ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.64.2008:30
sp. zn. 4 As 64/2008 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. P., zast. JUDr.
Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Štítného 1344, Kladno, proti žalovanému:
Magistrát města Kladna, se sídlem náměstí starosty Pavla 44, Kladno, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007, č. j. 5 Ca 213/2007 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Vladimíru Nedvědovi, advokátu, se nepřiznává
odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2007, č. j. 5 Ca 213/2007 - 10, odmítl
žalobu žalobce podanou proti usnesení žalovaného č. j. Výst.1057/06/Če/330, ze dne
15. 6. 2007, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
předmětným usnesením přerušil řízení o žádosti J. P., ml. ze dne 13. 3. 2006 o předčasné užívání
stavby: rodinný dům, elektropřípojka v Budečské ulici v Kladně - Dubí, na pozemku parc. č. 839
v katastrálním území Dubí u Kladna. Řízení bylo přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí
soudu a navrácení veškeré postoupené spisové dokumentace.
V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že žalobce se domáhá soudního
přezkumu rozhodnutí, kterým žalovaný podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, přerušil řízení o předčasném užívání stavby. Soud citoval ustanovení §70 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a konstatoval, že za „rozhodnutí procesní povahy“ lze mimo jiné označit i rozhodnutí o přerušení
řízení. Žaloby proti těmto rozhodnutím jsou nepřípustné [§68 písm. e) s. ř. s. ], proto Městský
soud v Praze postupoval podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a žalobu jako nepřípustnou odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podání označené protest
(stížnost). Namítal, že označení usnesení o přerušení řízení za úkon správního orgánu,
jímž se upravuje vedení řízení, je nepřijatelné, neboť toto usnesení je postaveno na úroveň
rozhodnutí ve věci samé a jeho přezkoumání nelze podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučit.
Odůvodnění:
rozhodnutí soudu považoval stěžovatel za zmatečné, odvolávka na §68 písm. e)
s. ř. s. není důvodná, postup podle §46 odst. 1 písm. d) téhož zákona je nezákonný.
Podle stěžovatele „soud opětovně zametá pod koberec věc, která je projednatelná, a proto zejména z důvodu,
že přerušení řízení bylo učiněno nezákonně a na základě neexistujících důvodů, což je tr estuhodné!“.
Městský soud v Praze považoval toto podání stěžovatele za kasační stížnost a stěžovateli
na jeho návrh přiznal osvobození od soudních poplatků. Poté usnesením ze dne 26. 6. 2008,
č. j. 5 Ca 213/2007 - 19, ustanovil zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. Vladimíra Nedvěda, advokáta.
Usnesením ze dne 7. 8. 2008, č. j. 5 Ca 213/2007 - 21, Městský soud v Praze stěžovatele
prostřednictvím jeho zástupce vyzval k doplnění kasační stížnosti o konkrétní skutkové a právní
důvody, na nichž je kasační stížnost založena. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno
dne 11. 8. 2008. Zástupce stěžovatele však na výzvu nijak nereagoval.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dne 13. 11. 2008 předložil Městský soud v Praze spis Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
a shledal, že z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel
jím označené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadá. Kasační stížnost tedy vykazuje
zákonné minimum náležitostí nezbytných k tomu, aby mohla být věcně projednána.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení př ed soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §46 o dst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá -li se přezkoumání rozhodnutí,
které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Podle §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu ,
jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze, jež vyústilo ve vydání
napadeného usnesení, byla žaloba stěžovatele proti usnesení žalovaného o přerušení řízení.
Kompetenční výluka uvedená v §70 písm. c) s. ř. s. představuje dřívější judikaturou
správních soudů a Ústavního soudu redukované vyloučení přezkumu rozhodnutí procesní
povahy (§248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Vrchní
soud v Praze v rozhodnutí ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 5 A 48/99, publikovaném ve sbírce Soudní
judikatura pod č. 664/2000, vyslovil, že za rozhodnutí procesní povahy soud považuje ta rozhodnutí,
jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která vyvěrají z hmotného práva, ale zasáhl jen do práv
daných pro vlastní vedení řízení. Takovými rozhodnutími jsou např. rozhodnutí o přerušení řízení ...
Právní povaha rozhodnutí o přerušení řízení se s nabytím účinnosti soudního řádu
správního (1. 1. 2003) nezměnila. Tato rozhodnutí nadále nezasahují do práv účastníků správních
řízení a nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva ani hmotněprávní povinnosti;
pouze se jimi upravuje vedení správních řízení.
Závěr o tom, že rozhodnutí o přerušení řízení patří mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje
vedení řízení, podporuje i skutečnost, že judikatura Nejvyššího správního soudu do této kategorie
zahrnula jeho protiklad, tj. rozhodnutí o pokračování řízení. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2006, č . j. 1 Afs 154/2005 - 64, publikovaného ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1048/2007, www.nssoud.cz, rozhodnutí
o pokračování daňové exekuce odložené dle §73 odst. 9 zákona ČNR č . 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, upravuje vedení řízení před správním orgánem, a je proto vyloučeno ze soudního přezkoumání
podle §70 písm. c) s. ř. s.
Podobně Nejvyšší správní soud vyloučil z kasačního přezkumu rozhodnutí krajských
soudů o přerušení řízení, byť nikoliv jako rozhodnutí upravující vedení řízení, ale z důvodu
existence speciálního ustanovení §104 odst. 3 p ísm. c) s. ř. s. jako rozhodnutí dočasné povahy.
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 - 36,
publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 737/2006,
www.nssoud.cz). To však nic nemění na zá věru, že usnesením správního orgánu o přerušení
řízení se toliko upravuje vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s.], a žaloba proti takovému úkonu
správního orgánu je nepřípustná ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s.
Námitce stěžovatele, že usnesení o přerušení řízení je postaveno na úroveň rozhodnutí
ve věci samé, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Usnesením o přerušení řízení se správní řízení
nekončí, ani tímto rozhodnutím není nijak zasaženo hmotněprávní postavení účastníka správního
řízení. Důvodem přerušení řízení je překážka, která brání pokračování v řízení či vydání
meritorního rozhodnutí; po odpadnutí této překážky správní orgán v řízení pokračuje
a teprve tehdy vydá rozhodnutí o věci samé, kterým již může zasáhnout do právní sféry účastníka
řízení. Z tohoto pohledu tedy nic nebrání tomu, aby byl soudní přezkum usnesení o přerušení
řízení podle §70 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) téhož zákona vyloučen.
Nejvyšší správní soud podotýká, že soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat,
zda jsou splněny podmínky řízení. Mezi tyto podmínky patří i přípustnost návrhu, neboť soud
může věcně projednat jen takové podání, jehož projednání mu zákon umožňuje. V případě
nepřípustných podání je v §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stanovena povinnost návrh u snesením
odmítnout, tj. rozhodnout bez věcného projednání.
Další podmínkou řízení, která nebyla splněna, je vyčerpání řádných opravných
prostředků. Podle správního řádu je proti usnesení o přerušení řízení přípustné odvolání,
nevyužil-li stěžovatel této možnosti (ač o tom byl v usnesení žalovaného řádně poučen)
a žalobou napadl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, mohl soud žalobu odmítnout
rovněž z důvodu podle §68 písm. a) s. ř. s.
Shora uvedený nedostatek podmínek řízení nemůže zhojit ani stěžo vatelem tvrzená
nezákonnost přerušení správního řízení, neboť posouzení zákonnosti usnesení o přerušení řízení
je otázkou meritorního přezkumu, který je v případě nepřípustného návrhu vyloučen.
Na okraj Nejvyšší správní soud doplňuje, že Městský soud v Praze nebyl k projednání
žaloby místně příslušný, tato skutečnost však nezpůsobuje nezákonnost jeho rozhodnutí.
Stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze podal, tomuto soudu ji výslovně adresoval a místní
nepříslušnost soudu nenamítal. Zjištěný nedostatek místní příslušnosti byl však napraven,
neboť se uplatnila zásada trvání místní příslušnosti soudu (perpetuatio fori). K aplikovatelnosti
této zásady ve sféře správního soudnictví se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně
přihlásil (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2003, č. j. Nad 52/2003 - 28, publikované ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 27/2003, www.nssoud.cz, nebo usnesení ze dne
13. 5. 2003, č. j. Nad 41/2003 - 32, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil namítanou nezákonnost napadeného
rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007,
č. j. 5 Ca 213/2007 - 10, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správ ní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stádiu řízení nad rámec
jeho běžné činnosti žádné náklady nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu
za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, neboť tento advokát přes výzvu soudu
nedoplnil kasační stížnost a z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud nezjistil, že by učinil
některý z úkonů právní služby uvedený v §11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách a dvokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proto mu odměna za zastupování nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu