ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.97.2008:58
sp. zn. 4 Azs 97/2008 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: H. O., zast. JUDr. Milanem Paláčkem,
advokátem, se sídlem Národní 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 8. 2008, č. j. 61 Az 66/2007 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Milanu Paláčkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 4. 8. 2008, č. j. 61 Az 66/2007 – 20,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2007, č. j. OAM-1-
470/VL-20-12-2007, jímž žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb, o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Ostravě posoudil v rozporu
s platným právním řádem, a shledává vážná pochybení u všech dosavadních orgánů v řízení
o udělení azylu. V doplnění kasační stížnosti prostřednictvím ustanoveného zástupce potom
zejména namítá, že je sice pravdou, že při pohovoru dne 22. 6. 2007 uvedla, že Ukrajinu opustila
mimo jiné proto, že měla od května 2005 problémy s mužem, s nímž krátce žila ve společné
domácnosti, jenž ji bezdůvodně velmi brutálně bil, omezoval ji ve svobodném pohybu,
možnostech zaměstnání a svobodném styku s dalšími lidmi, avšak z průběhu správního řízení
nabyla stěžovatelka dojem, že správní orgán nemá zájem řádně objasnit všechny skutečnosti
a okolnosti dotýkající se důvodů, pro něž požádala v České republice o azyl. Z obsahu spisu
je zřejmé, že orgány Ukrajiny stěžovatelce ochranu neposkytly a správní orgán si v této souvislosti
nevyžádal žádné další podklady ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to ve smyslu, zda na Ukrajině dochází nebo nedochází k porušování lidských práv. Správní úřad
se ve svém rozhodnutí soustředil pouze na to, že důvody uváděné stěžovatelkou nelze údajně
právně podřadit pod důvody pro udělení azylu uvedené v v ustanovení zákona o azylu. Správní
orgán vůbec neprověřil její vyjádření, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu,
že je žena, tedy z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Porušení práv stěžovatelky
spatřuje i v tom, že krajský soud jí nezaslal rozsudek přeložený do ukrajinského jazyka,
jak to výslovně žádala. Současně je toho názoru, že krajský soud pochybil i tím, že neposoudil
žalované správní rozhodnutí ve vztahu k jeho přezkoumatelnosti. Závěrem stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soud zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť je toho názoru, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Z těchto důvodů navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud předně posuzoval přípustnost a přijatelnost kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení
(ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu
a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223; obdobně
též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149),
„[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně
takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných
instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity
rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní
toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl
otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelka vypověděla
v řízení před žalovaným, že opustila zemi původu v říjnu roku 2006 a do ČR přicestovala
na pozvání s vízem na 90 dní. Měla problémy s přítelem, s nímž žila ve společné domácnosti
a tento ji bil. Dvakrát se obrátila na polici, ale ta jí nepomohla. Když se později znovu obrátila
na policii, bylo jí asi po týdnu sděleno, že přítel někam odejel a oni ho nenašli. V České republice
měla kamarádku a tak se rozhodla situaci řešit odjezdem do České republiky. Zde po určitou
dobu pracovala, po vypršení platnosti víza zde pobývala nelegálně a na radu známého požádala
o mezinárodní ochranu, a chtěla tak svůj pobyt zde legalizovat. Důvodem k odjezdu ze země
původu bylo násilí jejího přítele. Návrat na Ukrajinu úplně vylučuje. Dostala také informaci,
že přítel přijede za ní do České republiky a najde si ji.
Ke všem obecným námitkám stěžovatelky odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou předchozí ustálenou judikaturu týkající se otázky legalizace pobytu v České republice.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 2 Azs 51/2003 - 44, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že neuvede-li cizinec žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že by byl v zemi původu
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že má z tohoto pronásledování
odůvodněný strach, nelze mu azyl udělit, a to s poukazem na nesplnění podmínek v §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu. V posuzované věci je na první pohled zřejmé, že stěžovatelka
ve své zemi původu nebyla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod ani neměla
z takového pronásledování důvodný strach, a proto nemohla splnit podmínky pro získání azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud uvádí, že námitky stran nedostatečně
zjištěného skutkového stavu nemají nejen oporu ve spisu, ale jeví se bezpředmětné i s ohledem
na to, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud pro podporu svých tvrzení odkazuje i na dosavadní judikaturu,
kde např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, čj. 4 Azs 300/2004,
mj. vyplývá, že byla-li žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky
nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu. Obdobně lze poukázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38 (č. 42/2003
Sb. NSS), podle něhož „jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován
či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, není posouzení politické situace a stavu dodržování
lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, nezbytné“ (viz také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, publ. na www.nssoud.cz).
Pokud jde o definici sociální skupiny, jejíž členové mohou mít odůvodněný strach
z pronásledování z azylově relevantních důvodů, pak je třeba opět odkázat na judikaturu zdejšího
soudu – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 - 49,
publ. pod č. 401/2004 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS. Znaky sociální skupiny, tak,
jak byly vymezeny judikaturou, „skupina“ žen nenaplňuje. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje
na judikaturu týkající se snahy legalizovat pobyt v ČR prostřednictvím žádosti o azyl
(např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, dále rozsudek
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a konečně rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, přístupné na www.nssoud.cz). Samotná snaha po legalizaci pobytu
žadatele neodůvodňuje splnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení §12 o azylu.
Žalovaný tuto otázku ve svém rozhodnutí ani neposuzoval, neboť stěžovatelka neuvedla
žádné důvody, pro něž by jí mohl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu, a žádost
stěžovatelky byla zamítnuta v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
jako zjevně nedůvodná.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud pochybil tím, že jí nezaslal napadený
rozsudek v překladu do ukrajinského jazyka, ač o to žádala, k té Nejvyšší správní soud
především uvádí, že takový výslovný požadavek ze spisu nezjistil. Nicméně i pro případ,
že by tento požadavek uplatněn byl, jeho nezohlednění by bylo možno považovat toliko za vadu,
která nemohla mít a také neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal z uvedených kasační stížnost nepřijatelnou,
a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Milan Paláček, byl ustanoven soudem,
přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 8 v návaznosti na §120 s. ř. s. uvedenému zástupci
za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 4800 Kč, sestávající
se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby [á 2100 Kč - §11 odst. 1
písm. b), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 pím. f) cit. vyhlášky] a dvou režijních
paušálů (á 300 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu