ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.34.2009:89
sp. zn. 6 Azs 34/2009 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. K. B., zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 4. 2008, č. j. OAM - 7/VL - 07 - ZA09 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, č. j. 56 Az 74/2008 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznáv á .
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Radaně Pekárkové, advokátce, se sídlem
Hlinky 142a, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 2856 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností shora označený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
v napadeném správním rozhodnutí stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle ust. §12,
§13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel napadá kasační stížností rozsudek krajského soudu z důvodů podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje jej
zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel trpí chorobou HIV/AIDS.
V kasační stížnosti a jejím doplnění uvedl zejména, že v řízení předložil dostatečné
důkazy o skutečnosti, že léčba pacientů trpících nemocí HIV/AIDS je v Pobřeží slonoviny
prakticky nedostupná (i v hlavním městě Abidžan); nemocnice nemají ani dostatečnou kapacitu,
ani finanční zdroje pro péči o pacienty s HIV/AIDS. Antiretrovirální léčbu též nelze považovat
za dostupnou, neboť si ji může z finančních důvodů dovolit jen vrstva nejbohatších obyvatel,
do níž stěžovatel nepatří. Stěžovatel též uvedl, že nepatří do „preferované“ skupiny nemocných
(ženy, děti, prostitutky a homosexuálové), jimž je poskytována dotace na léky, jeho možnost
získat přístup k lékům je tedy minimální. Zlepšení situace nemocných v Pobřeží slonoviny je
podle stěžovatele zcela nedostačující a týká se pouze omezeného okruhu osob. Stěžovatel uvádí,
že v souladu se zásadou individualizace měl žalovaný v řízení prokázat, že by se konkrétně
stěžovateli dostalo potřebné antiretrovirální léčby. V této souvislosti připomíná, že není
samozřejmé, že by se stěžovatel mohl vrátit zrovna do Abidžanu, kde žil před svým odjezdem
ze země. Navíc by v případě návratu byl bez majetku, zaměstnání a ještě vážně nemocen.
Žalovaný nesprávně posoudil možnost léčby v zemi původu a jeho závěry o dostupnosti léčby
nemají podle stěžovatele oporu ve shromážděných podkladech. Nadto stěžovatel upozorňuje,
že žalovaný vycházel z neaktuálních údajů (zpráva WHO pochází z roku 2005; rozhodováno bylo
v dubnu 2008). Svůj případ stěžovatel považuje za hodný zvláštního zřetele ve smyslu ust. §14
zákona o azylu.
Stěžovatel se domnívá, že při rozhodování o udělení humanitárního azylu byly překročeny
meze správního uvážení, neboť závěry žalovaného nejsou logické a jsou v rozporu se zásadou
individualizace.
V případě návratu do země původu pak stěžovateli hrozí nebezpečí závažné újmy; bude
podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, neboť nebude mít přístup k potřebné a cenově
dostupné léčbě, což povede k vážnému zhoršení jeho zdravotního stavu a uspíšení terminálního
stádia nemoci. V této souvislosti upozorňuje i na lékařskou zprávu, kterou předložil jako důkaz
v řízení před soudem, v níž lékař uvedl, že v případě přerušení terapie „hrozí závažné zhoršení
zdravotního stavu“; to stěžovatel považuje přinejmenším za důvod udělení doplňkové ochrany.
S tímto odborným názorem se soud vůbec nevypořádal.
Přijatelnost své kasační stížnosti stěžovatel shledává v intenzitě porušení práva postupem
soudu, který nezohlednil stěžovatelovy námitky k postupu žalovaného. Též je dán zájem
stěžovatele na přezkoumání napadeného rozsudku tím, že v případě návratu do země původu by
byl reálně ohrožen na životě v důsledku nedostatečné lékařské péče.
Stěžovatel rovněž Nejvyššímu správnímu soudu zaslal informace získané v síti Internet,
které se týkají problematiky nákazy nemocí HIV/AIDS v Africe a možnosti léčby.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil a navrhl ji odmítnout podle ust. §104a
s. ř. s. Plně se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu a považuje jej za zákonný. V otázce
dostupnosti lékařské péče odkazuje na obsah správního spisu a zejména v něm shromážděné
informace o zemi původu. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
z 19. 10. 2006, č. j. 6 Azs 333/2005 - 61, podle nějž není onemocnění HIV/AIDS důvodem
hodným zvláštního zřetele ve smyslu ust. §14 zákona o azylu; v této souvislosti upozornil
též na rozsudky zdejšího soudu č. j. 1 Azs 3/2008 - 51 a č. j. 3 Azs 226/2005 - 68, jež se týkaly
obdobných případů. V otázce udělení doplňkové ochrany žalovaný odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 30/2007 - 69.
Vzhledem k obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje za potřebné uvést
pouze následující skutečnosti, které zjistil ze správního a soudního spisu a které se vztahují
k závěrům žalovaného a krajského soudu o udělení (resp. neudělení) humanitárního azylu
podle ust. §14 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle ust. §14a téhož zákona.
Žalovaný v přezkoumávaném správním rozhodnutí stěžovateli neudělil mezinárodní
ochranu podle ust. §12, §13, §14, §14a, §14b zákona o azylu. V průběhu řízení před žalovaným
bylo objasněno, že stěžovatel žádá o mezinárodní ochranu pouze z humanitárních důvodů; trpí
totiž nemocí HIV/AIDS. Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v jeho zemi původu
antiretrovirální léčba nemocných buď zcela chybí, anebo je nedostupná chudým lidem, jako je on,
neboť taková léčba je velmi nákladná. Žalovaný s názorem stěžovatele nesouhlasil,
neboť podle zprávy Světové zdravotnické organizace, „Souhrnný profil země - údaje o zvýšení
rozsahu léčby HIV/AIDS, prosinec 2005“, z níž v řízení čerpal informace o situaci nemocných
HIV/AIDS v Pobřeží slonoviny a v rozhodnutí ji též citoval, dospěl k opačnému závěru, tedy
že stěžovateli by byla potřebná péče poskytnuta, zejména když před svým odchodem z vlasti žil
v Abidžanu (hlavní město státu). Žalovaný proto neshledal důvod zvláštního zřetele hodný
pro udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu.
Při posuzování možnosti udělit stěžovateli doplňkovou ochranu podle ust. §14a zákona
o azylu žalovaný vycházel ze svého stanoviska, že stěžovatel má ve vlasti možnost léčit
se. Zároveň při svém úsudku vyšel z „Informace ministerstva vnitra Velké Británie - Směrnice
pro posuzování žádostí o azyl“ z 2. 8. 2007, která hodnotí lékařskou péči a její dostupnost v zemi
původu kladně. Žalovaný též hodnotil situaci v Pobřeží slonoviny po pokusu o vojenský převrat
v září 2002, usoudil, že v současnosti již k mezinárodnímu či vnitřnímu vojenskému konfliktu
nedochází (po uzavření mírové dohody z 4. 3. 2007 v Ouagadougou). Stěžovateli nehrozí uložení
či vykonání trestu smrti a vycestování stěžovatele též není v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, proto žalovaný stěžovateli doplňkovou ochranu podle ust. §14a zákona o azylu
neudělil.
Krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu rozsudkem ze dne 12. 12. 2008,
č. j. 56 Az 74/2008 - 46. Soud se zaměřil, vzhledem k formulaci žalobních bodů, zejména
na přezkum výroků rozhodnutí žalovaného vztahujících se k neudělení mezinárodní ochrany
podle ust. §14 a §14a zákona o azylu.
Ve vztahu k neudělení humanitárního azylu podle ust. §14 citovaného zákona nejprve
připomněl, že rozhodnutí o jeho udělení leží zcela ve sféře správního uvážení žalovaného
a na jeho udělení není právní nárok; v této souvislosti též odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. Soud dospěl k závěru, že žalovaný
se při svém rozhodování řídil pravidly logického uvažování, opatřil si pro rozhodnutí dostatečné
podklady a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Žalovaný dostatečně vyhodnotil informace
o lékařské péči v zemi původu, přičemž ji rozhodně nepovažoval za ideální, avšak dospěl
k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelově onemocnění a místu jeho pobytu před odjezdem z vlasti
(Abidžan) je lékařská péče dostupná. Krajský soud odkázal i na závěr Krajského soudu v Hradci
Králové (rozsudek z 25. 4. 2006, č. j. 30 Az 84/2005 - 32) podle nějž, nespokojenost s úrovní
zdravotní péče v zemi původu není zákonným důvodem k udělení azylu.
K otázce neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu krajský soud
především odkázal na rozsudek zdejšího soudu z 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že doplňková ochrana jistě může být udělena
i z důvodu nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu. Krajský soud však
v projednávaném případě neshledal, že by úroveň lékařské péče v Pobřeží slonoviny dosahovala
tak nedostatečné úrovně, že by se mohlo jednat o závažnou újmu ve smyslu ust. §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu; soud k tomuto závěru dospěl na základě informací shromážděných
v řízení žalovaným a zohlednil také fakt, že stěžovatel před svým odjezdem ze země žil v hlavním
městě státu, kde je úroveň lékařské péče nejvyšší. Soud se tedy ztotožnil s názorem žalovaného,
že není dán důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel též splňuje podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je
dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v projednávaném případě rozpoznal právní otázku, jež byla
již v jeho judikatuře plně vyřešena (tedy námitku nepřijatelnou). Tou je námitka vztahující
se k přezkumu rozhodnutí žalovaného v části o neudělení humanitárního azylu podle ust. §14
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud již ve své předchozí rozhodovací činnosti vymezil charakter
rozhodnutí správního orgánu o udělení humanitárního azylu; v rozsudku z 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, zdejší soud uvedl, že: ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení.“
Též byl přijat názor, že na udělení azylu z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo
a soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém
rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu
soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Krajský soud v rozsudku zcela správně uvedl tyto vývody a konstatoval, že překročení
mezí správního uvážení neshledal. Stejně tak jej neshledal ani Nejvyšší správní soud (správní
orgán úvahu nad důvody pro udělení humanitárního azylu provedl a tyto důvody neshledal;
stěžovateli by totiž potřebná lékařská péče mohla být v zemi původu poskytnuta - zejména
v Abidžanu, kde před svým odchodem z vlasti žil).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na stěžovatelovu námitku poskytuje odpověď
ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu a krajský soud rozhodl plně
v souladu s ní.
Nejvyšší správní soud však v projednávaném případě rozpoznal též právní otázku,
která nebyla dosud v jeho rozhodovací činnosti plně řešena; tou je výklad a aplikace ust. §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu - povinnost nevystavit žadatele o mezinárodní ochranu
nelidskému či ponižujícímu zacházení v případě jeho návratu do země původu v situaci,
kdy žadatel trpí vážnou nemocí. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost v této části
přijatelnou a připustil ji k věcnému projednání; přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Mezinárodní ochrana ve formě doplňkové ochrany je definována zákonem o azylu v ust.
§14a. Podle odstavce 1 cit. ust. se „doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení
azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, [...] by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je
státním občanem [...].“ Za vážnou újmu se podle odstavce 2 písm. b) téhož ustanovení považuje
„mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu“.
V projednávaném případě musí Nejvyšší správní soud ve vztahu ke skutkovým
okolnostem případu (dostupnost léků a lékařské péče nemocným chorobou HIV/AIDS v zemi
původu) vymezit obsah pojmu „vážná újma“ spočívající v nelidském či ponižujícím zacházení.
V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.; dále též „Evropská úmluva“) je v článku 3 stanoveno, že „nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut doplňkové ochrany byl do zákona o azylu
doplněn novelou zákona o azylu, zákonem č. 165/2006 Sb., který do českého právního řádu
transponoval Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Ustanovení §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu je tak odrazem jejího článku 15 písm. b).
Na tomto místě je nutno poznamenat, že český zákonodárce při formulaci ust. §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu nepřejal znění čl. 15 písm. b) kvalifikační směrnice zcela přesně.
Směrnice totiž uvádí, že za vážnou újmu se považuje „mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trest vůči žadateli v zemi původu“ (podtržení doplněno). Nejvyšší správní soud si je této
odlišnosti vědom, avšak nedomnívá se, že by z toho pro něj plynula povinnost obrátit
se na Evropský soudní dvůr s otázkou výkladu předmětného ustanovení směrnice ve smyslu
ust. čl. 234 ve spojení s článkem 68 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Odborná literatura
1
dospívá k závěru, že záměrem komunitárního zákonodárce bylo
v předmětném ustanovení směrnice vyloučit udělení doplňkové ochrany v tzv. „humanitárních
případech“.
2
Znění ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu však takový restriktivní výklad
nepřipouští. Výklad cit. ustanovení směrnice není však vzhledem k ust. článku 3 kvalifikační
směrnice pro rozhodnutí v projednávaném případě rozhodující. Podle tohoto článku bylo
totiž zavedení příznivější úpravy pro určení poživatelů doplňkové ochrany plně v diskreci
členských států v případech, kdy jsou takové normy slučitelné s kvalifikační směrnicí. Nejvyšší
1
Barnes J., Mezinárodní asociace soudců azylového práva (IARLJ), European Chapter. A manual for refugee law
judges relating to European Council qualification directive 2004/83/EC and European Council Procedures Directive
2005/85/EC, str. 32. Z české literatury obdobně Honusková, V.; Jurman, M., Kosař, D., Lupačová, H., Molek, P.,
Zákon o azylu – komentář, k ust. §14a odst. 2 písm. b), Praha: ASPI, vyjde koncem roku 2009.
2
Tak jsou pro stručnost označovány případy, kdy nebezpečí vážné újmy hrozí z objektivních důvodů (např. vážná
nemoc); na rozdíl od „klasických vyhošťovacích případů“, kdy porušení zákazu mučení hrozí vyhoštěnému ze strany
země původu, příp. nestátních subjektů. K první skupině případů podrobněji v následující části rozsudku.
správní soud zde nepochybuje o tom, že rozšíření okruhu osob, jimž lze podle ust. §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu doplňkovou ochranu udělit, je se směrnicí plně slučitelné.
Podle bodů 24 a 25 odůvodnění kvalifikační směrnice je totiž „nezbytné stanovit minimální normy
pro definici a obsah statusu podpůrné ochrany ... a zavést kritéria, na jejichž základě mají být žadatelé
o mezinárodní ochranu uznáváni za osoby, které mají nárok na podpůrnou ochranu. Tato kritéria by měla být
definována na základě mezinárodních závazků vyplývajících z právních aktů v oblasti lidských práv a stávající
praxe v členských státech“ (podtržení doplněno). Nejvyšší správní soud proto nepovažoval za nutné
předložit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, neboť se nejednalo o otázku
„nezbytnou“ k jeho rozhodnutí, ani nepřizpůsobil výklad cit. ust. zákona o azylu znění článku 15
písm. b) kvalifikační směrnice, neboť tím by snížil standard ochrany poskytovaný žadatelům
o mezinárodní ochranu zavedený Českou republikou, přičemž tento standard je slučitelný s cíli
směrnice.
Při výkladu ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu je tedy třeba vycházet především
z rozsahu práva nebýt mučen, jak je zakotveno v čl. 3 Evropské úmluvy a jak je vymezeno
Evropským soudem pro lidská práva. Tuto skutečnost ostatně potvrdil i Evropský soudní dvůr,
když konstatoval, že „čl. 15 písm. b) směrnice … věcně odpovídá uvedenému článku 3“ (rozsudek ESD
ze 17. 2. 2009 ve věci C - 465/07 M. a N. Elgafaji v. Staatssecretaris van Justitie, bod 28),
jakkoliv nelze toto tvrzení absolutizovat, neboť Evropský soudní dvůr se v řízení vyjadřoval
k jinému typu vážné újmy.
Evropský soud pro lidská práva (dále též „Evropský soud“) se již několikrát zabýval
případy obdobnými případu stěžovatele, tedy otázkou, zda členský stát Rady Evropy poruší čl. 3
Evropské úmluvy tím, že vyhostí cizince do země jeho původu, kde mu nebude poskytnuta
lékařské péče srovnatelná s péčí poskytovanou v členském státě, přičemž tato skutečnost
zásadním způsobem ovlivní délku a kvalitu života jedince. Tyto tzv. „humanitární případy“
se specificky vyznačují tím, že jedinci nehrozí nelidské či ponižující zacházení ze strany státu
či nestátních subjektů v zemi původu (kvůli jejich jednání), nýbrž z objektivních důvodů
(kvůli charakteru nemoci, jíž trpí).
Na tomto místě je třeba předznamenat, že Evropský soud si je zmíněných specifik dobře
vědom a porušení článku 3 v takových případech shledal pouze výjimečně. Evropský soud jasně
uvedl, že „v takových případech musí Soud podrobit přísnému zkoumání všechny okolnosti případu, zejména
pak osobní situaci jednotlivce v přijímajícím státě. Na podkladu takto zjištěného stavu bude Soud rozhodovat,
zda hrozí skutečné nebezpečí, že vyhoštění stěžovatele bude v rozporu s článkem 3.“ (rozsudek ESLP ze dne
2. 5. 1997, D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, body 49 a 50; překlad NSS).
Dosud jediným případem, v němž bylo vyhoštění shledáno v rozporu s článkem 3, je
již citovaný rozsudek D. proti Spojenému království.
3
Stěžovatel, občan ostrovního státu Svatý
Kryštof a Nevis, trpěl chorobou AIDS v terminálním stádiu. Na ostrově byly v době
rozhodování Evropského soudu pouze dvě nemocnice, avšak žádná z nich nebyla schopna
stěžovatele léčit způsobem, který by zachoval alespoň akceptovatelnou délku a důstojnost
stěžovatelova života. Evropský soud zohlednil zejména stěžovatelův kritický zdravotní stav
a též fakt, že v zemi původu nežil nikdo, kdo by stěžovateli mohl poskytnout morální podporu
a společnost (body 52 a 53 rozsudku). „[...] za takto mimořádných okolností a tak závažných
humanitárních důvodů, Soud uzavřel, že vyhoštění stěžovatele by bylo porušením článku 3“ (bod 54 rozsudku;
překlad NSS).
3
K obdobnému závěru dospěla ještě i Evropská komise pro lidská práva ve věci B. B. proti Francii (rozhodnutí
z 9. 3. 1998, stížnost č. 30930/96), Evropský soud přijal stížnost k projednání, avšak k němu již nedošlo,
neboť Francie oznámila, že stěžovatele nevyhostí.
Po vynesení rozsudku D. proti Spojenému království různí stěžovatelé v obdobném postavení
uplatňovali tytéž námitky, avšak nikdy úspěšně. V květnu 2008 pak rozhodl Velký senát
Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu
ESLP ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05, ani zde nebyl stěžovatel úspěšný. Soud nejprve
podrobně zrekapituloval svá dosavadní rozhodnutí týkající se vyhoštění v „humanitárních
případech“ (body 32 - 41 rozsudku; Nejvyšší správní soud pro stručnost na tuto pasáž odkazuje)
a extrahuje z nich následující principy, jež je třeba na obdobné případy aplikovat:
„To, že stěžovatelova situace, včetně vyhlídek na dobu dožití, bude významně ztížena, pokud bude
vyhoštěn ze smluvního státu, nezakládá samo o sobě porušení článku 3. Rozhodnutí o vyhoštění cizince trpícího
vážnou tělesnou nebo duševní chorobou do země, kde jsou zařízení pro léčbu této nemoci na nižší úrovni než ty,
jež jsou dostupné ve smluvním státě, může vyvolat porušení článku 3, ale pouze ve velmi výjimečných případech,
kdy jsou dány závažné humanitární důvody proti vyhoštění. [...] Soud nevylučuje, že se mohou vyskytnout další
případy [jako D. proti Spojenému království], v nichž budou humanitární úvahy stejně závažné.
Avšak to předpokládá, že dosáhnou vysoké míry stanovené v případu D. proti Spojenému království [...].“
(body 42, 43 rozsudku; překlad NSS). Dále pak Evropský soud připomíná, že Evropská úmluva
je určena především k ochraně občanských a politických práv, nikoliv práv sociálních
či hospodářských. Rozdíly mezi úrovní léčby dostupné v členských a nečlenských státech Rady
Evropy mohou být samozřejmě velmi značné. „[...] článek 3 neukládá členským státům povinnost
zmírňovat takové rozdíly prostřednictvím poskytování bezplatné a neomezené zdravotní péče cizincům,
jež nepobývají legálně na jejich území. Opačný závěr by pro členské státy znamenal přílišnou zátěž.“ (bod 44
rozsudku; překlad NSS). Závěrem pak Evropský soud poznamenává, že jeho závěry se vztahují
na cizince trpící jakýmkoliv závažným onemocněním, nikoli jen HIV/AIDS.
Posléze Evropský soud přikročil ke zkoumání konkrétní situace N. (státní příslušnice
Ugandy trpící AIDS) a shledal, že její stav je stabilizovaný a takový zůstane, dokud bude dostávat
základní léčbu, kterou potřebuje. V Ugandě je taková antiretrovirální léčba dostupná,
ačkoliv ne pro všechny potřebné. Evropský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelčin případ
není odlišný od případů, v nichž v minulosti porušení článku 3 neshledal, a naopak nevykazuje
tak závažné okolnosti jako případ D. proti Spojenému království, soud tedy stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí N. proti Spojenému království bylo přijato
Velkým senátem a pro jeho přijetí hlasovalo 14 soudců, tři hlasovali proti. Názor soudu lze tedy
považovat za ustálený pohled na případy namítaného porušení článku 3 v tzv. humanitárních
případech vyhoštění. Je pravdou, že z rozhodnutí nelze vyčíst zcela zobecňující test „závažnosti
okolností případu“, které již způsobí porušení článku 3 Evropské úmluvy, po jehož vytvoření
volala ve svém vyjádření k případu třetí strana (The Helsinki Foundation for Human Rights).
Rozhodující orgány se tedy musí zabývat okolnostmi každého posuzovaného případu
a porovnávat je s případy řešenými Evropským soudem, zejména případem D. proti Spojenému
království.
Nejvyšší správní soud musí ve světle právě řečeného přezkoumat rozhodnutí žalovaného;
tedy musí posoudit, zda lze případné omezení stěžovatele v přístupu k antiretrovirálním lékům
a lékařské péči v případě návratu do Pobřeží slonoviny považovat za „nelidské či ponižující
zacházení“.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že mu měla být udělena alespoň doplňková ochrana
podle ust. §14a zákona o azylu. Domnívá se totiž, že mu v případě návratu do země původu
hrozí nebezpečí vážné újmy, neboť bude podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení
spočívajícímu v tom, že nebude mít přístup k potřebné a cenově dostupné lékařské péči,
což povede k vážnému zhoršení zdravotního stavu a uspíšení terminálního stádia nemoci.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti v souvislosti s touto námitkou omezil na odkaz
na rozsudek zdejšího soudu z 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69.
V napadeném rozhodnutí žalovaný ve vztahu k udělení doplňkové ochrany z důvodu
hrozby vážné újmy spočívající v nelidském nebo ponižujícím zacházení ve smyslu ust. §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu uvedl, že podle jeho přesvědčení, které vychází ze zpráv o zemi
původu, stěžovatel má v zemi původu možnost se léčit; zejména v hlavním městě Abidžan,
kde žil před svým odchodem ze země, je dostupnost lékařské péče hodnocena kladně, jak plyne
z Informace ministerstva vnitra Velké Británie - směrnice pro posuzování žádostí o azyl ze dne
2. 8. 2007.
Ve správním spisu žalovaného je založen výpis ze zdravotní dokumentace stěžovatele
z 24. 1. 2008, z níž vyplývá, že stěžovatel je HIV pozitivní, přechodně užíval antiretrovirotika
(léčbu přerušil, protože neměl peníze). Lékař uvádí, že je nutná pravidelná medikace, bez ní hrozí
zhoršení stavu a možnost výskytu oportunních infekcí.
Do soudního spisu krajského soudu stěžovatel založil propouštěcí zprávu z Kliniky
infekčních, tropických a parazitárních nemocí Fakultní nemocnice Na Bulovce z 14. 3. 2008,
kde byl hospitalizován od 10. 3. 2008 do 14. 3. 2008. Zpráva uvádí, že stěžovatel byl na klinice
sledován přerušovaně od roku 2005 pro HIV infekci (stupeň B3, počet CD4 + 99), spolupráce
s ním je však problematická. Stěžovatel byl propuštěn z nemocnice a předán k ambulantnímu
léčení v celkově dobrém zdravotním stavu. Ambulance AIDS centra Fakultní nemocnice
Na Bulovce vydala stěžovateli dne 19.11.2008 na jeho žádost potvrzení o zdravotním stavu,
v němž se podává, že pacient je v pokročilé fázi onemocnění a je léčen kombinovanou
antiretrovirální terapií. Léčba nesmí být přerušena, jinak hrozí závažné zhoršení zdravotního
stavu.
Žalovaný ve správním řízení shromáždil následující informace týkající se stavu boje
s nemocí HIV/AIDS v Pobřeží slonoviny:
Informace „Pobřeží slonoviny, Světová zdravotnická organizace (WHO), prosinec 2005,
souhrnný profil země - údaje o zvýšení rozsahu léčby HIV/AIDS“ popisuje kroky vlády v boji
s nemocí. Zpráva dále zmiňuje postupné snižování ceny antiretrovirálních léků v předcházejícím
období, které hodnotí jako důležitý krok směrem k dosažení všeobecné dostupnosti
antiretrovirální léčby. Jako kritický problém zpráva uvádí, že ceny léků jsou pro většinu lidí příliš
vysoké, zvýšení dostupnosti antiretrovirální léčby vyžaduje výrazné posílení lidských zdrojů
ve zdravotnictví.
Informace „Pobřeží slonoviny, Program OSN pro HIV/AIDS, analýza situace v zemi“
není datována, avšak z jejího obsahu je zřejmé, že obsahuje faktické informace z období roku
2005, příp. počátek roku 2006. Zpráva zmiňuje, že 17 % infikovaných virem HIV dostává
antiretrovirální léčbu. Informace Ministerstva vnitra Velké Británie z 2. 8. 2007, Směrnice
pro posuzování žádostí o azyl uvádí v oddílu „lékařská péče“, že v průběhu roku 2005 bylo
v zemi přítomno několik humanitárních organizací, jež jsou vyjmenovány. Lékařská péče
na přiměřené úrovni je dostupná, ale může být nákladná. V Abidžanu jsou soukromá lékařská
zařízení dostatečná, mimo něj je lékařská péče velmi omezená. Antiretrovirální léčba je dostupná,
přičemž její cena byla díky grantům a dotacím poskytovaným v letech 2003 a 2004 značně
snížena.
Žalovaný tedy v řízení zjistil, že stěžovatel sice trpí nevyléčitelnou nemocí, avšak nikoliv
v terminálním stádiu, a že potřebná léčba je v jeho zemi původu dostupná, i když může být
nákladná. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že takové okolnosti případ
stěžovatele nijak neodlišují od případů, v nichž Evropský soud neshledal porušení článku 3
Evropské úmluvy. V jeho rozhodnutích lze najít případy, kdy v zemi původu nebyla
antiretrovirální léčba poskytována všem potřebným a byla dostupná za nikoliv zanedbatelnou
úhradu (např. Arcila Henao proti Nizozemí, rozhodnutí o nepřijatelnosti z 24. 6. 2003, žádost
č. 13669/03 nebo Amegnigan proti Nizozemí, rozhodnutí o nepřijatelnosti z 25. 11. 2004, žádost
č. 25629/04). Dalším faktorem důležitým pro posouzení případu je stádium nemoci; stěžovatel je
podle lékařských zpráv ve stádiu B3, tedy tzv. časné symptomatické stádium s nízkým počtem
CD4 + lymfocitů.
4
Konečně Evropský soud zohledňoval také skutečnost, zda má cizinec v zemi
původu určité sociální zázemí; stěžovatel ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že oba
jeho rodiče a čtyři bratři žijí v Pobřeží slonoviny. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tyto
skutečnosti jednotlivě, ani ve svém souhrnu nejsou tak závažné, aby překročily vysoký standard
vymezený Evropským soudem v rozhodnutí D. proti Spojenému království.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by stěžovatel byl návratem do Pobřeží slonoviny
vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení, tedy že by mu hrozila vážná újma ve smyslu
ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu odůvodňující udělení doplňkové ochrany. V tomto
směru tedy nelze v postupu žalovaného ani krajského soudu shledat žádná pochybení. Ve světle
závěrů Nejvyššího správního soudu nelze shledat důvodnou ani stěžovatelovu námitku,
že se krajský soud nevypořádal se závěry lékaře upozorňujícími na následky přerušení léčby
stěžovatele; krajský soud lékařskými zprávami doplnil dokazování a z jeho rozsudku je zřejmé,
že neshledal zdravotní stav natolik závažným, aby odůvodňoval udělení doplňkové ochrany,
přičemž krajský soud vycházel též ze standardu uplatňovaného Evropským soudem.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí nadto zabýval i ostatními typy vážné újmy ve smyslu
ust. §14a odst. 2 zákona o azylu, jejich naplnění však neshledal; stěžovatel pak v kasační stížnosti
ani nesprávnou aplikaci těchto ustanovení nenamítal, Nejvyšší správní soud se přezkumem této
části rozhodnutí tedy nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud ještě dodává, že ve smyslu ust. §75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. vycházel při přezkumu rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany
ze skutkového stavu, který byl zjištěn žalovaným ve správním řízení a doplněn
v řízení před krajským soudem. Zdejší soud se již ve svém rozhodnutí z 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, zabýval podrobně otázkou, zda by přísné uplatnění vnitrostátních
procesních pravidel (zde §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), jež vylučují zohlednit aktuální situaci
v zemi původu, mohlo způsobit porušení zásady „non-refoulement“ zakotvené v čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.). Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že „pokud by striktní aplikace procesní normy, v daném případě ustanovení §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s., krajským soudem vedla nevyhnutelně k tomu, že by byl stěžovatel vydán do země, kde by
byl ohrožen jeho život či svoboda, nebo by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu; musel by krajský soud od této kogentní procesní normy odhlédnout a přihlédnout k důkazům
předloženým stěžovatelem i po lhůtě pro rozšíření žaloby o další žalobní body, jakkoli se jedná o postup
zcela výjimečný už proto, že procesní norma v daném případě sleduje zejména zachování procesní rovnosti
4
Dospělé HIV infikované osoby jsou zařazovány do tří klinických kategorií A, B a C a tří laboratorních
kategorií 1, 2 a 3, které odráží přirozený vývoj HIV infekce. Kombinací 3 klinických a 3 laboratorních kategorií
vzniká 9 skupin: A1, A2, A3, B1, B2, B3, C1, C2 a C3; osoby zařazené do skupin C1, C2 a C3 splňují kritéria AIDS.
Pacient nemůže být po zlepšení stavu překlasifikován do nižší kategorie.
Kategorie B zahrnuje některé nespecifické příznaky trvající déle než měsíc, jako jsou horečka >38,5°C a průjem, a dále
tzv. malé oportunní infekce a další stavy. Zařazení do laboratorních kategorií je dáno počtem CD4 + lymfocytů.
Informace čerpány z: Doc. MUDr. Marie Staňková, CSc., MUDr. Hanuš Rozsypal, HIV Infekce, Projekt MZ ČR zpracovaný
ČLS JEP, dostupný na http://www.cls.cz/dokumenty2/postupy/t249.rtf (zobrazeno 9. 10. 2009).
účastníků soudního řízení. Jiným postupem by totiž krajský soud porušil nejen článek 10 Ústavy ČR, ale i její
článek 1 odst. 2...“
V nyní posuzovaném případě ovšem rozhodnutí Nejvyššího správního nevede ještě nutně
k tomu, že by byl stěžovatel vydán do své země původu. Naopak existují ještě i po jeho
rozhodnutí v daném případě procesní nástroje, které tomu mohou zabránit; k tomu
srov. rozsudek zdejšího soudu z 23. 9. 2009, č. j. 1 Azs 43/2009 - 66. Nejvyšší správní soud tedy
nemusel překročit v zájmu přednosti mezinárodních závazků ČR hranice dané mu vnitrostátním
procesním právem, tedy doplnit dokazování o nejnovější zprávy zejm. o zdravotním stavu
stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost z části
přijatelnou a z části důvodnou, jako celek ji tedy zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému, neboť měl ve věci plný úspěch.
Jelikož však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,
jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.
Stěžovateli byla usnesením krajského soudu z 12. 3. 2009, č. j. 56 Az 74/2008 - 65,
ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Radana Pekárková, advokátka. Té
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti za jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále Nejvyšší správní
soud přiznal na náhradě hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč); částku
pak zvýšil o 19 %, neboť zástupkyně je plátcem DPH. Dohromady tedy přiznal částku 2856 Kč
jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší
správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdila
předseda senátu
6 Azs 34/2009 - 115
OPRAVNÉ USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohuslavem Hnízdilem v právní
věci žalobce: A. K. B., zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem Hlinky
142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2008,
č. j. OAM - 7/VL - 07 - ZA09 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, č. j. 56 Az 74/2008 - 46,
takto:
V rozsudku Nejvyššího správního soudu z 9. října 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89,
na č. l. 98 na 4. řádku ve čtvrtém odstavci odůvodnění se nahrazují slova „§11 odst. 1
písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.“ slovy „§11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.“.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností shora označený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
v napadeném správním rozhodnutí stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle ust. §12,
§13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89,
stěžovatelovu kasační stížnost zamítl; výrokem III. svého rozsudku rozhodl, že se ustanovené
zástupkyni stěžovatele přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
2856 Kč. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že přiznal odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 2856 Kč; a to za jeden úkon právní služby
ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů, spolu s paušální náhradou hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), částku
zvýšil o 19 %, neboť zástupkyně je plátcem DPH.
Nejvyšší správní soud v reakci na podání zástupkyně stěžovatele ze dne 19. 11. 2009
žádající opravu rozhodnutí a přiznání odměny za dva úkony právní služby zjistil,
že se v odůvodnění rozsudku na č. l. 98 na 4. řádku ve čtvrtém odstavci vyskytla zjevná chyba
v psaní, neboť bylo nedopatřením uvedeno, že se ustanovené zástupkyni přiznává odměna
za zastupování za jeden úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, namísto ust. §11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky.
Podle ust. §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti. Poněvadž byla zjištěna výše popsaná chyba v psaní, předseda senátu přistoupil
k opravě odůvodnění rozsudku ve smyslu výroku tohoto usnesení.
Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud uvádí, že vyzval zástupkyni stěžovatele dne
14. 5. 2009 (č. j. 6 Azs 34/2009 - 75), aby zdejšímu soudu vyčíslila náklady řízení a zároveň ji
poučil, že pokud tak neučiní, rozhodne o odměně na základě skutečností zřejmých ze soudního
spisu. Na uvedenou výzvu zástupkyně nereagovala. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil,
že zástupkyně stěžovatele zaslala soudu dne 26. 5. 2009 doplnění kasační stížnosti ze dne
25. 5. 2009, k němuž přiložila potvrzení o registraci plátce DPH. Nejvyšší správní soud
tedy shledal, že zástupkyně stěžovatele ve věci učinila jeden úkon právní služby - písemné podání
soudu ve věci samé - doplnění kasační stížnosti (§11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu).
Nejvyšší správní soud ještě dodává, že zástupkyně stěžovatele byla dne 7. 4. 2009
u Krajského soudu v Brně nahlédnout do soudního spisu, avšak za tuto činnost nelze přiznat
odměnu, neboť ji nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby ve smyslu §11 odst. 1
cit. vyhl. (a to ani v případě posuzování této činnosti spolu s převzetím zastoupení).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
cit. vyhlášky mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od ustanovení §11 odst. 1
písm. a) citované vyhlášky, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží odměna
již za samotné převzetí a přípravu zastoupení, ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky
vyžaduje první poradu s klientem. Ta se však v projednávané věci neuskutečnila,
což ani zástupkyně stěžovatele netvrdí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu