ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.67.2007:111
sp. zn. 7 Afs 67/2007 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Pražská
teplárenská, a. s., se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 10/2007 – 73,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 10/2007 – 73,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 11 Ca 10/2007 – 73, zamítl Městský soud v Praze
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 11. 2006,
č. j. FŘ - 15788/11/06, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru
Finančního úřadu pro Prahu 7 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 12. 5. 2006,
č. j. 57573/06/007914/4068, jímž finanční úřad předepsal st ěžovateli k přímému placení
daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období roku
2002 ve výši 22 116 Kč. V odůvodnění městský soud uvedl, že obě smlouvy, které stěžovatel
uzavřel s První americkou vzájemnou pojišťovnou a s pojišťovnou Allianz, upravují pojištění
nikoli stěžovatele jako obchodní společnosti, ale přímo členů představenstva a dalších fyzických
osob, jimž náleží právo svým jednáním stěžovatele zavazovat. Stěžovatel v tomto smluvním
vztahu vystupoval jako pojistník, tedy jako osoba hradící pojistné. Předmětem uvede ných smluv
tedy bylo, že stěžovatel jako pojistník plnil příslušné pojišťovně pojistné za osobu pojištěnou.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že se jedná o pojištění, které stěžovatel není povinen
hradit ze zákona. Stěžovatel tímto způsobem zabezpe čoval pojištění odpovědnosti členů
představenstva a dalších orgánů společnosti, přičemž tyto osoby mohly popř. uzavřít obdobné
smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě. K odkazu stěžovatele na zápis
z jednání koordinačního výboru s Komorou daňových poradců konaného dne 23. 5. 2001
městský soud uvedl, že konkrétní problém posouzení vyplaceného pojistného společností
za obdobné skutkové situace, která nastala v posuzovaném případě, nebyl předmětem jednání,
neboť podle bodu 2 citovaného zápisu bylo řešení pojištění škody způsobené jednáním třetí
osoby. Z uvedeného zápisu nevyplývá, že by byla řešena situace, kte rá nastala v daném případě,
tj. situace, kdy obchodní společnost uzavře s pojišťovnou takovou smlouvu, podle níž není
pojištěna tato společnost, ale pojištěným je fyzická osoba jednající jménem společnosti, a je tedy
pojištěna odpovědnost této fyzické osoby. Z uvedeného zápisu je zřejmé pouze to, že se
koordinační výbor zabýval situací, kdy je uzavřena smlouva mezi ob chodní společností
a pojišťovnou, aniž by byla konkrétně řešena otázka, že pojištěným subjektem není smluvní
strana, ale subjekt třetí. Závěry vyvozované stěžovatelem v žalobě ze zápisu z jednání
koordinačního výboru jednoznačně nevyplývají. Městský soud dále neshledal příp adnou
argumentaci stěžovatele týkající se úpravy práv a povinností smluvních stran podle ust. §50 a
§794 o. z. a ust. §194 a §201 obch. zák. Předmětem daňového řízení byla výše daňové
povinnosti stěžovatele, přičemž je třeba aplikovat právní předpisy p ráva veřejného, zatímco
právní předpisy práva soukromého z povahy věci na veřejnoprávní vztah daňového subjektu
a správce daně ve věci daňové aplikovat nelze. Městský soud při rozhodování přihlédl také
k tomu, že z důvodu právní jistoty se zákonem č. 492/2000 Sb., upřesnilo, že daňově uznatelným
nákladem právnické osoby není pojistné hrazené za člena statutárního orgánu a dalšího orgánu
právnické osoby a za jednatele společnosti s ručením omezeným z titulu odpovědnosti za škodu
společnosti způsobenou při výkonu funkce. Vyplývá – li z obsahu smluvních podmínek,
že peněžní částky pojistného jsou uhrazené společností jako pojistníkem na základě pojistné
smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby, tj. ve prospěch poplatníka s příjmy ze závislé činnosti
a s jeho souhlasem, posoudí se uvedené plnění jako zdanitelný příjem plynoucí poplatníkovi
v souvislosti s výkonem závislé činnosti podle ust. §6 odst. 1 písm. d) a odst. 3 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Městský soud v této
souvislosti odkázal na ust. §50 o. z., podle kterého je třetí osoba oprávněná z takové smlouvy
okamžikem, kdy s touto smlouvou projeví souhlas. Pokud v dané věci stěžovatel uhradil pojistné
fyzickým osobám, kterým přísluší oprávnění jednat a svým jednáním zavazovat stěžovatele jako
obchodní společnost, jedná se o pojištění těchto fyzických osob, které není žádným právním
předpisem osvobozeno od placení daně a nepochybně se jedná o příjem uvedených fyzických
osob. Nejde o plnění na pojistném, k němuž by stěžovatel byl právním předpisem povinen,
ale o nadstandardní úkon stěžovatele jako zaměstnavatele vůči vybraným zaměstnancům, kterým
za ně a v jejich prospěch zajistil vyplacení pojistného plnění v případě, že by tyto osoby svým
jednáním jako osoby jednající za stěžovatele způsobily stěžovateli škodu a přicházela by v úvahu
odpovědnost těchto osob za takto způsobenou škodu. Finanční orgány tedy posoudily předmět
řízení správně a důvodně dospěly k závěru, že stěžovatel byl povinen z uvedených příjmů srážet
zálohu na daň podle ust. §38h zákona o daních z příjmů a odvádět místně příslušnému správci
daně. Jestliže tak neučinil, byl finanční úřad oprávněn vydat napadený platební výměr. Námitkou
nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí finančního ředitelství, kterou stěžovatel uplatnil
při ústním jednání, se městský soud nemohl zabývat, neboť tato námitka nebyla uplatněna
v zákonem stanovené lhůtě.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které namítal, že finanční ředitelství rozhodovalo na základě
skutkové podstaty, která nemá oporu ve spise, neboť nebyl doložen souhlas členů orgánů
společnosti s uzavřenou pojistnou smlouvou. Naopak byly doloženy smlouvy s členy orgánů
společnosti, v nichž se tito výslovně zavazují k odpovědnosti za škodu, kterou způsobí
porušením povinností při výkonu funkce. Finanční ředitelství tedy rozhodovalo v rozporu
s těmito doklady založenými ve spise. Stěžovatel dále uvedl, že ve správním řízení mělo
být prokázáno, v čem je naplněna podstata vymezená v ust. §6 odst. 1 a odst. 3 zákona o daních
z příjmů. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 – 136,
vyplývá, že za zdanitelný příjem je nutno považovat pouze příjem skutečný, nikoliv toliko
zdánlivý. U poplatníka se tedy musí navýšení majetku reálně projevit, a to tak, že může
být poplatníkem skutečně využitelné. Vzhledem k tomu, že členové orgánů stěžovatele nebyli
smluvní stranou pojistné smlouvy a ani k ní nedali dodatečný souhlas, nebylo pro ně pojistné
zaplacené stěžovatelem pojišťovně nikterak využitelné. Takovým by se stalo až v okamžiku,
kdy by nastala pojistná událost a pokud by člen orgánu vyslovil souhlas s pojistnou smlouvou
a plnění z ní, k čemuž však v daném případě nedošlo. Finanční ředitelství tedy nesplnilo svou
povinnost vyplývající z ust. §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb ., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost,
neboť nebylo žádným způsobem prokázáno reálné navýšení majetku poplatníků. Městský soud
nesprávně posoudil právní otázku, zda úhradou pojistného stěžovatelem na základě pojistné
smlouvy o pojištění odpovědnosti členů orgánů právnických osob uzavřené stěžovatelem jako
pojistníkem a pojišťovnou jako pojistitelem dochází k nepeněžnímu příjmu člena orgánu
právnické osoby. Smluvními stranami pojistného vztahu byl pouze stěžovatel a pojišťovna,
jednalo se o dvoustranný smluvní vztah, přičemž členové orgánů stěžovatele smluvní stranou
nejsou. Členové orgánů ke smlouvě nedali souhlas, a to ani při uzavírání smlouvy, ani dodatečně.
V právním státě není možné, aby subjektu vznikla daňová povinnost z důvodu vzniku právního
vztahu mezi dvěma jinými subjekty nezávisle na vůli tohoto subjektu, neboť by to vedlo
k absolutní právní nejistotě daňových subjektů a mohlo být velmi lehce zneužíváno. Členové
orgánů stěžovatele neměli žádný vliv na obsah pojistné smlouvy a pojistných podmínek, k úhradě
pojistného byl zavázán pouze stěžovatel a uzavření pojistné smlouvy nezbavovalo členy orgánů
odpovědnosti za jimi způsobenou škodu. Členové orgánů stěžovatele mají i po uzavření pojistné
smlouvy zákonný závazek k náhradě škody a úhradou pojistného nemůže docházet k jakémukoliv
nepeněžnímu plnění v jejich prospěch, jež by vstupovalo do základu daně ze závislé činnosti.
K nepeněžnímu plnění by mohlo dojít na straně členů orgánů stěžovatele jedině při realizaci
pojištění. V takovém případě by totiž pojištěný člen orgán u stěžovatele mohl svými úkony a vůlí
ovlivnit to, zda dojde k realizaci pojistného či nikoliv. V této souvislosti stěžovatel opakovaně
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136.
Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103 odst . 1
písm. d) s. ř. s., protože městský soud svůj závěr, že členové orgánů stěžovatele mohli v případě
zájmu uzavřít pojistné smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě, vyvodil
bez jakéhokoliv dokazování a žádné dokazování v tomto směru nebylo prováděno ani v řízení
před správním orgánem. Zjišťování skutečnosti by vyústilo v konstatování, že pojistný trh takové
pojištění vůbec nenabízí. Konstatování městského soudu, že zápis z jednání koordinačního
výboru s Komorou daňových poradců se nezabýval otázkou zdanění pojistného placeného
společností na základě pojistné smlouvy, jejímiž smluvními stranami jsou pouze společnost jako
pojistník a pojišťovna jako pojistitel, je v rozporu s obsahem tohoto zápisu. Stěžovatel dále
namítal, že městský soud své konstatování o souhlasu členů orgánů společnosti nepodkládá
žádným důkazem, který by byl proveden v daňovém řízení nebo v řízení před soudem.
Na neexistenci souhlasu členů orgánů přitom stěžovatel poukazoval již v žalobě. Z výše
uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že předmětem daně z příjmů
fyzických osob jsou všechny druhy příjmů plynoucí zaměstnanci v peněžní i nepeněžní podobě,
s výjimkou příjmů z předmětu daně vyňatých, přičemž mohou spočívat i v jiné formě plnění
prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance nebo v cenovém zvýhodnění. Ve smyslu ust. §3
odst. 2 zákona o daních z příjmů jsou předmětem daně nejen příjmy peněžní, ale i příjmy
nepeněžní, tzv. naturální plnění. Nepeněžní příjem představuje pro zaměstn ance vždy nabytí
určité výhody či zvýhodnění a za takový příjem se považuje nejen naturální mzda, ale takový
příjem může plynout i nabytím určité věci, služby nebo p oskytnutím majetkového práva
či nemovitosti. Příjem zaměstnance může spočívat i v jiné formě plnění prováděné
zaměstnavatelem za zaměstnance. Podle finančního ředitelství je nedůvodná námitka, že pojistná
smlouva byla uzavřena bez účastenství a souhlasu s takovým účastenstvím. Z dodatku k pojistné
smlouvě o pojištění odpovědnosti za škodu členů orgánů právnických osob totiž vyplývá,
že smlouva byla uzavřena na pojištěné riziko: „odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti
s výkonem funkce člena představenstva, člena dozorčí rady, jednatele nebo dalších osob
ve smyslu čl. 2 odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek“. Ze smluvního ujednání dále vyplývá,
že Allianz pojišťovna, a. s. poskytne plnění pojistníkovi, pokud má společnost s členy
představenstva nebo dozorčí rady uzavřenou smlouvu o náhradě škody vzniklé třetím osobám
na základě porušení povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Povinnost pojištěných osob
nahradit škodu přechází v tomto případě na pojistníka, tj. na společnost. Stěžovatel pochybil,
protože pojistné, které hradil za členy statutárního orgánu, neposoudil jako zdanitelný příjem
plynoucí v souvislosti s výkonem závislé činnosti podle ust. §6 odst. 1 písm. d) a odst. 3 zákona
o daních z příjmů a nesrazil, jako plátce daně, postupem upravený m v ust. §38h odst. 1 zákona
o daní z příjmů zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků
a tuto neodvedl správci daně. Z výše uvedených skutečností vyplývá nedůvodnost kasační
stížnosti, neboť rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu obsahují zákonem
stanovené náležitosti rozhodnutí, jsou platná a byla vydána v souladu se zákonem o daních
z příjmů i zákonem o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které upl atnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda lze napadený rozsudek v rozsahu
vymezeném stížními body přezkoumat. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel v žalobě opíral
mimo jiné svou argumentaci o ustanovení občanského a obchodního zákoníku, ale městský soud
tuto jeho argumentaci neshledal „případnou“ s tím, že právní předpisy práva soukromého nelze
z povahy věci na veřejnoprávní vztah daňového subjektu a správce daně aplikovat.
S výše citovaným závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Jak zdůraznil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 429/01 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), není již v moderním právním pojetí „hranice mezi právem veřejným
a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy
vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak.“ I když daňové předpisy náleží
k právu veřejnému, nelze mít za to, že mezi právem veřejným a soukromým existuje
nepřekonatelná mez a že předpisy práva veřejného jsou v daňových věcech aplikovatelné zcela
bez ohledu na předpisy práva soukromého. Právo soukromé a právo veřejné jsou d vě pouze
relativně oddělené části jednotného právního řádu, přičemž relativnost jejich oddělení spočívá
v tom, že primárně směřují k ochraně odlišných zájmů. To však neznamená, že veřejné právo
nemůže odkazovat či navazovat na pojmy práva soukromého nebo tyto pojmy recipovat
a naopak (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53, zveřejněném ve Sb. NSS pod č. 1034/2007, kde mimo
jiné uvedl, „že veřejné a soukromé právo v moderní společnosti nejsou dva světy oddělené
„čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně odlišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho
ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu.“
Pro danou věc z výše uvedeného vyplývá, že pokud správce daně vycházel při stanovení
daňové povinnosti z pojistných smluv uzavřených mezi stěžovatelem a První americkou
vzájemnou pojišťovnou, resp. Allianz pojišťovnou, a. s., tedy nepochybně ze soukromoprávních
vztahů, jejichž právní úprava byla v roce 2002 , obsažena v části osmé hlavě patnácté občanského
zákoníku (nyní zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů), nelze
žalobní argumentaci stěžovatele poukazující na některá ustanovení občanského a obchodního
zákoníku odmítnout pouhým konstatováním, že soukromoprávní předpisy není možné
na veřejnoprávní vztah ve věci daňové aplikovat. Takové „vypořádání se“ s žalobní námitkou
je podle Nejvyššího správního soudu ryze formální a nedostatečné, a neodpovídá proto
zákonným požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí (§75 odst. 2 a §54 odst. 2 s. ř. s.).
Městský soud se tedy de facto s touto žalobní námitkou vůbec nevypořádal, a napadený rozsudek
je proto v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přičemž k této vadě Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na logický rozpor obsažený
v odůvodnění napadeného rozsudku, který spočívá v tom, že ačkoliv městský soud v druhém
odstavci na str. 7 výslovně vyloučil aplikovatelnost právních předpisů práva soukromého na daný
případ, v odstavci bezprostředně následujícím sám odkázal na ust. §50 o. z. (viz str. 7
napadeného rozsudku).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížními body, ve kterých stěžovatel namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel poukazoval na to, že pokud městský soud v odůvodnění uvedl, že členové
představenstva, popř. další osoby působící v orgánech společnosti, mohly v případě svého zájmu
uzavřít obdobně pojistné smlouvy svým jménem jako pojistník a pojištěný v jedné osobě,
tak tento závěr vyslovil, aniž by provedl jakékoliv dokazování a navíc pojistný trh takový
typ pojištění vůbec nenabízí.
Podle Nejvyššího správního soudu není z uvedené argumentace zřejmé, jakou souvislost
má případná možnost členů statutárních orgánů uzavřít pojistnou smlouvu vlastním jménem jako
pojistník a pojištěný v jedné osobě se spornou otázkou, zda lze pojistné zaplacené stěžovatelem
z titulu předmětných pojistných smluv považovat za nepeněžitý příjem členů statutárních orgánů.
Jelikož k tomu městský soud nic dalšího neuvedl, je citovaná část napadeného rozsudku
nepřezkoumatelná. Proto je bezpředmětné zabývat se námitkou stěžovatele, že pojistný
trh nenabízí městským soudem zmiňovaný typ pojištění.
Stěžovatel dále označil za nepřezkoumatelný napadený rozsudek v části zabývající
se závěry, ke kterým dospěl koordinační výbor na svém zasedání dne 23. 5. 2001 a které
formuloval v zápisu. Na tento zápis poukázal stěžovatel v žalobě. Z tohoto zápisu podle
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že koordinační výbor se otázkou, která je v posuzované
věci předmětem sporu, dosti podrobně zabýval (viz str. 14 až 18 zápisu) a závěry, ke kterým
dospěl, jednoznačně podporují právní názor stěžovatele. Tvrzení městského soudu, že tomu
tak není, resp. že závěry vyvozované stěžovatelem z tohoto zápisu jednoznačně nevyplývají,
proto nemůže obstát.
Navíc je třeba zdůraznit, že pokud městský soud považoval za nutné poměrně obsáhle
objasňovat, proč nelze závěry v zápise obsažené aplikovat na daný případ, měl se v prvé řadě
zabývat otázkou, zda vůbec lze předmětný zápis považovat za důkazní prostředek způsobilý
přispět ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatel rovněž dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho,
že městský soud svůj závěr o existenci souhlasu pojištěných osob nepodložil žádným důkazem.
V daném případě bylo podle Nejvyššího správního soudu zcela na místě zabývat se otázkou,
zda byl dán souhlas členů statutárních orgánů s pojistnými smlouvami týkajícími se pojištění jejich
odpovědnosti při výkonu funkce (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 3 Ads 105/2005 - 44). Městský soud však pouze obecně uvedl, že „Vyplývá–li
z obsahu smluvních podmínek, že peněžní částky pojistného jsou uhrazené společností jako
pojistníkem na základě pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch jiné (třetí) oso by, tj. ve prospěch
poplatníka s příjmy ze závislé činnosti a s jeho souhlasem (člena statutárního orgánu či jednatele),
posoudí se uvedené plnění jako zdanitelný příjem plynoucí poplatníkovi v souvislosti s výkonem
závislé činnosti“. Namítal-li stěžovatel v této souvislosti nepřezkoumatelnost, je tato jeho námitka
důvodná, neboť městský soud přesto, že stěžovatel v žalobě opakovaně uváděl, že pojištěné
osoby nevyslovily souhlas s předmětnou pojistnou smlouvou, se v napadeném rozsudku otázkou,
zda dotčené osoby projevily s předmětnou smlouvou souhlas, vůbec nezabýval. To je další důvod
pro závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73).
Jelikož se městský soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal se žalobními
námitkami, na nichž byl postaven základ žaloby, nezabýval se Nejvyšší správní soud stížními
body, ve kterých stěžovatel uplatnil důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
protože takový přezkum by byl předčasný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu