ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.46.2009:111
sp. zn. 5 Azs 46/2009 - 111
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: D. A. M., zast. Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2008, č. j. OAM-
308/LE-BE03-BE07-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajskému soudu
v Praze ze dne 27. 3. 2009, č. j. 49 Az 56/2008 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Soni Bernardové, se sídlem Koliště 55, Brno, se u r č u j e
částkou 8520,40 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2008, č. j. OAM-308/LE-BE03-BE07-
2008. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu dle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel odvozuje od posouzení rozložení důkazního
břemene v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dle stěžovatele za situace, kdy žadatel tvrdí
relevantní skutečnosti a předkládá důkazy, přičemž se tyto jeví pravděpodobné, není oprávněn
správní orgán se zabývat spíše jejich nepravdivostí než pravdivostí, pokud jedinými důkazy
zpochybňujícími tvrzení žadatele jsou oficiální zprávy o situaci v zemi původu.
Stěžovatel namítá, že ani soud ani žalovaný neuvěřili jeho tvrzením o jeho aktivitách
v zemi původu, o hrozbě zatčení v případě návratu a hrozbě jeho stíhání pro činnost
proti koaličním aktivitám a proti vzrůstajícím nepokojům v zemi. Stěžovatel má za to,
že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s důkazy. Stěžovatel uvedl, že je členem politické opoziční
strany MLC, přičemž předložil členský průkaz. Žalovaný pak pouze z důvodu, že postrádal
známky prokazující uhrazení členských poplatků, tento neosvědčil jako důkaz. Dále stěžovatel
uvedl své aktivity pro církev Armáda vítězství pod vedením pastora K. a postup policie a vládních
orgánů proti činnosti této církve a pastora. Aniž by se soud či žalovaný zabývali skutečnostmi,
které vedou stěžovatele ke strachu ohledně postupu policie vůči jeho osobě z důvodu jeho aktivit
v této církvi, zabýval se žalovaný tím, že stěžovatel označil K. jako pastora, ačkoliv má hodnost
arcibiskupa. Ačkoliv má žalovaný povinnost opatřit si všechny důkazy, které by vedly k úplným
skutkovým zjištěním, má stěžovatel za to, že takto neučinil. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný
postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovateli nelze přičítat k tíži
neúplnost jeho tvrzení v předchozím správním řízení. Sám soud uvedl, že stěžovatel je ve více
než svízelné situaci, avšak toto zjištění nijak nezohlednil ve vztahu k rozporům ve výpovědích.
Skutečnost, že stěžovatel byl před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany „zatčen“
Policií ČR, měla nepochybně vliv na jeho další chování a touto situací muselo být ovlivněno jeho
vnímání povinností při podání žádosti a schopnost reprodukovat veškeré události, jež stěžovatele
vedly k opuštění země původu.
V tomto ohledu má stěžovatel za to, že soud i žalovaný neúplně zjistili skutkový stav,
když se pouze zabývali rozpory a neúplností výpovědi stěžovatele, aniž by se pokusili zjistit
skutečný stav v zemi původu. Tato situace je dle aktuálních zpráv znepokojivá.
Soud ani žalovaný nikterak nezohlednili hutský původ stěžovatele a historii kmene Hutů,
který je pro své bývalé aktivity v sousedním státě Rwanda vnímán společensky zcela negativně.
Stěžovatel navrhuje rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je
včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je
způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost.
Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své
rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti, ale taktéž tvrdit některý
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu
však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu,
aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud
rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit především skutečnost,
že významným hlediskem byla jak pro úvahy žalovaného, tak pro závěry krajského soudu, otázka
zásadních rozporů ve výpovědích stěžovatele učiněných v řízeních o první a druhé žádosti
o poskytnutí mezinárodní ochrany vážících se k azylově relevantním důvodům, způsobujících
nevěrohodnost jeho výpovědí a svědčících o účelovosti jeho tvrzení.
K této otázce se již dříve vyjádřil i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozhodnutí
ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není
v rozporu se zásadami správního řízení ( §3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi správního
orgánu při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní
orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení, jež nelze jinak
ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska
předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně rozporná.“
Otázka věrohodnosti výpovědi žadatele byla v minulosti řešena také Vrchním soudem
v Praze, když v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31, tento soud dospěl
k závěru, že „pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém
řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem j eho odchodu či důvodem
vzniku jeho obav z návratu, a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává
v rámci azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově. … Potřebnou věrohodnost sama
osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak
tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené.“
Z výše uvedeného je tedy patrno, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení mezinárodní
ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď o okolnostech, které jej
vedly k odchodu ze země původu. Pokud má správní orgán pochybnosti o hodnověrnosti
výpovědi žadatele, je nutno, aby žadateli byla dána možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit
a odstranit.
Při posuzování věrohodnosti tvrzení stěžovatele se vychází ze srovnání skutečností jím
uvedených v žádosti o azyl, stejně jako skutečností jím vyslovených v pohovoru. V daném
případě stěžovatel ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl jiné důvody odchodu
z vlasti, než v žádosti předchozí. Ve druhé žádosti stěžovatel tvrdil skutečnosti, které při první
žádosti vůbec nezmínil. V prvé žádosti stěžovatel jako důvod odchodu z vlasti uvedl pouze
sociální problémy a nespokojenost se situací v zemi původu a současně vypověděl, že nikdy nebyl
členem žádné politické strany. Obdobná tvrzení obsahuje předchozí žaloba i kasační stížnost. Své
členství v politické straně MLC a politickou činnost a následné problémy s policií zmínil
stěžovatel až v žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany ze dne 5. 5. 2008. Žalovaný poskytl
stěžovateli možnost rozpory ve výpovědích vysvětlit. Na dotaz žalovaného, proč stěžovatel
politickou činnost, členství ve straně a následné problémy s policií nezmínil již v první žádosti,
tento odpověděl, že po příjezdu do ČR měl obavu, že by byl zatčen. Nejvyšší správní soud
je v této souvislosti nucen konstatovat, že obavy před státními orgány v zemi, kde žadatel projeví
úmysl požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany, nelze za situace, kdy je žadatel po příjezdu
policií zadržen, a priori vyloučit a tato skutečnost by za určitých okolností mohla ovlivnit
i následnou výpověď žadatele. V daném případě však stěžovatel mohl své obavy a skutečné
důvody, pro které se rozhodl opustit zemi původu, svěřit svému právnímu zástupci, který jej
na základě plné moci zastupoval v řízení před krajským soudem zahájeném žalobou ze dne
8. 11. 2006. Stěžovatel tak neučinil, a to ani v řízení o kasační stížnosti. Ve světle výše uvedeného
se jeví vysvětlení stěžovatele, proč nevypovídal úplně a pravdivě již v prvé žádosti o poskytnutí
mezinárodní ochrany, účelové. K nově předložené kopii členského průkazu, dokládající členství
ve straně MLC, kterou stěžoval v řízení předchozím nezmínil (když tvrdil, že nikdy nebyl členem
žádné politické strany) uvedl, že si ji vytáhl z emailu tady v ČR. Na otázku, proč tuto nepředložil
v řízení předchozím, odpověděl, že když byl v ČR poprvé, měl francouzský pas na jiné jméno,
nemohl mít tedy u sebe doklady na své jméno. Ze správního spisu však vyplývá, že i v řízení
předchozím vystupoval stěžovatel pod stejným jménem. Nic mu tedy nebránilo kopii členského
průkazu předložit. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu (a také
žalovaného), že výpověď stěžovatele je nevěrohodná a skutečnosti jím nově uváděné ve správním
řízení zahájeném dne 5. 5. 2008 byly uváděny účelově. Nejvyšší správní soud dále připomíná,
že stěžovatel nepožádal poprvé o udělení mezinárodní ochrany ihned po příletu na území ČR,
ale pokusil se nelegálně vycestovat do jiného státu. Současnou žádost pak stěžovatel podal poté,
co byl vrácen z Francie, kam nelegálně vycestoval, a co byl zadržen Policií ČR, jež mu uložila
18. 4. 2008 správní vyhoštění na dobu 5 let.
Tvrzení, že žalovaný nezohlednil hutský původ stěžovatele, stejně jako námitka
nesprávného postupu při hodnocení vypovídací schopnosti stěžovatelem předloženého
členského průkazu, se poprvé objevují v kasační stížnosti. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud
ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč, a sice za první poradu s klienty včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 24. 7. 2009 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Dále soud advokátce přiznal
náhradu cestovného za prokázané nahlédnutí do spisu ve výši 2360 Kč (přitom vycházel z údajů
v technickém průkazu a z ustanovení §157 odst. 4 a §158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce). Cestovné tvoří náklady na motorovou naftu za ujetých 200 km x 2 mezi Brnem a Prahou
a zpět, přičemž vyhláška MPSV č. 451/2008 Sb. stanoví 28,50 Kč za jeden litr nafty (při spotřebě
dle údajů v technickém průkazu 7,03 l na 100 km), spolu se základní částkou stanovenou
zákoníkem práce, tedy 3,90 Kč za 1 km. Celkem tedy náleží ustanovené zástupkyni odměna
ve výši 7160 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Zástupkyni tedy celkem náleží
8520,40 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí. Zástupkyni nebyla přiznána odměna za jí uplatněný úkon
právní služby spočívající v prostudování spisu dne 29. 6. 2009. Nejvyšší správní soud opakovaně
ve své judikatuře uvedl, že nikoli za veškeré úkony, které zástupce ve věci učiní, je možno přiznat
odměnu dle §11 advokátního tarifu. Studium spisu zástupkyní stěžovatele dne 29. 6. 2009
je třeba pro účely určení její odměny považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího
v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (shodně viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40), nikoliv za samostatný
právní úkon.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu