ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.66.2007:100
sp. zn. 7 Afs 66/2007 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalob ce: Pražská
teplárenská, a. s., se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 11/2007 – 63 ,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 11/2007 – 63,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 11/2007 - 63 zamítl Městský soud v Praze
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 11. 2006,
č. j. FŘ - 15789/11/06, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru
Finančního úřadu pro Prahu 7 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 12. 5. 2006,
č. j. 57621/06/007914/4068, jímž finanční úřad předepsal stěžovateli k přímému placení daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období roku 2003
ve výši 93 026 Kč. V odůvodnění městský soud uvedl, že z pojistných smluv je zřejmé,
že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a pojišťovnou Allianz upravuje pojištění nikoli
stěžovatele jako obchodní společnosti, ale přímo členů představenstva a dalších fyzických osob,
jimž náleží právo svým jednáním stěžovatele zavazovat. Stěžovatel v tomto smluvním vztahu
vystupoval jako pojistník, tedy jako osoba hradící pojistné. Předmětem uvedené smlouvy tedy
bylo, že stěžovatel jako pojistník plnil příslušné pojišťovně pojistné za osobu pojištěnou.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že se jedná o pojištění, které stěžovatel není povinen
hradit ze zákona. Stěžovatel tímto způsobem zabezpečoval pojištění odpovědnosti člen ů
představenstva a dalších orgánů společnosti, přičemž tyto osoby mohly popř. uzavřít obdobné
smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě. K odkazu stěžovatele na zápis
z jednání koordinačního výboru s Komorou daňových poradců konaného dne 23. 5. 2001
městský soud uvedl, že konkrétní problém posouzení vyplaceného pojistného společností
za obdobné skutkové situace, která nastala v posuzovaném případě, nebyl předmětem jednání,
neboť podle bodu 2 citovaného zápisu bylo řešení pojištění škody způsobené jednáním třetí
osoby. Z uvedeného zápisu nevyplývá, že by byla řešena situace, kte rá nastala v daném případě,
tj. situace, kdy obchodní společnost uzavře s pojišťovnou takovou smlouvu, podle níž není
pojištěna tato společnost, ale pojištěným je fy zická osoba jednající jménem společnosti, a je tedy
pojištěna odpovědnost této fyzické osoby. Z uvedeného zápisu je zřejmé pouze to,
že se koordinační výbor zabýval situací, kdy je uzavřena smlo uva mezi obchodní společností
a pojišťovnou, aniž by byla konkrétně řešena otázka, že pojištěným subjektem není smluvní
strana, ale subjekt třetí. Závěry vyvozované stěžovatelem v žalobě ze zápisu z jednání
koordinačního výboru jednoznačně nevyplývají. Městský soud dále neshledal případnou
argumentaci stěžovatele týkající se úpravy práv a povinností smluvních stran podle ust. §50 a
§794 o. z. a ust. §194 a §201 obch . zák. Předmětem daňového řízení byla výše daňové
povinnosti stěžovatele, přičemž je třeba aplikovat právní předpisy práva veřejného, zatímco
právní předpisy práva soukromého z povahy věci na veřejnoprávní vztah daňového subjektu
a správce daně ve věci daňové aplikovat nelze. Městský soud při rozhodování přihlédl
také k tomu, že z důvodu právní jistoty se zákonem č. 492/2000 Sb., upřesnilo, že daňově
uznatelným nákladem právnické osoby není pojistné hrazené za člena statutárního orgánu
a dalšího orgánu právnické osoby a za jednatele společnosti s ručením omezeným z titulu
odpovědnosti za škodu společnosti způsobenou při výkonu funkce. Vyplývá–li z obsahu
smluvních podmínek, že peněžní částky pojistného jsou uhrazené společností jako pojistníkem
na základě pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby, tj. ve prospěch poplatníka s příjmy
ze závislé činnosti a s jeho souhlasem, posoudí se uvedené plnění jako zdanitelný příjem plynoucí
poplatníkovi v souvislosti s výkonem závislé činnosti podle ust. §6 odst. 1 písm. d) a odst. 3
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Městský soud
v této souvislosti odkázal na ust. §50 o . z., podle kterého je třetí osoba oprávněná z takové
smlouvy okamžikem, kdy s touto smlouvou projeví souhlas. Pokud v dané věci stěžovatel uhradil
pojistné fyzickým osobám, kterým přísluší oprávnění jednat a svým jednáním zavazovat
stěžovatele jako obchodní společnost, jedná se o pojištění těchto fyzických osob, které není
žádným právním předpisem osvobozeno od placení daně a nepochybně se jedná o příjem
uvedených fyzických osob. Nejde o plnění na pojistném, k němuž by stěžovatel byl právním
předpisem povinen, ale o nadstandardní úkon stěžovatele jako zaměstnavatele vůči vybraným
zaměstnancům, kterým za ně a v jejich prospěch zajistil vyplacení pojistného plnění v případě,
že by tyto osoby svým jednáním jako osoby jednající za stěžovatele z působily stěžovateli škodu
a přicházela by v úvahu odpovědnost těchto osob za takto způsobenou škodu. Finanční orgány
tedy posoudily předmět řízení správně a důvodně dospěly k závěru, že stěžovatel byl povinen
z uvedených příjmů srážet zálohu na daň podle ust. §38 h zákona o daních z příjmů a odvádět
místně příslušnému správci daně. Jestliže tak neučinil, byl finanční úřad oprávněn vydat napadený
platební výměr.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které namítal, že finanční ředitelství rozhodovalo na základě
skutkové podstaty, která nemá oporu ve spise, neboť nebyl doložen souhlas členů orgánů
společnosti s uzavřenou pojistnou smlouvou. Naopak byly doloženy smlouvy s členy orgánů
společnosti, v nichž se tito výslovně zavazují k odpovědnosti za škodu, kterou způsobí
porušením povinností při výkonu funkce. Finanční ředitelství tedy rozhodovalo v rozporu
s těmito doklady založenými ve spise. Stěžovatel dále uvedl, že ve správním řízení mělo být
prokázáno, v čem je naplněna podstata vymezená v ust. §6 odst. 1 a odst. 3 zákona o daních
z příjmů. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 – 136 ,
vyplývá, že za zdanitelný příjem je nutno považovat p ouze příjem skutečný, nikoliv toliko
zdánlivý. U poplatníka se tedy musí navýšení majetku reálně projevit, a to tak, že může být
poplatníkem skutečně využitelné. Vzhledem k tomu, že členové orgánů stěžovatele nebyli
smluvní stranou pojistné smlouvy a ani k ní nedali dodatečný souhlas, nebylo pro ně pojistné
zaplacené stěžovatelem pojišťovně nikterak využitelné. Takovým by se stalo až v okamžiku,
kdy by nastala pojistná událost a pokud by člen orgánu vyslovil souhlas s pojistnou smlouvou
a plnění z ní, k čemuž však v daném případě nedošlo. Finanční ředitelství tedy nesplnilo
svou povinnost vyplývající z ust. §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to ovlivnilo zákonnost, neboť nebylo žádným způsobem prokázáno reálné navýšení majetku
poplatníků. Městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda úhradou pojistného
stěžovatelem na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti členů orgánů právnických
osob uzavřené stěžovatelem jako pojistníkem a pojišťovnou jako pojistitelem dochází
k nepeněžnímu příjmu člena orgánu právnické osoby. Smluvními stranami pojistného vztahu byl
pouze stěžovatel a pojišťovna, jednalo se o dvoustranný smluvní vztah, přičemž členové orgánů
stěžovatele smluvní stranou nejsou. Členové orgánů ke smlouvě nedali souhlas,
a to ani při uzavírání smlouvy, ani dodatečně. V právním státě není možné, aby subjektu vznikla
daňová povinnost z důvodu vzniku právního vztahu mezi dvěma jinými subjekty nezávisle na vůli
tohoto subjektu, neboť by to vedlo k absolutní právní nejistotě daňových subjektů a mohlo
být velmi lehce zneužíváno. Členové orgánů stěžovatele neměli žádný vliv na obsah pojistné
smlouvy a pojistných podmínek, k úhradě pojistného byl zavázán pouze stěžovatel a uzavření
pojistné smlouvy nezbavovalo členy orgánů odpovědnosti za jimi způsobenou škodu. Členové
orgánů stěžovatele mají i po uzavření pojis tné smlouvy zákonný závazek k náhradě škody
a úhradou pojistného nemůže docházet k jakémukoliv nepeněžnímu plnění v jejich prospěch,
jež by vstupovalo do základu daně ze závislé činnosti. K nepeněžnímu plnění by mohlo dojít
na straně členů orgánů stěžovatele jedině při realizaci pojištění. V takovém případě by totiž
pojištěný člen orgánu stěžovatele mohl svými úkony a vůlí ovlivnit to, zda dojde k realizaci
pojistného či nikoliv. V této souvislosti stěžovatel opakovaně odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005- 136. Stěžovatel dále namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
protože městský soud svůj závěr, že členové orgánů stěžovatele mohli v případě zájmu uzavřít
pojistné smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě, vyvodil bez jakéhokoliv
dokazování a žádné dokazování v tomto směru nebylo prováděno ani v řízení před správním
orgánem. Zjišťování skutečnosti by vyústilo v konstatování, že pojistný trh takové pojištění
vůbec nenabízí. Konstatování městského soudu, že zápis z jednání koordinačního výboru
s Komorou daňových poradců se nezabýval otázkou zdanění pojistného placeného společností
na základě pojistné smlouvy, jejímiž smluvními stranami jsou pouze společnost jako pojistník
a pojišťovna jako pojistitel, je v rozporu s obsahem tohoto zápisu. Stěžovatel dále namítal,
že městský soud své konstatování o souhlasu členů orgánů společnosti nepodkládá žádným
důkazem, který by byl proveden v daňovém řízení nebo v řízení před soudem. Na neexistenci
souhlasu členů orgánů přitom stěžovatel poukazoval již v žalobě. Z výše uvedených důvodů
navrhl stěžovatel zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že předmětem daně z příjmů
fyzických osob jsou všechny druhy příjmů plynoucí zaměstnanci v peněžní i nepeněžní podobě,
s výjimkou příjmů z předmětu daně vyňatých, přičemž mohou spočívat i v jiné formě plnění
prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance nebo v cenovém zvýhodnění. Ve smyslu ust. §3
odst. 2 zákona o daních z příjmů jsou předmětem daně nejen příjmy peněžní, ale i příjmy
nepeněžní, tzv. naturální plnění. Nepeněžní příjem představuje pro zaměstnance vždy nabytí
určité výhody či zvýhodnění a za takový příjem se považuje nejen naturální mzda, ale takový
příjem může plynout i nabytím určité věci, služby nebo p oskytnutím majetkového práva
či nemovitosti. Příjem zaměstnance může spočívat i v jiné formě plnění prováděné
zaměstnavatelem za zaměstnance. Podle finančního ředitelství je nedůvodná námitka, že pojistná
smlouva byla uzavřena bez účastenství a souhlasu s takovým účastenstvím. Z dodatku k pojistné
smlouvě o pojištění odpovědnosti za škodu členů orgánů právnických osob totiž vyplývá,
že smlouva byla uzavřena na pojištěné riziko: „odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti
s výkonem funkce člena představenstva, člena dozorčí rady, jednatele nebo dalších osob
ve smyslu čl. 2 odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek“. Ze smluvního ujednání dále vyplývá,
že Allianz pojišťovna, a. s. poskytne plnění pojistníkovi, pokud má společnost s členy
představenstva nebo dozorčí rady uzavřenou smlouvu o náhradě škody vzniklé třetím osobám
na základě porušení povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Povinnost pojištěných osob
nahradit škodu přechází v tomto případě na pojistníka, tj. na společnost. Stěžovatel pochybil,
protože pojistné, které hradil za členy statutárního orgánu , neposoudil jako zdanitelný příjem
plynoucí v souvislosti s výkonem závislé činnosti podle ust. §6 odst. 1 písm. d) a odst. 3 zákona
o daních z příjmů a nesrazil, jako plátce daně, postupem upravený m v ust. §38h odst. 1 zákona
o daní z příjmů zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé č innosti a z funkčních požitků
a tuto neodvedl správci daně. Z výše uvedených skutečností vyplývá nedůvodnost kasační
stížnosti, neboť rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu obsahují zákonem
stanovené náležitosti rozhodnutí, jsou platná a byla vydána v souladu se zákonem o daních
z příjmů i zákonem o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda lze napadený rozsudek v ro zsahu
vymezeném stížními body přezkoumat. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel v žalobě opíral
mimo jiné svou argumentaci o ustanovení občanského a obchodního zákoníku, ale městský soud
tuto jeho argumentaci neshledal „případnou“ s tím, že právní předpisy práva soukromého nelze
z povahy věci na veřejnoprávní vztah daňového subjektu a správce daně aplikovat.
S výše citovaným závěrem městského soudu se Nejvy šší správní soud neztotožňuje.
Jak zdůraznil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 429/01 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), není již v moderním právním pojetí „hranice mezi právem veřejným
a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy
vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávn ím a naopak.“ I když daňové předpisy náleží
k právu veřejnému, nelze mít za to, že mezi právem veřejným a soukromým existuje
nepřekonatelná mez a že předpisy práva veřejného jsou v daňových věcech aplikovatelné zcela
bez ohledu na předpisy práva soukromého. Právo soukromé a právo veřejné jsou dvě pouze
relativně oddělené části jednotného právního řádu, přičemž relativnost jejich oddělení spočívá
v tom, že primárně směřují k ochraně odlišných zájmů. To však neznamená, že veřejné právo
nemůže odkazovat či navazovat na pojmy práva soukromého nebo tyto pojmy recipovat
a naopak (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53, zveřejněném ve Sb. NSS pod č. 1034/2007, kde m imo
jiné uvedl, „že veřejné a soukromé právo v moderní společnosti nejsou dva světy oddělené
„čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně odlišná pravidla, nýbrž d vě sféry jednoho
ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu.“
Pro danou věc z výše uvedeného vyplývá, že pokud správce daně vycházel při stanovení
daňové povinnosti z pojistné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a Allianz pojišťovnou, a. s.,
tedy nepochybně ze soukromoprávního vztahu, jehož právní úprava byla v roce 2003, obsažena
v části osmé hlavě patnácté občanského zákoníku (nyní zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě
a o změně souvisejících zákonů), nelze žalobní argumentaci stěžovatele poukazující na některá
ustanovení občanského a obchodního zákoníku odmítnout pouhým konstatováním,
že soukromoprávní předpisy není možné na veřejnoprávní vztah ve věci daňové aplikovat.
Takové „vypořádání se“ s žalobní námitkou je podle Nejvyššího správního soudu ryze formální
a nedostatečné, a neodpovídá proto zákonným požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí
(§75 odst. 2 a §54 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud se tedy de facto s touto žalobní námitkou vůbec
nevypořádal, a napadený rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž k této vadě Nejvyšší správní soud přihlédl
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na logický rozpor obsažený
v odůvodnění napadeného rozsudku, který spočívá v tom, že ačkoliv městský soud v prvním
odstavci na str. 7 výslovně vyloučil aplikovatelnost právních předpisů práva soukromého na daný
případ, v odstavci bezprostředně následujícím sám odkázal na ust. §50 o . z. (viz str. 7
napadeného rozsudku).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížními body, ve kterých stěžovatel namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel poukazoval na to, že pokud městský soud v odůvodnění uvedl, že členové
představenstva, popř. další osoby působící v orgánech společnosti, mohly v případě svého zájmu
uzavřít obdobně pojistné smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě,
tak tento závěr vyslovil, aniž by provedl jakékoliv dokazování a navíc pojistný trh takový typ
pojištění vůbec nenabízí.
Podle Nejvyššího správního soudu není z uvedené argumentace zřejmé, jakou souvislost
má případná možnost členů statutárních orgánů uzavřít pojistnou smlouvu vlastním jménem
jako pojistník a pojištěný v jedné osobě se spornou otázkou, zda lze pojistné zaplacené
stěžovatelem z titulu předmětné pojistné smlouvy považovat za nepeněžitý příjem členů
statutárních orgánů. Jelikož k tomu městský soud nic dalšího neuvedl, je citovaná část
napadeného rozsudku nepřezkoumatelná. Proto je bezpředmětné zabývat se námitkou
stěžovatele, že pojistný trh nenabízí městským soudem zmiňovaný typ pojištění.
Stěžovatel dále označil za nepřezkoumatelný napadený rozsudek v části zabývající
se závěry, ke kterým dospěl koordinační výbor na svém zasedání dne 23. 5. 2001
a které formuloval v zápisu. Na tento zápis poukázal stěžovatel v žalobě. Z tohoto zápisu podle
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že koordinační výbor se otázkou, která je v posuzované
věci předmětem sporu, dosti podrobně zabýval (viz str. 14 až 18 zápisu) a závěry,
ke kterým dospěl, jednoznačně podporují právní názor stěžovatele. Tvrzení městského soudu,
že tomu tak není, resp. že závěry vyvozované stěžovatelem z tohoto zápisu jednoznačně
nevyplývají, proto nemůže obstát.
Navíc je třeba zdůraznit, že pokud městský soud považoval za nutné poměrně obsáhle
objasňovat, proč nelze závěry v zápise obsažené aplikovat na daný případ, měl se v prvé řadě
zabývat otázkou, zda vůbec lze předmětný zápis považovat za důkazní prostředek způsobilý
přispět ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatel rovněž dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho,
že městský soud svůj závěr o existenci souhlasu pojištěných osob nepodložil žádným důkazem.
V daném případě bylo podle Nejvyššího správního soudu zcela na místě zabývat se otázkou,
zda byl dán souhlas členů statutárních orgánů s pojistnými smlouvami týkajícími se pojištění jejich
odpovědnosti při výkonu funkce (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 3 Ads 105/2005 - 44). Městský soud však pouze obecně uvedl, že „Vyplývá–li
z obsahu smluvních podmínek, že peněžní částky pojistného jsou uhrazené společností
jako pojistníkem na základě pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch jiné (třetí) osoby,
tj. ve prospěch poplatníka s příjmy ze závislé činnosti a s jeho souhlasem (člena statutárního
orgánu či jednatele), posoudí se uvedené plnění jako zdanitelný příjem plynoucí poplatníkovi
v souvislosti s výkonem závislé činnosti“. Namítal-li stěžovatel v této souvislosti
nepřezkoumatelnost, je tato jeho námitka důvodná, neboť městský soud přesto, že stěžovatel
v žalobě opakovaně uváděl, že pojištěné osoby nevyslovily souhlas s předmětnou pojistnou
smlouvou, se v napadeném rozsudku otázkou, zda dotčené osoby projevily s předmětnou
smlouvou souhlas, vůbec nezabýval. To je další důvod pro závěr o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73).
Jelikož se městský soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal se žalobními
námitkami, na nichž byl postaven základ žaloby, nezabýval se Nejvyšší správní soud stížními
body, ve kterých stěžovatel uplatnil důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. ,
protože takový přezkum by byl předčasný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst.
1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu