn velet), zpracovává dokumentaci o zásahu
a činnosti družstva, provádí odbornou přípravu a zajišťuje trvalou akceschopnost družstva,
vybírá věcné prostředky pro zásah a stanovuje postup jejich použití; v dalším žalobce odkázal
na čl. 3 odst. 1 pokynu Generálního ředitele Hasičského záchranného sboru č. 19/2001 - vedoucí
potápěčské skupiny.
Žalobce se ztotožnil s názorem soudu ohledně příplatku za vedení - je vedoucím
potápěčské skupiny, tedy vedoucím příslušníkem podle §118 odst. 1 zákona o služebním
poměru. Tvrzení stěžovatele, že žalobce by byl odměňován dvakrát, není případné,
jelikož žalobce nemá být za výkon své činnosti odměňován podle uvážení správního orgánu,
nýbrž ohodnocen v rámci základního tarifu. Případné dvojí odměnění si stěžovatel podle žalobce
může přičíst k tíži jako důsledek svého nezákonného rozhodování. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitk ou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů spočívající v tom, že krajský soud neuvedl,
jakým způsobem dospěl k závěru, že vedení potápěčské skupiny je bezesporu nejnáročnější
činností, kterou žalobce vykonává, ani nevysvětlil, v čem činnost žalobce naplňuje charakteristiku
5. tarifní třídy a čím přesahuje charakteristiku 3. tarifní třídy. Pokud by byl napadený rozsudek
shledán nepřezkoumatelným, již tato okolnost by musela vést k jeho zrušení, aniž by se Nejvyšší
správní soud mohl zabývat právním posouzením jednotlivých otázek.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat
svá rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na řádný proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu
podle čl. 1 Ústavy České republiky, a vylučují libovůli při roz hodování. Tato povinnost
je pro správní soudnictví upravena v §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodně ní musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné z áruky o tom, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný
pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nál ezů a usnesení
Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02).
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz i v konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 - 93). Této judikatuře je společné, že není- li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastník a považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejmé na tehdy, jde-li o právní argumentaci
z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud
při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná,
avšak neuvede, v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či skutkových,
její nesprávnost spočívá.
Nejvyšší správní soud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zjistil,
že krajský soud pouze odcitoval texty relevantních ustanovení zákona o služebním poměru
a poté bez patřičného zdůvodnění uzavřel, že stěžovatel provedl chybné zařazení žalobce
do tarifní třídy.
Tvrzení krajského soudu, že z popisu služební činnosti žalobce jednoznačně vyplývá,
že působení v potápěčské skupině patří mezi činnosti, jež je žalobce povinen n a svém služebním
místě vykonávat, nemá podle názoru Nejvyššího správního soudu oporu v provedeném
dokazování, neboť takový závěr ze soudem citované pasáže popisu služební činnosti žalobce
nevyplývá. Krajský soud uvedl, že mezi povinnosti příslušníka, je -li zařazen do potápěčské
nebo lezecké skupiny, patří účastnit se výcviku nebo školení i v mimo pracovní dobu.
Toto zjištění ovšem neřadí působení v potápěčské skupině mezi činnosti, které je žalobce
povinen vykonávat na svém služebním místě, neboť tato část popisu služební činnosti
příslušníkům ukládá pouze účast na výcviku a školeních, nikoliv výkon potápěčské činnosti.
Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že vedení
potápěčské skupiny je nejnáročnější činností, kterou žalobce vykonává. Z napadeného rozsudku
není seznatelné, jakým způsobem soud hodnotil náročnost této činnosti, když ani nezkoumal,
co je její náplní. Tvrzení soudu, že tato činnost je v souladu s přílohou zákona o služebním
poměru a katalogem činností zahrnuta do 5. tarifní třídy - inspektor, pak postrádá
jakékoliv zdůvodnění. Také námitku stěžovatele, že krajský soud nevysvětlil, v čem činnost
žalobce naplňuje charakteristiku 5. tarifní třídy, tudíž Nejvyšší správní soud shledal důvodnou.
Krajský soud rovněž dostatečně neosvětlil, proč v odůvodnění rozsudku předeslal,
že není vázán podzákonnými ani interními předpisy, a jaké závěry z této premisy učinil,
tj. kterými předpisy se necítil vázán a z jakých důvodů.
Podle čl. 95 odst. Ústavy České republiky soudce je při rozhodování vázán zákonem
a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit sou lad jiného právního předpisu
se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. I II. ÚS 269/05, ustanovení věty
obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití
„jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes
a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy ne rozhoduje o neplatnosti
„jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané vě ci. Nejde tedy ani o paralelu
k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného
soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem.
Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1
Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je -li soudem považován
za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje -li
obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.
Závěr krajského soudu, že není vázán podzákonnými ani interními předpisy, s citovaným
nálezem nekoresponduje. Soud by v takovém případě musel nejprve náležitě zdůvodnit rozpor
podzákonného předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou a teprve poté by mohl vyslovit,
že tímto předpisem není vázán. Krajský soud však v napadeném rozsudku ani neuvedl,
kterým konkrétním předpisem se necítil vázán, natož aby vysvětlil, v čem spatřuje jeho rozpor
se zákonem.
Nejvyšší správní soud současně podotýká, že krajský soud v napadeném rozsudku
poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele, pokud jde o odůvodnění výše příplatků.
Pokud soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neměl je dále přezkoumávat
a byl povinen je podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. Na druhé straně ovšem nemůže
být nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů spatřována v tom, že správní orgán
uvede důvody nesprávné. Existují tedy také pochybnosti o správnosti této části odůvodn ění
napadeného rozsudku.
Namítá-li stěžovatel, že mu soud uložil v praxi nerealizovatelnou povinnost, neboť zrušil
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení stěžovateli,
který není kompetentní v řízení pokračovat, Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení §78
odst. 4 s. ř. s., podle kterého zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení
žalovanému.
Krajský soud rozhodl o zrušení žalobou napadených rozhodnutí, proto mu vyvstala
povinnost věc současně vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Tento postup nikterak neodporuje
tomu, že žalovaný jako odvolací orgán není kompetentní v dané fázi správního řízení
rozhodnout, neboť může věc předat správnímu orgánu prvního stupně, který je mu podřízen.
K otázce označení žalovaného se Nejvyšší správní soud vyslovil v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, podle kterého v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje
zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být,
a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud ne vydává (§53 odst. 2 s. ř. s.
a contrario).
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že krajský soud uložil nesprávně
povinnost jinému žalovanému, než proti kterému byla podána žaloba. Soud rozhodující o žalobě
ve správním soudnictví totiž musí správní orgán, jehož rozhodnutí je napadáno žalobou,
identifikovat z úřední povinnosti podle §69 s. ř. s., nikoliv podle tvrzení žalobce.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že podle jeho konstantní judikatury v řízení o žalobě
proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služeb ního poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je žalovaným správním orgánem služební funkcion ář,
který ve věci rozhodl v posledním stupni (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 1014/2007, www.nssoud.cz).
V označení žalovaného subjektu a v části výroku o vrácení věci stěžovateli tedy Nejvyšší
správní soud neshledal žádné pochybení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud některé ze svých klíčových závěrů řádně
neodůvodnil, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Toto pochybení krajského soudu je natolik závažné, že by k němu kasační
soud musel z úřední povinnosti přihlédnout i v případě, že by stěžovatel takovou námitku
v kasační stížnosti nevznesl.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2007, č. j. 52 Ca 19/2007 - 122, z důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími kasačními námitkami
stěžovatele, neboť kasační soud může přezkoumat pouze přezkoumatelné soudní rozhodnutí.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby v souladu
se shora uvedeným veškeré své závěry patřičně odůvodnil a odstranil nejasnosti ohledně možné
nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí ve věci rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu