ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.110.2008:78
sp. zn. 5 Azs 110/2008 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmary Nygrínové v právní věci žalobce: B. V., zastoupeného Mgr. Tomášem
Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2008, č. j. 60 Az 106/2006 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovate l“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-904/VL-10-11-2006 ze dne 28. 8. 2006.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost o udělení azylu stěžovatele jako zjevně
nedůvodnou ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon
o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že ve správním řízen í uvedl skutečnosti,
ze kterých lze dovodit, že byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení
§12 zákona o azylu a to zejména z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. V azylovém
řízení uvedl, že má strach z represí ze strany policie. Policisté za stěžovatelem chodili opakovaně
a sdělili mu, že ho uvězní a také ho zbili. Policie stěžovateli vyhrožovala uvězněním, stěžovatel
nemá peníze na studium, kvůli korupci nesežene práci, z bytu jej vyhodili a nemá kde žít.
Má taktéž za to, že ve správním řízení nebyl dostatečně sezná men s podklady rozhodnutí
a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel navrhuje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně požaduje přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou o právněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonn ost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů
bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se och rana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne v šechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nál ez ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález
ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný
právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení apr oximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Př i aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsa h a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je -li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
K uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost s těžovatele
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, neboť stěžovatel ve správním řízení neuváděl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Ne jvyššího správního soudu,
který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném
pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvedl, že naplnění podmínek pro zamítnut í žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12, případně
dle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování
ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V daném případě
se stěžovatel ve správním řízení neuvádě l, že by mu hrozilo v zemi původu pronásledování
z důvodů uplatňování politických práv a svobod nebo z důvody rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo za zastávání určitých politických názorů. Lze tak plně
souhlasit se závěry žalovaného a následně i krajského soudu o tom, že za pronásledování
z azylově relevantních důvodů nelze považovat stěžov atelem tvrzené pronásledování (šetření)
policie, byť opakované, ohledně zdrojů, z nichž stěžovatel po smrti otce žil, když sám nepra coval,
neboť šetření prováděla policie v souvislosti s trestnou činností – krádežemi v bytech. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že krajský soud nepochybil, pokud shledal, že podmínky pro aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byly v daném případě splněny.
Pokud jde o námitku stěžovatele, dle které je vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině,
tato nebyla v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a jde tedy o důvody kasační
stížnosti nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). Obdobně námitka stěžovatele, že ve správním řízení
nebyl dostatečně seznámen s podklady rozhodnutí se objevuje poprvé až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud ve smyslu v ýše citovaného ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel při
rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepř esahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo z e zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu n ákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu