ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.116.2008:41
sp. zn. 5 Azs 116/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: K. Ch., zastoupená Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, č. j. 61 Az 74/2007 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, č. j. 61 Az 74/2007 – 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2007, č. j. OAM-1-560/VL-20-08-2007, zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polic ii České
republiky, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“), neboť žalobkyně podle žalovaného
neuvedla žádný důvod svého odchodu z Mongolska, který by se dal podřadit pod §12 a §14a
zákona o azylu. Jediným důvodem, který žalobkyně v pohovoru se žalovaným uvedla, byla
skutečnost, že následovala svého manžela, jenž z Mongolska odcestoval, aby se vyhnul obvinění
z trestného činu, který nespáchal (tato věc je vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 Azs 83/2008;
Nejvyšší správní soud kasační stížnost ma nžela žalobkyně shledal rozsudkem ze dne 19. 12. 2008
důvodnou).
Žalobkyně brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
ve které uvedla následující námitky: (1) že její žádost neměla být posouzena jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu; (2) že splňuje alespoň podmínky pro udělení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, přičemž v rozhodnutí žalovaného výrok o nevztažení překážky
vycestování chybí; (3) že v rozhodnutí žalovaného chybí výrok o udělení či neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; a (4) že žalovaný v řízení o mezinárodní ochraně
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení. Dále žalobkyně požádala o ustanovení zástupce pro řízení před krajským
soudem.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 15. 9. 2008 zamítl. K první žalobní námitce
krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s žalovaným, že žalobk yně neuvedla žádný důvod, pro který
lze udělit mezinárodní ochranu podle §12 a §14a zákona o azylu. Ke druhé žalobní námitce
poukázal na skutečnost, že ustanovení §91 zákona o azylu bylo účinné do 31. 8. 2006. Ke třetí
žalobní námitce krajský soud konstatoval, že v případě žalobkyně nebyly splněny podmínky
pro aplikaci §14 zákona o azylu, a tudíž žalovaný nepochybil, když žalobu zamítl podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ke čtvrté žalobní námitce krajský soud uvedl, že starý správní řád
(zákon č. 71/1967 Sb.) byl s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen novým správním řádem (zákonem
č. 500/2004 Sb.). V tomtéž rozsudku krajský soud rozhodl o neustanovení zástupce z řad
advokátů s odůvodněním, že „ustanovení zástupce z řad advokátů žalobkyni v tomto řízení nevyžaduje
ochrana jejích práv za situace, kdy žalovaný zamítl její žádost jako zjevně nedůvodnou, a kdy žalobkyně netrvá
ani na nařízení ústního jednání soudu ve věci. “
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedla
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
K §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatelka zopakovala své důvody uvedené
před krajským soudem a uvedla, že Mongolsko opustila kvůli pronásledování své osoby,
resp. svého manžela, ze strany příbuzných zemřelého spolupracovníka, které státní orgány
tolerovaly. Dále stěžovatelka poukázala na obecně špatnou situaci ohledně dodržování lidských
práv v Mongolsku. Podle stěžovatelky tak neměla být její žádost zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, neboť splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle §12
zákona o azylu nebo alespoň ve formě doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
K §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka zopakovala své procesní námitky ohledně
porušení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
stěžovatelka spatřuje v tom, že se krajský soud nevypořádal s definicí pronásledování uvedenou
v §2 odst. 7 zákona o azylu, a neposoudil, zda- li je Mongolsko bezpečnou zemí původu
ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatelka závěrem rovněž napadla procesní
postup krajského soudu. Nejprve uvedla, že v její věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §51
odst. 1 s. ř. s., neboť nebyla řádně poučena o následcích neprojevení výslovného nesouhlasu
s rozhodnutím bez jednání po obdržení příslušné výzvy soudu, a přesto soud rozhodl
bez jednání. Dále stěžovatelka napadla postup krajského soudu, který nerozhodl o žádosti
na ustanovení zástupce samostatně, ale přímo v meritorním rozhodnutí napadeném kasační
stížností, čímž ji zkrátil na jejích procesních právech.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti
a odkazuje na své rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, může jednat
mj. v případě, „pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele “. Tak je tomu i v projednávaném
případě. Kasační stížnost je tudíž přijatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na vady řízení
před krajským soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K takovým případným vadám
by ostatně Nejvyšší správní soud musel přihlédnout i bez námitky z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.).
V žalobě ze dne 1. 8. 2007 stěžovatelka konstatuje: „Žádám tímto Krajský soud, aby mi
ustanovil pro nadcházející soudní řízení bezplatného právního zástupce… “. O této žádosti však krajský soud
nerozhodl dříve než 15. 9. 2008 v napadeném rozsudku ve věci samé, což odůvo dnil, jak shora
uvedeno.
Tento procesní postup však Nejvyšší správní soud opakovaně shledal v rozporu s čl. 36
odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 4 Azs 454/2005 - 73, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 97/2008 - 44, oba dostupné na www.nssoud.cz), přičemž
svůj závěr odůvodnil následovně: „Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo
na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Svým
postupem Městský soud v Praze toto právo stěžovatelce odepřel. Nikoli však tím, že rozhodl o tom, že se jí
zástupce pro řízení o žalobě neustanovuje, ale tím, že tak rozhodl až v rozsudku spolu s věcí samou. Tím
stěžovatelce znemožnil v případě negativního rozhodnutí o ustanovení zástupce zvolit si zástupce pro řízení
o žalobě cestou plné moci a znemožnil jí případně doplňovat žalobu či činit jiné návrhy prostř ednictvím osoby
schopné kvalifikovaně hájit její zájmy. Právo na právní pomoc totiž neimplikuje toliko právo na – při splnění
zákonem stanovených podmínek – ustanovení bezplatného zástupce, ale také povinnost soudu umožnit
i zastoupení na základě plné moci. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
podle něhož požádá-li navrhovatel o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci
rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Městský soud tedy rozhodl o žalobě
v okamžiku, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání žaloby, tedy ani pro její případné rozšíření (srov. §71 odst. 2
věta třetí s. ř. s.). Svým postupem tak městský soud porušil i stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), použitelné podle čl. 10 Ústavy České republiky, když jí
znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a upřel jí právo na to,
aby její záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem .“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 4 Azs 454/2005 - 73, www.nssoud.cz). Krajský soud
pak rovněž zbavil stěžovatelku práva brojit proti rozhodnutí o neustanovení advokáta opravným
prostředkem – kasační stížností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 97/2008 - 44, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud
vázán výše vysloveným právním názorem (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.). Bude předně třeba,
aby Krajský soud v Ostravě samostatně rozhodl ve věci ustanovení zástupce stěžovatelky .
V případě, že stěžovatelce zástupce neustanoví, bude nutné, aby jí ponechal přiměřenou lhůtu
k tomu, aby si případně sama mohla cestou plné moci zvolit zástupce, který bude v řízení
o žalobě náležitě hájit její zájmy. Dále bude nezbytné umožnit, ať již ustanovenému
či zplnomocněnému zástupci stěžovatelky, popřípadě stěžovatelce samotné v přiměřené lhůtě
žalobu doplnit, popřípadě – shledá-li to krajský soud k meritornímu projednání žaloby
potřebným – k doplnění žaloby vyzvat. Teprve poté bude možno o podané žalobě rozhodnout
meritorně. Pokud by stěžovatelka podala v zákonem stanovené lhůtě proti rozhodnutí krajského
soudu ve věci její žádosti o ustanovení zástupce kasač ní stížnost, bude třeba, aby krajský soud
vyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o takové kasační stížnosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 103/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem s. ř. s.), není
možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí,
jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné. V souvislosti s námitkou
stěžovatelky, že v její věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §51 odst. 1 s. ř. s., neboť nebyla
řádně poučena o následcích neprojevení výslovného nesouhlasu s rozhodnutím bez jednání
po obdržení příslušné výzvy soudu, Nejvyšší správní soud toliko podotýká, že rozsudek krajského
soudu nelze ve světle této námitky přezkoumat, neboť soudní spis obsahuje výzvu dle §51
odst. 1 s. ř. s. ze dne 2. 10. 2007 pouze v překladu do mongolštiny (na č. l. 15), přičemž originál
výzvy ve spise chybí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu