ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.99.2007:62
sp. zn. 7 Afs 99/2007 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupen JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 15 Ca 303/2006 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 10. 2006, č. j. 17755/06-1300, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem
(dále jen „správce daně“) ze dne 20. 10. 2005, č. j. 197756/214911/6343, k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období prosinec 2002, která byla žalobci vyměřena ve výši 23 050 Kč,
z důvodu neuznání nároku na odpočet daně dle dokladu č. 202115972 ze dne 31. 12. 2002,
vystaveného společností KM - PRODUKT, s. r. o., za opravu strojů, kanalizace, výtahu a omítek.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou, který ji
rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 15 Ca 303/2006 - 34, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že v projednávané věci
se jednalo o posouzení otázky, zda správce daně oprávněně neuznal žalobci nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2002 z daňového dokladu č. 202115972,
vystaveného společností KM – PRODUKT, s. r. o. dne 31. 12. 2002, , jímž byla přefakturována
zdanitelná plnění zaplacená společností KM – PRODUKT, s. r. o. společnosti FEBCZ, s. r. o.
za opravy (úprava smažírny, oprava kanalizace, a vzduchotechniky, částečná oprava porušeného
zdiva, oprava podlah a kanalizace na objektu Krupka, ul. Revoluční č. p. 205) provedené
pro žalobce, a to pro neprokázání uskutečnění tohoto plnění společností FEBCZ, s. r. o.,
jak to vyžaduje ustanovení §19 odst. 1, 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění platném pro rok 2002 (dále jen „zákon o DPH“), v návaznosti na ustanovení §31
odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“). Krajský soud se po skutkovém a právním posouzení věci ztotožnil
se závěry žalovaného, že z předložených daňových dokladů a z výpovědí svědků nelze
jednoznačně prokázat, že opravy byly skutečně provedeny společností FEBCZ, s. r. o.
a že náklady na ně (461 000 Kč na základě tří faktur) uhradila společnost KM – PRODUKT,
s. r. o., která následně uhrazenou částku přefakturovala žalobci. Podrobně se přitom zabýval
jednotlivými svědeckými výpověďmi, o něž se opírá výsledek daňové kontroly. Výpovědi svědka
M. S. (ze dne 8. 3. 2005 a 4. 5. 2005) shledal krajský soud jako příliš obecné, taktéž výpovědi
svědků R. M. a J. K. (obě ze dne 26. 5. 2005 a 23. 3. 2006) zhodnotil jako neprůkazné ve vztahu
ke sporné skutečnosti, tedy zda fakturované opravy provedla společnosti FEBCZ, s. r. o.
Nepřisvědčil přitom námitce žalobce, dle které byla zkrácena jeho práva tím, že žalovaný odmítl
provést další výslech jmenovaných svědků a také místní šetření za účelem zjištění provedení
oprav. K požadovaným výslechům uvedl, že sdílí názor žalovaného o nadbytečnosti takového
dokazování, neboť svědci se již k otázce existence plnění od společnosti FEBCZ, s. r. o.
vyjadřovali, byť v souvislosti s předcházejícími zdaňovacími obdobími. K navrženému místnímu
šetření krajský soud poznamenal, že jeho prostřednictvím by nemohla být prokázána sporná
skutečnost (kdo měl opravy provést). Pokud se jedná o výpověď svědka Ing. B., která byla
provedena v daňovém řízení vedeném se společností KM – PRODUKT, s. r. o., ani ta
neprokazuje uskutečnění zdanitelného plnění ze strany společnosti FEBCZ, s. r. o. K návrhu na
další výslech svědka M. Z. (jednatele společnosti FEBCZ, s. r. o.) krajský soud uvedl, že nebylo
zapotřebí tohoto důkazu opakovaně provádět, neboť výslech proběhl dne 10. 5. 2005 [v
souvislosti s odvolacím řízením žalobce, týkajícím se zdaňovacích období roku 2000 a 2001] a
svědek odmítl vypovídat s odvoláním na ustanovení §8 daňového řádu. Odmítl přitom názor, že,
vycházel-li správce daně z předchozích výpovědí jmenovaného, použil tím důkazních prostředků,
které byly opatřeny dílem před zahájením kontroly a dílem bez přítomnosti žalobce nebo jeho
právního zástupce. Zde poukázal na skutečnost, že svědek M. Z. byl vyslýchán ještě v rámci
odvolacího řízení za přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, avšak tehdy odmítl vypovídat
z důvodu hrozícího trestního stíhání. Krajský soud, měl sice za nepochybné, že výsledky trestního
řízení a jednotlivé výpovědi v něm nelze bez dalšího přejímat do daňového řízení (§31 odst. 4
daňového řádu), ale dospěl k závěru, že nic takového žalovaný v předmětné věci neučinil, neboť
výpovědi M. Z. učiněné v trestním a jiném daňovém řízení nebyly přejaty a osvědčeny bez dalšího
jako důkaz v předmětném daňovém řízení, nýbrž jen posloužily k dokreslení skutkového stavu.
Při popsaném hodnocení věci krajský soud vycházel z ustanovení §31 odst. 8 a 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
kdy poukázal na nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene (ve prospěch správce daně)
v daňovém řízení; to vychází ze zásady ochrany zájmů státu na řádném plnění
daňových povinností. Kromě toho, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 121/01, dospěl k závěru, že zpráva o daňové kontrole byla vypracována pečlivě
a v takovém rozsahu, že je zřejmé, co vše daňový subjekt při kontrole předložil, jaký byl obsah
předložených dokladů, jaké svědky navrhl a co svědci uvedli, i to, které z navrhovaných
důkazních prostředků správce daně neosvědčil jako důkaz a proč. Konstatoval, že nezjistil
nezákonně vedené dokazování (v rozporu se zásadami daňového řízení), správce daně i žalovaný
postupovali tak, aby zjistili skutečný stav věci a rozhodné skutečnosti co nejúplněji a daňové
řízení nebylo vedeno tendenčně vůči žalobci.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o důvody
uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že provedeným dokazováním (zejména výpověďmi
svědků M. S., J. K., R. M. a Ing. B .) bylo řádně prokázáno naplnění předpokladů ke vzniku
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty vyplývajících z ustanovení §19 zákona o DPH, tedy
že přijatá zdanitelná plnění, která uskutečnil jiný plátce, použil stěžovatel při své podnikatelské
činnosti. Nesouhlasí s názorem, že neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §31 odst. 9
daňového řádu a dále s tím, že správcem prvotně zkoumaná otázka, zda se zdanitelné plnění
samo o sobě uskutečnilo, byla zredukována na dokazování toho, který subjekt jej uskutečnil.
Z hlediska důkazního břemene pokládá stěžovatel za prokázané, že nabídl veškeré jemu dostupné
důkazy. Postup správce daně byl svévolný, neboť na jeho důkazní břemeno kladl nepřiměřené
nároky. Stěžovatel podotýká, že už snad ani neexistují další důkazní prostředky, jak spornou
okolnost prokázat. Uvádí dále, že odmítá být v pozici daňového subjektu, který nese břemeno
důkazní, plní jej všemi dostupnými prostředky, ale opakovaně naráží na libovůli správce daně,
který důkazní prostředky označuje za nedostačující, podceňuje jejich důkazní význam apod.
Pokud svědek M. Z. odmítl vypovídat před správcem daně z obavy z trestního stíhání své osoby,
je evidentní, že se stěžovatel ocitl v důkazní nouzi právě proto, že svědeckou výpověď odmítl
svědek, v jehož rukou zřejmě skončilo plnění, které bylo později stěžovateli přeúčtováno a ten
přeúčtované náklady zaplatil. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že z důvodu odmítnutí výpovědi
použil správce daně jiné listinné důkazy (protokol ze dne 18. 5. 2004, protokol ze dne 16. 3. 2004,
protokol o výslechu M. Z. před orgány Policie ČR ze dne 25. 8. 2004); vůči těmto důkazům však
namítá, že byly opatřeny dílem před zahájením daňové kontroly u stěžovatele a dílem tak, že
jejich obsah nebyl stěžovateli znám. Za těchto okolností byla porušena procesní práva stěžovatele
a základní zásady daňového řízení, neboť nemohl klást svědkovi otázky. Důkazy opatřené mimo
daňovou kontrolu mohou z důkazního hlediska jen stěží obstát a být použitelné jako důkaz.
Správce daně vycházel z takto provedených důkazních prostředků v rozporu s ustanovením §31
odst. 2 a §31 odst. 4 daňového řádu. Současně stěžovatel namítá porušení ustanovení §2 odst. 1,
3 a §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu ze strany správce daně. Pokud žalovaný tato pochybení
toleroval, porušil ustanovení §50 odst. 3 a 6 daňového řádu.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že veškeré námitky uplatňoval stěžovatel
již v řízení odvolacím, a že se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Správce
daně i žalovaný postupovali v souladu s daňovým řádem, zákonem o DPH a ustanovením §111
odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný poukazuje na závěry krajského soudu o správnosti zprávy o daňové kontrole, která byla
se stěžovatelem řádně projednána dne 13. 9. 2005. Závěrem se žalovaný plně ztotožňuje
s obsahem a závěry napadeného rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem je nutno říci, že argumentace stěžovatele se do značné míry nese v rovině
obecné, kdy polemizuje s rozsahem skutečností, které jsou daňové subjekty v rámci daňové
kontroly povinny prokázat, ať již z pohledu požadavků hmotného práva, či úpravy procesní.
V této, obecné, rovině proto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na část
odůvodnění napadeného rozsudku (strana 3 a 4), kde je krajským soudem podán přiléhavý výklad
povinnosti daňového subjektu v rámci dokazování v daňovém řízení. Nad tento rámec
lze poukázat na základní judikaturu v této oblasti, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publikovaný pod č. 1022/2007 Sb. NSS (kde
je zdůrazněna prioritní povinnost daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí), rozsudek
ze dne 14. 7. 2008, č. j. 8 Afs 70/2007 – 102, dostupný na www.nssoud.cz (k povinnosti
daňového subjektu dostatečně identifikovat navrhované důkazy), rozsudek ze dne 13. 4. 2006,
č. j. 3 Afs 12/2003 – 277, publikovaný pod č. 666/2005 Sb. NSS (k rozložení důkazního břemene
mezi správce daně a daňový subjekt) či rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č. j. 5 Afs 172/2006 – 115,
dostupný na www.nssoud.cz (k neexistenci povinnosti daňového subjektu dokazovat skutečnosti,
které sám netvrdí). Pokud jde o ústavněprávní rámec dokazování v daňovém řízení, lze odkázat
např. na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05 (dostupný
na www.nalus.usoud.cz); zde se Ústavní soud vyslovil k ústavní konformnosti úpravy dokazování
zakotvené v daňovém řádu.
Samotné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu §19 odst. 1
zákona o DPH je právem, nikoliv povinností daňového subjektu. Pokud tedy chce daňový
subjekt tohoto práva využít, musí být připraven prokázat existenci podmínek v citovaném
ustanovení uvedených. V rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 6/2004 - 67, (dostupném
na www.nssoud.cz) zdejší soud dospěl k závěru, že „nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (…)
vzniká za současného splnění dvou podmínek: první z nich je skutečnost, že plátce daně přijal zdanitelné plnění
uskutečněné jiným plátcem, druhou podmínkou pak je fakt, že přijaté plnění bylo plátcem použito k dosažení
obratu za vlastní zdanitelná plnění a že je zde zároveň věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění
se zdanitelnými plněními vlastními, z nichž je dosahováno obratu“. Jestliže tedy daňový subjekt svůj nárok
neprokáže, resp. neodstraní důvodné pochybnosti správce daně o splnění podmínek §19 odst. 1
zákona o dani z přidané hodnoty, nemůže benefitu tohoto ustanovení využít. Tvrdí-li stěžovatel,
že daňové orgány jeho důkazní břemeno v této věci pojali nepřípustně extenzivně, a jejich
požadavky na další doložení rozhodných skutečností jsou výrazem jejich libovůle, je nutno
poukázat na §31 odst. 9 daňového řádu dle kterého je daňový subjekt povinen prokazovat
pouze ty skutečnosti, které uvádí v daňovém přiznání, a ty skutečnosti, k jejichž prokázání byl
(v odůvodněných pochybnostech) vyzván správcem daně. V projednávaném případě byl výrazem
této povinnosti požadavek na prokázání, že údaje uvedené na příslušných fakturách
(představujících se jako daňové doklady) vycházejí ze skutečného stavu věci, konkrétně pak, že
stěžovatel zaplatil (byť přes prostředníka) za skutečně provedené práce poskytnuté právě
společností FEBCZ, s. r. o. Jinými slovy, správce daně požadoval po stěžovateli předložení
důkazů, potvrzujících, že mu bylo prostředníkem fakturováno plnění, které poskytl subjekt,
jemuž prostředník práce zaplatil. Takový požadavek je zcela v souladu s požadavkem shora
zmiňované hmotněprávní úpravy (§19 odst. 1 zákona o DPH).
Pokud jde o konkrétně o posouzení daňové uznatelnosti přefakturované ceny oprav
společností KM – PRODUKT, s. r. o., zde je potřeba zopakovat, že žalovaný nepopřel samotnou
existenci přijatého zdanitelného plnění (oprava a úprava technologického zařízení a objektu
v Krupce), nýbrž výdaje s tímto plněním související neuznal jako daňové, pro možnost uplatnění
nadměrného dopočtu daně z přidané hodnoty dle §19 odst. 1 zákona o DPH, z jiného důvodu.
Vycházel z toho, že stěžovatel neprokázal, že toto plnění fakticky poskytl subjekt (společnost
FEBCZ, s. r. o.), který je fakturoval společnosti KM – PRODUKT, s. r. o. Zcela správně však
vyžadoval, aby údaje uvedené na příslušných fakturách (představujících se jako daňové doklady)
vycházely ze skutečného stavu věci; zde by proto muselo být prokázáno, že stěžovatel zaplatil
(byť přes prostředníka) za skutečně provedené práce poskytnuté právě společností FEBCZ,
s. r. o., tedy že mu bylo prostředníkem fakturováno plnění, které poskytl subjekt, jemuž
prostředník práce zaplatil. Z tohoto pohledu je pak třeba nahlížet na obsah jednotlivých
svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Pokud jde konkrétně o výpovědi svědků S., M., Ing. B. a
K. mladšího, krajský soud jejich relevantní část v odůvodnění popsal. Nejvyšší správní soud zcela
potvrzuje jeho názor, že tyto výpovědi jsou spíše neurčité a v některých bodech dokonce
rozporné; v podrobnostech opět odkazuje na příslušné části odůvodnění (str. 4). Zde sluší
poznamenat, že výpovědi byly dílem podány v souvislosti se zjišťováním daňové povinnosti
stěžovatele k dani z příjmů za zdaňovací období let 2000 a 2001 (ovšem v rámci stejné daňové
kontroly jako v této věci), jejich vypovídací schopnost i pro zdaňovací období prosinec 2002 (k
DPH) nicméně stěžovatel nikterak nezpochybňuje. Nad tento rámec je nutné zdůraznit, že
zmiňované svědecké výpovědi vskutku svědčí spíše pro závěr, že stěžovatelem deklarované
přijaté práce byly skutečně provedeny, nelze z nich však dovodit, že byly provedeny právě
společností FEBCZ, s. r. o., tím spíše pak za podmínek uváděných stěžovatelem. Jednotlivé
výpovědi, pokud jde o konkrétní okolnosti, pak převážně směřují k osobě svědka Z., který by o
nich měl mít povědomost; tento svědek však tvrzení stěžovatelů taktéž nepotvrdil (viz dále).
I výpovědí (pro věc zřejmě klíčového) svědka Z. se krajský soud v odůvodnění rozsudku
podrobně zabýval (str. 5). Z odůvodnění rozsudku, napadených rozhodnutí žalovaného i obsahu
předloženého správní spisu je zřejmé, že v rámci daňového řízení v této věci se správce daně
jmenovaného svědka pokusil vyslechnout 10. 5. 2005, a to za účasti stěžovatele, resp. jeho
zástupce. Svědek však, s odkazem na probíhající trestní řízení, odmítl k věci vypovídat. Daňové
orgány tedy vycházely z výpovědí tohoto svědka, které podal v řízeních týkajících se společnosti
jejímž byl společníkem (FEBCZ, s. r. o.). Pokud jde o jejich obsah, není sporu o to, že svědek
pouze potvrdil, že faktury jménem zmiňované společnosti vystavoval, avšak šlo veskrze jen
o formální úkony bez věcného obsahu. Tyto skutečnosti stěžovatel nepopírá. Správce daně
si následně opatřil též výpověď tohoto svědka podanou v rámci trestního řízení vedeného proti
jeho osobě (protokol z 25. 8. 2004), která tyto skutečnosti potvrzuje. Z uvedeného má Nejvyšší
správní soud zřejmé, že argumentace stěžovatele v kasační stížnosti je zcela lichá a zavádějící.
Především je nutno upozornit, že v rámci daňové kontroly prováděné v nyní projednávané věci
byl učiněn pokus o výslech svědka Z., a to při plném respektování procesních práv stěžovatele.
Pokud využil svého ústavně zaručeného práva nevypovídat, správci daně nic nebránilo provést ve
věci další šetření, neboť z tohoto procesního úkonu nebyly relevantní skutečnosti zjištěny. Na
tomto místě sluší podotknout, že daňové orgány nemají legitimní prostředky k tomu, jak svědka,
odvolávajícího se na právo nevypovídat (§8 odst. 2 daňového řádu), k výpovědi donutit. Pokud
jde o samotnou použitelnost těchto výpovědí, zde lze odkázat především na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119 (publikovaný pod č. 1572/2008 Sb. NSS), dle
kterého „listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních o právech a povinnostech než
v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako důkaz, mohou být podkladem pro rozhodnutí, není-li to
na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných
ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry správce daně zákonným způsobem (§31 odst. 4 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Uvedené listiny musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se
mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily,
korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy
provedenými v daňovém řízení, je třeba tento rozpor odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčných svědků“. Ze
shora popsaných skutečností je zřejmé, že daňovými orgány použité výpovědi svědka Z. z jiných
daňových řízení a z řízení trestního byly použity v intencích zde vysloveného právního názoru a
Nejvyšší správní soud se tak shoduje s názorem krajského soudu, že daňové orgány nepochybily,
pokud protokoly o výpovědi svědka podané v jiných řízeních (které jsou navíc veřejnými
listinami) použily pro potřeby dokazování v této věci. Argumentace stěžovatele, že ve vztahu
k těmto výpovědím nemohl uplatnit svá procesní práva (účastnit se při tomto procesním úkonu a
klást svědkovi otázky) by mohla mít naději na úspěch jen za situace, pokud by se tímto způsobem
daňové orgány vyhýbaly provedení téhož důkazu v rámci probíhajícího daňového řízení; o takový
případ však, z důvodů výše popsaných, evidentně nešlo. Za splněnou lze konečně považovat i
v citovaném judikátu zmíněnou podmínku seznámení se daňového subjektu s takto opatřenými
důkazy. Jakkoli stěžovatel svou argumentací směřuje k tvrzení, že obsah těchto výpovědí byl pro
něj překvapivý a neměl možnost na ně kvalifikovaně zareagovat, i tato tvrzení vyvrací obsah
správního spisu. Existence těchto svědeckých výpovědí, coby důkazních prostředků použitých
v daném daňovém řízení, musela být stěžovateli zřejmá, a to včetně jejich obsahu. Zde lze
poukázat na průběžné protokolární seznamování stěžovatele s dosavadními výsledky dokazování
i na zprávu o daňové kontrole. Stěžovatel měl tedy možnost se s jejich obsahem seznámit a
zareagovat na ně, a to např. i navržením nových důkazních prostředků, které by skutečnosti
z těchto protokolů vyplývající rozporovaly. Otázku vyhodnocení všech výpovědí svědka Z. lze
tedy uzavřít konstatováním, že krajský soud postupoval zcela v intencích zákonné úpravy i
judikatury zdejšího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud stěžovateli vytýkané důvody
nezákonnosti napadeného rozsudku neshledal. Nezbylo mu proto, než kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout (§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu