ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.26.2007:278
sp. zn. 7 As 26/2007 - 278
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem v Lanškrouně, Karolíny Světlé 84, proti
žalovanému Ministerstvu zemědělství – Ústřednímu pozemkovému úřadu, se sídlem Praha
1, Těšnov 17, za účasti: 1) obce Ostrov, se sídlem Ostrov č. 285, 2) Pozemkového fondu
České republiky, se sídlem Praha 1, Husinecká 1024/11a, jako osob zúčastněných na řízení,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006,
č. j. 10 Ca 281/2005 – 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 4. 2005, zn. 5858/05-17170/Ži. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Ústí
nad Orlicí ze dne 13. 12. 2004, č. j. 116/OS II./01/K/Roz. 6148/04-Dk, kterým byl, postupem
dle §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) schválen
návrh komplexní pozemkové úpravy v jihozápadní části katastrálního území Ostrov
u Lanškrouna, vypracovaný firmou Ing. Miroslav Kodytek – Geoplan, Skalice 74, Smiřice.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 10 Ca 281/2005 – 125 žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku městský soud především podrobně popsal právní úpravu
provádění pozemkových úprav v režimu zákona o pozemkových úpravách. Zde zejména
připomněl cíl pozemkových úprav (§2 zákona), kterým je prostorové a funkční uspořádání
pozemků tak, aby byla zabezpečena jejich přístupnost a využití, vyrovnány jejich hranice
a vytvořily se tak podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Zdůraznil dále způsob,
jakým se v tomto řízení ustanovuje okruh nemovitostí, jichž se pozemková úprava bude týkat.
Do pozemkových úprav jsou totiž zahrnuty pouze ty pozemky, u nichž s tím jejich vlastníci dají
výslovný souhlas (§3 zákona o pozemkových úpravách), a to v rámci zpracování
tzv. „nárokových listů“) či při protokolárním projednání soupisu jejich nároků; definitivní
ustanovení okruhu účastníků řízení se pak upřesňuje na základě zaměření hranic pozemků dle
skutečného stavu v terénu. Jednou udělený souhlas vlastníka pozemku lze pak vzít zpět jen
se souhlasem pozemkového úřadu, a to v závislosti na stupni rozpracovanosti pozemkové úpravy
(§9 odst. 19 zákona o pozemkových úpravách). Pokud jde o vstupní nároky jednotlivých
účastníků, ty se odvíjejí od jejich vlastnických práv; na výstupu pozemkové úpravy by měl každý
obdržet pozemky, které by proporcionálně odpovídaly původním (vstupním) pozemkům
co do ceny, výměry, druhu a vzdálenosti. Případný nájemce dotčených pozemků tedy nevstupuje
s takovým pozemkem do pozemkové úpravy, neboť vstup pozemku se odvíjí pouze od vůle jeho
vlastníka a existence případného nájemního stavu se bere v potaz toliko jako jedno z kritérií
z hlediska možných důsledků na konci navrženého rozhodnutí o výměně a přechodu vlastnických
práv. Narozdíl od vlastnického práva se právo nájemní na vstupu a výstupu pozemkové úpravy
nevykrývá. Vlastnímu návrhu pozemkové úpravy předchází tzv. „plán společných zařízení“;
teprve po jeho schválení (a při respektování jím předpokládaných limitů a omezení) může dojít
k návrhu uspořádání ostatních pozemků. O schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy
se konečně rozhoduje kvalifikovanou většinou (3/4) vlastníků řešených pozemků, posuzováno
dle výměry pozemků (§11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách).
V kontextu citovaných ustanovení městský soud odmítl jako nedůvodnou argumentaci
žalobce vyjadřující nesouhlas se schválenou změnou uspořádání pozemků z titulu zásahu do jeho
stávajících nájemních vztahů. Uvedl, že zákon nezakládá nájemci právo na zachování nájemních
vztahů; účelem pozemkových úprav je změna vlastnických vztahů, což musí mít logicky vliv
i na další existenci případných vztahů nájemních. Ze zákona tak nelze dovodit právo nájemce
pozemků (který je současně vlastníkem jiných pozemků dotčených pozemkovou úpravou),
aby mu, v rámci nového uspořádání vlastnických vztahů, byly přiděleny právě a jen pozemky,
které neměl pronajaté (či naopak). Z hlediska zákonných podmínek pro provedení pozemkové
úpravy je taktéž nerozhodné, zda (popřípadě v jakém rozsahu) někdo čerpal na pozemky dotčené
směnou zemědělské dotace. I přesto se nicméně pozemkový úřad v projednávané věci snažil
žalobci (nad rámec požadavků zákona) v jeho požadavcích vyhovět. Nově navržené pozemky
žalobce totiž sousedí s jeho původními pozemky, u nichž byl i dílem projednán s Pozemkovým
fondem jejich následný pronájem po dokončení pozemkové úpravy. Pokud mu byly částečně
přiděleny i pozemky, které dříve nevlastnil, ale měl je pronajaty, jde nepochybně o postup
racionální, neboť na těchto pozemcích již hospodařil a zemědělsky je zkultivoval. V této
souvislosti městský soud upozornil, že celou komplexní pozemkovou úpravu nebylo možné
podřídit pouze zájmům žalobce. Pokud se, v souvislosti s existencí nájmu na cizích pozemcích,
žalobce dovolával existence pětileté lhůty pro výpověď nájmu (§16 odst. 1 až 3 zákona
o pozemkových úpravách) s tím, že schválený návrh pozemkové úpravy tyto (nevypořádané
a existující) vztahy ruší, městský soud uvedl, že jde o argumentaci nepřípadnou, neboť na danou
věc vůbec nedopadá. Citované zákonné ustanovení totiž upravuje transformaci dřívějšího práva
náhradního užívání pozemku na právo nájemní.
Dále se městský soud zabýval otázkou existence souhlasu žalobce se vstupem jeho
pozemků do komplexní pozemkové úpravy. Vycházel přitom z velmi podrobného popisu geneze
celého projednávání; ve stručnosti je vhodné jím zmiňované základní a časové údaje zopakovat
i na tomto místě. Oznámení o zahájení komplexní pozemkové úpravy bylo vydáno dne
12. 10. 2001. Dne 12. 6. 2002 byl sepsán protokol o zjištění hranic pozemků navržených
k pozemkové úpravě; žalobce svým podpisem potvrdil, že souhlasí se způsobem určení průběhu
hranic pozemků, které budou tvořit obvod pozemkové úpravy a implicité i s tím, že pozemková
úpravy dopadne i na zastavěné pozemky, které se nacházejí uvnitř takto vymezené hranice.
Úvodní jednání ve věci proběhlo dne 24. 6. 2002, kde byl současně zvolen i sbor zástupců, jehož
byl žalobce členem. Dne 28. 11. 2002 byl schválen plán společných zařízení; žalobce hlasoval
proti. Po projednání vstupních nároků podepsal žalobce dne 19. 5. 2003 soupis parcel
vstupujících do předmětné komplexní pozemkové úpravy. Souhlasil s tím, že se bude jednat
o parcely zapsané na listech vlastnictví (LV) č. 43, č. 287 a č. 107, pro k. ú. Ostrov u Lanškrouna.
Na jednotlivých listech jsou dotčené parcely vyjmenovány i jmenovitě; v případě parcel
zapsaných na LV č. 107 žalobce výslovně u některých z nich uvedl, že s jejich zařazením
do pozemkové úpravy nesouhlasí. Na tyto listiny navazuje zápis sboru zástupců ze dne
23. 5. 2003, z něhož vyplývá, že žalobce vyslovil nesouhlas s plánem společných zařízení,
upozornil, že jeho hospodaření bude poškozeno ztrátou zemědělských dotací v důsledku změny
vlastnických a užívacích vztahů a vyjádřil vlastní představu o podobě komplexní pozemkové
úpravy. Uvedl, že pokud jeho představě nebude vyhověno, postará se o ukončení celého procesu.
Kromě žalobce vyjádřila nesouhlas s navrhovaným řešením pozemkových úprav též paní M.,
která označila navrhovanou cestu V5 za zbytečnou. Následně, dne 21. 11. 2003, vznesl žalobce
věcné námitky proti konečnému návrhu komplexní pozemkové úpravy; tento nesouhlas
zopakoval protokolárně dne 25. 11. 2003. Dne 27. 11. 2003 proběhlo ve věci závěrečné
projednávání. Prvostupňové rozhodnutí, kterým byl návrh komplexní pozemkové úpravy
schválen, bylo vydáno dne 19. 1. 2004. K odvolání žalobce však bylo žalovaným dne 10. 8. 2004
zrušeno a věc byla pozemkovému úřadu vrácena k dalšímu řízení. Dne 14. 10. 2004 žalobce
využil novou možnost podat znovu proti konečnému návrhu pozemkové úpravy námitky
(obsahově byly shodné jako před vydáním zrušeného rozhodnutí). Dne 5. 11. 2004 byly
projednány námitky žalobce a pana B.; pozemkový úřad odmítl požadavek, aby blíže
specifikované pozemky v údolní nivě byly přiděleny žalobci s tím, že jde o parcely tvořící součást
již schváleného plánu společných zařízení. Dne 13. 12. 2004 bylo ve věci vydáno nové
prvostupňové rozhodnutí; i to napadl žalobce odvoláním, ve kterém (mimo jiné) namítl poprvé
rozpor s ustanovením §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách (absence výslovného souhlasu
se zařazením některých pozemků – zastavěných, oplocených apod., do pozemkové úpravy).
Na základě takto popsaného skutkového stavu věci městský soud konstatoval, že žalobce
až do 27. 12. 2004 nesouhlas se zařazením některých parcel do komplexní pozemkové úpravy
nevznesl. Nesouhlas by navíc musel být vznesen vůči pozemkovému úřadu; jeho případný
souhlas by pak byl podmíněn ještě ne příliš rozvinutým procesem schvalování (již v listopadu
2002 však byl schválen plán společných zařízení).
Městský soud se dále zabýval posouzením, zda mezi pozemky, s nimiž do kompletní
pozemkové úpravy žalobce vstupoval a mezi pozemky, které mu byly nově určeny, lze považovat
za splněné podmínky přiměřenosti ve smyslu §2 zákona o pozemkových úpravách. Zde
konstatoval, že pro přepočet vykrytí pozemků na vstupu a výstupu komplexní pozemkové úpravy
byly započítány pouze ty pozemky ve vlastnictví žalobce, které byly (na základě jím podepsaného
soupisu parcel – viz výše) pojaty do pozemkové úpravy, nikoli tedy veškeré nemovitosti
v předmětném katastrálním území ve vlastnictví žalobce. Pokud jde o zjištěné rozdíly, výměra
nových parcel činí méně než minus 2 %, což je hluboko pod 10 % omezením vyplývajícím z §10
odst. 1 a 3 zákona o pozemkových úpravách. Rozdíly v ceně a ve vzdálenosti pozemků
(po přepočtení na jednotlivé LV) jsou taktéž zcela nepatrné. Žalobce do pozemkové úpravy
vstupoval se 34 parcelami, které tvořily 6 pozemkových bloků; na výstupu obdržel 12 parcel
ve čtyřech, samostatně obhospořadovatelných, blocích. Na téměř dvojnásobek se zvýšila též
plocha oplocených pozemků. Podmínky přiměřenosti vyplývající z §2 zákona o pozemkových
úpravách byly tedy nepochybně splněny. Domáhal-li se žalobce též ocenění porostů, které vysadil
na pronajatých pozemcích, tento požadavek byl pozemkovým úřadem správně odmítnut, neboť
zákon takový postup nepředpokládá.
Dále se městský soud velmi obsáhle zabýval jednotlivými dílčími námitkami žalobce,
směřujícími proti věcnému obsahu schválené komplexní pozemkové úpravy. K namítanému
odnětí vlastnického práva k cestě zajišťující přístup do středu obce od domu č. p. 27 městský
soud uvedl, že tato cesta byla na parcele p. č. 3502, přičemž žalobce dne 19. 5. 2003 souhlasil
se zahrnutím této parcely do pozemkové úpravy. Samotný přístup je i po provedení úpravy
zajištěn; původní cesta navíc nesloužila k tvrzenému účelu (zde městský soud odkázal
na vyjádření starosty obce a fotodokumentaci založenou ve spise). Pokud jde o stavby
na pozemcích zapsaných na LV č. 43, městský soud uvedl, že v případě domu č. p. 29 došlo
k jeho zaměření v terénu (žalobce je odsouhlasil dne 12. 6. 2002), přičemž bylo zjištěno,
že přístavby tohoto domu byly provedeny bez potřebných povolení a spočívají též částečně
na cizích pozemcích. Žalobce se mýlí, pokud namítá, že rozhodnutím o schválení komplexní
pozemkové úpravy došlo k „vyvlastnění“ těchto staveb – rozhodnutí, opírající se o tato zjištění,
pouze takto nalezený stav konstatuje. V případě žalobcem rozporované budky na plyn, oplocení
a trvalých porostů městský soud aproboval závěry pozemkového úřadu, dle kterého se tyto
částečně nacházejí na pozemcích, které stěžovatel užívá, avšak není jejich vlastníkem. Schválené
řešení pozemkové úpravy přitom vede vlastnické hranice v souladu s faktickou užívací hranicí
(např. stávající plot na parcele p. č. 470/1, p. č. 472 a p. č. 476/2 zůstává ve vlastnictví žalobce
a tvoří hranice nové parcely p. č. 5694). Namítal-li žalobce dále odnětí pozemků (zapsaných
na LV č. 107) nacházejících se podél silnice na parcele p. č. 3497/1, k tomu ve skutečnosti vůbec
nedošlo. Parcely, o kterých žalobce hovoří, představují pásmo o šířce cca 2,5 m (podél
komunikace), které je však ve vlastnictví jiných subjektů (zde odkázal na geometrické zaměření
provedené v terénu s tím, že znalecký posudek, na který se žalobce odvolává, na tomto zjištění
nemůže ničeho změnit). Žalobcem realizované oplocení a vysazení trvalých porostů bylo tedy
provedeno na cizích pozemcích. V této souvislosti městský soud zmínil, že na základě podnětu
žalobce k opravě chyb v katastrálním operátu (v rozsudku podrobněji popsaných) katastrální úřad
skutečně provedl přeskupení některých parcel, to však zcela bez vlivu na vlastnické právo
žalobce. Dále se městský soud vypořádal s námitkami žalobce, kterými rozporoval odnětí
pozemků, které plánoval zalesnit (a v této souvislosti požádat o příslušnou dotaci). K tomu uvedl,
že část rozporovaných pozemků (parcely p. č. 675/3 a p. č. 675/5) zůstala v jeho spoluvlastnictví
(nyní jde o parcelu p. č. 5556). Další parcely (p. č. 678/3 a p. č. 676/1) byly směněny a tvoří
v současné době součást polderu, zahrnutého do plánu společných zařízení. Náhradou žalobce
obdržel ornou půdu, kterou má již oplocenou. Parcely p. č. 546/1 a p. č. 546/3 jsou pak
ve vlastnictví pana B. Jakkoli jmenovaný uzavřel (v době po vydání prvostupňového rozhodnutí)
smlouvy o jejich prodeji žalobci, nezvýšil tento fakt váhu nesouhlasu žalobce s návrhem
komplexní pozemkové úpravy i proto, že nesouhlas pana B. byl již započítán. Pozemkový úřad
navíc ověřoval tvrzení žalobce o tom, že již podal žádost o zalesnění předmětných pozemků; toto
tvrzení příslušný odbor Městského úřadu v Lanškrouně nepotvrdil. K namítanému nesouhlasu
žalobce se zřízením navržené cesty V5 městský soud uvedl, že jde o součást schváleného plánu
společných zařízení; ten v rozsahu uvedeném v §12 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách
nahrazuje i územní rozhodnutí. Tato cesta pak fakticky nebude překážkou dostupnosti pozemků
žalobce (vede po okraji jeho zájmového bloku) a zpřístupňuje též pozemky jiných vlastníků,
stejně jako dopravní propojení do obce Rudoltice. Dále se městský soud vypořádal s požadavkem
žalobce na směnu pozemku pod obecním rybníkem, hrází a cestou na parcele p. č. 3495/3.
Uvedl, že obec Ostrov nedala s touto směnou souhlas s tím, že zmiňované pozemky chce
ponechat v obecním majetku; současně jde dle plánu společných zařízení o lokalitu s významným
krajinným prvkem. Městský soud nepřijal ani výhradu žalobce, dle kterého v důsledku provedené
směny nebude moci užívat ohradu, kterou zřídil na pronajatých pozemcích s tím, že tato ohrada
byla realizována nejprve zcela bez stavebního povolení, později v rozporu s ním; nebyla následně
ani zkolaudována a realizována byla též bez souhlasu některých vlastníků dotčených pozemků.
K další dílčí námitce, dle které opatření přijatá v plánu společných zařízení neřeší efektivně
protipovodňové nebezpečí městský soud uvedl, že tato opatření vycházejí z řady odborných
podkladů a vyjádření dotčených orgánů. Zpracován byl též územní systém ekologické stability (ve
smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů),
přičemž nutnost provedení těchto opatření vyšla najevo již při provádění předcházející
pozemkové úpravy v obci Rudoltice. Městský soud odmítl tvrzení žalobce, že pro předmětné
společné zařízení nelze použít pozemky v zastavěné části obce s tím, že zákon takové omezení
nestanoví. V posuzované věci byly potřeby tohoto zařízení plně pokryty výměrou pozemků ve
vlastnictví státu a obce, nedošlo tedy ke zkrácení nároku jednotlivých osob; vlastnických práv
žalobce se pak nedotklo vůbec, neboť zahrnuje pouze pozemky, které měl před zahájením
pozemkové úpravy pronajaty.
V další části rozsudku se městský soud vyjádřil též k námitkám žalobce proti procesu
završenému napadenými rozhodnutími. Poukázal především na skutečnost, že žalobce byl členem
sboru zástupců a mohl tedy v průběhu procesu efektivně hájit svá práva. Pokud jde o dalšího
člena tohoto sboru – pana Č., jde o zástupce jednoho z vlastníků pozemků dotčených komplexní
pozemkovou úpravou – podniku Lesy České republiky, s. p. Jedná se o vlastníka, jehož pozemky
představují více jak 10 % rozlohy všech pozemků dotčených pozemkovou úpravou a členství
jeho zástupce ve sboru proto nemohlo být odmítnuto (§5 odst. 8 zákon o pozemkových
úpravách). Žalobce se mýlí, pokud namítá, že toto pravidlo se vztahuje toliko na vlastníky –
osoby fyzické; zákon v tomto smyslu žádné takové omezení nestanoví. Pokud jde o výsledek
závěrečného projednání plánu společných zařízení, ten byl schválen nejprve poměrem hlasu 10:1
(28. 11. 2002), později 9:2 (23. 5. 2003) a lze jej tedy považovat za relevantní.
Ve zbytku odůvodnění rozsudku městský soud některé dílčí námitky žalobce odmítl,
a to dílem pro jejich neuplatnění ve lhůtě pro podání žaloby, dílem pro jejich nekonkrétnost
(tvrzení žalobce vztahující se k existenci pozemků se sníženým zemědělským využitím, ve smyslu
§10 odst. 3 a 4 zákona o pozemkových úpravách).
Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud uzavřel, že z průběhu
zpracování návrhu komplexní pozemkové úpravy i celého řízení vyplývá, že námitkám žalobce
bylo vyhověno v rámci možností, a to i nad rámec zákonných požadavků. Řešení nového
uspořádání parcel zapsaných na LV č. 43 a č. 287 bylo provedeno tak, jak žalobce postupně
požadoval (bylo k tomu zpracováno postupně více variant, dokonce mu byly v novém uspořádání
pozemky upraveny tak, jak je dosud neoprávněně užíval). V případě jeho požadavků k uspořádání
parcel zapsaných na LV č. 107 se jednalo o požadavky, které byly v rozporu se schváleným
plánem společných zařízení, přesto však bylo celkové uspořádání pozemků řešeno v jeho zájmu
tak, aby sousední pozemky, o něž projevil zájem, mohl dále dle nájemních (či jiných) následně
uzavřených smluv užívat. Městský soud přitom zdůraznil, že základem pro nové uspořádání
pozemků v komplexní pozemkové úpravě nemohl být žalobcem předsevzatý záměr o budoucím
uspořádání jeho farmy, s předpokladem na čerpání zemědělských dotací.
Rozhodnutí městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností opírající se (posuzováno dle obsahu) o důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost rozdělil
do dvou částí s tím, že v části první popíše genezi celé věci, v části druhé pak sdělí konkrétní
výhrady proti napadenému rozsudku.
Tomuto rozdělení obsah první části nicméně neodpovídá, neboť jde vnitřně značně
nekonzistentní text obsahující místy jen obtížně uchopitelnou argumentaci. Stěžovatel zde
vyjádřil názor, že argumentace městského soudu zatemňuje pravou podstatu pozemkových
úprav, kterou je zajištění efektivního zemědělského hospodaření; v projednávaném případě
je však (alespoň v případě stěžovatele) efekt opačný. Městský soud nesprávně zaměňuje podpis
vlastníka pozemků stvrzující jeho souhlas s vymezením jeho vstupního nároku se souhlasem
s vlastním řešením pozemkové úpravy. V projednávané věci se fakticky jednalo pouze o skryté
vyvlastnění a podvod; v této souvislosti vyjádřil stěžovatel pochybnosti o skutečných cílech
posuzované komplexní pozemkové úpravy; ta, dle jeho názoru, reprezentuje pouze zájmy obce
a místních ekologických aktivistů vlastnicky se zmocnit ekonomicky využitelných pozemků.
V pozadí je totiž možnost čerpání dotací ze strukturálních fondů EU; stěžovatel vhodné
pozemky již dříve zakoupil, dotace na jejich zemědělské využití čerpá a v důsledku schválené
pozemkové úpravy o část z nich přijde, což může vést až k likvidaci jeho zemědělského
podnikání. Ve skutečnosti tedy v dané věci pozemková úprava nesledovala dosažení veřejného
zájmu. Stěžovateli byla fakticky vnucena vůle jen malé části obyvatel obce Ostrov (zhruba 1/7);
všechna učiněná rozhodnutí odsouhlasily osoby nepředstavující ani nadpoloviční většinu všech
vlastníků nemovitostí v dotčeném katastrálním území. Stěžovatel přitom od počátku aktivně
upozorňoval na fakt, že povede-li navrhovaná komplexní pozemková úprava ke snížení výměry
půdy zemědělsky obhospořadované jeho rodinou, bude to mít pro něj (respektive pro jeho syna,
který převezme podnikání po něm) likvidační důsledky. Dle jeho názoru neexistuje též relevantní
důvod omezovat jeho vlastnické právo v lokalitách dotčených plánem společných zařízení, neboť
jako vlastník takto dotčených pozemků by na nich i nadále mohl zemědělsky hospodařit a žádat
o dotace (zákon nevyžaduje, aby takové pozemky byly v jiném, než soukromém vlastnictví).
Stěžovatel dále vyjádřil konkrétní pochybnosti o korektním průběhu řízení
před městským soudem a nepodjatosti jeho rozhodování. Uvedl, že ústního jednání ve věci
se nezúčastnil žalovaný (respektive jeho zástupce), přičemž soud tento fakt akceptoval
a neumožnil tak stěžovateli klást protistraně otázky, jakkoli s touto možností počítal a byl
na ni připraven. K věci se na místo žalovaného (zde je ovšem argumentace stěžovatele směřující
k tomu, kdo má žalovaným být, zcela nesrozumitelná) vyjadřovala obec Ostrov. Městský soud
nemohl mít též k dispozici všechny potřebné podklady, neboť žalovaný je soudu nepředložil
(zde, kromě údajné nemožnosti prokázání „souhlasného podpisu“ jeho manželky, stěžovatel nic
konkrétního neuvedl). Na písemné vyhotovení rozsudku musel stěžovatel navíc čekat 2 měsíce,
namísto toho, aby mu důvody, o něž se rozsudek opírá, byly sděleny ihned. Soud navíc rozhodl
evidentně tak, aby vyhověl zájmu státu.
V druhé části kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že již na první schůzi sboru zástupců (kde
tehdy zastupoval i další vlastníky dotčených nemovitostí; na některé nemovitosti měl nájemní
smlouvy, na jiné předběžné dohody o jejich odkoupení) vyslovil požadavek, aby stávající
pozemky v jejich vlastnictví zůstaly i po provedené pozemkové úpravě; nárokoval si též přidělení
některých pozemků ve vlastnictví státu, kam by mu mohly být převedeny jeho nároky z jiných
komplexních pozemkových úprav, aby tak se stávajícími pozemky tvořily jeden půdní celek.
Pokud se týká pozemků zahrnutých do polderu, stěžovatel uvedl, že samo toto využití nebrání
zemědělskému využití pozemků; jeho způsob zemědělského hospodaření by naplnění účelu
tohoto vodohospodářského opatření nebránil. Stěžovatel by navíc tyto pozemky obhospodařoval
i po vyčerpání dotací na ně určených; zákon nevylučuje, aby vlastníkem tohoto typu nemovitostí
byla i fyzická osoba (§12 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách). K otázce přístupu k domu
č. p. 29 stěžovatel uvedl, že na parcele p. č. 5704 vybudoval v minulosti, spolu se sousedy, jedinou
přístupovou cestu, ta se však nyní nově nachází na pozemcích dílem ve vlastnictví sousedů (T.),
dílem ve vlastnictví obce a stěžovatel si tak klade otázku, jak si za této situace zajistí k nemovitosti
přístup. Stěžovatel se i v kasační stížnosti obsáhle vyjádřil k otázce (ne)vydatelnosti některých
zastavěných pozemků. Uvedl, že údajně nepovolené stavby (uvedené na str. 7 rozsudku) byly
řádně povoleny, což je schopen doložit. V případě budky na plyn a trvalých porostů lze obdobně
doložit, že tyto se nacházejí na pozemcích, které byly v době zahájení komplexní pozemkové
úpravy prokazatelně v jeho vlastnictví. Oplocení, o kterém se rovněž městský soud zmiňuje, se
nachází na parcele p. č. 467/2 a je ve vlastnictví sousedů, stejně jako parcela, na níž se nachází.
V případě pozemků v sousedství komunikace na parcele p. č. 3497/1 stěžovatel popřel, že by
jejich vlastníkem byla obec; uvedl, že zde nebylo dosud ukončeno restituční řízení, jejich
vlastníkem byla paní H., od které je stěžovatel odkoupil. Argumentace stěžovatele k tomuto
dílčímu bodu je však ne zcela srozumitelná. Totéž lze uvést i k jeho tvrzení týkajícímu se
zamýšlené směny zemědělských pozemků v katastru obce Rudoltice. Pokud jde dále o rybník a
okolní pozemky, ty měl stěžovatel v nájmu od roku 1996, do roku 2001, kdy dostal výpověď,
s ohledem na připravované pozemkové úpravy. Není tedy pravdou, že by důvodem výpovědi
bylo neplnění jeho smluvních povinností. Cesta V5 byla, dle názoru stěžovatele, navržena
nesprávně, neboť nedaleko od ní vede jiná, souběžná cesta, zatímco cesta nově navržená
nesmyslně přetíná jeho „zájmové území“ (prochází stavbou jeho ohrady). Dále stěžovatel uvedl,
že pan B. nepodepsal dne 14. 4. 2003 souhlas s plánem společných zařízení, jak tvrdí městský
soud. Podepsal pouze „souhlas s průběhem přípravných prací“; stěžovatel sám k tomuto podpisu
přizván nebyl. Pan B. „v prvním projednávání skutečně podepsal souhlas, ale dne 15. 1. 2004 podal žádost o
vzetí podpisu zpět“ a opakovaně požadoval, aby původní umístění jeho pozemků zůstalo zachováno
(zmiňuje se o tom ostatně i prvostupňové rozhodnutí). Pokud jde dále o přístupovou cestu na p.
č. 3502, stěžovatel popírá, že by nebyla průchozí (tuto skutečnost může doložit
fotodokumentací), naopak slouží ke zpřístupnění domu č. p. 28 (obývaný rodinou jeho syna) i
domu č. p. 27 (který bude po rekonstrukci sloužit vnukovi stěžovatele). Stávající cesta je navíc 5x
kratší než cesta navržená komplexní pozemkovou úpravou. K otázce oprávnění pana Č.
vystupovat ve sboru zástupců stěžovatel uvedl, že v tomto orgánu mohou být pouze fyzické
osoby, což dovozuje z ustanovení §5 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách. Navíc se
komplexní pozemková úprava týkala cca 900 ha pozemku a stěžovatel pochybuje o tom, že Lesy
České republiky, s. p. (které pan Č. zastupoval) jsou vlastníkem minimálně 90 ha pozemku
v daném katastru. V kasační stížnosti stěžovatel opět zopakoval svá tvrzení o tom, že
předmětnou pozemkovou úpravou bude majetkově poškozen. Uvedl, že fakticky došlo ke
zmenšení objemu jím obhospodařované zemědělské půdy, neboť část pozemků, které původně
vlastnil, mu byla odňata a nově mu do vlastnictví byly přiděleny některé pozemky, na nichž již
dříve hospodařil coby nájemce (svědčilo mu na tyto pozemky dokonce předkupní právo). Na
pozemkovou úpravou odňaté pozemky čerpal dotace, které nyní bude čerpat někdo jiný a po
jejich vyčerpání dá tyto pozemky stěžovateli opět do nájmu. Zde se stěžovatel dotazuje, z jakého
důvodu mu nebyly přiděleny též pozemky, na niž by mohl dotace nárokovat. V rámci této dílčí
skupiny stížních námitek uvedl, že postupem pozemkového úřadu mu byly bez náhrady
vyvlastněny stavby, což však relevantním způsobem nerozvedl. K otázce plánu společných
zařízení stěžovatel konstatoval, že jeho projednání, schválení a zveřejnění proběhlo ještě za
předchozího zákona (zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
– dále jen „zákon č. 284/1991 Sb.“) a po změně úpravy (nabytí účinnosti nyní platného zákona o
pozemkových úpravách) proto nemůže postačit jeho pouhé (opakované) vystavení, ale měl by
naopak znovu proběhnout celý proces, jak to předpokládá §24 odst. 2 zákona o pozemkových
úpravách. Stěžovatel dále připouští, že zákon o pozemkových úpravách nepředpokládá právo na
vykrytí nájemních vztahů, v jeho případě se však jedná o jinou situaci, neboť doložil plné moci
od vlastníků pronajatých pozemků, aby za ně jednal. Předložil též dohody o odkoupení těchto
pozemků. Stěžovatel konečně vyjádřil nesouhlas s tím, aby většina vlastníků půdy (zde 93 %)
přehlasovala menšinu, jestliže by tím byl porušen zákon a jestliže tato většina nemá dostatek
informací o „uspořádání ostatních účastníků řízení“.
Významná část kasační stížnosti se dále týká namítaného nesouhlasu stěžovatele
s jednotlivými úkony v rámci prováděné pozemkové úpravy. Stěžovatel připouští, že dne
12. 6. 2002 podepsal „seznam pozemků zahrnutých do pozemkové úpravy“, tento souhlas (na dalším
místě již, s ohledem na shora popsaný obsah správního spisu, přiléhavěji označený jako „souhlas
s protokolem o zjištění hranic“) však nelze vykládat jako jeho souhlas s vyvlastněním nemovitostí
bez náhrady. Pokud jde o odsouhlasení vstupních nároků, stěžovatel (na str. 12 kasační stížnosti)
uvádí, že „neví o tom, že by takový souhlas v období od 15. 5. do 23. 5. 2003“ podepsal, případně
o tomto podpisu „pochybuje“ (str. 21 kasační stížnosti). Na jiném místě (str. 14) však stěžovatel
výslovně uvádí, že „je pravda, že jsem podepsal souhlas se vstupními nároky dle zákona č. 284/1991 Sb“.
V každém případě stěžovatel nicméně zdůrazňuje, že nepodepsal souhlas s návrhem nového
uspořádání pozemků, jak to předpokládá ustanovení §9 odst. 17 zákona o pozemkových
úpravách. Zde vyjádřil názor, že v případě parcel s prokazatelně sníženým zemědělským využitím
(§3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách), parcel oplocených a zastavěných či zastavitelných
parcel (stavby na nich umístěné mají být, dle jeho názoru, odděleně oceněny a má za ně být
poskytnuta náhrada) musí být návrh nového uspořádání parcel podmíněn novým, výslovným
souhlasem dotčených vlastníků, ve smyslu §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. V rámci
této skupiny stížních námitek stěžovatel konečně vyjádřil názor, že jeho souhlas (zřejmě míněno
s rozsahem vstupního nároku) byl fakticky zneužit. Uvedl, že „nalákat někoho k podpisu souhlasu
se slibem, že v případě zájmu mu může být zajištěno racionální využití uspořádáním pozemků jedním zákonem
284/91 a pak bez jeho souhlasu přenést řešení (...) na jiný zákon 139/2002 pomocí něhož lze ve veřejném
zájmu vyvlastňovat bez jeho souhlasu a náhrady majetku (porostu, věcí a zařízení jakož i staveb) na těchto
pozemcích je podvod“.
V rámci doplnění kasační stížnosti, doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne
6. 9. 2007, stěžovatel shrnul svá tvrzení o porušení konkrétních zákonů. Dle jeho názoru byl
kromě zákona o pozemkových úpravách (kde zopakoval argumentaci popsanou již výše) porušen
i stavební zákon, neboť došlo ke kolizi dříve (ve stavebním řízení) povolené stavby ohrady
a následného povolení (na týž pozemcích, jichž je stěžovatel vlastníkem) stavby jiné.
Argumentace stěžovatele zde není srozumitelná a neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení
zákona, které mělo být porušeno. Obdobně je tomu i v případě namítaného porušení „zákona
vyvlastňovacího“, kde stěžovatel, bez odkazu na příslušné zákonné ustanovení, opakuje co již dříve
uvedl k (ne)existenci svého souhlasu s komplexní pozemkovou úpravou a podmínek, za nichž
ji lze realizovat. Zcela obdobně je tomu i v případě tvrzení o porušení „zákona restitučního“,
kde stěžovatel tvrdí, že u některých pozemků dosud nebylo ukončeno restituční řízení a táže se,
jak tedy mohou takové pozemky vstupovat do komplexní pozemkové úpravy.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem
městského soudu.
Osoby zúčastněné na řízení svého práva podat ke kasační stížnosti vyjádření nevyužily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda všechny v kasační stížnosti uplatněné
důvody a skutečnosti byly již uplatněny v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, pokud to bylo
možné (§104 odst. 4 s. ř. s., §109 odst. 4 s. ř. s.). Řízení vedené před Nejvyšším správním
soudem dle části třetí hlavy třetí dílu prvního s. ř. s. je totiž vystavěno na kasačním principu
a z tohoto důvodu je vyloučeno uplatňovat v něm právní a skutkové novoty, které mohly být
uplatněny již v řízení o žalobě. Taková argumentace by tedy nemohla být připuštěna
k meritornímu projednání.
V projednávané věci lze za nově uplatněné důvody považovat především nesouhlas
stěžovatele s procesním postupem městského soudu. Z logiky věci je však evidentní, že je-li
kasační stížností namítána procesní zmatečnost řízení před krajským (městským) soudem [§103
odst. 1 písm. c) s. ř. s.], jde o argumentaci, která v žalobě být uplatněna nemohla. Z tohoto
důvodu tedy Nejvyšší správní soud tyto námitky stěžovatele projednal meritorně, jak bude
uvedeno dále. Shora popsaná procesní restrikce však zcela nepochybně dopadá na skutková
tvrzení stěžovatele týkající se údajně nedořešeného restitučního řízení pozemků v sousedství
komunikace na parcele p. č. 3497/1 a na (ne)existenci souhlasu pana B. s plánem společných
zařízení. Do této kategorie je pak nutno zahrnout též další skutkové tvrzení týkající se ztráty
přístupu k domu č. p. 29 v důsledku pozbytí vlastnického práva k pozemkům pod přístupovou
cestou (které mělo, stejně jako tvrzení předcházející, obsahově naplnit žalobní důvod spočívající
v nesprávně respektive nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci), neboť to se poprvé
objevilo až u nařízeného soudního jednání dne 12. 10. 2006, tedy po uplynutí zákonem stanovené
lhůty pro podání žaloby a formulaci žalobních námitek (§72 odst. 1 s. ř. s.).
Zcela samostatnou kategorii kasačních námitek, které zdejší soud nemohl meritorně
projednat, představují námitky zcela obecné, proklamativní či nesrozumitelné. Z ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že kasační stížnost musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Je tedy zřejmé, že pokud některá část argumentace uplatněná
v kasační stížnosti nesplňuje ani elementární požadavky vyjádřené v posledně citovaném
ustanovení s. ř. s., je pojmově vyloučeno, aby se jí věcně Nejvyšší správní soud zabýval.
V posuzované věci jde konkrétně o tvrzení stěžovatele o zamýšlené směně zemědělských
pozemků v katastru obce Rudoltice, tvrzení, že za některé jiné vlastníky nemovitostí dotčených
pozemkovou úpravou jednal a měl též předkupní práva k těmto pozemkům (tvrzení použité
v souvislosti s otázkou existence práva na vykrytí nájemních vztahů před a po provedení
pozemkové úpravy), dále argumentaci, která měla podepřít názor o nemožnosti přehlasování
minoritních vlastníků ze strany vlastníků majoritních a konečně též o argumentaci týkající se role
stěžovatele v rámci vypořádávání restitučních nároků paní H. (parcely v sousedství komunikace p.
č. 3497/1). Za zcela neurčitá lze považovat též všechna tvrzení stěžovatele uplatněná v rámci
doplnění kasační stížnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti tedy Nejvyšší správní soud výše vyjmenované kasační
důvody a namítané skutečnosti (blíže k rozlišení těchto pojmů viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 545/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz) nepřipustil
k meritornímu projednání.
Jak již bylo výše uvedeno, procesní restrikce vztahující se ke shora uvedeným námitkám
nedopadá na námitky stěžovatele rozporující existenci podmínek spravedlivého procesu do řízení
před městským soudem.
Stěžovatel především považuje za nepřijatelné, že jednání před městským soudem
proběhlo bez účasti žalovaného, kterého v jeho procesním postavení zastupovala obec Ostrov.
Zde je především nutno uvést, že obec Ostrov v řízení před městským soudem (stejně tak jako
nyní v řízení o kasační stížnosti) nevystupovala jako jedna z procesních stran – účastníků řízení,
ale jako osoba na řízení zúčastněná, ve smyslu ustanovení §34 s. ř. s. Podle odstavce prvního
citovaného ustanovení jde o osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním
napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení
práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Jakkoli je tedy institut zúčastněných osob výrazem jejich
zájmu na výsledku soudního řízení zahájeného na návrh žalobce (zde stěžovatele), nelze
je s účastníky (žalobcem a žalovaným) zaměňovat. Osoba zúčastněná na řízení má oproti
účastníkům řízení též omezená procesní práva (nemůže zejména disponovat předmětem řízení).
V dané věci tedy před městským soudem obec Ostrov nevystupovala jako žalovaný, ale jako
osoba zúčastněná na řízení; otázka, zda svého procesního postavení využila spíše ve prospěch
žalobce či žalovaného je z tohoto pohledu nepodstatná. Žalovaným bylo i nadále Ministerstvo
zemědělství – Ústřední pozemkový úřad, jehož pasivní legitimace je dána přímo zákonem (§33
odst. 1, věta za středníkem s. ř. s., §69 s. ř. s.). Pokud jde dále o neúčast žalovaného u nařízeného
soudního jednání, z ustanovení §49 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že neúčast řádně předvolaných účastníků
nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50. Toto ustanovení zákona
je zcela v souladu s požadavky ústavního práva na veřejné projednání věci (čl. 96 odst. 2, věta
první Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) i požadavkem čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů (ve Sbírce
zákonů vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.); veřejné projednání věci a účast účastníků na něm je však
jejich právem a nikoli povinností. Pokud tedy některý z účastníků tohoto svého práva nevyužije,
nikterak to principiálně nebrání meritornímu projednání věci a vydání rozhodnutí. Tak tomu bylo
i v nyní posuzované věci, kdy se žalovaný (který byl o termínu jednání řádně vyrozuměn)
své účasti na soudním roku dne 12. 10. 2006 výslovně vzdal a z nařízeného jednání se omluvil.
Touto absencí žalovaného však nemohlo nikterak dojít k oslabení procesního postavení žalobce
(stěžovatele), neboť nic mu nebránilo u soudu zopakovat a rozvést svou argumentaci uplatněnou
v žalobě, což ostatně také učinil.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho podezření o neobjektivním rozhodování městského
soudu, které opírá (mimo jiné) o fakt, že mu písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno
až téměř po dvou měsících od jeho vyhlášení. Z ustanovení §54 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že soud
vyhotoví rozsudek nejpozději do jednoho měsíce od vyhlášení a učiní potřebná opatření k doručení stejnopisu
rozsudku účastníkům do vlastních rukou a k doručení osobám na řízení zúčastněným. Tuto lhůtu může předseda
soudu ze závažných důvodů prodloužit, nejvýše však o dva měsíce. V projednávané věci by poslední den
lhůty k vypravení rozsudku připadl na pondělí 13. 11. 2006, před jejím uplynutím však
předsedkyně senátu požádala, ve smyslu §54 odst. 3, věty druhé, o její prodloužení
do 12. 12. 2006; této žádosti bylo dne 10. 11. 2006 vyhověno (viz č. l. 123 spisu). V rámci této
prodloužené lhůty byl také rozsudek vyhotoven a vypraven (viz referát předsedkyně senátu
a potvrzení soudní kanceláře na č. l. 151 spisu). Jakkoli Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
posuzovat důvody, které vedení městského soudu vedly k prodloužení standardní jednoměsíční
lhůty k vypravení rozsudku o další jeden měsíc, považuje za vhodné uvést, že s ohledem
na mimořádnou obsáhlost zejména spisového materiálu žalovaného lze prima facie závěr
o existenci „závažných důvodů“ pro prodloužení lhůty dle §54 odst. 3, věty druhé s. ř. s., považovat
za oprávněný.
Namítá-li konečně stěžovatel v rámci této skupiny stížních námitek, že soud nemohl mít
při svém rozhodování k dispozici všechny potřebné podklady a že jeho rozsudek je poplatný
zájmům státu, zde lze bez dalšího konstatovat, že jde o tvrzení ničím nepodložená a vyjadřující
spíše jen nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud
žádný důvod opravňující závěr o existenci kasačních důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. nenalezl, a tuto skupinu stížních námitek tak považuje za nedůvodnou.
Zbývající (podstatná část) stížních námitek se již obsahově (alespoň v podstatných rysech)
kryje s námitkami žalobními a Nejvyšší správní soud se jimi tedy zabýval meritorně. Na tomto
místě je však nutno zdůraznit, že stěžovatel, až na výjimky, opakuje v zásadě stejná tvrzení jak
to učinil již v žalobě; se všemi těmito námitkami se přitom městský soud v odůvodnění svého
rozsudku velmi podrobně vypořádal (jak bylo shora popsáno). Toto právní hodnocení věci
Nejvyšší správní soud považuje za zcela správné a v podrobnostech na něj proto odkazuje. Není
totiž smyslem řízení před kasačním soudem opakovat závěry vyslovené v již přezkoumávaném
rozsudku městského soudu; opačný postup by byl v rozporu s principem procesní ekonomie
a vedl by též nepochybně k dalšímu znepřehlednění již tak skutkově velmi komplikované věci.
S ohledem na tyto skutečnosti a s přihlédnutím k faktu, že se městský soud věcí zabýval
nad rámec nutné konfrontace napadeného správního rozhodnutí s požadavky zákona
(nepochybně byl přitom veden snahou vysvětlit stěžovateli všechny aspekty případu), se Nejvyšší
správní soud omezí pouze na konstatování zákonného rámce, v němž měla být věc posouzena.
Především je nutno zmínit, že předmětná pozemková úprava byla zahájena ještě
za účinnosti předcházejícího zákona č. 284/1991 Sb., zatímco dokončena byla dle nyní účinného
zákona o pozemkových úpravách. Tento postup byl odůvodněn skutečností, že do okamžiku
nabytí nového zákona, tedy do 1. 1. 2003 (§29 zákona o pozemkových úpravách) nebyl
zpracovaný návrh pozemkové úpravy vystaven k veřejnému nahlédnutí (stalo se tak až
22. 10. 2003) a byly proto splněny podmínky vyplývající z ustanovení §24 odst. 2 zákona
o pozemkových úpravách, dle kterého se v těchto případech postupuje dle nové právní úpravy
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 4 As 82/2006 – 73,
dostupný na www.nssoud.cz). Pozemkový úřad i žalovaný tedy tím, že postupovali dle nové
úpravy postupovali v souladu s požadavkem zákona a nelze tedy akceptovat tvrzení stěžovatele,
že nedokončením předmětné pozemkové úpravy v právním režimu předchozí úpravy byl
oklamán a podveden.
Dále je nutné upozornit, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením
(§24 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, jde však o řízení velmi specifické, a to jak
s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv
k pozemkům v řádech stovek případů), tak i okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob),
ale i jeho samotný účel. Právě posledně zmiňovaná charakteristika – účel řízení - je pro posouzení
věci velmi podstatná. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu
a zahajováno je ex officio (§2, §6 odst. 1 až 3 zákona o pozemkových úpravách). Tento veřejný
zájem je pak v zákoně (§2) definován: jde jednak o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí,
ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jednak
o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává
s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými). K povaze tohoto typu řízení se již v minulosti
vyjadřoval opakovaně i Ústavní soud, a to např. v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce zákonů
pod č. 152/1998. Závěry uvedené v tomto plenárním závěru se sice vztahují k předcházející
úpravě pozemkových úprav (již citovaný zákon č. 284/1991 Sb.), jsou však použitelné
i za účinnosti úpravy současné, neboť ta je vystavěna na stejných principech. Ústavní soud
především konstatoval, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění; ve své
podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv dotčených pozemků. Jde
nicméně o natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho
realizaci je nutno uplatňovat ústavní kautely vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, které připouštějí vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze
ve veřejném zájmu, na základě explicitního zákonného zmocnění a za odpovídající náhradu.
Zcela souladně s tímto názorem se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86 (dostupným na www.nssoud.cz). Zde (opět ve vztahu
k předcházející úpravě) uvedl, že „z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková
náročnost tohoto procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí
stát, atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry
jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění
pozemkových úprav. Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle
§9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách (nyní §11 odst. 4) je rozhodující souhlas s navrženými
pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují 2/3 výměry půdy dotčené pozemkovými úpravami (nyní
vážené hlasy vlastníků alespoň 3 vým ěry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy).
V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat.
A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků,
ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle
požadavků přiměřenosti, vyjádřených v §8 odst. 6 zákona o pozemkových úpravách (nyní §10 zákona)
ve spojení s §12 nařízení vlády č. 4/2000 Sb. neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem,
neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto vlastníkům má realizace
pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu
hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům.
Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný
zájem, musí být většinové.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové
úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem
a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Jinými slovy
vyjádřeno: nesouhlas účastníka řízení [zde vlastníka pozemků dotčených pozemkovou úpravou
a osoby, jejíž věcná práva k nemovitostem mohou být pozemkovou úpravou dotčena - §5
odst. 1 písm. a) zákona o pozemkových úpravách] s věcným uspořádáním nemovitostí
ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí
o jejího schválení (§11 odst. 4 zákona), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených
zákonných požadavků.
Právě na nesouhlasu s věcným uspořádáním vlastnických vztahů k pozemkům, jejich
umístěním a schválením společných zařízení v intencích schváleného návrhu pozemkové úpravy
je však podstatná část argumentace stěžovatele založena; stěžovatel povětšinou nerozporuje
porušení konkrétního ustanovení zákona, nýbrž poukazuje na věcnou nesprávnost a neefektivitu
nového uspořádání a namítá jeho ekonomické dopady na své podnikání. Přezkum správních
rozhodnutí je však v systému správního soudnictví založen na přezkumu jejich zákonnosti,
popřípadě též zákonnosti jim předcházejícího procesního postupu. Správní soud se tedy nemůže
zabývat tím, zda by (stručně řečeno) pozemky zahrnuté v projednávané věci do polderu, mohly
být i ve vlastnictví stěžovatele (potažmo zda by je byl schopen lépe zemědělsky využívat než jiný
subjekt), či zda bylo racionální navrhnout cestu V5 ve schválené podobě, popř. měla-li být
zachována stávající cesta na parcele p. č. 3502. Stejný závěr platí i pro posouzení důvodů,
pro které nebyly stěžovateli přiděleny do vlastnictví pozemky pod hrází rybníka a jeho okolí,
stejně jako způsob, jakým byla vyřešena vlastnická práva k pozemkům zastavěným (údajně
nepovolenými) stavbami specifikovanými na str. 7 rozsudku, budkou na plyn či oplocením.
V rámci této skupiny stížních námitek je vhodné vyjádřit se samostatně k jádru
argumentace stěžovatele, a sice k tvrzení, že schválený návrh pozemkové úpravy nerespektuje
dosavadní nájemní vztahy (stěžovatel měl řadu pozemků pronajatých a byla-li mu část těchto
pozemků nově přidělena do vlastnictví, zmenšila se mu tím fakticky výměra dosud obdělávané
zemědělské půdy) a zcela přehlíží fakt, že stěžovatel též nově pozbyl pozemky, na které až dosud
čerpal zemědělské dotace. Zde je třeba uvést, že jakkoli má zdejší soud pochopení pro tyto
faktické dopady na situaci stěžovatele a nehodlá nikterak zlehčovat jeho přesvědčení, že nově
navržená (a schválená) úprava bude pro jeho hospodaření méně ekonomicky výhodná, nemůže
to nic změnit na závěru, že tyto skutečnosti nejsou obligatorními kritérii, které musí být
při vyrovnání vstupních a výstupních nároků zohledněny. K této otázce se již odpovídajícím
způsobem vyjádřil městský soud a Nejvyšší správní soud se proto omezí pouze na důslednější
právní subsumpci jeho závěrů. Především je nutno uvést, že zmíněná ekvivalence pozemků
na vstupu a výstupu z pozemkové úpravy je uvedena v §10 odst. 1 zákona o pozemkových
úpravách, dle kterého vlastníkům pozemků navrhne pozemkový úřad nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich
původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku. Porovnání ceny,
výměry a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky
vlastníka řešené v pozemkových úpravách (§2). Následující tři odstavce citovaného paragrafu pak tato
kritéria závazným způsobem blíže rozvádějí a odstavec pátý pak pamatuje na případy, kdy by tato
ekvivalence nebyla dodržena. Podstatné přitom je, že stěžovatel v kasační stížnosti dodržení
těchto zákonem stanovených kritérií nerozporuje; zároveň je důležité upozornit na skutečnost,
že existence nájemních vztahů či čerpání zemědělských dotací mezi kritéria přiměřenosti zahrnuta
nejsou. Existenci nájemních vztahů na nemovitostech vstupujících do pozemkové úpravy sice
zákon reflektuje, avšak pouze jako omezení na těchto nemovitostech váznoucí, a to v souvislosti
se soupisem a oceněním vstupních nároků jednotlivých vlastníků (§8 odst. 1, věta první
před středníkem zákona o pozemkových úpravách). Zákon tedy nejen že nepředpokládá vykrytí
nájemních vztahů spojených s pozemky vstupujícími do pozemkové úpravy, ale naopak [narozdíl
např. od práva zástavního (§11 odst. 13, věta první zákona)] předpokládá zánik nájemních vztahů
v navazující fázi pozemkové úpravy – rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv
dle §11 odst. 8 zákona. Lze tedy jen zopakovat, že z hlediska dodržení zákonných požadavků
na vykrytí vstupních a výstupních nároků stěžovatele v pozemkové úpravě nebyl pozemkovým
úřadem či žalovaným porušen zákon. Pro úplnost pak sluší dodat, že právní úprava účinná
v době zahájení předmětné komplexní pozemkové úpravy (zákon č. 284/1991 Sb.) otázku
existence nájemních vztahů a jejich osudu v procesu tvorby a schvalování úpravy vůbec neřešila.
Nelze tedy dovodit, že by v průběhu procesu pozemkové úpravy došlo v tomto směru v důsledku
nové právní úpravy ke změně podmínek, za nichž do ní stěžovatel vstupoval a že by tak napadená
správní rozhodnutí pro něj byla výsledkem (právně per se nepřijatelné) nepředvídatelnosti práva.
Zbývající stížní námitky již obsahově směřují ke zpochybnění obligatorních zákonných
podmínek, za nichž měla předmětná pozemková úprava proběhnout a v případě jejich
důvodnosti by tak rozhodnutí žalovaného nemohlo obstát. I pro tyto námitky nicméně platí,
co bylo již uvedeno výše, a sice, že městský soud je neuznal za důvodné a Nejvyšší správní soud
se s jeho závěry ztotožňuje.
Stěžovatel především rozporoval existenci svých souhlasů s jednotlivými kroky prováděné
komplexní pozemkové úpravy. Z jeho argumentace v kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že nemá zcela ujasněno, jaké souhlasy vlastníků jsou v průběhu procesu pozemkové úpravy
vyžadovány; zaměňuje zejména souhlas se zjištěním hranic pozemků v terénu (§8 odst. 4 a 5
zákona č. 284/1991 Sb, §5 odst. 4 vládního nařízení č. 4/2000 Sb., k provedení zákona
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, respektive §9 odst. 4 zákona o pozemkových
úpravách a na něj navazující §5 odst. 3 vyhlášky č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění
pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav – dále jen „vyhláška“)
se souhlasem s rozsahem (soupisem) vstupních nároků jednotlivých vlastníků (§8, §3 odst. 3 a 4
zákona o pozemkových úpravách, §8 vyhlášky), potažmo se souhlasem vlastníka s navrženým
výsledným uspořádáním jeho pozemků (§9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách, §10
vyhlášky). Ve vztahu k těmto souhlasům je z obsahu správního spisu zřejmé, že stěžovatel
prokazatelně vyjádřil svůj souhlas s provedeným zjištěním hranic pozemků (dne 12. 6. 2002,
nečíslovaná část spisu, složka „OS II“, druhý svazek) stejně tak souhlasil se soupisem svých
parcel vstupujících do komplexní pozemkové úpravy (rozsah vstupního nároku) v rozsahu všech
pozemků v jeho vlastnictví zapsaných na LV č. 43 a č. 287 v k. ú. Ostrov u Lanškrouna a dále
k některým, konkrétně vyjmenovaným, pozemkům zapsaným na LV č. 107 pro téže katastrální
území [dne 19. 5. 2003, složka „soupis vstupních nároků (2)“]. V případě zpochybňované
existence tohoto souhlasu je navíc i samotná argumentace stěžovatele rozporná a nejednoznačná,
jak bylo popsáno shora. Podstatné nicméně je, že tento souhlas stěžovatele se fakticky týkal
i pozemků zastavěných či zastavitelných a pozemků oplocených (§3 odst. 3 zákona
o pozemkových úpravách); existence pozemků s prokazatelně sníženým zemědělským využitím
(§3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách) nebyla nikde namítána. Pokud jde o souhlas
vlastníka s navrženým výsledným uspořádáním jeho pozemků (§9 odst. 17 zákona
o pozemkových úpravách, §10 vyhlášky), zde lze stěžovateli přisvědčit, že tento souhlas neudělil
(viz listiny ze dne 25. 11. 2003 a 14. 10. 2004 na č. l.44 a 61, složky „OS II.“). Tento jeho
nesouhlas nemohl nicméně vést k neschválení návrhu na nové uspořádání pozemků, neboť
pro tento návrh hlasovali vlastníci více jak 3 vým ěry půdy pozemků řešených v rámci předmětné
pozemkové úpravy (§11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách). Ke schválení návrhu
pozemkových úprav došlo tedy v projednávané věci v souladu se zákonem. Na tomto místě sluší
zmínit též skutečnost, že dřívější právní úprava pozemkových úprav (výše již opakovaně
zmiňovaný zákon č. 284/1991 Sb.) zde principiálně odpovídala podmínkám recentní úpravy
(zákon o pozemkových úpravách - srov. zejména §8 obou zmiňovaných zákonů. Nelze tedy
přistoupit na argumentaci stěžovatele, dle které dal souhlas se vstupem svých pozemků
do pozemkové úpravy za podmínek, které se (v důsledku legislativní změny) kvalitativně změnily.
Navíc nelze přehlédnout, že z tohoto pohledu zásadní úkon, tedy souhlas se soupisem parcel
vstupujících do komplexní pozemkové úpravy, podepsal stěžovatel již za účinnosti současného
zákona.
Další stěžovatelem namítaný rozpor se zákonem se týká nutnosti opakovaného vystavení
návrhu plánu společných zařízení v důsledku přijetí nové právní úpravy (zákona o pozemkových
úpravách). Zde je třeba uvést, že zmiňovaný plán byl skutečně vystaven ještě za účinnosti
předchozího zákona, z žádného ustanovení zákona o pozemkových úpravách (který, jak již bylo
vyloženo výše, byl v dalším průběhu řízení správně aplikován) nevyplývá povinnost vystavit jej
znovu. §24 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách (na který se stěžovatel výslovně odvolává)
implicité předpokládal, že (v případech, kdy proces pozemkové úpravy dosud nedospěl k vystavení
zpracovaného návrhu pozemkové úpravy k veřejnému nahlédnutí) zůstávají dosud provedené
úkony zachovány a kontinuálně se pak pokračuje dle nové úpravy. Tento princip se ostatně
uplatňuje i v případě pozemkovým úpravám poměrně blízké činnosti, a sice v územním
plánování a nelze na něm bez dalšího spatřovat cokoli právně závadného. Ani tato stížní námitka
tedy není důvodná.
Stěžovatel konečně namítá porušení zákona v souvislosti s účastí pana Č. ve sboru
zástupců s tím, že jmenovaný zastupoval vlastníka půdy, který je právnickou osobou, přičemž
členství v tomto sboru je vyhrazeno pouze osobám fyzickým. K tomu je třeba uvést, že tento
názor postrádá jakoukoli oporu v zákoně. V případě zaručeného práva na členství ve sboru
zástupců zákon bez dalšího upřesnění hovoří o vlastníkovi pozemků (...) jehož pozemky zahrnují alespoň
10 % z výměry pozemků, na kterých budou prováděny pozemkové úpravy, pokud o to požádá nejpozději v den
konání volby sboru (§5 odst. 8, věta první citovaného zákona); pojem „vlastníci pozemku“ je pak
v §5 odst. 1 písm. a) větě před středníkem zákona definován jako fyzické a právnické osoby, jejichž
vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena. Městský
soud tedy zcela správně dovodil, že tímto vlastníkem může být jakákoli osoba, tedy i osoba
právnická. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel též, že vlastník pozemků, kterého pan Č.
zastupoval (podnik Lesy ČR, s. p.) nesplňuje výše zmiňovaný 10 % limit objemu vlastnictví, touto
skutečností se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť nebyla uplatněna již v žalobě (§109
odst. 4 s. ř. s.).
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že městský soud
posoudil věc po skutkové i právní stránce zcela v souladu se zákonem a žádný z tvrzených
kasačních důvodů tak nebyl naplněn. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 in fine).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu